Naposledy o Praze F. L. Věka - návrat k východu

24.02.2022 16:51

Antonín Novotný

Naposledy upraveno: 11.03.2022

 

Výpis z knihy Antonína Novotného Naposledy o Praze F. L. Věka vydané v Praze 1948, s. 49-51:

 

Velká a mocná, statečným duchem prodchnuta byla pomoc, přišla z končin vycházejícího slunce, bohužel mnoho úspěchů s sebou nepřinesla. Přes všechna vítězství ruského generalissima Alexandra Vasiljeviče Suvorova, získaná v severní Itálii, přes jeho slavný pochod průsmykem sv. Gotharda do Švýcar nedosaženo rozhodných výsledků bitev. Car, roztrpčený vůči spojencům, odvolal pomocné sbory, takže ony, pochodujíce zpátky, ocitly se znovu v Praze. Prvá zpráva o průchodu Rusů prozrazuje, že jim v čele opět jeli uralští kozáci obrista Borodina (22. 11. 1799). Jeho pluk velmi prořídl, mnohý kůň byl veden pod prázdným sedlem a z takovéto okolnosti usuzováno na velké ztráty sboru oblíbeného plukovníka.

Po uralských horalech se různé veličiny neustále trousily. U Špalka usadil se kníže Petr Bagration, potomek prastarého gruzínského rodu, jsoucího v nějaké přímé souvislosti s královnou Tamarou, doprovázený generálem Kamenským (14. 12. 1799), den po něm zavítal na Nové Město velkokníže Konstantin, divný člověk s divnými zvyky. Ubytovali ho u Tuscanyů ve Staré aleji, někdejším to paláci hrabat Příchovských (č. p. 859-11), kde sice si vážili dostávší se jim cti, než mnoha radosti se na vysokém hostu nedožili. Měl opravdu divný, z potřeby čistoty pramenící zvyk. Kdykoliv pocítil v loži občasné nutkání zažívacího ústrojí, tu ze samé starosti o neposkvrněnou běl prostěradla pootočil tělo tak, aby nikomu a v této chvíli nejméně jemu potřebné šlaky spadly rovnou na podlahu. Lože stojí docela blízko stěny, potažené hedvábnými tapetami. Byť by byl člověk sebe opatrnější, možnost zbarvení okrem není vyloučena, pročež Jeho Výsost ohleduplně nakazuje odsunouti postel kousek ode zdi. Tím vznikne úzká ulička, kde šlaky zůstanou skryty a neurážejí pohledem na životní prósu, zanechavše četné stopy na ložním baldachýnu, jehož látky užíváno místo toaletního papíru. Jinak snad velkokníže náležel k hodným manželům, než usnoubená mu Anna Feodorovna, princezna Sasko-Lauenburská, nerozuměla čistotnosti chotě a už brzo se s ním dá rozvésti...

Konečně sem dorazil i hrabě Suvorov, poctěný titulem knížete Italinskijho. Stařec, překročivší šedesátku, »oblíbil sobě byt v domě pana barona Wimra na novém městě na příkopích« (20.12.1799, č. p. 37-II), maje z jeho oken vyhlídku na klasicistní tvary Ledererovy, nyní ve Vrchlického sadech stojící fontány, věnované domácím pánem před dvěma lety k výzdobě města. Zároveň s otcem cestoval jeho syn, jemuž byt zařídili u Tuscanyů kusy, vypůjčenými ze skladů nábytkářského závodu Helfertova. Praha uctívala slavného vítěze, vyhnavšího Francouze ze severní Itálie, jak dovedla nejlépe. Jemu kvůli provedena ve Stavovském divadle opera »Kniže Tarentský«, při níž obecenstvo připravilo hoštěnému vojevůdci ovace bez konce (22. 12. 1799). Jásot, spojený s nepřestávajícím voláním »ať žije hrdina Suvorov!«, pohnul muže, zvyklého pohledu na četnou válečnou bědu, k slzám a v hledišti nebylo nikoho, kdo by také nebyl pocítil hnutí v prsou. Nikoho? Jeden přece zůstal chladným, vždyť MUDr Jan Theobald Held mluví o krokodýlích slzách, stíraných šátkem, měřicím tak půl lokte do čtverce, a připojuje poznámku, že právě nyní myslí na všechny, kdož přičiněním plačícího generála »té obludy, vraha tolika nevinných«, složili kosti v ulicích polské Pragy [míněn masakr tisíců civilních obyvatel následující po bitvě 4.11.1794 - podroběji viz např. en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Praga]. Slavný lékař, narozený v Třebechovicích, Suvorova přespříliš nemiloval. S gustem zanáší do svého deníku historku, jak Italinský [tedy Suvorov] potkav v Husově třídě pernštýnského sládka Spirita a považovav ho pro tmavý oblek za kněze, políbil ruku pana starého, rozpačitě couvajícího a koktavě se bránícího: »i — Vaše Excellenci — se račte mejlit — poníženě prosím — račte odpustit«.