Vojáci a napoleonské období v regionální literatuře
Karel Sáček
Naposledy upraveno: 04.10.2021
Zmínky o vojácích se přirozeně často objevují v regionální historické literatuře. Bez ohledu na to, zda se jedná o práce odborné, vlastivědné či popularizační, informují nás mnohdy v zajímavých detailech o průtazích armád, ubytování vojáků, jejich soužití s civilním obyvatelstvem, o škodách i útrapách jimi způsobených, také o jejich léčení či místech, kde byli pochováni. Autoři takových prací přirozeně kladou důraz na místní reálie a tak mohou snadno přehlédnout, že jejich text může být důležitým příspěvkem i pro oblast vojenské historie.
Vojenští historikové jsou také schopni seznámit se jen se zlomkem tohoto rozsáhlého díla, ukrytého v nejrůznějších regionálních publikacích. Proto vznikl tento příspěvek, jehož cílem je postupné shromažďování úryvků, které se věnují zajímavým místním vojenským reáliím a událostem každodenního vojenského života ve druhé polovině 18. a první polovině 19. století.
Jindřich KUTHAN: Z historie královopolského kláštera kartuziánů. Brno, Mor. legionář 1936.
Od zrušení kláštera do převratu (s. 41-45)
Vlastnoručním císařským listem ze dne 4. září 1784 byla budova klášterní určena za kasárna; v září 1785 tu byla ubytována jedna a o rok později druhá setnina pěšího pluku Laudonova...
Kadetní škola, která byla původně v Brně, byla do bývalého kláštera přemístěna 1. října 1877, když místnosti v Brně shledány nedostatečnými...9)
Trvalo delší dobu, než sem byly vojenské útvary přemístěny, poněvadž rozsáhlé klášterní budovy nebyly uznány za vhodné pro ubytování vojska a tak mnohá cenná památka padla za oběť nové přestavbě. Tím se ovšem různé objekty stále měnily a také ničily. Z cel udělány byty pro důstojníky. Ale zdivo bylo příliš silné a vysoké stromy kolem znemožňovaly vniknouti slunečním paprskům. Proto byly z těchto místností upraveny opět světnice pro mužstvo, kterých se až do nynější doby užívá. Ze zdravotních důvodů zbořeny a odklizeny stěny ohaničující každou celu s příslušnou zahrádkou. Hodně bouráno a znovu stavěno bylo v přední budově, kde bývala prelatura a vlastní hospodářské objekty. Tak byla tu a tam stěna vybourána, jinde zase postavena, zde dveře nebo okno zazděno, jinde opět vyraženo...
Pozn. č. 9) Kasáren tehdy Brno nemělo dosti, když zejména o 2. polovice 18. stol. vojska v Brně přibývalo. Proto 1751 postaveny kasárny v Panenské ulici za 50.000 zl. R. 1755 zřízena c. k. vojenská pekárna z domu a zahrady barona Rodena u brány Veselé a r. 1756 vystavělo město vojenskou nemocnici pro 200 mužů na Křenové. R. 1786 bylo v Brně zřízeno skladiště oděvů a potřeb mužských (K. k. Militär-Oekonomie-Commision). Kolem r. 1770 byly postaveny na vrších za Brnem na západ vojenské prachárny a strážmice. Od r. 1771 bylo Brno městem verbovním a sídlem celého pluku. Poněvadž město musilo ubytovati také generální velitelství, bylo měšťanům platiti veliké platy na vojsko. Proto panovnice 8. listopadu 1777 nařídila, aby příspěvky na vojsko platily také domy kanovnické, biskupův, klášterní, prelátské a šlechtické i státní, čímž přibylo 153 nových poplatníků. Soustředění vojska a úřadů v Brně mělo také dobrý účinek na rozvoj živností a obchodu (Šujan, Dějepis Brna, s. 268.)
Dodatek k úryvku:
20.05.2020 Karel Sáček
Unikátní souhrn starých pohlednic, které zachycují budovu bývalého kartuziánský kláštera (Karthaus) v Brně - Králově Poli v časech, kdy v něm sídlila kadetní škola, včetně několika pohledů do interiéru, nabízí publikace Brno - staré pohlednice XVI: Brno vojenské, díl 1. Brno, Nakladatelství Josef Filip [2006], s. 49-66. Z této publikace je převzata také ilustrace připojená k tomuto úryvku, která (na rozdíl od většiny fotografií) zachycuje císařský prapor vlající nad střechou.
Alena HORYNOVÁ: Portrétní miniatury ve sbírkách státáních zámků Středočeského kraje. Praha, Středisko státní památkové péče 1982.
Ilustrace na zadní straně obálky uvedené publikace je doplněna popiskem „Jan Adámek: Václav Chotek kolem roku 1807, státní zámek Veltrusy“.
Dodatek k úryvku:
20.05.2020 Karel Sáček
K vyobrazení se vztahuje stručný popis pod katalogovým číslem 75) Tablo s portréty členů rodu Chotků, akvarel na slonovině a akvarel na kartónu, ovály 3,3 x 2,8 cm - tato souvislost však není zřejmá z uvedeného katalogu, nýbrž ji objasňuje kniha Ivo CERMAN: Chotkové: příběh úřednické šlechty. Praha, Lidové noviny 2008, s. 417.
Cermanova obsáhlá rodová monografie k tomuto důstojníkovi dále uvádí „Václav František Chotek (nar. 1778, maltézský rytíř a syn nejvyššího purkrabího Jana Rudolfa Chotka) zemřel v roce 1807 nešťastnou náhodou při pádu z koně. Vracel se právě o dovolené do Veltrus, ale při jedné zastávce se splašili koně jeho poštovního vozu a způsobili nehodu, při níž hrabě vypadl z vozu a zabil se.“
Znalce c. k. vojenských reálií zcela jistě zaujme netypicky „příčné“ střídání žluté/zlaté a černé barvy chocholu přilby (tzv. housenky). U které jednotky se mohly takové přilby nosit? Z vojenských schematismů se můžeme dozvědět, že Václav hrabě Chotek zemřel v Praze 1. srpna 1807 jako major hulánského pluku arcivévody Karla č. 3. U stejného pluku jej lze dohledat v hodnosti 1. rytmistra již v roce 1803. V letech 1804-1806 sloužil ve stejné hodnosti u hulánského pluku Schwarzenbergova (č. 2), v roce 1806 byl povýšen na majora a křídelního pobočníka a převelen zpět k hulánskému pluku č. 3. Vyobrazená uniforma na medailonu Václava hraběte Chotka samozřejmě hulánskou není. Křídlení pobočník zase měl mít červený límec... Kdo by chtěl rozvíjet teorii, že mohlo dojít k záměně popisků a na medailonu je Václavův starší bratr Josef hrabě Chotek (nar. 1776), který jako plukovník švališerského pluku Rosenberg č. 6 padl v bitvě u Wagramu, bude pravděpodobně zklamán - švališeři tohoto pluku měli vyložení tmavě červené - pompadour a kabáty bílé.
Dodatek k úryvku II:
01.06.2020 - 10.07.2020 Tomáš Keřka - Karel Sáček
V biografickém lexikonu hulánských důstojníků ATTILA, Réfi. A császári-királyi ulánusezredek törzstisztjei a francia háborúk idején (1792–1815). Életrajzi lexikon. Pápa, 2016, je na s. 66 uvedeno, že hr. Václav Chotek zahájil svou vojenskou kariéru 25. ledna 1797 jako poručík u švališerského pluku Kinský č. 7 - viz online academia.edu/36291830 Během následujících šesti let, než byl hrabě Chotek přeložen k hulánům, se pětkrát(!) změnilo oficiální označení jeho jezdeckého regimentu (do r. 1798: švališerský č. 7, 1798: lehký dragounský č. 12, 1798-1801: dragounský č. 12, 1801-1802: švališerský č. 12, 1802 švališerský č. 5) - byly mu však předepsány zelené kabáty, světle modré - himmelblau vyložení a žluté knoflíky - tedy přesně taková kombinace, jaká je zachycena na výše uvedené miniatuře. (Stejnou kombinaci barvy kabátu a vyložení, ale s bílími knoflíky pak měl lehký dragounský pluk Lobkowitz č. 10).
Stejný chochol, s jakým byl portrétován hrabě Chotek, zachycuje také dobové vyobrazení z prostředí německého Norimberka. V případě tohoto dílka bylo možné předpokládat nepředpisově „příčné“ střídání jeho barev jako projev autorského zjednodušení, to je však ale velmi málo pravděpodobné také u Chotkova portrétu.
Eva ŠMILAUEROVÁ: Poděbrady v proměnách staletí, 1. díl (do roku 1850). Praha, Scriptorium 2001.
Vojenské ložírny (s. 139)
Velkou obtíží byla pro Poděbrady od třicetileté války povinnost ubytovávat vojsko. Z počátku rozhodovala městská rada jednotlivě, případ od případu, o ubytování důstojníků a vojáků v městských domech, v 18. století už byly kvartýry pravidelné, takže byl vypracován trvalý rozpis ubytování důstojník i mužstva a samozřejmě též jejich koní na jednotlivé měšťanské domy, a také byly podle vojenského reglementu stanoveny povinnosti měšťanů k ubytovanému vojsku. Kromě poskytnutí kvartýrů důstojníkům muselo město zajistit pro vojsko i další prostory: na špitál, místnost pro stráž (Wachstube), vojenskou věznici, sklad pro nářadí a 17-18 místností pro vojáky a jejich ženy. Rovněž bylo povinno denně zásobovat vojsko dřevem a světlem.
Zřízení vojenských stájí a kasáren (s. 151-152)
Ve 2. polovině 18. století prodalo město prastarou budovu obecního domu, v němž byla od roku 1530, kdy byl dům postaven, také radnice. Obecní dům nenesl už totiž takový užitek jako v předchozích stoletích, kdy sloužil především jako hostinec pro ubytování cizinců a formanů, cestujících po kladské cestě. Nyní byl užíván pouze jako radní dům nebo k ubytování důstojníků při ložírech vojska. Chátral a velmi často potřeboval aspoň nejnutnější opravy - tu sesouvající se vížky na střeše, nebo zase narušené stěny hrozící pádem, či zničených okapů apod. Nakonec byla zchátralá budova hrozící zřícením a neschopná žádné opravy dne 25. listopadu 1775 prodána vojenské ubytovací komisi za 3000 zlatých rýnských. Erár budovu zbořil a vystavěl zde stáje pro vojenské koně a později i kasárna.
Selské povstání 1775 (s. 147-149)
K Poděbradům přitáhlo několik tisíc sedláků. V Hradecké (Kostelní) bráně je zadrželo asi 40 mušketýrů, ale jen na krátkou dobu. Zatím dal poděbradský hejtman Beierweck zamknout a kládami zatarasit zámek a ujížděl k Nymburku. V Nymburské bráně ještě v Poděbradech se však dozvěděl, že most v Nymburce byl stržen, proto se rychle vracel k poděbradskému mostu, ale byl sedláky, kteří mezitím pronikli na rynk, vytažen z kočáru, odveden a zámek a donucen napsat prohlášení, že se robota ruší…
Protože od Chlumce hrozilo po známé bitvě a porážce sedláků 26. března 1775 další nebezpečí přívalu povstalců, žádal hejtman Beierweck, aby do Poděbrad bylo vysláno více vojska. Do města byl tedy ihned umístěn pluk generála Wallise. V očekávání dalšího tažení rebelů přes Poděbrady na Prahu byl dobře zabezpečen zámek, měšťané se ozbrojili a hejtman žádal administraci komorních panství, aby byl hlavně vojensky zabezpečen poděbradský most.
Návštěvy císařských manželů Marie Terezie a Františka Lotrinského (s. 144)
Později po smrti svého manžela Marie Terezie do Poděbrad už nejezdila a v roce 1778 určila zámeckou budovu pro ubytování 22 penzionovaných důstojníků. Tento stav trval až do prodeje panství v roce 1839.
Antonín JUST – Josef VLK: Trutnov v 18. století: historické nahlédnutí slovem i obrazem do života města a okolí. Olomouc, Poznání 2013.
Pevnost Ples u Jaroměře při soutoku Labe, Úpy a Metuje (s. 93)
Císař Josef II. při své druhé cestě Podkrkonoším na podzim 1771 navštívil bojiště prusko-rakouské války z let 1756 až 1763. Po získaných dojmech uvažoval, stejně jako v roce 1766, o možném zřízení rozsáhlých kasáren v Trutnově a Náchodě. V následujícím roce 1772 se zdála být jeho představa reálná. V případě stavby trutnovských kasáren bylo ale nutné najít vhodné místo ve městě, které by příliš nezatěžovalo uliční provoz a obchodní život, zvláště při jeho vyhledávaných týdenních a výročních trzích. Takové místo se jevilo být opět v blízkosti Střední brány nedaleko dnešní pošty.
Náklady na výstavbu kasáren s cvičištěm předpokládaly vykoupení čtyř měšťanských domů za 1 500 zlatých. Využít by se dal i dům primátora Johana Jiřího Zechtického s pěti obývanými místnostmi, se dvěma kvelby, s rozsáhlou zahradou se studní a se stájemi pro osm koní. Ten za dům požadoval 4 500 zlatých. K výstavbě kasáren třeba uvést, že město by po válkách o Slezsko nemohlo nijak podstatně na stavbu přispět. Vojenská a úřední komise v této době uváděly i možnost zakoupení jiných sedmi domů v hodnotě 3 200 zlatých. Město mělo ale zároveň zjistit, zda by se případně nenašly některé jiné vhodné objekty pro kasárna.
Tyto složitosti a finanční situace města však výstavbu kasáren i jakékoliv možné opevňování města Trutnova ztěžovaly. A tak v roce 1772 ke stavbě kasáren nedošlo. Bylo to osm let před položením základního kamene v říjnu 1780 pro pevnost Ples při soutoku Labe, Metuje a Úpy u Jaroměře s posádkou 10 tisíc vojáků. Na této stavbě s náklady 10 milionů zlatých bylo použito na vypalování cihel a vápna markoušovické uhlí. Pracovalo zde i několik tisíc vojáků a horníků při hloubení podzemních prostor. Mnoho dělníků sem přišlo z celé Evropy. Pevnost dostala po smrti císaře jeho jméno - Josefov.
Krvavé střetnutí na Humlově kopci (s. 121)
Krvavé střetnutí selských poddaných u Trutnova 28. března 1775 popisuje hlášení, které odeslal velitel vojska hrabě Lamberg ve čtyři hodiny odpoledne:
„Dnes odpoledne o půl jedné hodině přitrhl k městu zástup čítající více než 2 tisíce mužů. V jeho čele jel na koni vůdce. Za ním nesl jiný jakéhosi slaměného panáka, který podle výpovědi zajatců představoval prý hrůzu a smrt. V čele na koni jedoucí nesl prapor a byl to jeden z vůdců povstání. Prý rychtář z Černé Vody. Od těch, kteří z houfu přeběhli k nám, jsme se dozvěděli, že povstalci chtějí zapálit město, aby tak zaměstnali vojsko při hašení a sami potom vtrhli do města a vyplenili je. Ve městě se nyní nachází královská úřední pokladna, královský solný úřad a mnoho bohatých obchodníků s plátnem.
Za této situace vydal jsem rozkaz a postupoval jsem se dvěma řadami vojáků vpravo, nadporučík Schulz se dvěma řadami vlevo na křídla povstalecké kolony a šikovatel druhé setniny major Stunde se dvěma řadami vzadu v záloze. Zbytek vojáků s důstojníky jsem ponechal ve městě, aby obsadili brány a střežili město, kdyby někde vznikl požár. Nyní, jak nejsilněji jsem mohl, začal jsem volat na shromážděné rebely, že podle nejvyšších císařských patentů jsou považováni za rebely, rušitele obecného klidu a paliče. Současně jsem je varoval, ať se neopováží přiblížit se k městu.
Nicméně houf povstalců se k nám přibližoval. Vystřelili jsme nejprve dvakrát za sebou na vzdálenost asi 300 kroků. Z této vzdálenosti to však nemělo žádný účinek. Kolona povstalců se rozptýlila. Jak se více a více blížila k nám, začali na nás sedláci útočit. Když však viděli kolem sebe padat lidi, obrátili se a dali se na útěk. Zastavil jsem hned palbu a vyslal jsem dopředu šikovatele se 6 muži, který ještě zajal 8 povstalců. Ostatní utíkali do blízkého lesa. Z několika příčin, především z obavy před dezercí, nedal jsem je pronásledovat.
Když všechno uteklo, přitrhli jsme v několika řadách na místo. Na 10 rebelů tam zůstalo ležet mrtvých. Viděl jsem mnoho raněných. Část z nich odvlekli utíkající povstalci s sebou. Když zdejší měšťané chtěli mrtvé odnést, odpověděli jim zbylí sedláci, kteří tu stáli, že to není zapotřebí, že do rána jich tu bude ještě více a město bude v plamenech. Nařídil jsem ihned zesílit stráže u bran a z divize se nikdo nesměl vzdálit, abychom při sebemenším poplachu byli pohotově. Chtěl bych poslat poslem také zmíněnou smrt ze slámy, kterou povstalci nesli. Mezi mrtvými jsou čtyři dobře známí buřiči.“
Česko-Moravsko-Slezský sbor arciknížete Karla v nových uniformách (s. 185)
Už v červenci roku 1800 zveřejnilo zemské gubernium výzvu ke všem střeleckým útvarů dobrovolně vstoupit do zřizovaného vojenského sboru. Trutnovští ostrostřelci, i přes těžké poškození města požárem, výzvě vyhověli. Během tří měsíců doplnili sbor o síle 25 tisíc dobrovolníků, s 20 pěšími batalióny. Dostal název „Česko-Moravsko-Slezský myslivecký sbor arciknížete Karla.“ Měli uniformu složenou z kabátce, kalhot šedivé barvy se zelenými výložkami, černého hranatého klobouku se zelenými vlajícími chocholy, polovysokých holínek a pláště. Na řemeni byla zavěšena šavle, taška na patrony a puška.
Z uvedeného sboru bylo převeleno 850 vojáků 4 bataliónu do Hradce Králové, kde prodělali vojenský výcvik. Následně přemístěni do Písku a Vimperku. Odtud do Kunžvartu na Šumavě. Kromě porce chleba dostával každý muž odlučné 12 krejcarů a příplatek 15 krejcarů denně.
Vyhořelému Trutnovu alespoň na čas zlepšila náladu událost ze zimy roku 1800. Tehdy byla jeho střelecká kumpanie purkmistrem Reithem zalarmována, že uteklo 11 vězňů z nedokončeného vězení. Předtím ještě přepadli žalářníka, zacpali mu ústa a vzali jeho zbraně. Střelci tehdy neváhali a uprchlé trestance, přestože venku byl ostrý mráz, ještě v noci pronásledovali. Prohledávali domy i lesy. Tak se jim také podařilo všechny trestance kromě jednoho dopadnout. Za jásotu města a mimořádného uznání úřadu byli následně vráceni zpět do vězení.
Michaela HRUBÁ: Peruc a okolí v proměnách času (3. rozšířené vydání). Peruc: 2008.
Perucká farní „Pamětní kniha“ (s. 72)
V roce 1813 až 1815 táhly tudy nesčetné ruské a pruské sbory válečného lidu. Devatenáctý srpen osudového roku 1813 zůstane pro Peruc nezapomenutelný. Ráno k osmé hodině objevila se neočekávaně na zdejším náměstí veliká řada ekvipáží tří monarchů v průvodu generálního ubytovatele Hradeckého, očekávající vysoký příjezd rakouského císaře Františka, ruského císaře Alexandra a pruského krále Bedřicha Viléma III. Před jedenáctou hodinou dopoledne dostavili se poštou veličenstva, popřála si jen krátce oddechu, při čemž dostalo se mi milosti, že jsem byl od nich osloven. Brzy nasedli na připravené koně a odjeli do rakouského polního ležení, které se mezi Zlonicemi, Vranným, až k perucké hranici prostíralo. Po krátké prohlídce nastoupila k polednímu armáda pochod a postupovala rychle v četných kolonách k Sasku. Při rychlém pochodu vojenských těles bylo mnoho obilí stojícího ještě na polích pošlapáno bez jakékoliv náhrady a ještě k tomu alimenty rekvirovány. Jen na farních polích obnášela dle vyšetření okresního úřadu škoda přes 800 zlatých...
V roce 1814 táhla tudy v podzimku veliká část Francouzů v Drážďanech zajatých, žádali ubytování a životní prostředky, osm štábních důstojníků ubytovalo se násilně na faře...
O stříbrné podkově: pověsti z jižní a jihovýchodní Moravy. Brno, Blok 1986.
O mrtvých vojácích (s. 19-20)
Nedaleko Únanova na Losolosech - jsou tam pole a pastviny - se kdysi odehrála krvavá bitva. V ní prý padlo moc a moc francouzských vojáků a na těch pastvinách je i pochovali. Stojí tam asi půlmetrový kámen a staří lidé pořád ještě kus toho pastviště jmenují Šachta.
Co se jednou nestalo únanovskému ponocnému! Bylo to v noci na Dušičky. Šel jako obyčejně obchůzkou a najednou slyší nějakou muziku. Povídá si v duchu: Copak ani dneska nedají mrtvým pokoj, že musí kapela hrát?
Zastavil se a poslouchal, odkud ta hudba jde. Zdálo se mu, že z pastvišť, namířil tam a dostal se až k šachtě. A opravdu! Hrob byl pootevřený a ponocný slyšel hrát smuteční pochod. Tak se polekal, taková hrůza ho obešla, že jenom zavolal:
,,Pámbu s námi a zlý pryč!“ a upaloval co mohl domů.
Druhý den vykládal známým v hospodě, co v noci zažil. A oni se mu posmívali:
„Tak jsi starý a ještě se bojíš? Copak nevíš, že tam pochovali moc vojáků s celou kapelou? Až budou hrát podruhé, tak nás zavolej, ať nás muže poslouchat víc!“
Ponocný jim slíbil, že na ně bude pamatovat a jistě je příště zavolá. Ale za rok už nikoho nevolal. Do roka zemřel a pochovali ho.
Dodatek k úryvku:
20.05.2020 Karel Sáček
Pověsti vztahující se k místům krvavých střetů by mohly být samostatným tématem - v případě napoleonských bitev se zachovaly na Slavkovsku, v okolí Chlumce (1813) i na Vysočině poblíž Štoků (1805).
V rámci vzpomínkových akcí konaných u příležitosti 210. výročí bitvy u Znojma, které zorganizoval Projekt Austerlitz ve spolupráci se Středoevropskou napoleonskou společností CENS, byl u Únanova dne 13. července 2019 odhalen kříž s nápisem „Na památku všem padlým v bitvě u Znojma L. P. 1809.“
Fotografie z odhalování pomníku viz austerlitz.org
Pověst tedy může pokračovat a mít i šťastnější konec: „Od té doby vojenské bubny, trubky a píšťaly znějící zdejší krajinou nikoho neděsí. Ti, kteří se zde za jejich zvuků objevují v historických uniformách, přicházejí z různých koutů země, aby vzdali poctu svým vojenským předkům, dokázali, že jejich oběť nebyla zapomenuta a jejich duše tedy již nemusí být vyrušovány z věčného klidu.“