Odpověď dru. Walteru Stocklaskovi přednesená v Brně dne 25. listopadu 1905
Alois Slovák
Naposledy upraveno: 27.01.2017
Velectění pánové!
Nerad k Vám dnes promluvím; vždyť věci, jimiž se ve svém prázdném čase obírám, nezajímají obecně a do Vašeho Vědeckého klubu snad se ani nehodí. Mluvím-li však přece, činím tak jedině proto, že jsem byl od Vás pozván.
Alois Slovák - autor knihy Na bojišti slavkovském a jeden z hlavních iniciátorů výstavby Mohyly míru.
Za maturitních ústních zkoušek upozornil mne dobrotivě pan kolega, prof. František Černý, na pojednání o bitvě u Slavkova, jež uveřejnil dr, W. Stocklaska v časopise zdejšího časopisu historického. Dotknul prý se tam dr. Stocklaska také mého spisku ,,Bitva u Slavkova“. Nadešly školní prázdniny, jež jsem letošního roku strávil ve Švýcarsku a na zajímavých bojištích severoitalských, od Novary až po Vicenzu. Po svém návratu čekal jsem plný měsíc, odpoví-li snad dr. Stocklaskovi dp. P. Klement Janetschek O. S. A., jenž svého času mou brožuru přeložil do vzorné němčiny. Nestalo se, a proto odpovídáni dnes já.
Dr. Stocklaska píše v úvodu svého pojednání, které zatím vydáno bylo zvláštním otiskem a dostalo se mi do rukou teprve dne 18. října:
„Spisek Bitva u Slavkova, jejž před několika roky vydali v Brně P. Slowak - Janetschek, obsahuje příliš mnoho většinou bezvýznamného přídavku a jádru věci, tj. bitvě, toliko málo místa věnuje.“
Rozumím dru. Stocklaskovi úplně. Obrazy válečné bídy před bitvou a po bitvě slavkovské, které jsem pracně sebral po archivech obecných, farních, školních a vrchnostenských a jež jsem uveřejnil na 34 stranách své brožury, jsou snad Stocklaskovi věcí zcela vedlejší, bezvýznamným přídavkem; jemu jest hlavní věcí toliko záhubná válka a vražedná bitva. Nám však hlavní věcí zůstává bída, do jaké každá válka a bitva ubohý lid nevinný vrhá. Kdyby dr. Stocklaska s lidem naším upřímně cítil, jinak by mluvil i psal.
Nazývaje práci svou „přísně věcnou a objektivní“, praví dr. Stocklaska dále, že jen několik mých vět, týkajících se bitvy slavkovské, jest prosto námitek.
Odpovídám:
Práci Stocklaskovu „přísně věcnou a objektivní“ nazval jeden odborník brněnský „prací suchopárnou“, já pak jako neodborník - vždyť jsem toliko středoškolským učitelem katolického náboženství a dr. Stocklaska svého karakteru neudává - namítám následující:
Ohrazuji se především rozhodně proti nekalému způsobu, jakým dr. Stocklaska můj spisek odbývá, udávaje, že jen několik mých vět jest prosto námitek. Dokud mi dr. Stocklaska nedokáže a neudá, které věty mého spisku zasluhují námitky, prohlašuji jeho tvrzení za laciné, pohodlné, ne-li dokonce za neupřímné. Chci být poučen, chci věděti, toť jediná snaha mého života.
Pánové! Není mně nikterak tajno, že spisek můj mohl býti dokonalejší a úplnější - bylť původně napsán, jak mi přítomný pan školní rada dosvědčí, pro školní program reálné české školy v Brně. Omluvou však mi buď, že alespoň z pramenů, které mi r. 1896 a 1897 ve školním čase, nikoli tedy v prázdném čase, byly po ruce, jsem se snažil, abych věrně a správně vylíčil události r. 1805, spoléhaje jen na zprávy věrohodné a zaručené. Napsal jsem spisek svůj, jenž ovšem nečiní nároků na „literární význam“, jedině za účelem, abych v širších vrstvách lidových připravil půdu komitétu pro zřízení důstojné kostnice na osiřelém bojišti slavkovském, na němž odpočívá bez nejmenší vděčné památky na 10 000 lidí zabitých! Vždyť sebe ctí, kdo mrtvým poctu složí!
Spisu mého, jejž jsem vydal nákladem vlastním, bylo doposud rozprodáno na 12 000 výtisků; podobného radostného výsledku přeji také práci dra. W. Stocklasky, vydané nákladem zdejšího německého spolku historického na paměť stého výročí bitvy slavkovské. Ve studiu bitvy slavkovské však neustále pokračuji a dočká-li se moje brožura třetího vydání, jak pevně doufám, bude jistě prací dokonalejší.
Základem mé dnešní odpovědi dru. Stocklaskovi jest vzácná plastická mapa bitvy slavkovské, kterou chová bohatý a zajímavý vrchnostenský archiv knížecího zámku na Orlíku (nad Vltavou) v Čechách. Mapu onu zhotovenou brzy po bitvě v Paříži daroval Napoleon I. knížeti Karlu Schwarzenbergovi, tehdejšímu velvyslanci rakouskému na dvoře pařížském. Jest to dílo opravdu umělecké, odborné a velmi objemné, stůl na dva metry dlouhý a přes metr široký. Terrain jest z hadroviny se vší přesností proveden, postavení armády před bitvou naznačeno jest drobnými dřevěnými stany, za bitvy pak malými, asi 2 mm velkými figurkami. Některé pozice doplnil tužkou Napoleon sám. Jest tedy tato mapa, o které dr. Stocklaska ani tušení nemá, všech námitek zajisté prosta, alespoň co se týká rozlohy armády francouzské. Komitét náš pokusil se získati tuto vzácnou relikvii pro muzeum válečných památek, jež hodlá zříditi v kostnici na bojišti slavkovském, na hoře Pratecké. Než panující kníže Karel Schwarzenberg nevyhověl žádosti naší, nemoha se odloučiti od tak vzácné památky rodinné. Nezbývá tudíž, nežli poříditi alespoň této mapy kopii, což se také stane.
Co se pak tkne rozlohy spojené armády rusko-rakouské před bitvou a za bitvy, odpovídám na základě studia téměř týchž pramenů rakouských, ze kterých práci svou čerpal i dr. W. Stocklaska.
Letošního roku dostal jsem dovolení od říšského ministra války studovati ve válečném archivu rakouském. Lituji upřímně, že jsem tohoto dovolení nemohl doposud užiti; stěhovalť se právě o prázdninách náš válečný archiv do nových místností.
Mých dnešních námitek bylo by jistě přibylo.
A nyní, pánové, k věci.
Dr. Stocklaska píše na str. 2, že práce jeho „čistě věcná a objektivní“ přispěje, aby konečně do pravého světla postaveny byly výkony rakouských vojsk v bitvě slavkovské, které prý doposud byly umlčovány způsobem na výsost nezaslouženým. Napsal tedy dr. Stocklaska práci svou k oslavě stého výročí bitvy slavkovské jako vlastenec rakouský, ale - pánové - na účet ruský! Nebylo však třeba. Víme dobře, že kdekoliv a kdykoliv vojínové rakouští byli poraženi - Wagram, Magenta, Solferino, Vysokov, Česká Skalice, Jičín, Hradec Králové - sami četní důstojníci nepřátelští, kteří byli očitými svědky těchto krvavých zápasů, přímo žasli nad chrabrostí, s jakou naši vojínové v boj se vrhali, a podivovali se právem chrabrosti pluků rakouských. Víme dále dobře, že i u Slavkova bili se vojínové rakouští (toliko 17 000 mužů) se stejnou bravurou. Ale víme také dobře, že veliká armáda rakouská (na 80 000 mužů) pod nedostatečným rakouským generálem Mackem do Němec vypravená, hned na počátku válečné výpravy r. 1805 od Napoleona, tohoto obra činu, v několika dnech pouhými toliko potyčkami byla úplně rozptýlena a kapitulací ulmskou i částečně zničena. A ještě konečně víme, že plán bitvy u Slavkova byl dílem rakouského generála Weyrothera, více teoretického nežli praktického válečnictví znalého, jejž teprve před 14 dny „Frankfurter Zeitung“ nazval doktrinářem rázu Mackova a že právě tento plán sami odborníci rakouští nazývají pochybeným. Píšeť Streffleur, že vrchní velení armády, spojené už ve své osnově bitevní, prohřešilo se proti nejjednodušším pravidlům umění válečného a trefně dokládá Schönhals: „Bitevní plán hlavního stanu zněl: napadnouti nepřítele za Říčkou, kde ho však nebylo.“ Napoleon totiž se svým levým křídlem odvážně a nepozorovaně ještě v noci a záhy zrána za husté mlhy Říčku už překročil a spojenci, ačkoli na dostřel dělový toliko vzdáleni, nevěděli, aniž se přímo před bitvou přesvědčili, kde vlastně nepřítel stojí.
Za pouhou chybu tiskovou pokládám, nazývá-li dr. Stocklaska na 3. straně svého spisku cara ruského Alexandrem druhým, rovněž pak nesouhlasím, nazývá-li jej jinochem, protože byl tehdy Alexandr I. mužem 28letým.
Vytýká-li dále dr. Stocklaska na str. 6 svého spisku generálu ruskému Kutuzovovi, že ustupuje před francouzskou, přesilou překročil u Kremže Dunaj, protože prý mu na osudu Vídně pranic nezáleželo a Rakousko od ruské přízně úplně záviselo, uráží dr. Stocklaska pravdu historickou. Vždyť sama válečná rada rakouská ve Vídni stanovila, aby Kutuzov s ustupujícím sborem svým a s oddělením generála rakouského Merveldta, bude-li nutno, Dunaj u Kremže překročil. A tato neodkladná nutnost nadešla dne 8. listopadu u Sv. Hipolytu. Když se totiž onoho dne rozvážný Kutuzov přesvědčil, že nepřítel chystá na drahý den obecný útok, dle instrukce válečnou radou rakouskou dané překročil ještě téže noci u Kremže Dunaj. Vždyť na téže straně své práce dr. Stocklaska zcela správně dí, že postaviti se na odpor ohromné přesile francouzské by bylo šílenstvím bývalo. Zato však opatrně zamlčuje, kterak rakouský generál Merveldt přese všecky rozkazy a instrukce svévolně od Kutuzova se odloučil a do Štýrska ustoupil.
Ostatně celý spisek Stocklaskův proniknut jest zcela zjevným úmyslem zamlčovati neb alespoň omlouvati chyby rakouské, zato však zveličovati a na pranýř veřejné hanby stavěti chyby ruské. Právě proto nesprávně píše také o útrapách, jakých bylo zakoušeti ubohému lidu moravského od „zesurovělých Rusů, kdežto prý Francouzové vedli si často(!) mravněji nežli Rusové.“ A přece - kdo přečte v mé brožuře obrazy válečné bídy, po četných archivech sebrané, poctivého nabude přesvědčení, že Rusové byli u nás r. 1805 alespoň stejně mravni či nemravni jako Francouzové. Rusové r. 1805 v naší zemi brali, avšak Francouzové brali a zabíjeli, zabíjeli i nevinné kněze a loupili svatyně, jak ve své brožuře na několika místech dokazuji.
Nesouhlasím, píše-li dále dr. Stocklaska na str. 7 své práce, že Kutuzov spojiv se dne 17. listopadu u Pohořelic s armádním sborem rakouským táhl na Brno, kam prý všecko vojsko večer dorazilo, nýbrž dle udání Schönhalsova pochodovalo spojené vojsko rusko-rakouské společně dne 18. listopadu ráno dvěma proudy do Pohořelic přes Rajhrad, Židlochovice a Měnín do ležení u Šlapanic. A souhlasně píše pamětní kniha fary pohořelské: „Dne 17. listopadu byl hlavní stan rakouský v Pohořelicích pod velitelstvím knížete Jana Liechtensteina, jenž se ubytoval s četnou družinou ve faře. Dne 18. listopadu po odchodu posledních ruských husarů přitáhla od Branišovic ke 3. hod. odpol. francouzská jízda.“
Není tedy pravda, píše-li dr. Stocklaska, že dne 18. listopadu pochodoval Kutuzov z Brna po silnici k Vyškovu. Bylť dne 18. a 19. listopadu hlavni stan armády rusko-rakouské ve Šlapanicích, odkudž vojska v noci třemi proudy odtáhla k Vyškovu, aby se spojila s druhou hlavní armádou ruskou pod generálem Buxhövdenem. Tak udává rytíř Schönhals, tak souhlasně píše také domácí protokol fary šlapanské. A Jan Eder ve své kronice Židlochovic a Pohořelic výslovně dí: „Rakouská armáda pod knížetem Liechtensteinem táhla dne 18. listopadu Židlochovicemi a Měnínem, Rusové pak pochodovali jinými cestami.“ Nespolehlivými ovšem v této i jiné příčině jsou d'Elvertovy „Příspěvky k dějinám města Brna“, v nichž píše, že kníže Liechtenstein s 23 000(!) mužů pochodoval už dne 10. listopadu kolem Brna k Šlapanicím, ačkoliv, jak jsem byl podotknul, kníže Liechtenstein přicházeje s troskami armády rakouské od Vídně teprve dne 17. listopadu spojil se s Kutuzovem u Pohořelic.
Rovněž není pravda, píše-li dále dr. Stocklaska na str. 13, že maršál Bernadotte, jejž Napoleon dle své známé bitevní zásady: „Porůznu pochodovat - společně porážet!“ povolal od Jihlavy, prošed Brnem už prý dne 1. prosince nastoupil do řady bitevní. Tábořilť Bernadotte se svým sborem v noci ze dne 1. na 2. prosince po obou stranách císařské silnice mezi Brnem a Bedřichovicemi u Slatiny, a teprve 2. prosince záhy zrána nastoupil v centru armády francouzské do řady bitevní. Tak nezvratně svědčí mapa orlická.
A nyní, pánové, abych užil slov Stocklaskových, k „jádru“ věci.
Plán bitvy slavkovské, jejž vypracoval rakouský podmaršálek Weyrother, nazývá dr. Stocklaska na str. 25 svého spisku plánem objektivně i subjektivně zdravým a rozumným!
Pánové! Pročetl jsem mnoho odborným pramenů bitvy slavkovské, rakouských, německých i francouzských, ale za tohoto dlouholetého studia svého poprvé jsem četl, že dispozice Weyrotherova byla plánem zdravým a rozumným!
Pánové! Odezíraje úplně od osoby rakouského generála Weyrothera, o jehož dobré a poctivé vůli ani dost málo nepochybuji, pravím: Předpokládati nepřítele přímo před bitvou beze všech příčin a důkazů tam, kde ho už nebylo (totiž za Říčkou), nepřesvědčiti se pilným hlídkováním při dostatečné jízdě (64 škadron u Pratce), kde vlastně nepřítel stojí, na základě tohoto falešného předpokladu vypracovati celou dispozici bitvy a nazvati pak tuto dispozici objektivně i subjektivně zdravou a rozumnou, dovedl snad poprvé - dr. Walter Stocklaska.
Generál Weyrother vyloučil možnost objevení se nepřítele v našem zeslabeném středu u Pratce, jak důvtipný Langeron, velitel našeho druhého armádního sboru, při noční válečné radě křenovické správně předvídal a také namítal, a spojená armáda dne 2. prosince 1805 u Slavkova byla poražena.
Napoleon vyloučil možnost příchodu poraženého předtím sboru Blücherova a byl poražen u Waterloo dne 18. června 1815.
Benedek vyloučil možnost včasného příchodu armády korunního prince Bedřicha Viléma od Dvora Králové, a proto byl dne 3. července u Hradce Králové poražen.
La Marmora konečně beze všech důvodů předpokládal rakouskou armádu arcivévody Albrechta až za Adiží, a proto byl poražen u Custozy dne 24. června 1866.
Správné dispozice - za stejných ovšem sil - správný a dobrý zpravidla zaručují výsledek!
Zato však na výsost zajímavým jest soud Stocklaskův o vrchních velitelích ruských u Slavkova. Generál hr. Buxhövden jest mu notorickým pijanem, jenž prý jedině proto byl povýšen, že zasnoubil se s ruskou dvorní dámou, čímž jednomu velkoknížeti v pravý ještě čas platně posloužil; rozvážného Kutuzova nazývá váhavým, generál Langeron byl dosti nadaným vojevůdcem, méně dovedným byl generál Przybyszewski; Dochturov vyznamenal se u Slavkova, rekovný kníže Bagration, „ruský Lannes“, rozmnožil u Slavkova počet svých četných vavřínů, jízdní garda ruské zálohy Konstantinovy pod svým velitelem knížetem Repninem ke cti byla u Blažovic starému jménu svému slavnému. A ejhle, pánové, z těchto praemiss plyne závěrná úvaha Stocklaskova: „Velmi smutně to dopadalo s vyššími veliteli armády ruské.“ Vždyť tyto praemissy přímo přece poráží soud jeho o velitelích ruských pronesený.
Podobá se vůbec, že Stocklaska učenlivým je žákem svého mistra, německého bitevního romanopisce Bleibtreue, který totiž u jednotlivých pluků rakouských r. 1866 rozeznává setniny slatečné a setniny zbabělé a na str. 51 a 52 svého spisu ,,Koniggrätz“ píše: „Na levém křídle rakouském u Probluze a Přímu drželi se Čechové špatně a moravské prapory, první a druhý, pěšího pluku čís. 8 barona Gerstnera, rozprchly se na všechny strany, přičemž zajato bylo přes 500 těchto husitských potomků. Zato však všecka čest přísluší houževnatému odporu moravských Němcíi, myslivcům totiž a třetímu praporu téhož pluku Gerstnerova.“ Podobně vede si také Stocklaska. Co u Slavkova ruského, to špatné a daremné.
Zcela správně píše výborný Langeron ve svých pamětech o naší noční válečné radě v Křenovicích: „Byli jsme snad skutečně žáky, ale Weyrotherovi mnoho se nedostávalo, aby byl dobrým našim učitelem!“ Bloudí tudíž dr. Stocklaska, praví-li na str. 32: „Ztrátu bitvy slavkovské způsobila geniálnost Napoleonova a nedostatečné provádění daných rozkazů ze strany ruských generálů.“ My pravíme: Ztrátu bitvy slavkovské způsobil geniální Napoleon, jenž nedostatečné dispozice hlavního stanu armády spojené svým lepším a vyškolenějším, ač počtem slabším vojskem využitkoval. Nezapíráme ovšem nikterak, že vzájemná žárlivost velitelů rakouských a ruských naší společné dobré věci na prospěch nebyla.
Než, pánové, opravdovým bolem a rozhořčením největším naplnilo mne a naplní jistě i vás, kterak složitou v pravdě a těžkou bitevní dispozici Weyrotherovu omlouvá Stocklaska slovy následujícími: Weyrother dobře prý věděl, komu své rozkazy dával. Chtěl-li vůbec, aby dispozice jeho byla provedena, musil Weyrother předepsati každý detail svým podřízeným vysokým i nejvyšším generálům ruským, jejichž nepřednějšími vlastnostmi byla indolence, zlá vůle a nedostatek duševních schopností!
Pánové! Takovým způsobem beze všech důkazů píše Stocklaska o našem upřímném spojenci r. 1805, jenž 2. prosince u Slavkova tolik své drahé krve nezištně obětoval! Mimoděk připadá mi tu na rozčilenou mysl otázka, kterou dal ruský car Mikuláš I. vyslanci rakouskému hraběti Jiřímu Esterhazymu: „Víte, kteří byli nejhloupější králové polští?“ A když rozpačitě mlčel, odpověděl car sám: „To byl Sobieskí a já! Neboť oba zachránili Rakousko a oba zakusili nevděku!“
Účel celého spisku Stocklaskova jest až příliš trkavý a nebylo zajisté vhodno, aby takový spisek vydán byl nákladem spolkovým památkou stého výročí osudné bitvy slavkovské! Kterak Rusko pohlíží na bitvu slavkovskou, vysvítá nejlépe z královského věru daru 50 000 korun, jímž císařské ruské ministerstvo války přispělo našemu komitétu na zbudování důstojného ossaria na bojišti slavkovském. Uznávat’ dobře, že uctěním svých padlých rekův uctí samo sebe!
Pánové! Nenamítali bychom ničeho, kdyby byl dr. Stocklaska bitvu slavkovskou vůbec odsoudil. Vždyť odborníci z příčin taktických, strategických a politických ostře pokárali bitvu slavkovskou, k níž došlo ukvapeností málo zkušeného cara Alexandra a bojechtivé mladé šlechty ruské. Spojenci mohli a měli ve svém původním, velmi výhodném a silném postavení u Olšan (mezi Olomoucí a Prostějovem) s nejlepším výsledkem očekávat útok Francouzův; že toto postavení opustili a proti Napoleonovi k Brnu postoupili, bylo první jejich chybou a neštěstím. Slavkov byl jenom pokutou za chyby u Olšan spáchané. Avšak omlouvati nedostatečnou Weyrotherovu dispozici bitvy samé indolencí, zlou vůlí a nedostatkem duševních schopností generálů ruských, pokusil se - bohudíky poprvé - dr. Walter Stocklaska.
A nyní, pánové, slyšte složitou a těžkou dispozici Weyrotherovu bitvy slavkovské. Ačkoli Napoleon, ustupuje od Vyškova a Rousínova k Brnu, zcela snadno mohl obsaditi výšiny Pratecké a zde bitvu svésti, přece úmyslně tyto výšiny opustil, couvl poněkud k Brnu a postavil se za Říčkou, kdež chtěl také vyčkati svou přicházející posilu, Bernadotta a Davouta. Zatím spojenci postupovali od Vyškova směrem, jejž jim byl Napoleon svým zdánlivým, líčeným ústupem naznačil, a zaujali důvěrné postavení na bojišti, které on sám vyvolil a kam je chtěl přivésti!
Vrchní velitelství armády spojené vykládalo si totiž - ovšem klamně - ústup francouzské armády od Rousínova a Slavkova v ten rozum, že Napoleon zamýšlí za Říčkou útok spojenců v obraně vyčkati nebo dokonce k Brnu couvnouti. Proto uzavřela ve Vyškově naše válečná rada dne 28. listopadu večer: postavení Napoleonovo u Brna zesíleným levým křídlem obemknouti, po dobytí Telnice, Sokolnic a Kobelnic na pravé křídlo francouzské útočiti, Napoleona mezi Tuřanským lesíkem a Šlapanicemi poraziti a buď k severu nebo k jihozápadu zahnati a od Vídně odříznouti. Místo tedy, aby jej beze všeho průtahu ihned napadli, obcházejí Napoleona loudavě, aby jej od Vídně odřízli - přirozená bázeň před přímým bitevním rejem a Napoleonem, jenž ovšem nemohl tušiti, že mu ještě i neděle 1. prosinec - před příchodem jeho pomoci bude od spojenců velkomyslně darována.
Zněla pak dispozice Weyrotherova takto:
Jednotlivé sbory měly opouštěti svá stanoviště o 7. hodině ranní. První sbor (Dochturov) vyrazí z Oujezda a dobude Telnici. Druhý sbor (Langeron) sestoupí po „Zlaté hoře“ a zmocní se údolí mezi Sokolnicemi a Telnicí a osady Sokolnic. Třetí sbor (Przybyszewski) překročí u zámku sokolnického Zlatý potok (Říčku). Na pravém břehu potoka sbory se spojí a zatočíce se vrazí vší spojenou silou v pravý bok Napoleonův. Čtvrtého armádního sboru, s nímž byl armádní velitel Kutuzov, úlohou bylo z Pratce po přechodu bařinaté úžlabiny u Kobelnických rybníků ku jmenovaným sborům přiraziti a vítězství dne dovršiti. Až by se zdařil tento útok, měl Bagration, jehož úlohou bylo střed nepřátelské armády mezitím pozorovati, zaměstnávati a úspěšný boj našeho levého křídla vyčkati, na pravém křídle zmocniti se výšiny Tvaroženské a Šlapanské, podporován jsa jízdou Liechtensteinovou, načež všecko vojsko bylo by před Slatinou, mezi Líšní a Nenovicemi (Ivanovicemi) jeden bitevní šik utvořilo. Pro případ úplného nezdaru byl stanoven ústup směrem k Hodějicům, Němčanům a Heršpicům (tedy ke Slavkovu).
Rozebíraje podrobně tuto složitou dispozici Weyrotherovu dokládá Stocklaska na str. 35, že vítězství dne záviselo od úspěchu našeho levého křídla u Telnice a Sokolnic. Tam prý kdyby se jeho bitevní plán zdařil, byl by dnes Weyrother slavným válečníkem. Nevěříme, nýbrž - neomlouvajíce nikterak neschopností nečinného u Telnice a Sokolnic Buxhövdena, velitele našeho levého křídla tvrdíme: rozhodnutí bitvy slavkovské stalo se výhradně u Pratce! Veliká totiž zacházka, která dle nejapného bitevního plánu byla ovšem nezbytná, způsobila tak značnou ztrátu času, že naše levé křídlo dorazilo k Sokolnicům a sokolnickému zámku, kdy střed Napoleonův už postupoval od Jiříkovic a Puntovic proti hoře Pratecké. Proto také Bagration, jenž pro velikou vzdálenost svého sboru nebyl válečné radě v Křenovicích přítomen, shlédnuv ráno na Pozorské poště bitevní plán, zvolal: „Ty drobné útoky se mi nelíbí, neučiníme-li útoku na všech místech, budeme poraženi.“
Odporučujeme dru. Stocklaskovi výtečnou odbornou kritiku bitvy slavkovské z pera Gallinova v ročníku 1883 rakouského vojenského časopisu Streffleurova; poučí se tam dostatečně o jiném. Proroctví Napoleonovo, obsažené v jeho denním rozkazu před bitvou, znělo: „Mezitím, co budou obcházeti mé křídlo, nastaví mně svůj bok!“ A věrné toto proroctví - splnilo se u Pratce. Ano, pánové, geniální Napoleon odhodlán byl přejíti z obrany k útoku, překročiti Říčku a Velatický potok u Jiříkovic, Puntovic a Kobelnic a ztéci svou hlavní silou vysočinu Prateckou, když ji byli spojenci velikým zbytečným obloukem opustili a vojska svá po celém bojišti rozhodili. Věren tedy zůstal i u Slavkova své zásadě i zásadě všech velkých vojevůdců: překvapiti nepřítele časem i prostorem a postupovati útočně, čili jak také říkával: „Umění vítěziti jest tolik, jako v rozhodné chvíli při síle se udržeti.“ A tuto rozhodnou chvíli volil u Pratce. Za týmž účelem zeslabil také úmyslně své pravé křídlo u Sokolnic a Telnice, soustřediv hlavní sílu své armády v centru u Šlapanic, mezi Říčkou a Velatickým potokem. Vždyť odtud právě chystal svůj lví skok ku památné Pratci. Zdařil-li se tento jeho smělý záměr, musila bitva skončiti záhubou vojska spojeného; neboť pak bylo po dobytí Pratce roztrženo vedví a jedna jeho část byla zatlačena k Olomouci, druhá však k rybníkům.
Proto ještě jednou opakujeme: Nebezpečí, jež spojené armádě vzniknouti mohlo z objevení se Francouzů v jejím zeslabeném středu u Pratce, toto nebezpečí Weyrother při své dispozici podceňoval a to bylo právě pro Napoleona nezměrným ziskem. Vždyť zcela správně říkával Napoleon: „Nemůže být větší chyby, než omlouvá-li se kdo v bitvě slovy: Toho nebo onoho jsem se nenadál!“ Opakuje-li pak dr. Stocklaska, že ztrátu bitvy zavinila váhavost a neschopnost ruských velitelův a nepředvídaná statečnost vojsk Davoutových u Telnice a Sokolnic, což prý v XV. oddílu svého spisku blíže dokáže, litujeme velice, že jeho spisek čítá toliko XIV oddílů!
Co se týká rozlohy vojsk armády spojené před bitvou, táži se opravdu zvědavě, odkud dr. Stocklaska své vědomosti na str. 41 čerpal? Vždyť přece dle souhlasných pramenů rakouských jakož i dle všech bitevních map čtvrtý náš armádní sbor postavil se za třetím ke Křenovicům a Zbejšovu a pátý sbor knížete Jana Liechtensteina zaujal postavení východně od Pratce pod výšinami mezi druhým a třetím sborem. Pak ovšem, praví-li zcela správně Stocklaska na str. 49, že jízda Liechtensteinova na svém pochodu k Blažovicům se poněkud opozdila, nedovede udati příčinu tohoto opoždění. Včasnému pochodu jízdy Liechtensteinovy překážel totiž třetí sbor Przybyszewského a pochodu našeho čtvrtého sboru překážela opět jízda Liechtensteinova, jak Streffleur správně podotýká. Postavení našeho 3., 4. a 5. sboru u Pratce bylo velmi nevhodné pro současný těchto sborů pochod na místa vykázaná. Kdyby byla stála jízda Liechtensteinova tam, kam ji klade na své mapce dr. Stocklaska, mohla přece velmi snadno v den bitvy dle dispozice už po 7. hod. ranní bez překážky vytrhnouti k Blažovicům a obsaditi území vykázané. Poněvadž se to však nestalo, čili státi nemohlo, vzniklou takto mezeru mezi středem a pravým křídlem vyplnil velkokníže Konstantin svou zálohou.
Rovněž zcela nesprávně udává dr. Stocklaska postavení ruské zálohy, gardy velkoknížete Konstantina, bratra carova, která prý dle jeho udání tábořila v noci před bitvou na pravém břehu Rousínovky na výšinách blažovických. Stanulať tato záloha před bitvou na levém břehu Rousínovky, jak všecky zprávy udávají, na výšině před městem Slavkovem, opírajíc své pravé křídlo o takzvanou uherskou silnici, která u Holubické hospody dělí se od silnice olomoucké, a své levé křídlo o Křenovice. Vždyť správně píše dr. Stocklaska na str. 49, že velkokníže Konstantin dle dispozice, tedy o 7. hodině ráno, ze svého nočního ležení vytrhl a k 9. hodině dospěl k Blažovicům. Kdyby byl tábořil Konstantin dle udání Stocklaskova na výšinách blažovických, nepotřeboval přece odtud k Blažovicům celých dvou hodin pochodu, zná-li vůbec dr. Stocklaska terrain bojiště slavkovského. A protože i postavení divize Saint Hilairovy za boje o Pratec jest nesprávné, bitevní mapka, kterou dr. Stocklaska ku svému spisku přiložil, jest obrazem klamným, ne-li zcela bezvýznamným!
Dr. Stocklaska uvádí, že osada pratecká před bitvou byla neobsazena, rytíř Schonhals píše, že byla obsazena vojíny druhého sboru Langeronova. Domnívá-li se dr. Stocklaska dále, že nočním jásotem vojínů francouzských byli spojenci jenom zesíleni ve svém optimismu, že Napoleon skutečně couvá, dokládáme, že ozvěna tohoto nočního jásotu trapný dojem budila v táboře spojenců na protějších výšinách prateckých. Vždyť několik důstojníků tázalo se: „Tak jásá armáda poražená nebo couvající?“
I se svou mapkou na velikém jest dr. Stocklaska omylu, že totiž za kritického boje o Pratec celá divize St. Hilairova vpravo od kostelíka zápasila s pluky rakouskými. Vpravo od Pratce bojovala toliko brigáda Thiébaultova (pěší pluky č. 10, 14 a 36) za účinné podpory části brigády Levasseurovy, druhá však brigáda divize St. Hilairovy, brigáda totiž Varého (pěší pluky č. 43 a 55) stojíc vlevo od Pratce tvořila pravé křídlo divize Vandammovy, obrácena jsouc čelem k jihu k silnici pratecko-křenovické. Toť onen proslulý francouzský obranný hák u Pratce, jak jej neomylně vyobrazuje Napoleonova mapa orlická, jak o něm svědčí ve svých dějinách Thiers. Na levém pak křídle divize Vandammovy byl tento obranný hák doplněn francouzským 4. pěším plukem na svahu Starých vinohradů k Blažovicům. Zde také vzala ruská garda druhému praporu tohoto 4. pluku v horkém boji jeho orla, který nyní zdobí jeden z chrámů petrohradských, jak mi vypravoval vojenský attaché ruského velvyslanectví ve Vídni, plukovník Vladimír z Rospů.
Není dále správno, že brigáda Margaronova neustále zápasila na nejkrajnějším pravém křídle francouzském u Telnice, jak dr. Stocklaska několikráte opakuje. V kritických hodinách dopoledních stála brigáda Margaronova za sýpkou sokolnickou, kdežto na nejzazším pravém křidle od Telnice k Měnínu harcovala jízdní divize Bourcierova sboru Davoutova. Tak opět svědčí mapa orlická.
Na míru zcela pravdivou uvádí konečně dr. Stocklaska na str. 61 francouzské bajky 0 utonulých vojínech v rybníku Začanském a Měnínském, ale zamlčuje opatrně, odkud své důkazy čerpá - z mé totiž nepatrné brožury.
Bezděky připadají mi na mysl na tomto místě dějiny Moravy „Vlastivědy moravské“, v nichž prof. R. Dvořák pod čarou píše: „Zprávy francouzských historikův, že největší část utíkajících zahynula při útěku na zamrzlých rybnícich, na které dal Napoleon stříleti, vyvrací již Eder, podrobněji prof Slovák.“ Toto tvrzení nesrovnává se však se skutečností. Eder ve své kronice Židlochovic a Pohořelic píše toliko o rybníku Měnínském, jenž však za bitvy slavkovské bez většího byl významu francouzské bajky o tisících utonulých týkají se většinou rybníku Začanského, přes který jedině poražené levé křídlo spojenců mohlo ustupovati. A právě abych tyto bajky vyvrátil, podal jsem ve své brožuře důvody úplně nové a nezvratné. Diví se prof. Dvořák dále, že Napoleon i úřední noviny brněnské mluví a píší o 20 000 utonulých, odpovídám: Úřední noviny jako dnes tak i tenkráte psaly, jak jim tehdejší úřady francouzské jednoduše kázaly. Tedy Nihil novi sub sole. A co se týká Napoleona, nejlépe píše rakouský dějepisný archiv už r. 1832: „Lži této dopustil se Napoleon hlavně z příčin politických.“ Vždyť jen několik ještě týdnů a už koncem r. 1805 byla se utvořila koalice knížat a národů jako později osudného pro Napoleona roku 1813. Potřeboval tedy Napoleon vítězství opravdu velikého, vítězství skutečného i vybájeného!
Když jsem o letošních prázdninách doprovázel na bojiště slavkovské francouzského profesora teologické fakulty z Angers s mladistvým šlechticem francouzským, sotvaže jsme vystoupili na stanici sokolnické, volal netrpělivě abbé Leroy: „Pane profesore, kde jsou rybníky, kde jsou rybníky?“ Zavedl jsem jej na bývalé, vysušené dnes už rybníky. A když jsme uprostřed žírných a bujných polí usedli na mez a předčítal jsem mu ze své brožury důkazy o francouzských bajkách, nedůvěřivě stále potřásal hlavou. Na druhý den navštívil jsem jej v hotelu Padovcově a první má otázka byla: „Příteli, co dělají rybníky?“ A abbé Leroy odpověděl: „V srdci mém žár pro Napoleona týž, ale v hlavě mé jest jasněji. Děkuji Vám!“
Ano, pánové, že tyto bajky v dějinách - ač ne ve všech - tak dlouho se udržely, vysvětlujeme národní marnivostí Francouzů, kteří až do dneška pokládají bitvu slavkovskou na skvělý epos v dějinách svých válečných, ovšem právem plným. Jestiť bitva slavkovská i beze všech vybájených přídavků velikým činem vojenským a stálým předmětem hlubokého studia vojevůdců přítomných i budoucích!
Nemile působí, píše-li prof. Dvořák na str. 1041, že dne 25. listopadu čítalo spojené vojsko u Olšan 86 000 pěších a 16 000 jízdních, ale hned na str. 1043 udává: „Dne 1. prosince večer čítala spojená armáda 80 000 mužů, mezi nimi sotva 15 000 Rakušanů!“ Ztratilo se tedy armádě spojené v šesti dnech bez bitvy 22 000 mužů! Vážnou rovněž jest chybou, praví-li prof. Dvořák, že Napoleon dne 17. listopadu ve Znojmě zůstavil francouzského maršálka Massénu; bylť Masséna po své porážce u Caldiera v těch dnech ještě v severní Itálii. Není rovněž pravda, že Kutuzov byl obklíčen přesilou nepřátelskou, sotvaže z důležité výšiny Pratecké sestoupil, nýbrž když sestupoval. Neboť právě tuto váhavost generála Kutuzova, že z výšin Prateckých včas nesestoupil, pokládají mnozí - ač neprávem - za příčinu porážky armády spojené. Vždyť zcela správně píše prof. Dvořák, že Napoleon předešel spojence v útoku.
Boj totiž o Pratec mezi sborem Kutuzovovým a útočnými francouzskými divizemi St. Hilairovou a Vandammovou byl sveden ještě na výšinách Starých vinohradů za osadou Prateckou.
Rozpaky spojeneckého velení jsou patrné i na kresbě, jejímž autorem je Giuseppe Rava
Kdyby byl tedy Kutuzov, jenž ostatně s nejapným bitevním plánem Weyrotherovým nesouhlasil, z výšin už sestoupil, byl by zajisté sám mezi Kobelnicemi a Puntovicemi v defilé Říčky smělým, útočným rozmachem Napoleona napadl, s výsledkem ovšem týmž, tj. s výsledkem své porážky.
Zato však schvaluji, že obšírně se rozepsal profesor Dvořák ve svých dějinách o válečných útrapách našeho ubohého lidu po bitvě slavkovské, aby se vědělo, jakým požehnáním(!) pro každou zemi jest vražedná válka.
Dokončil jsem.
Pánové! Nerad jsem dnešní svou odpověď napsal; nejsa totiž žádným stratégem místo offensivy omezuji se toliko na pouhou defensivu a bráním se, jen když jsem napaden, jako tentokráte od dr. Waltera Stocklasky...
P. S. Těší mne, že dva přítomní c. a k. nadporučíci po mé přednášce plný svůj souhlas s mými vývody najevo dali. A když jsem předložil spisek Stocklaskův jednomu c. a k. plukovníku, usmál se a doložil: „Dispozice Weyrotherova byla zdravou a rozumnou - pro nepřítele markirovaného, tj. pouze naznačeného (za Říčkou).“
Vděčně děkuji všem pánům, kteří tak četně a pozorně přednášce mé obcovali, zvláště svému bývalému milému učiteli dějepisu, p. zemskému inspektoru v. v. Václavu Roytovi.
Přetištěno:
Nedělní čtení „Moravské Orlice“ k číslům ze dnů 3. a 10. prosince 1905.
Bitva o bitvu u Slavkova aneb Slovák kontra Stocklaska. In: Bulletin Československé napoleonské společnosti č. 64, 2015, s. 39-48.
Dodatky k příspěvku
27.01.2017 Jakub Samek
Nabízíme odpověď k odpovědi prof. Aloise Slováka dr. Walteru Stocklaskovi, přičemž se omezujeme výhradně na pasáže věnované bitvě samotné. Zatímco se podle prof. Slováka dr. Stocklaska dopouští z přemíry vlastenectví adorace Weyrotherovy dispozice a rakouské účasti v bitvě obecně, prof. Slovák je zastáncem opačného extrému a zkázu koaliční armády v bitvě přisuzuje právě „nejapnému bitevnímu plánu“ v podání generála Weyrothera. Podle našeho názoru přikládá bitevnímu plánu nadpřirozenou moc a pomíjí, že v bitvě nevelí plán, v bitvě velí vrchní velitel. Dobře, hůře, případně vůbec. Z mnoha různých důvodů. Bitevní plán je nástroj, s nímž zachází. Nástroj dobrý, horší, případně dobře či špatně využitý. Pochopený, nepochopený. Weyrotherova dispozice, a obecně koaliční záměr pro bitvu u Slavkova, čeká na svého Michela de Lombarès, autora studie Před Slavkovem, po stopách Napoleonova myšlení, která přesvědčivě dokládá kvality a nedostatky vývoje Napoleonova bitevního plánu, a konfrontuje jej se skutečným průběhem bitvy... celý příspvek viz austerlitz.org