Činnost pionýrského vojska a válečného mostovnictví ve válce s Francií roku 1809: část 1/2
Zdeněk Holub
Naposledy upraveno: 13.06.2022
Po prohrané válce s Francií v roce 1805 a návratu mírových poměrů bylo první starostí rakouské monarchie odstranit ty vady v organizaci a řízení armády, které se staly hlavními příčinami prohry. Reorganizací vojska byl pověřen 6. února 1806 generalissimem jmenovaný FM arcivévoda Karel.
Koncem toku 1808 byly reformy vojenství téměř ukončeny a Rakousko i přes územní ztráty utrpěné mírem v Pressburgu (Bratislava) dosáhlo opět pozoruhodného velmocenského postavení.
C. k. pionýr v roce 1809 podle malby Rudolfa von Ottenfelda z roku 1895
(příloha monografie Die österreichische Armee von 1700 bis 1867)
Rakouska se dotýkala opakovaná ponížení, která si císař Napoleon po porážce Pruska vůči kontinentálním mocnostem dovoloval. Pokračujícími uzurpacemi císaře Napoleona se zdála také ohrožena budoucnost rakouské monarchie. Proto byly snahy Anglie pohnout Rakousko k roztržce s Francií úspěšné a koncem března 1809 vyhlásilo Rakousko Francii znovu válku.
Pod vedením generalissima arcivévody Karla, který byl pověřen velením hlavní armády v Německu, začaly v lednu 1809 konkrétní přípravy na válku.
Operující armáda v celkové síle 263 pěších praporů a 252 jezdeckých eskadron (tj. 290 000 mužů pěchoty a 30 000 mužů jezdectva) byla zformována do devíti samostatně organizovaných armádních sborů a dvou záložních sborů. Z nich tvořily 1. až 6. sbor a dále oba záložní sbory armádu v Německu, 7. sbor tvořil armádu v Polsku pod G.d.C. arcivévodou Ferdinandem Karlem a 8. a 9. sbor armádu v Tyrolsku a Vnitřním Rakousku pod G.d.C. arcivévodou Johannem. Kromě těchto armád sestávajících z řadového vojska byla ještě povolána zeměbrana (Landwehr) a uherská zemská hotovost (Insurrektion) v síle bezmála 200 000 mužů.
Ohledně zabezpečení armády pion. vojskem a materiálem byl 17. ledna 1809 vydán rozkaz existujících devět pion. kompanií, ze kterých se nacházelo sedm v Olomouci a dvě v Komárně, rozvinout na stejný počet pion. divizionů, které byly označeny týmiž čísly, jaké dosud nesly pion. kompanie, a čísla odpovídala jejich přidělení k arm. sborům. Proto byl u armády v Německu přidělen 1. až 6. pion. divizion, u 7. arm. sboru v Polsku 7. pion. divizion a u armády v Itálii 8. a 9. pion. divizion. Nové formování pion. sboru koncem února 1809 již natolik pokročilo, že oddíly mohly být povolány k technickým pracím. Začátkem března 1809 byly pion. diviziony přiděleny ke svým sborům, jen 6. pion. divizion byl prozatím přidělen ke 2. záložnímu sboru a teprve 24. března 1809 nastoupil k 6. arm. sboru.
Velení pion. divizionů bylo následující:
1. pion. divizion hejtman Wilhelm von Link,
2. pion. divizion hejtman Georg Giller,
3. pion. divizion hejtman Wenzel sv. pán Abele,
4. pion. divizion hejtman Josef Felsch,
5. pion. divizion hejtman Ignaz sv. pán Abele,
6. pion. divizion hejtman Georg von Balz,
7. pion. divizion hejtman Johann Swietezky von Czerntisch,
8. pion. divizion hejtman Franz Romer
9. pion. divizion hejtman Josef Mayer von Heldensfeld.
20. února 1809 dostal velitel pion. sboru mjr. Friedrich chevalier von Wetzelsberg rozkaz co nejrychleji upravit pro použití všemi druhy zbraní následující silniční tahy:
1. Poštovní a solnou silnici z Lince do Českých Budějovic, dále silnici z Wallsee ke Kaplici.
2. Z Prahy přes Tábor do Českých Budějovic.
3. Z Českých Budějovic přes Písek do Plzně.
4. Z Českých Budějovic přes Horážďovice do Plzně a Klatov.
5. Z Českých Budějovic do Jihlavy. 6. Z Českých Budějovic do Kremsu.
Úsek z Lince k Českým Budějovicím až na české hranice byl přidělen 6. pion. divizionu, úsek z Tábora naproti 5. pion. divizionu, trasa 3. a 4. byly přiděleny 4. pion. divizionu a úsek Praha-Tábor 3. pion. divizionu. Všechny ostatní trasy byly upraveny krajskými úřady pod vrchním dozorem mjr. Friedricha chevaliera von Wetzelsberg. Kromě toho měl 1. pion. divizion opravit silnici z Prahy do Ústí nad Labem a 2. pion. divizion silnici z Prahy do Plzně. Všechny tyto práce byly v průběhu března 1809 natolik uspíšeny, že během následujících velkých přesunů vojsk se nevyskytly žádné potíže stojící za zmínku.
První rozkazy pro vybavení armády materiálem válečných mostů byly vydány v polovině února 1809 a stanovily jako vybavení pro hlavní armádu v Německu 170 pontonů, pro armádu v Polsku 50 pontonů a pro armádu v Itálii 30 pontonů
Takže z celkové zásoby válečného materiálu 300 pontonů tvořilo 250 pontonů vybavení polních armád a 50 pontonů zůstalo jako záloha. Toto první rozdělení bylo později změněno tak, že do Polska nebyly poslány žádné pontony a hlavní armáda dostala přiděleno ještě dalších 25 pontonů. Pontonový trén tvořil součást vybavení armád a jednotlivé sbory nedostaly přímo přidělen žádný materiál válečných mostů.
K armádě v Německu byly z pontonýrského praporu určeny 3 pontonýrské kompanie, pro Polsko a Itálii po 1 pontonýrské kompanii; šestá pontonýrská kompanie zůstala v zázemí u lodních úřadů a k vodní dopravě. Jako posila pontonového personálu byly začátkem března 1809 vyslány dvě čajkistické kompanie do Pettau (dnes Ptuj ve Slovinsku) a jedna čajkistická kompanie do Prahy.
Rozdělení štábních důstojníků k řízení válečného mostovnictví u polních armád upravoval rozkaz z 26. února 1809 následujícím způsobem: GM Josef sv. pán Schwäger von Hohenbruck byl přidělen do hlavního stanu generalissima arcivévody Karla, plk. Josef Hütter von Hüttersthal u armády v Polsku, pplk. Aaron von Stanissavlevič z čajkistického praporu u armády v Itálii, pplk. Josef sv. pán Hagen byl jmenován velitelem pro pravé křídlo hlavní armády (1. a 2. arm. sbor) určeného trénu o 50 pontonech, které byly vzaty z depotu v Praze.
Zároveň dostal GM Josef sv. pán Schwäger von Hohenbruck příkaz rekognoskovat řeku Dunaj od Lince dolů po toku ke stanovení míst v tomto úseku vhodných k mostění. Taktéž převzal na toku existující zásoby lodí a dalšího mostního materiálu a předložil rozpočet nákladů pro stavbu lodního mostu přes řeku Dunaj.
Jako momentálně obzvláště vhodná místa pro mostění vybral lokality pod Katzlachem, u Mauthausenu a u Wallsee. Jako pořizovací cenu materiálu pro lodní most udal 68.747 zl. s podotčením, že stavba mostu by mohla být dokončena za 6 týdnů.
Nato vydal generalissimus arcivévoda Karel 8. března 1809 za současného poukázání požadovaného peněžního obnosu rozkaz neprodleně začít stavbu lodního mostu u Mauthausenu a za osobní zodpovědnosti GM Josefa sv. pána Schwäger von Hohenbruck ji za 3 týdny dokončit, na obou dalších místech měly být provedeny všechny přípravy pro stavbu pontonových mostů.
Stavba lodního mostu u Mauthausenu byla potom pod vedením GM Josefa sv. pána Schwäger von Hohenbruck okamžitě zahájena a 28. března 1809 byl most dokončen. Most sestával počínaje od levého břehu ze dvou článků každý po třech lodích, průjezdu ze čtyř lodí, pak následovalo 29 lodí a čtyři kozy navazující na pravý břeh.
9. března 1809 byl vydán rozkaz, aby pro hlavní armádu určený trén o 120 pontonech byl okamžitě odeslán z Klosterneuburgu do Ennsu. Tento trén čítal 120 šestispřežních pontonových vozů, dále pět polních kováren, šest krytých nákladních vozů, pět uhelných vozů a pět žebřinových vozů, všechny čtyřspřežní a vyžadoval ke svému pohybu 804 koní. V okamžiku, kdy byl vydán rozkaz k pochodu pro tento trén, byl z Klosterneuburgu odcházejícího materiálu opatřen zápřahy pouze trén pro Halič, a proto nemohl být výše uvedený rozkaz ihned splněn.
Aby tyto potíže odstranil, předložil GQMS (Generalquartiermeisterstab tj. štáb generálního ubytovatele) 12. března 1809 následující návrh. „Jelikož je naprosto nezbytné pontonový trén určený pro hlavní armádu tak brzy jak jen možno učinit pohyblivým, avšak jeho zápřež (něm. Bespannung) může dosáhnout plného počtu teprve do 6 týdnů, je nutno do Polska určenému pontonovému trénu zápřeže odebrat a použít pro pontonový trén hlavní armády.“
K podpoře tohoto návrhu bylo uvedeno, že 7. arm. sbor, i kdyby nedostatkem pontonů byl uveden do nouze, zůstane zpočátku v defenzivě, čímž do žádné hlavním operacím nepříznivé situace nepřijde, zatímco nedostatek pontonů u hlavní armády by byl provázen nejnepříznivějšími následky.
Tento návrh byl generalissimem arcivévodou Karlem schválen a bylo nařízeno, aby pontony pro Halič byly nadále přepravovány prostřednictvím přípřeží. Plk. Josef Hütter von Hüttersthal spěchal napřed do Haliče, aby s vynaložením všech sil z místních prostředků obstaral alespoň jeden lodní most ke krytí potřeby armády až do příjezdu pontonů.
Zároveň byly také ve Vídni vynaloženy všechny prostředky, aby ještě dalších 50 pontonů bylo zapřaženo, načež trén hlavní armády byl v oddílech po 25 pontonech odeslán do Ennsu.
23. března 1809 byl vydán další rozkaz, aby do Stammersdorfu došlý do Polska určený trén o 50 pontonech byl opět poslán zpět do Klosterneuburgu.
Je pravděpodobně, že určení tohoto materiálu bylo změněno z toho důvodu, poněvadž po jeho odjezdu už nebyla v Klosterneuburgu k disposici žádná záloha.
Polní tažení 1809 v Německu
Začátek operací. Postup armády do Bavorska. Původní plán pro začátek operací zněl tak, že se rakouské hlavní síly shromáždí v Čechách, aby nejkratší cestou pronikly do Německa. Všechny disposice pro shromažďovací pochody vojska, jakož i zřízení skladů a záložních zařízení, byly podle tohoto plánu navrženy a zčásti také provedeny, než nastala jeho změna. Změněné disposice stanovily, že hlavní armáda má postupovat po pravém břehu řeky Dunaje přes řeku Inn.
Podle nových plánů se daly různé vojskové oddíly v 1. polovině března 1809 na pochod.
Zároveň s novými disposicemi dostal GM Josef sv. pán Schwäger von Hohenbruck rozkaz rekognoskovat řeku Inn mezi Rosenheimem a Mühldorfem ohledně existujících míst přechodu a stanovit potřebu materiálu pro tři mosty. Ve svém hlášení doporučil jako místa přechodu Rosenheim, Altenhohenau, Gars, Seltenbach, Kraiburg a Mühldorf a spočítal potřebu materiálu pro tři mosty tamtéž na 100 až 120 pontonů.
Koncem března 1809 začaly z Čech táhnoucí arm. sbory překračovat řeku Dunaj, takže válečné operace mohly být zahájeny. S ohledem na to byl vydán velitelům potonového trénu v Ennsu 28. března 1809 následující rozkaz: „Pontonový trén se dá na pochod tak, že se bude 60 pontonů 3. dubna 1809 nacházet ve Welsu a zbylých 40 pontonů 4. dubna 1809 v Efferdingu. Jednotlivé pochodové kolony budou obnášet 20 pontonů. Na postupu z Vídně se nacházejících 20 pontonů bude posláno do Efferdingu. Trén z Welsu se pak vydá společně do Riedu a trén z Efferdingu do Sieghardingu, kam mají dorazit 7. dubna 1809.“
GM Josef sv. pán Schwäger von Hohenbruck byl zároveň vyslán na řeku Inn ke stanovení míst mostění a dostal rozkaz ze shora uvedených cílových míst pochodu pro mosty nezbytné pontonové oddíly nechat odpochodovat tak, aby 8. dubna 1809 byly vzdáleny už jen jeden malý denní pochod od míst svého použití.
Všechny u armády se nacházející pion. diviziony byly ihned po svém příchodu vysunuty vpřed, aby komunikace k místům přechodu opravily a zřídily pochodové cesty k válečným mostům.
V souvislosti s těmito nařízeními byl vyslán z Klosterneuburgu další trén o 25 pontonech k hlavní armádě a 4. dubna 1809 se dal na pochod.
Armáda překračuje řeku Inn. 8. dubna 1809 ukončila hlavní armáda sestávající z 3., 4., 5. a 6. arm. sboru a dále z 1. a 2. záložního sboru svůj nástup mezi Schärdingem, Obernbergem a Braunau. Úkolem této armády byla ofenziva proti Bavorsku. 1. a 2. arm. sbor pod velením G.d.C. Heinricha hraběte Bellegarde měly jako pravé křídlo armády postupovat z Čech do Bavorska a přiblížit se řece Dunaji.
Armáda G.d.C. arcivévody Johanna měla udržovat nejkratší spojení mezi Itálií a Německem a podporovat operace hlavní armády buď ve směru přes Brenner, nebo k údolí řeky Adiže.
Den 10. dubna 1809 byl určen pro přechod armády přes řeku Inn a k tomu byly vydány následující rozkazy.
„Když mosty u Schärdingu a Braunau nebudou zničeny, překročí armáda 10. dubna 1809 v 4.00 hodiny ráno řeku Inn v následujícím pořádku: 4. arm. sbor a 1. záložní sbor u Schärdingu, 3. arm. sbor po u Mühlheimu postaveném pontonovém mostě, 5. a 6. arm. sbor a 2. záložní sbor 11. dubna 1809 po u Braunau postaveném pontonovém mostě, 3. arm. sbor obsadí ke krytí mostění osady Aigen, Anthausen a Biberg.“
Podle těchto disposic měla o půlnoci na 10. dubna 1809 začít přeplavba předvoje 3. arm. sboru. K tomu najatí lodníci však vysvětlili veliteli 3. arm. sboru FML Friedrichovi knížeti Hohenzollern-Hechingen, že za temné noci nemohou bez nebezpečí převážet u Obernbergu a přeplavba musí být odložena do 3.00 hodin ráno. Jakmile se předvoj přeplavil a obce na protilehlém břehu byly obsazeny, začalo za osobního vedení GM Josefa sv. pána Schwäger von Hohenbruck mostění u Gimpflingerhofu pod Mühlheimem. Řeka Inn byla na místě mostění rozdělena do dvou ramen. Přes rameno na rakouské straně bylo instalováno osm pontonů a jedna koza, přes protilehlé rameno 28 pontonů. K 9.00 hodině ráno byl most hotov, načež 3. arm. sbor okamžitě provedl přechod.
Také ostatní kolony na jim určených místech překročily řeku Inn. Když se čelo 6. arm. sboru objevilo před Neu-Őttingem a Mühldorfem, zapálil nepřátelský předvoj tamní mosty. Požár mostu v Neu-Őttingu byl 6. pion. divizionem 6. arm. sboru pod hejtmanem Balzem krátce nato uhašen a zahájena oprava mostu. Jařma, která nebyla spálena až k vodní hladině, mohla být ještě použita, ale protože žádné dostatečně dlouhé nosné trámy nebyly sehnány, byly mezi jednotlivá jařma vsunuty lodní podložky. Most byl upraven ještě v průběhu 11. dubna 1809. Most u Mühldorfu byl po pohrůžce rakouského předvoje ostřelováním města samotnými obyvateli opět uveden do pořádku.
V průběhu 11. a 12. dubna 1809 postoupily rakouské kolony až na řeku Vils.
Ze 4. arm. sboru zůstaly tři čety 4. pion. divizionu pozadu ve Schärdingu, aby ke krytí tamního mostu vybudovaly předmostí.
GM Josef sv. pán Schwäger von Hohenbruck dostal ještě 10. dubna 1809 rozkaz most u Mühlheimu nechat stát a se zbytkem pontonů se vydat do Braunau, aby byly k disposici pro přechod přes řeku Isar mezi Freisingem a Landshutem. K jeho provedení nechal GM Josef sv. pán Schwäger von Hohenbruck u Mühlheimu 44 pontonů a odpochodoval s 56 pontony k armádě. Jeden důstojník s 20 pontonýry byl vyslán do Salzburgu ke zbudování lodního mostu.
Boj u Landshutu. Další postup císařské armády po přechodu přes řeku Inn byl pomalý v důsledku špatného počasí a potíží se zaopatřením. Teprve 15. dubna 1809 dorazily předvoje na řeku Isar a 16. dubna 1809 si měl 5. arm. sbor vynutit přechod přes tuto řeku u Landshutu.
K tomu byly vydány následující disposice:
„3. arm. sbor bude podporovat přechod 5. arm. sboru u Landshutu. Proto se jeho pionýři 16. dubna 1809 časně zrána dají na pochod do Landshutu. FML Johann sv. pán von Hiller se 6. arm. sborem bude podporovat postup k Landshutu z Moosburgu. 5. arm. sbor se zformuje 16. dubna 1809 na silnici do Landshutu tak, že čelo se zrána bude nacházet u Geisenhausenu. 5. arm. sbor následuje 3. arm. sbor a tento 1. a 2. záložní sbor.“
Nepřítel sestávající z bavorských jednotek opustil Landshut a zaujal postavení u Altdorfu, mosty přes řeku Isar byly zčásti rozebrány a zařízeny k obraně.
Velitel předvoje 5. armádního sboru GM Josef hrabě Radecký z Radče nařídil u něj přidělenému 3. a 5. pion. divizionu pod velením hejtmana Wenzela sv. pána Abele a hejtmana Ignaze sv. pána Abele opravit most proti proudu od k řece vedoucí brány „Lendtor“ zvaný „Lendbrücke“. Z tohoto mostu byla stržena 2 jařma a jejich krycí materiál byl odstraněn. Otvory jařem obnášely 15 m, trámy mostních lávek k jejich přemostění proto nepostačovaly a tak musel být nezbytný materiál nošen z půl hodiny vzdáleného místa.
Mezitím GM Josefem hrabětem Radeckým z Radče zahájená vyjednávání o přenechání přechodu byla bavorským velitelem odmítnuta, a když konečně pionýři zahájili opravu mostu, byli uvítáni od na druhé straně řeky rozestavených nepřátelských střelců prudkou palbou z ručních zbraní, která i přes značnou vzdálenost práci velmi rušila.
Nyní zahájilo nad Landshutem rozmístěných šest baterií 5. arm. sboru palbu proti nepřítelem obsazeným domům na levém břehu, 1 prapor 8. gradiškánského hraničářského pěšího pluku bezprostředně opětoval palbu nepřátelských střelců z domů po obou stranách mostu.
Pionýři, kteří mezitím znovu zahájili práci, narazili při jejím provádění na velké potíže. Zejména přenášení těžkých a dlouhých nosných klád ještě k tomu v nepřátelské palbě bylo velmi namáhavé.
Protože první snahy přepravit klády obvyklým způsobem ztroskotaly, vrhli se desátník Lastawitza a tesař Deutschl s koncem lana do řeky, dosáhli plaváním nejbližšího jařma a s jeho pomocí se konečně zdařilo dopravit první kládu na druhou stranu. Když však chtěli druhou kládu k první vysunout, byla tato zatížením rozlomena a oba klády spadly do řeky. Nakonec byly dvě klády až k polovině jejich délky vysunuty a na jejich koncích z této strany kolíky a lany dobře upevněny, po této podložce se nyní podařilo ostatní dopravit klády s pomocí válců. Všechny tyto potíže zdržely opravu mostu až do 14.30 hodin odpoledne.
Bezprostředně po jeho dokončení vyrazil jeden divizion 8. gradiškánského hraničářského pěšího pluku s 30 ostrostřelci a 30 pionýry pod npor. Dobeschem útočným krokem přes most proti Seligenthalu, vyhnal nepřítele a obsadil z ostrova na levý břeh vedoucí most. Tento předvoj následovala hlavní kolona 5. arm. sboru. Jakmile pionýři v rozbrázděném terénu zřídili několik komunikací, postupovalo vojsko k útoku proti výšinám Altdorfu. Nepřítel byl všude poražen a na ústupu čile pronásledován.
Ve zprávě GM Josefa hraběte Radeckého z Radče o srážce u Landshutu byla chválena snaživá činnost 3. pion. divizionu a jeho velitele hejtmana Wenzela sv. pána Abele a jmenováni za své vynikající chování desátník Lastawitza a tesaři Deutschl a Toman.
3. pion. divizion utrpěl ztrátu lehce zraněného hejtmana Wenzela sv. pána Abele, jednoho tesaře mrtvého a tři muže zraněné.
17. dubna 1809 byla celá armáda sloučena na levém břehu řeky Isar a předvoje vysunuty až na řeku Abens a k Regensburgu. Pontonový trén rovněž překročil řeku Isar a sledoval pochodovou osu 5. arm. sboru.
1. a 2. arm. sbor pod G.d.C. Heinrichem hrabětem Bellegarde podle svých disposic zároveň dorazily až na řeku Regen.
Záměrem generalissima arcivévody Karla bylo nyní dosáhnout přes Kelheim spojení s pravým křídlem a pak celou armádou nepřátelské oddíly rozložené mezi Regensburgem a řekou Lech jednotlivě porazit.
G.d.C. Heinrich hrabě Bellegarde se svými dvěma sbory dostal rozkaz postupovat k Eichstädtu.
Okolnost, že postavení nepřítele u Regensburgu a na řece Abens mohlo případně učinit neproveditelným spojení armády přes přechod u Kelheimu přimělo G.d.C. Heinricha hraběte Bellegarde poslat svůj mostní trén s 2. arm. sborem k Regensburgu na řeku Dunaj, aby si případný přechod v této oblasti pojistil. Tato obezřetnost byla událostmi velmi brzy odůvodněna a ukázala se ve svých důsledcích pro armádu velmi prospěšnou.
18. dubna 1809 dorazily 3., 4. a 5. arm. sbor a dále 1. a 2. záložní sbor k Siegenburgu a Rohru. Mezitím se však poměry na nepřátelské straně podstatně změnily. Zdržení v postupu císařské armády dalo císaři Napoleonovi čas převzít osobně velení svých vojsk, odvrátit nebezpečí hrozící jeho izolovaným částem a zajistit jejich včasnou podporu a sloučení.
Generalissimus arcivévoda Karel se mezitím rozhodnul napadnout u Regensburgu se nacházející nepřátelský 3. sbor maršála Louise Nicolase Davouta a zabránit jeho spojení s hlavním vojskem. 19. dubna 1809 byl tento útok proveden 3. a 4. arm. sborem a dále 1. záložním sborem a došlo na celé linii postavení obou vojsk k prudkým bojům. Spojení 3. sboru maršála Louise Nicolase Davouta s nepřátelskými oddíly na řece Abens už však nemohlo být zabráněno.
Po bojích 19. dubna 1809 se nacházela císařská armáda roztažena na čáře od Ambergu až k Mnichovu. Na pravém břehu řeky Dunaje se nacházely hlavní síly s pravým křídlem u Eggmühlu přes Hausen, Rohr a Mainburg až k Pfaffenhofenu. Postavení nepřátelské armády sahalo od Teugenu přes Abensberg a Neustadt do Pfaffenhofenu.
Bitva u Abensbergu. Ústup levého křídla armády přes řeku Isar. 20. dubna 1809 postupovala nepřátelská armáda se záměrem prorazit rakouské postavení na čáře Abensberg a Rohr k Landshutu. Řada tohoto dne po celé linii vzniklých bojů byla označena jménem bitva u Abensbergu.
Zatímco pravé křídlo císařského vojska bylo zadrženo maršálem Louisem Nicolasem Davoutem na řece Laaber, proniknul císař Napoleon se svými hlavními silami k slabému 5. arm. sboru a 2. záložnímu sboru, které představovaly levé křídlo armády spolu s 6. arm. sborem nacházejícím se na pochodu z Moosburgu. Navzdory nejstatečnějšímu odporu byl FML Johann sv. pán von Hiller, který této části vojska velel, odražen až za Rottenburg. Současně proniknul francouzský 4. sbor maršála Andrého Massény přes Freising k Moosburgu.
Boje na pravém křídle císařského vojska nevedly k žádnému rozhodnutí, avšak 2. arm. sboru se podařilo obsadit Regensburg a spojit se s generalissimem arcivévodou Karlem.
21. dubna 1809 pokračoval FML Johann sv. pán von Hiller v ústupu k Landshutu, protože bylo nemožné jeho bojem uplynulých dnů přerušené spojení s generalissimem arcivévodou Karlem opět navázat. Nepřítel tlačil velkou silou proti vracejícím se rakouským kolonám a došlo v defilé města Landshutu k prudkému ústupovému boji, ve kterém císařské vojsko utrpělo veliké ztráty na mužstvu a materiálu.
5. a 6. pion. divizion 5. a 6. arm. sboru, které byly přiděleny do zadního voje, aby zničily komunikace a kladly do cesty překážky dotírajícímu nepříteli, byly během ústupového boje u Landshutu mnohostranně využity. 6. pion. divizion dostal příkaz spálit jařmový most (Jochbrücke) přes řeku Isar u brány „Lendtor“, jakmile všichni projdou. Proto když se zdálo, že přešly poslední jednotky a nikdo se už na mostě neukazoval, část 6. pion. divizionu rychle spěchala, aby zapálení od nepřátelského břehu uskutečnila.
V tomto okamžiku dorazil jeden hraničářský pěší prapor, který se opozdil, v plném běhu k mostu. Nepřítel, který prapor pronásledoval, dosáhnul mostu zároveň s ním a vedral se po něm až do města. Tím byla větší část pionýrů, kteří byli na mostě rozmístěni a v tlačenici už nemohli narychlo použít své zbraně, odříznuta a ppor. Kock a 80 mužů upadli do zajetí. Most byl nicméně již zapálen.
Zbylá část 6. pion. divizionu se stáhla vedlejšími ulicemi za město, protože hlavní silnice byly zablokovány povozy všeho druhu zejména pontony, k zde znovu se formujícímu 6. arm. sboru.
5. pion. divizion, který nad jařmovým mostem postavený lodní most rozebral, dostal rozkaz v defilé před Landshutem postupujícím četným armádním povozům odkopáním a rozšířením úvozů opatřit prostor a v případě, když při prudkém tlaku nepřítele záchrana povozů, zejména dělostřeleckých, už nebude možná, zničit je a učinit pro nepřítele nepoužitelnými.
5. pion. divizion pracoval s mimořádným úsilím a také se mu podařilo velkou část těžkých povozů, mezi nimi také válečné pokladny, zpojízdnit a dopravit do bezpečí. Během práce však několik v blízkosti padlých výstřelů z pušky vneslo do vzadu se nacházejících povozů znovu zmatek, který se ještě zvětšil, když se rozšířila fáma, že nepřítel se dostal u Moosburgu přes řeku Isar a hrozí odříznutí silnice vedoucí do Vilsbiburgu. Kočí generálů a štábních důstojníků, jakož i pacholci státních povozů uřízli opratě a hnali se odsud. Velká část trénu i s mnoha pontony, zůstala proto stát na silnici a padla do rukou nepřítele.
5. pion. divizion se snažil co možná nejvíce tohoto materiálu spálením, rozlámáním kol, proděravěním pontonů apod. učinit pro nepřítele nepoužitelným a byl ničícími pracemi ještě zaměstnán, když dorazil nepřátelský předvoj. Z toho důvodu také upadlo 10 mužů divizionu do zajetí.
Mezi mnohým ostatním válečným materiálem padnul do rukou nepřítele v Landshutu veškerý pontonový trén (56 pontonů), který následoval armádu od řeky Inn a dále malé mostní lávky 5. pion. divizionu. O ztrátě pontonového trénu, který při menší ukvapenosti v ústupu mohl být pravděpodobně zachráněn, bylo předloženo v hlášení GM Josefa sv. pána Schwäger von Hohenbruck z Braunau z 22. dubna 1809 několik údajů.
Podle tohoto hlášení nechal GM Josef sv. pán Schwäger von Hohenbruck na první zprávu o přiblížení nepřítele k Rottenburgu pontony rychle zapřáhnout a odvézt zpět do Landshutu. On sám se odebral do hlavního stanu trénu k Essenbachu, dohnal jej však teprve v Dingelfingu. Když se GM Josef sv. pán Schwäger von Hohenbruck vrátil do Landshutu, nic už pro záchranu pontonů neučinil, protože mezitím přišel rozkaz nechat vozy stát a zachránit pouze zápřeže.
Zároveň GM Josef sv. pán Schwäger von Hohenbruck hlásil, že on okamžitě nechal postavit u Braunau pontonový most o 36 pontonech a že mimo toho se nachází v Braunau 28 pontonů a v Schärdingu 25 pontonů v záloze.
Bitva u Eggmühlu. Na pravém křídle císařského vojska pokračoval nepřátelský 3. sbor maršála Louise Nicolase Davouta 21. dubna 1809 ve svých výpadech proti čáře řeky Laaber, aby odvrátil pozornost generalissima arcivévody Karla od událostí na levém křídle armády a poutal jeho síly. Generalissimus arcivévoda Karel, který o osudech vojskového oddílu FML Johanna sv. pána von Hiller dosud nebyl informován, se rozhodnul 22. dubna 1809 sám zaútočit.
Během přípravných pohybů k tomuto útoku se však již draly kupředu po silnici z Landshutu spousty vítězného vojska císaře Napoleona k řece Laaber a v krátké době byl generalissimus arcivévoda Karl napaden přesilou ze dvou stran. I přes statečný odpor byla císařská armáda nucena vzdát se postavení na řece Laaber a ustoupit k Regensburgu.
Bitva u Regensburgu. Aby si pro všechny případy pojistil ústup přes řeku Dunaj, vydal generalissimus arcivévoda Karel 21. dubna 1809 rozkaz FML Johannu Karlovi hraběti Kolowratovi-Krakovskému přidělený trén o 50 pontonech poslat k Regensburgu.
Z příslušného hlášení FML Johanna Karla hraběte Kolowrata-Krakovského z 21. dubna 1809 vyplývá, že pontonový trén se nachází u Gundenshausenu a 10 pontonů je zabudováno v mostu přes řeku Regen u Salernu. 22. dubna 1809 ráno hlásil FML Johann Karl hrabě Kolowrat-Krakovský, že pontony jsou ještě tři hodiny pozadu, že však doufá, že trén do poledne dorazí do Rheinhausenu.
Jak zmíněno, G.d.C. Heinrich hrabě Bellegarde svůj pontonový trén již dříve poslal k řece Dunaji u Regensburgu. Z toho důvodu, když rozkaz generalissima arcivévody Karla dorazil, trén urazil už několik pochodů uvedeným směrem. Především této okolnosti lze proto vděčit, že mostní trén dorazil k Regensburgu ještě včas a během ústupu 25. dubna 1809 vykonal významné služby.
Události v průběhu 22. dubna 1809 přiměly generalissima arcivévodu Karla vydat rozkaz k okamžitému zřízení pontonového mostu pod Regensburgem.
Mostění začalo v 5.00 hodin rána. Přes hlavní rameno bylo instalováno 47 pontonů a most byl zde za dvě hodiny dokončen, ale muselo být přemostěno také bahnité vedlejší rameno, do kterého umístění pontonů nebylo možné. 2. pion. divizion dostal nařízení toto rameno přemostit materiálem mostních lávek, ale protože nebylo možné kozy mostních lávek usadit, muselo být sáhnuto k nouzové konstrukci, čímž se stavba tohoto mostu natolik zdržela, že přechod mohl být zahájen teprve okolo 8.00 hodin ráno.
Císařská armáda začala již 23. dubna 1809 za rozbřesku přechod přes kamenný most u Regensburgu. Přes pontonový most byl poslán 1. záložní sbor a 7 baterií. Když nepřítel zpozoroval ústup císařské armády, zahájil pronásledování svým početným jezdectvem. Velmi brzy byly ustupující rakouské kolony napadeny silnějšími masami a rozvinul se před defilé města Regensburg a pontonovým mostem prudký boj.
Ke krytí ústupu určené rakouské vojsko bojovalo s velikou statečností. Okolo poledne proniknul nepřítel až na výšiny před Regensburgem a odhalil odsud pontonový most, přes který právě přecházely poslední kolony. Okamžitě vysunul dopředu své baterie a zahájil prudkou palbu koulemi a granáty proti mostu. Velmi brzy byla mostovka (Brückenstreu) pokryta mrtvými a zraněnými a proto se na něm hromadilo přecházející vojsko takovým způsobem, že most byl přetížen a pontony byly blízko potopení.
Pontonýrský oddíl pod pplk. Josefem sv. pánem Hagen pracoval však s nadlidskou silou a obětavostí na opravě dělostřeleckou palbou způsobených škod, stejně jako na čerpání do pontonů vnikající vody, čímž se podařilo most až do posledního okamžiku udržet v provozu. Při této práci byli pontonýři skvěle podporováni 2. pion. divizionem.
2. a 3. prapor 21. pěšího pluku Prinz de Rohan, které byly určeny ke krytí přechodu, kladly všem přímým útokům nepřítele statečný odpor a jakmile byli všichni na druhé straně, na osobní rozkaz generalissima arcivévody Karla, který se zdržoval na mostě během celého boje, jako poslední oddíl armády naprosto spořádaně ustoupily.
Všechno úsilí pontonýrů, kteří se nyní snažili most v pořádku vychýlit, aby zachránili materiál, bylo však marné. Prudká kartáčová palba nepřátelských baterií bránila této práci. A proto byla kotevní lana odseknuta a odstraněna spojení s břehem, načež byl most ponechán proudu, který jej zahnal na pravý břeh a tak padlo 47 pontonů do rukou nepřítele.
2. pion. divizion, který bal během přechodu určen jak k udržení pořádku na mostě, tak i na příchodových komunikacích, utrpěl ztrátu osmi mužů mrtvých a zraněných.
Vyznamenání. Desátníku Andreasi Krausovi z 2. pion. divizionu byla za jeho při této příležitosti prokázané obzvláště statečné chování 10. srpna 1809 zasedající medailovou komisí přiřknuta zlatá medaile za statečnost. Konkrétní vylíčení činu, který k tomuto vyznamenání vedl, však nebylo ve spisech nalezeno.
3. a 4. pion. divizion, které v bojích 21. a 22. dubna 1809 při opevňování bitevního pole na řece Laaber, dále ke zřízení a zničení mostů přes tuto řeku byly všestranně využity, utrpěly ztrátu: 3. pion. divizion 10 mužů a 4. pion. divizion 27 mužů.
O ztrátách pontonýrského oddílu pplk. Josefa sv. pána Hagen v bitvě u Regensburgu nejsou k disposici žádné údaje. Stejně tak neexistují údaje, kteří jedinci pontonýrského praporu se při této příležitosti obzvláště vyznamenali. Protože zachování válečného mostu k ústupu v přímé dělostřelecké palbě tvrdě dotírajícího nepřítele, až do posledního momentu jeho potřeby, musí být označeno jako velmi neobyčejný výkon a protože tento chvályhodný čin se konal přímo před očima generalissima arcivévody Karla, tak lze stěží předpokládat, že se pontonýrskému oddílu nedostalo také uznání.
Ústup armády z Bavorska. Jakmile jednotlivé arm. sbory uskutečnily přechod přes řeku Dunaj, pokračovaly ještě v průběhu 23. dubna 1809 v dalším ústupu k postavení u Chamu, ve kterém generalissimus arcivévoda Karel 25. dubna 1809 spojil celou armádu. Po obsazení Regensburgu pouze jeden nepřátelský sbor následoval císařskou armádu na levý břeh řeky Dunaje, neboť hlavní síly císaře Napoleona se daly přímo směrem k řece Inn a k Vídni.
Generalissimus arcivévoda Karel se rozhodnul ustoupit přes jižní Čechy do Horního Rakouska a u Lince nebo Mauthausenu se opět spojit s armádním oddílem FML Johanna sv. pána von Hiller. Při provedení tohoto plánu měla především obzvláštní důležitost reorganizace jeho mostovnictví, protože armáda plnou svobodu pohybu může opět získat pouze tehdy, když bude vybavena dostatečným mostním trénem, aby přechod přes řeku Dunaj mohla provést nezávisle na připravených přechodech.
Armáda však po ztrátách u Regensburgu už neměla žádný mostní trén a k disposici byly pouze tři úplné pontony a 47 prázdných pontonových vozů. To bylo patrně příčinou, že generalissimus arcivévoda Karel nepomýšlel na to, znovu překročit řeku Dunaj pod Regensburgem a ohrožovat pochod nepřátelské armády k řece Inn z boku.
Ihned po příchodu armády k Chamu byly proto neprodleně nasazeny všechny prostředky, aby byla v mostovnictví pokud možno rychle přijata náprava. Moravské generální velitelství dostalo rozkaz v Olomouci se nacházejících deset pontonů okamžitě s měnící se přípřeží odeslat do Čech tak, aby dorazily do Českých Budějovic mezi 7. a 8. květnem 1809. V Praze se ještě nacházejících 20 pontonů mělo rovněž odjet do Českých Budějovic a dorazit tam 5. nebo 6. května 1809. Dále byl trén o 25 pontonech armádního oddílu FML Johanna sv. pána von Hiller taktéž poslán do Českých Budějovic a dorazil tam pod velením npor. Franze Amose 5. května 1809.
Po spojení všech těchto oddílů byla armáda generalissima arcivévody Karla opět opatřena mostním trénem o 58 pontonech. Kromě toho dostal pontonýrský hejtman Timotheus von Xivkovich příkaz spěchat do Prahy a tam s vynaložením všech prostředků urychleně nechat vyrobit 47 pontonů.
Zároveň hlášení z Klosterneuburgu dávalo informaci o tam se nacházejících zásobách mostního materiálu. Jednalo se o 27 dřevěných pontonů, 42 neokovaných vozů k nim, 18 plechových pontonů včetně vozů, 50 plátěných pontonů, pět velikých francouzských pontonů, čtyři zastaralé mostní lávky, jednu polní kovárnu, tři uhelné vozy, tři kryté nákladní vozy, tři žebřinové vozy. Kromě toho se nacházelo v Klosterneuburgu koncem dubna 1809 ještě 50 pontonů ve stavbě prováděné na rozkaz GM Josefa sv. pána Schwäger von Hohenbruck, avšak jejich dokončení zabránily rychle pokračující události.
Z postavení u Chamu byl vyslán spěšnými pochody do Lince rychlý oddíl pod velením GM Josefa sv. pána von Stutterheim, aby tamní most, jakož i most u Mauthausenu zabezpečil proti nepřátelskému nájezdu a v případě, že mosty nebude moci udržet, most v Lince zničil a most u Mauthausenu rozebral a všemi na řece dostupnými plavidly dopravil do bezpečí po proudu ke Kremsu.
Tento oddíl sestával pouze z jezdectva a nebyly přiděleny žádné pontonýrské nebo pionýrské jednotky. Pravděpodobně proto rozkazy generalissima arcivévody Karla byly splněny pouze nedokonale a nepříteli tak padlo do rukou velké množství dunajských lodí.
27. dubna 1809 byly 2. a 3. pion. divizion vyslány pod velením mjr. Leonharda sv. pána Rothkirch ze GQMS do Klatov k opravě pochodových cest a dále vozových silnic z Klatov přes Kdyni a dále z Klatov do Horážďovic.
Poté co generalissimus arcivévoda Karel svoji armádu u Chamu částečně reorganizoval a stáhnul k sobě posily, vydal se 27. dubna 1809 přes Klatovy k Českým Budějovicím, kam armáda dorazila 5. května 1809.
Ústup armády FML Johanna sv. pána von Hiller. Levé křídlo císařského vojska po boji u Landshutu pokračovalo v dalším ústupu k řece Inn. Když FML Johann von Hiller 24. dubna 1809 provedl ještě jeden výpad a pronásledující nepřátelské kolony u Neumarktu odrazil, provedl 25. dubna 1809 přechod přes řeku Inn u Neu-Őttingu a zaujal 26. dubna 1809 s hlavními silami armádního oddílu centrální postavení u Burghausenu, aby odsud bránil čáru řeky Inn. Všechny pevné mosty přes řeku Inn byly spáleny, pontonový most u Braunau byl již dříve rozebrán a veškerý pontonový trén poslán za řeku Enns.
S ohledem na to hlásil GM Josef sv. pán Schwäger von Hohenbruck 28. dubna 1809, že pontonový trén s 89 pontony téhož dne dorazil za řeku Enns a že lodní most u Mauthausenu, z kterého bylo dosud několik článků vyjmuto, aby lodní doprava nebyla přerušena, nechal okamžitě spojit.
Během příprav pro obranu řeky Inn však nepřátelský 4. sbor maršála Andrého Massény obsadil Pasov a zmocnil se tamního přechodu. Nepřítel vyrazil po řece Inn směrem vzhůru, 26. dubna 1809 se zmocnil města Schärdingu a neprodleně opravil tamní most.
Tyto události přiměly FML Johanna sv. pána von Hiller vzdát se obrany linie řeky Inn a okamžitě usilovat o spojení s armádou generalissima arcivévody Karla přes Linec. Ještě v noci 28. dubna 1809 pokračovala armáda v dalším ústupu přes Haag a Wels k Linci, kterého dosáhla 2. května 1809.
Plán bránit postavení u Lince tak dlouho, až se přiblíží armáda generalissima arcivévody Karla z Čech, musel však být velmi brzy vzdán. Generalissimus arcivévoda Karel nemohl do Lince dorazit před 7. nebo 8. květnem 1809. Armádní oddíl FML Johanna sv. pána von Hiller oslabený předchozími četnými boji však nebyl schopný se až do té doby před Lincem udržet, protože se proti němu nacházely hlavní síly nepřátelského vojska mající velikou přesilu.
FML Johann sv. pán von Hiller se tudíž rozhodnul prozatím rezignovat na spojení s generalissimem arcivévodou Karlem a bránit pochodovou osu nepřítele přímo k Vídni. K provedení tohoto rozhodnutí byl spálen most u Lince a armáda se 3. května 1809 rozvinula v postavení k obraně řeky Traun u Ebelsbergu.
Boj u Ebelsbergu. Ještě během ústupu byl však tento armádní oddíl bezprostředně před začátkem defilé Ebelsberg velmi prudce napaden francouzským 4. sborem maršála Andrého Massény. Císařský 5. arm. sbor, který tvořil konec pochodové kolony, bránil co nejudatněji přístupy k přes řeku Traun vedoucímu jařmovému mostu, aby dal koloně čas přejít řeku. 5. a 6. pion. divizion byly vyslány na most, aby připravily všechno k jeho zničení. Protože však most byl až do posledního okamžiku zaplněn vracejícím se vojskem a povozy, nemohl už být zapálen a vojsko se muselo omezit na jeho obranu palbou z děl a pušek.
Tímto způsobem ale nepřátelské kolony už nemohly být zastaveny a tlačily se nehledě na velké ztráty v těsných masách přes most a zmocnily se útokem na pravém břehu řeky Traun poblíže mostu ležících budov, čímž přechod zůstal v držení nepřítele.
V osadě Ebelsberg došlo nyní k mimořádně prudkému a krvavému boji, ve kterém obě strany bojovaly s největší statečností a neústupností.
Přesila nepřítele, který přiváděl stále znovu čerstvé vojsko přes most do boje a jehož kolony se k bojišti přibližovaly již také po pravém břehu řeky Traun od Welsu, nakonec donutila FML Johanna sv. pána von Hiller k večeru boj přerušit. V nejlepším pořádku byl zahájen ústup a ještě v průběhu noci přešlo vojsko přes řeku Enns. Když poslední vojsko tuto řeku přešlo, byl dřevěný jařmový most 5. pion. divizionem spálen až k vodní hladině.
Ztráty císařské armády v krvavém boji u Ebelsbergu byl značné a dosahovaly téměř 4600 mužů. 5. pion. divizion utrpěl ztrátu 37 mužů, 6. pion. divizion 14 mužů, kteří byli uváděni jako pohřešovaní. Největší část těchto ztrát tvořili vojáci, kteří se zabývali přípravou mostu ke zničení a snímáním zábradlí, a byli tlačenicí shozeni do řeky, kde utonuli.
Další ústup FML Johanna sv. pána von Hiller. Boj u Ebelsbergu ukázal, že na pravém břehu řeky Dunaje se nacházející část armády není schopna silnici do Vídně trvale bránit a pochod nepřítele účinně zdržet. Za takovýchto okolností by bylo nejspíše nejvhodnější využít zdržení, které přechod přes řeku Enns i bez trvalé obrany této říční linie nepříteli muselo připravit, aby u Mauthausenu byla rychle překročena řeka Dunaj a spojení s armádou generalissima arcivévody Karla tak brzy jak jen možno se uskutečnilo.
Předpoklad generalissima arcivévody Karla, který vytvořil u Mauthausenu zajištěný přechod, ukázal se správným a armádní oddíl FML Johanna sv. pána von Hiller by dosáhl velké výhody, kdyby provedení plánovaného manévru bohužel nehodou, kterou byl most postižen, nebylo znemožněno. 3. května 1809 ve 14.00 hodin odpoledne byly zahnány dvě naložené velké dunajské lodě proti mostu a položily se napříč před kotevní lana, most byl obrovským tlakem roztržen, část podložek silně poškozena a 33 lodí bylo odehnáno.
Není prokazatelné, zda tuto nehodu připsat nedbalosti mužstva určeného ke střežení mostu nebo zlovolnosti a zradě. Dostupně údaje o stavbě a existenci tohoto mostu jsou velmi neúplné a je velmi nejasné, zda byl vůbec nějaký pontonýrský oddíl k mostu přidělen.
Most byl nejspíše postaven po dohledem GM Josefa sv. pána Schwäger von Hohenbruck, avšak rolníky. Jelikož nikde není zmínka o odvelení pontonýrského oddílu k mostu, tak je velmi pravděpodobné, že také jeho střežení zůstalo svěřeno těmto najatým lidem. Pontonýrskému praporu proto nejspíše nemohla být přičítána žádná vina na této nehodě. Také při záchraně materiálu zničeného mostu nebylo postupováno s nezbytnou energií. Přestože byl postačující čas k jejich odsunutí, při příchodu nepřátelského předvoje 4. května 1809 se ještě na pravém břehu nacházelo 14 vybavených lodí a padlo tak do rukou nepřítele, který je navzdory prudké palbě z pušek z levého břehu v noci z 5. na 6. května 1809 dopravil do Enns a s jejich pomocí postavil u Enns lodní most.
Protože zničením mostu u Mauthausenu se stal okamžitý přechod přes řeku Dunaj neproveditelným, pokračoval FML Johann sv. pán von Hiller už 4. května 1809 v ústupu po hlavní silnici k Vídni, aby překročil řeku Dunaj po jařmovém mostě v Mauternu. Nepřítel, jehož hlavní síly byly zdrženy přechodem přes řeku Enns až do 6. května 1809, následoval císařské vojsko pouze s lehkými jednotkami. 8. května 1809 překročil FML Johann sv. pán von Hiller s polovinou svého armádního oddílu řeku Dunaj u Mauternu. Druhé polovině o 10 000 mužích s přiděleným 5. pion. divizionem, bylo nařízeno ustupovat přímo k Vídni.
Pionýrské a pontonýrské oddíly neutrpěly při dalším ústupu za řeku Dunaj dále už žádné ztráty. Pontonový trén, který byl několik denních pochodů napřed, byl poslán přes Vídeň na levý břeh řeky Dunaje. GM Josef sv. pán Schwäger von Hohenbruck nechal naložit na lodě z pontonýrského materiálu uloženého v depotu v Klosterneuburgu tolik, kolik jen bylo možno, a odvézt do Uher. Protože však v disposici se nacházející pontonýři a lodníci většinou museli být poskytnuti k odvezení státního a veřejného majetku, chyběly síly, aby všechny zásoby materiálu byly zachráněny a jejich velká část padla do rukou nepřítele.
6. pion. divizion, který po přechodu FML Johanna sv. pána von Hiller u Kremsu strhnul sedm jařem mostu v Mautern a postavil několik opevnění na levém břehu řeky Dunaje, byl po dokončení těchto prací poslán spěšnými pochody do Vídně, aby při vyklizení tohoto města zničil přechody přes řeku Dunaj.
12. května 1809 večer dorazil 6. pion. divizion do Spitzu, načež ještě v noci na 13. května 1809 společně s 5. pion. divizionem zničili všechny menší mosty přes různá vedlejší ramena řeky Dunaje. Ráno 13. května 1809 byl spálen velký most přes řeku Dunaj v Tabor.
10. května 1809 dorazilo nepřátelské vojsko před Vídeň. Po krátkém ostřelování město večer 12. května 1809 kapitulovalo a jeho posádka téhož dne odešla na levý břeh řeky Dunaje.
Sloučení císařské armády na Moravském poli (Marchfeld). Přechod Francouzů přes řeku Dunaj. FML Johann sv. pán von Hiller soustředil svůj vojskový oddíl, ke kterému se přidala posádka Vídně, 12. května 1809 v táboře u Stammersdorfu. 15. května 1809 dorazil generalissimus arcivévoda Karel s 1., 2. a 4. arm. sborem a 1. záložním sborem před Korneuburg, čímž bylo opět sloučeno od Abensbergu oddělené křídlo s hlavní armádou císařského vojska.
16. května 1809 zaujala sloučená hlavní armáda postavení na linii Korneuburg-Stammersdorf. Před Vídní se nacházející nepřátelská armáda se zabývala ihned po dobytí hlavního města co nejaktivněji přípravami pro provedení přechodu přes řeku Dunaj. Pokus nepřítele zmocnit se ostrova Schwarze-Lacken, aby mohl uskutečnit přechod u Nussdorfu, byl 13. května 1809 krvavě odražen.
Císař Napoleon se proto rozhodnul provést přechod řeky Dunaje po proudu od hlavního města a určil k tomu úsek od ústí řeky Schwechat u Kaiser-Ebersdorfu k velikému dunajskému ostrovu Lobau.
Tok je u jmenovaných míst přechodu rozdělen do 4 ramen a dosahuje na čáře přechodu měřeno od hřebenů pevného břehu po obou stranách šířky bezmála 4 000 m.
První u pravého břehu vedoucí rameno má šířku 460 m a je od druhého ramene, které tvoří hlavní tok, odděleno 230 m širokým zčásti porostlým písčitým ostrovem.
323 m široké hlavní koryto, ve kterém vede tok řeky, následuje 570 m široký ostrov zvaný Lobgrund, který je od ostrova Lobau oddělen 28 m širokým mrtvým ramenem Lobgrund. Dále následující ostrov Lobau je velmi vysoko položený, z největší části porostlý vysokým lužním lesem, o velmi veliké rozloze, který na úrovni Simmeringu začíná a na úrovni Mannswörthu končí.
Čtvrté rameno řeky Dunaje v tomto úseku toku, které odděluje ostrov Lobau od vlastního levého břehu Moravského pole (Marchfeld), zvané rameno Stadler, má šířku od 90 do 130 m, je však silně zaneseno pískem a má malou hloubku, takže v suchém ročním období je na některých místech přebroditelné. Toto rameno hned po svém odbočení se prudce ohýbá k severu, čímž se šířka ostrova zvětšuje až na 3400 m.
Pro přechod z pravého břehu tvořil ostrov Lobau přirozené předmostí, které je dost prostorné k umístění velké masy vojska, schopné plně chránit mosty přes hlavní tok a umožnit bez zvláštních potíží vyražení na Moravské pole. Obsazením ostrova Lobau lze proto přechod řeky Dunaje pokládat za zajištěný.
Z těchto příčin musí ostrov Lobau pro obránce úseku toku platit ve skutečnosti za levý břeh a musí být k zabránění násilného přechodu obranná zařízení situována nikoli na vlastním levém břehu toku, nýbrž na jižním okraji ostrova.
Přechod přes tak mocný tok jako je řeka Dunaj u Vídně s ohledem na bdělou obranu, je sám o sobě, i když je materiál válečných mostů v dostatečnějším množství k disposici, nanejvýše obtížným podnikem.
Přestože materiál válečných mostů dává útočníkovi plnou svobodu pohybu a umožňuje vlastní místo přechodu držet pokud možno dlouho v utajení, poslední přípravy pro mostění přes tak veliký tok přece jen vyžadují tolik času, že také obránce bude moci skutečné místo přechodu rozeznat a přijmout protiopatření.
Avšak v případě, kdy originální materiál válečných mostů schází a je nezbytné zřídit most z nalezeného materiálu, postaví se násilnému přechodu na odpor stěží překonatelná překážka. Přípravy, stejně jako stavba, budou v tomto případě vyžadovat mnoho času a připraví zpravidla tolik obtíží, že i poměrně slabá obrana bude schopna na ohrožená místa soustředit zavčas dostatečné síly.
V tomto situaci se nalézalo nepřátelské vojsko u Vídně. Z materiálu válečných mostů bylo k disposici velmi málo a na řece Dunaji se nacházející v zemi obvyklé lodě byly podle možnosti odstraněny. Musel proto být nejdříve sem dodán materiál pro téměř 950 m mostní délky, poté postaveno v prudkém proudu okolo 780 m mostní délky a potom bude následovat přechod armády o zhruba 10 0000 mužích.
Nebylo však v úmyslu rakouského vojevůdce zabránit přechodu nepřátelského vojska přes řeku Dunaj. Teprve jeho vyražení do roviny hodlal generalissimus arcivévoda Karel čelit soustředěnou silou.
Na základě tohoto plánu nebyly dány žádné rozkazy pro přímou obranu toku, nýbrž pouze pro jeho střežení a k obsazení ostrova Lobau byly přes rameno Stadler vysunuty pouze tři pěší kompanie 39. pěšího pluku FML Duka von Kadár.
Navzdory aktivitě, kterou v tomto směru vyvinul francouzský ženijní sbor ihned po dobytí Vídně a přestože rozkazy generalissima arcivévody Karla všechny prostředky přechodu odstranit nebo zničit, v žádném případě nebyly v plném rozsahu provedeny, připravilo obstarání materiálu potřebného pro most přes řeku Dunaj o tak ohromné délce velké nesnáze. 18. května 1809 byly konečně všechny přípravy dokončeny. Depotní místa materiálu byla zřízena na obou březích ústí řeky Schwechatu a proti proudu od něj byly upevněny plovoucí podložky sestávající z 68 dunajských lodí různého druhu, devíti vorů a jistého počtu pontonů. Aby byla zvýšena nosnost vorů, byl každý z nich zesílen čtyřmi sudy o objemu cca 566 litrů.
Večer 18. května 1809 bylo 800 mužů pěchoty francouzské divize DG Gabriela Molitora převezeno na ostrov Lobau. Vylodění proběhlo bez překážek, vyloděná pěchota zahnala výše zmíněné tři pěší kompanie 39. pěšího pluku FML Duka von Kadár, které se po krátkém boji stáhly za rameno Stadler a obsadily severní okraj ostrova předními strážemi. V průběhu 19. května 1809 následovala postupně celá divize DG Gabriela Molitora, která obsadila celou plochu ostrova a tím následující mostění úplně chránila.
Téhož dne odpoledne císař Napoleon podrobně obhlédnul přípravy pro stavbu mostu. V 17.00 hodin bylo v jeho přítomnosti zahájeno mostění přes obě větší ramena řeky Dunaj pod vedením generálního inspektora ženistů DG Henriho Bertranda, pokračovalo po celou noc při světle pochodní a 20. května 1809 v poledne byla linie mostů až k ostrovu Lobau dokončena. V mostech přes obě hlavní ramena byly vestavěny pouze plovoucí podložky, protože však nastal nedostatek kotevních prostředků, tak musely být použity také kotevní bedny a slabá lana. Přes rameno Lobgrund byl postaven prozatímní most se 60 velmi slabými kozami jako podložkami.
Bezprostředně po dokončení mostů začal přechod francouzské armády na ostrov Lobau. Zároveň bylo zahájeno zřízení mostu přes rameno Stadler. Jako místo přechodu byl zde zvolen ten úsek ramene, kde ono tvořilo silně proti ostrovu Lobau vstupující oblouk a na levém břehu před ním ležel vysoký lužní les zvaný Mühlau.
Jakmile francouzské dělostřelectvo zahnalo přední stráže 39. pěšího pluku FML Duka von Kadár z levého břehu ramene Stadler, bylo přepraveno na pontonech do lesa Mühlau 200 voltižérů, kteří obsadili jeho severní okraj a kryli mostění. Teprve poté začala stavba pontonového mostu. Ačkoliv bylo potřebných jen 15 pontonů, aby bylo rameno přemostěno, přesto trvalo mostění tři hodiny, poněvadž nebyl po ruce žádný válečný materiál pro mostovku a musel být obstarán na místě.
Po dokončení mostu vyrazilo několik praporů a děl přes rameno Stadler k obsazení lesa Mühlau. Pak je následovala jezdecká divize DG Antoina Lasalleho. Ještě večer 20. května 1809 došlo k čilým bojům mezi jezdeckou divizí DG Antoina Lasalleho a dvěma rakouskými jezdeckými pluky, které generalissimus arcivévoda Karel pod FML Johannem hrabětem von Klenau (z Klenového) vyslal vpřed k rekognoskaci k rameni Stadler.
Mostem přes rameno Stadler byla linie přechodu nepřátelského vojska na Moravské pole (Marchfeld) dokončena. Jak je patrno, nebyly jejímu zřízení ze strany rakouské armády kladeny naprosto žádné překážky a lze také pouze této okolnosti přičítat, že tyto obtížné práce způsobem, který byl nařízen, mohly být vůbec dokončeny.
Samotný přechod přes bezvýznamné rameno Stadler mohl být nadmíru znesnadněn, kdyby to měl obránce v úmyslu, protože nepřítel disponoval pouze špatnými a nedostatečnými prostředky k přechodu.
Císař Napoleon prováděl v noci na 21. května 1809 všemi prostředky přechod své armády přes řeku Dunaj. Přechod byl však značně zpomalen tím, že k večeru 20. května 1809 ke zničení mostu po proudu vypuštěný lodní mlýn vrazil do části mostu v hlavním rameni a tak jej poškodil, že pochod vojska musel být na několik hodin přerušen.
Bezprostředně po opravě škody však přechod s velikým urychlením pokračoval, takže v poledne 21. května 1809 velká část nepřátelského vojska již překročila rameno Stadler a mezi vesnicemi Aspern a Esslingen se sešikovala do bitevní linie. Obě jmenované vesnice, které rakouské přední hlídky opustily, byly nepřítelem silně obsazeny a sloužily jako křídelní opěrné body nepřátelské sestavy.
Bitva u Aspern. U císařské armády byl čas od sloučení všech bojových sil na Moravském poli (Marchfeld) využit k nezbytné reorganizaci a přípravě na nastávající boj. Oba dosavadní záložní sbory byly sloučeny do jediného, kterému byl ponechán název záložní sbor a byla mu přidělena jedna pion. kompanie ze 4. pion. divizionu.
Podle svého plánu nebránil generalissimus arcivévoda Karel přechodu nepřátelské armády přes řeku Dunaj. Ráno 20. května 1809 vydal rozkazy k soustředění armády v pohotovostním postavení na čáře Stammersdorf-Deutsch Wagram. 21. května 1809 v 10.00 hodin dopoledne byly vydány disposice pro postup vpřed proti nepříteli na čáře Aspern-Esslingen.
Útok měl být proveden v pěti kolonách. 1. kolona (6. arm. sbor) měla postupovat mezi Spitzem a Leopoldau podél řeky Dunaje ke Stadlau a Gross-Aspern, 2. kolona (1. arm. sbor) přes Kagran a Hirschstetten, 3. kolona (2. arm. sbor) přes Süssenbrunn a Breitenlee. Objekt útoku těchto tří kolon představovala vesnice Aspern. 4. kolona byla tvořena z části 4. arm. sboru nacházející se na pravém břehu říčky Russbach a měla postupovat přes Aderklaa k Esslingen. 5. kolona zformovaná z části 4. arm. sboru nacházející se na levém břehu říčky Russbach ji měla u Baumersdorfu překročit a přes Gross Enzersdorf rovněž postupovat k Esslingen.
Jezdecká záloha byla rozdělena mezi 3. a 4. kolonu, granátnická záloha zaujala postavení za Gerasdorfem. Hodina vyražení všech kolon do útoku byla stanovena na poledne 12.00 hodin.
Pion. diviziony s jejich mostními lávkami byly přiděleny na konce pochodujících kolon. 4. pion. divizion zřídil v průběhu dopoledne devět mostů přes říčku Russbach, přes které 5. kolona provedla přechod.
Podle uvedených disposic začal v poledne 21. května 1809 postup všech kolon k jim přiděleným objektům útoku. S hrajícími kapelami a vlajícími prapory postupovaly kolony přes širokou rovinu koncentricky proti nepřátelskému postavení. Všude kde se generalissimus arcivévoda Karel vojsku ukázal, byl pozdravován tisícihlasým jásotem. Asi 1 000 kroků před nepřítelem provedly kolony svůj nástup a okolo 3.00 hodin odpoledne rozvinula se na celé čáře palba z děl k zahájení útoku.
Vesnice Aspern a Esslingen představovaly hlavní objekty nyní začínajícího boje.
S neochvějnou odvahou útočilo vojsko 1., 2. a 3. kolony na vesnici Aspern. Nepřítel přesvědčený o významu, který uhájení tohoto místa bude mít pro výsledek boje, je bránil s největší statečností. Desetkrát pronikly útočící kolony do vesnice a pokaždé byly znovu vrženy zpět a byly jim vyrvány dosažené výhody. Okolo 18.00 hodin večer se konečně zdařilo GM Johannovi sv. pánovi Wacquant-Geozelles na čele 47. pěšího pluku FML Freiherr von Vogelsang a jednoho praporu 11. pěšího pluku Erzherzog Rainer vniknout do osady a zmocnit se útokem těžiště obrany tj. kostela a hřbitova.
Ihned po obsazení těchto objektů bylo 1. pion. divizionu pod hejtmanem Wilhelmem von Link nařízeno oba ke straně útoku směrované boky hřbitovní zdi zbořit a oba další boky uvést do obranyschopného stavu. Při tom 1. pion. divizion utrpěl ztrátu jednoho muže mrtvého a jednoho muže zraněného.
Se stejnou prudkostí jako boj o Aspern byl veden také boj o Esslingen. Statečné úsilí 4. a 5. kolony však vesnici nedokázalo vyrvat z rukou nepřítele. Během těchto prudkých bojů o držení vesnic Aspern a Esslingen se pokusil císař Napoleon opakovaně silnými masami jízdy proniknout do volného prostoru mezi obě vesnice a tak prolomit rakouskou bitevní linii. Tyto výpady nepřátelské jízdy však byly pokaždé odraženy hrdinstvím rakouské pěchoty.
Nastávající tma nakonec boje ukončila. GM Johann sv. pán Wacquant-Geozelles odrazil všechny pokusy nepřítele jej opětovně vytlačit z Aspern a zůstal přes noc v držení největší části osady.
Rakouská armáda tábořila během následující noci ve svých postaveních, která byla vzdálena zhruba 1 500 kroků od postavení nepřítele, které v širokém oblouku svírala.
Generalissimus arcivévoda Karel, který nepochyboval o tom, že nepřítel dalšího dne svůj útok obnoví, v důsledku toho vydal nařízení, podle nichž se armáda brzy ráno 22. května 1809 nacházela připravena k boji.
Na nepřátelské straně během bitvy a ještě pozdě do noci 21. května 1809 pokračoval přechod vojska a materiálu přes řeku Dunaj. Tento přechod byl často přerušován a zpomalován, neboť hladina řeky Dunaje v posledních dnech silně stoupala a použité nouzové kotevní prostředky jen těžko zvládaly klást odpor narůstajícímu proudu.
Opakovaně musel být most na delší dobu vyklizen, protože kotevní prostředky se uvolnily nebo praskla lana. Také několik z míst proti proudu vypuštěných plavidel ke zničení mostu bylo na něj zahnáno. Francouzští pontonýři vyvinuli největší úsilí škody opět opravit. Z Vídně byly ve velkém množství přiváženy rybářské koše, klece na ryby a mlýnské kameny, aby posílily kotevní prostředky.
Navzdory všem nehodám byl však přechod zčásti i přeplavbou natolik urychlen, že ráno 22. května 1809 se většina nepřátelských bojových sil něco přes 8 0000 mužů soustředila v prostoru mezi Aspern a Esslingen.
Už v 2.00 hodin ráno 22. května 1809 začala po celé linii předních stráží palba z pušek. Ihned nato se vrhnul nepřátelský 4. sbor maršála Andrého Massény na Aspern a zdařilo se mu vesnici obsadit.
Opakovaly se nyní v rychlém sledu boje plné zvratů o držení tohoto místa. Také vesnice Esslingen představovala stejně jako den předtím objekt prudkého boje.
V 7.00 hodin ráno obnovil císař Napoleon 21. května 1809 nezdařený pokus masovým útokem prolomit rakouský střed a tři pěší divize a veškeré jezdectva nepřítele na střed znovu zaútočily.
Rakouská pěchota 2. arm. sboru otřesena mocným úderem začala kolísat. Tu generalissimus arcivévoda Karel, vždy přítomný na místech plných nebezpečí, uchopil v rozhodujícím okamžiku prapor 15. pěšího pluku FML Freiherr von Zach a postavil se do jeho čela. Nadšeno tímto příkladem svého vojevůdce dralo se vojsko opětovně proti nepříteli a postavilo se na odpor jeho dalším útokům jako nezdolná hráz.
V této době, okolo 8.00 hodin ráno, dostal císař Napoleon hlášení, že jeho most přes hlavní rameno řeky Dunaje je přetržen a že jeho obnovení vyžaduje delší čas. Kvůli tomu se především náhrada munice, které se již začalo nedostávat, stala neproveditelnou. Avšak také očekávané zálohy sestávající ze 3. sboru maršála Louise Nicolase Davouta a z císařské gardy byly na pravém břehu odříznuty a muselo být na jejich podporu rezignováno.
Císař Napoleon se proto rozhodnul vzdát se původně nařízené ofenzivy a učinit všechny přípravy k ústupu na ostrov Lobau. Pod záštitou vesnic Aspern a Esslingen začal okolo 10.00 hodin dopoledne ústup nepřátelského vojska. Během něj však nadále trval nepřerušeně s velikou prudkostí boj o obě jmenované obce.
Vesnice Aspern byla v průběhu 22. května 1809 devětkrát přítelem a nepřítelem získána a znovu ztracena. Nakonec se podařilo jednomu praporu 31. pěšího pluku FML Benjovsky von Benjov zmovu se zmocnit kostela a hřbitova a udržet je.
FML Johann sv. pán von Hiller vyslal okamžitě vpřed 6. pion. divizion, aby hřbitovní zeď úplně strhnul a kostel, stejně jako faru zapálil, aby se nepřítel nemohl znovu trvale zmocnit těchto objektů.
V průběhu odpoledne nepřátelská armáda postupně ustoupila k lesu Mühlau a na ostrov Lobau. Její situace se stala k večeru velmi složitou. Celá armáda musela ustupovat tváří v tvář vítěznému nepříteli přes několik velmi špatně postavených mostů. Masy pěchoty a jízdy stály namačkané mnoho hodin před mostem přes rameno Stadlerm, protože lehký způsob jeho stavby vyžadoval největší opatrnost obzvláště při přechodu dělostřelectva. Teprve okolo 3.00 hodin zrána byl přechod armády na ostrov Lobau ukončen, načež byl pontonový most přes rameno Stadler rozebrán.
Během posledního období vítězné bitvy, jakož i během nepřátelského ústupu nebyly už rakouskou armádou prováděny žádné další výpady.
Zničení nepřátelských mostů přes řeku Dunaj. Není pochyb o tom, že zpráva o zničení jeho mostů přes řeku Dunaj v nemalé míře přispěla k rozhodnutí císaře Napoleona zřeknout se plánu ofenzivního postupu a svoji armádu odvést zpět na ostrov Lobau. Proto bylo zničení nepřátelských mostů pro výsledek bitvy důležité. Ještě v žádných dřívějších válkách nebylo v rakouské armádě podniknuto tak rozsáhlé a úspěšné použití prostředků k ničení mostů, jako v tomto případě.
Provedení příslušných akcí bylo svěřeno hejtmanovi Friedrichovi sv. pánu von Magdeburg ze GQMS, který se sám k tomu nabídnul.
Jemu však byly k disposici jen poměrně malé pomocné prostředky k provedení tak důležité akce. Bylo sice shromážděno větší množství lodí, lodních mlýnů a vorů, avšak není zřejmé, že také disponoval jinými prostředky, aby plavidla vybavil jako účinné těžce odstranitelné zápalné lodě.
Hejtman Friedrich sv. pán von Magdeburg se musel omezit na to, plavidla pokud možno blízko k mostu vést a pak zapálené přenechat proudu. Zničení na mostech byla také vždy způsobena pouze nárazem plavidla a nikoli ohněm nebo výbuchem. Lze proto přičíst vynikající činnosti hejtmana Friedricha sv. pána von Magdeburg, jestliže s poměrně jednoduchými prostředky dosáhnul tak výrazného úspěchu.
Hejtman Friedrich sv. pán von Magdeburg byl 48 hodin v nepřetržité práci. On sám se přiblížil s jemu přiděleným mužstvem a to šesti pontonýry, čtyřmi muži zeměbrany (Landwehr) a 16 lodníky z obce Spitz sedmkrát k nepřátelským mostům. Na vzdálenost 1 000 kroků byla plavidla zapálena a ponechána proudu.
K většinou úspěšnému ničení vyplul hejtman Friedrich sv. pán von Magdeburg poprvé 22. května 1809 v 6.30 hodin ráno z osady Spitz s naloženou „kehlheimerplätte“ a několika vory. Most byl těmito ničivými prostředky v délce několika polí roztržen.
Zprávy z pozorovatelny zřízené na Bisamberg udávaly, že most okolo 14.30 hodin odpoledne byl opět schůdný. Bezprostředně po jeho obnově jej překročily dlouhé muniční kolony. Po jejich přechodu byli zranění z ostrova Lobau dopraveni zpět na pravý břeh. Při tom nastal silný nával, a aby se předešlo přetížení mostu, směli po něm lidé přecházet pouze jednotlivě.
Odpoledne 22. května 1809 opakoval hejtman Friedrich sv. pán von Magdeburg akci proti sotva obnovenému mostu. Se čtyřmi vory se k němu přiblížil až na 1 500 kroků a pak byly vory uprostřed toku zapáleny a vypuštěny. Větší přiblížení nebylo tentokrát možné, poněvadž dále po proudu byly oba břehy obsazeny nepřítelem; přesto však byl účinek mocný a zničení nabylo většího, jen těžko odstranitelného rozsahu. Přes 20 mostních lodí bylo proudem strženo a většinou rozbito. I přes nejusilovnější činnost byla obnova zničených mostních částí dokončena teprve v noci z 24. na 25. května 1809.
Během této doby byla situace nepřátelské armády hustě stěsnané na ostrově Lobau velmi obtížná. Vysoký stav hladiny řeky Dunaje přivedl pod vodu velkou část ostrova a spojení s pravým břehem přeplavbami bylo kvůli divokému proudu nanejvýše obtížné a časově náročné.
Okamžitě po v noci na 25. května 1809 uskutečněném obnovení mostu byly znovu činěny přípravy k jeho zničení. 25. května 1809 ve 24.00 hodin v noci odešel větší detachement na pravý břeh, aby se zmocnil několika naproti Floridsdorfu se nacházejících lodních mlýnů přenechal proudu. Detachement pod vedením pontonýrského npor. Georga Strnadta dorazil, aniž by mu bylo bráněno, na pravý břeh a zmocnil se prvního mlýnu. Avšak u druhého mlýnu byl uvítán salvou a byl zároveň obklíčen. Mužstvo spěchalo zpátky na lodě, aby se zachránilo, npor. Georg Strnadt se 41 muži ochrany však upadl do zajetí.
Obnovená výprava provedená 27. května 1809 pod vedením hejtmana Friedricha sv. pána von Magdeburg měla lepší výsledek, neboť most byl opět roztržen.
Vyznamenání. Hejtmanovi Friedrichovi sv. pánovi von Magdeburg byl za jeho úspěšnou činnost při zničení nepřátelských mostů během dnů bitvy 21. a 22. května 1809 udělen rytířský kříž Vojenského řádu Marie Terezie.
Také všem ostatním jedincům, kteří při akcích hejtmana Friedricha sv. pána von Magdeburg konali službu, byly generalissimem arcivévodou Karlem uděleny odměny a to:
Z pontonýrského sboru:
Desátníku Schachingerovi, desátníku Kuglerovi, staršímu pontonýrovi Girzhoferovi, staršímu pontonýrovi Zeillerovi, staršímu pontonýrovi Lobitzbergerovi a staršímu pontonýrovi Mayerovi stříbrné medaile Za statečnost.
Mužstvu 5. praporu vídeňských dobrovolníků (Wiener-Freiwilligen-Btl.) desátníku Schlotterbeckovi, vojínu Fastovi a vojínu Paulovi každému odměnu 50 zlatých.
Lodníkům Hattelovi, Eckerovi, Brunnerovi, Pfannerovi, Gebhartovi, Igelhautovi, Gollaunerovi, Schazkolaovi, Girzhoferovi, Stroovi, Beillovi, Affnerovi, Neubauerovi a Kneischovi každému odměnu 20 zlatých.
Související příspěvky:
 |
Zdeněk Holub: C. k. pionýrské vojsko (studie a články) Pontonýrské a pionýrské vojsko se postupem času stále výrazněji podílelo na vojenských operacích. Tito dělníci války zůstávají ve stínu hrdinských činů prvosledových jednotek, které by ale bez nich mnohdy nemohly být vůbec vykonány. Dalším cílem je seznámit čtenáře s každodenností technických jednotek císařského vojska a pokusit se tak alespoň z malé části splatit dluh, který my Češi stále máme ke staletím naší historie, ve kterých byly české země součástí habsburské monarchie... |