Po stopách Jana Kašpara Debureau v Kolíně
Vojtěch Prášek
Naposledy upraveno: 07.01.2014
V listopadu r. 1954 vyšla v Paříži ve sbírce „Le Théâtre et les jours“ kniha francouzského literárního a divadelního historika Tristana Rémy „Jean Gaspard Deburau“ a v polovině prosince pak vydal Dr. František Kožík svůj nově zpracovaný román Největší z pierotů.
Oba autoři vybrali si za hrdinu svého literárního díla nejslavnějšího mima pařížské pantomimy Jana Kašpara Deburaua, jehož životní dráha byla vrchovatě naplněna bídou a strádáním, stejně jako byla provázena i znamenitými úspěchy hereckými a láskou francouzského lidu.
Ve svém líčení se oba autoři, podle svých literárních oborů, přirozeně podstatně liší: zatím co Tristan Rémy snaží se rekonstruovat životní drama svého hrdiny na základě historického studia, při kterém mnohé z historických dokladů podrobuje vahám plným až neoprávněné skepse, takže se zdá zabíhati k vývodům pravdě až nepodobným, je práce Dr Kožíka výhradně básnickým zpracováním hrdinova životního dramatu, při čemž historické skutečnosti nejsou nikterak opomíjeny.
Je-li životopisná práce Tristana Rémy psána spíše pro užší okruh čtenářů hereckých životopisů, je dílo Kožíkovo určeno širokým vrstvám milovníků románové literatury, které také svým poutavým vyprávěním a mohutností děje zajisté zaujme a potěší.
Úkolem tohoto mého článku není ani kritický rozbor, ani porovnání obou prací. Chci pouze naší čtenářské veřejnosti sdělit, jak jsem šel po stopách Deburauových v zažloutlých foliantech kolínského městského archivu, abych prokázal, že Kolín byl skutečně jeho rodištěm.
Dvoustému výročí narození „největšího z Pierotů“ - a současně syna prostého c.k. vojáka - byla věnována i jedna ze tří dvousetkorunových stříbrných mincí vydaných Českou národní bankou v roce 1996 - dílo akademického sochaře Jiřího Harcuby.
(Ilustrace převzata ze specializovaného prodejního portálu aurock.cz)
Dříve nežli vylíčím postup a výsledek svého bádání, (který jsem dal oběma autorům k disposici a kterého také oba shodně použili), musím předeslati, že snad všechny naše naučné slovníky mají pod heslem J. G. Deburau odvolání na heslo „Dvořák“ a pod tímto heslem pak se čtenář dozví, že „Dvořák Jan Kašpar, zvaný u Francouzů Deburau, slavný komik, narodil se v Kolíně v Čechách r. 1796 a zemřel r. 1846 v Paříži.“ Bližších životopisných dat žádný ze slovníků nemá.
Když mne, jako městského archiváře, v r. 1950 požádal Tristan Rémy o výpisy z matrik a opisy archivních dokladů, které by snad kolínský městský archív o J. G. Deburauovi choval, marně jsem toto jméno, ale i jméno Jana Kašpara Dvořáka, v nich hledal. Vzpomněl jsem si však, že s jménem jaksi podobným jsem se setkal při pročítání radních protokolů z konce 18. století, když jsem vyhledával materiál pro pojednání o průchodech ruských vojsk Kolínem. Tehdy mne upoutaly záznamy o vojenském invalidovi Filipu Debriovi, který po svém propuštění z vojenské služby od Wallisovského pluku v Kolíně marně usiloval, aby zde existenčně zakotvil.
Znovu mi však toto jméno ožilo v mysli, když jsem ukončil marné pátrání po jménu „Deburau“ jak v archivu městském, tak i v matrikách kolínského děkanství, jak mne o to byl Tristan Rémy požádal. S odpovědí poslal jsem pak do Paříže výpisy z děkanských matrik o rodině Filipa Debrio (jednou zapsaného dokonce „Debro“).
Jak se dalo očekávat, vyvolal můj dopis nejen řadu nových dotazů, domněnek, námitek i pochybností, jak to bývá obvyklé při řešení, obírajícím se historickým tématem, ale přinesl mi také odpovědi na mé dotazy, a co bylo zvláště cenné, i texty dvou úředních listin, svědčících o tom, že J. G. Deburau se narodil v Kolíně dne 31. července 1796 a že jméno jeho otce bylo nesprávně psáno „Debro“ i „Debrio“.
Z obou listin, které jsem z Paříže obdržel, zaujal mne především opis křestního „certifikátu“, jehož text byl publikován v r. 1869 v galerii herců společnosti Nicolet od De Maune a Menetricka v Lyoně, kde ji vydal Schwerin. Certifikát ten zní: „Já podepsaný dosvědčuji, že r. 1796, dne 31. července, byl pokřtěn ve farním chrámu Nového Kolína, královského města v Čechách, Jan Kašpar, syn Filipa Debro, vojáka a Kateřiny, rozené Graffové. Kmotr a kmotra byli Šteiner, pekař, a Barbora, jeho manželka. Na důkaz toho jsem podepsal tento certifikát a opatřil jej obyčejnou pečetí posádky Nového Kolína dne 13. října 1802. Pode- psán P. Frant. Przanowski, polní kurát.“
Druhou listinou byl pak „notářský spis před svědky k nahrazení chybějící listiny“, který byl dne 23. ledna 1835 předložen soudní kanceláři smírčího soudce v Paříži, 2 rue Eugene Spuller. Jde o výpověď Jana Kašpara Deburau, ověřenou svědky, ve které vypovídající prohlašuje, mimo jiné, že se narodil v Novém Kolíně v království českém, dne 31. července 1796 a otcem jeho že byl p. Filip Deburau, akrobat, zemřelý v Paříži 20. července 1826 a matkou paní Kateřina Graffová.
Oba tyto písemné doklady mi potvrdily, že zápisy, které jsem v kolínských děkanských matrikách nalezl o vojáku Filipu Debriovi (nebo také „Debrovi“) a o jeho rodině, skutečně jednají o rodičích a sourozencích „největšího z pierotů“ Jeana Gasparda Deburaua.
Kolínské archivní prameny jsou tyto:
1. Zápis o sňatku, zapsaný na straně 59 „knihy oddávajících“, který svědčí, že „dne 21. máje 1794 z domu čp. 42, z Kolína byl oddán ženich Philip Debrio, prostý voják od Michael Wallis u pana hejtmana de Petters compagnie, katolík, 33 let starý, vdovec, s nevěstou Kateřinou Graffovou, svobodnou, katoličkou, 20 let starou. Svědkové: měšťan Jessenský a Johann Eckert, bürger. Sňatku požehnal kolínský děkan P. Čapek.“
2. Dva zápisy v knize „narozených“ (Geburtsbuch) kolínského děkanství. Prvý z nich je uveden na straně 231 zmíněné knihy a dosvědčuje, že „3. Martii r. 1795 z domu čp. 62 z Kolína pokřtěna, byla Jozefa Marta, katolička, manželská dcera rodičů: otec: Filip Debrio, prostý voják od Michael Wallis, matka: Kateřina Debrio, svobodná. Kmotři: Chudobová Marta, dcera řezníka, Anton Teysinger, handlsmann.“ Jméno kněze, který děcko křtil, uvedeno není.
Jako vysvětlivku k uvedenému zápisu musím připojiti, že „svobodná“ u jména matky znamená vyjádření jejího poměru k vrchnosti, tedy ve smyslu poddanském a nikoliv vyjádření ve smyslu církevně právním, neboť byla již zákonitou manželkou Filipa Debria.
Další zápis téže knihy prokazuje, že „10. Novembris 1793, číslo domu (neuvedeno a nahrazeno svislou čarou), z Kolína, pokřtěna byla Barbora, katolička, manželská dcera rodičů: otec: Filip Debro, balwirer, svobodný, matka: Kateřina Debro, svobodná. Kmotři: Barbora Steinerová, bäckermistrová a Kašpar Steiner, bäckermistr. Křtil P. Josephus Teisinger, capellanus“.
Druhou skupinu kolínských dokladů o rodině Filipa Debria, otce Jana, Kašpara Deburaua, tvoří zápisy v knihách radních protokolů kolínského magistrátu, o kterých se rozhovořím níže. Nyní pokládám za nutné poznamenati, že zápis o křtu Jana Kašpara jsem v matrice narozených z r. 1796 marně hledal. Vysvětlení k tomu mám jediné: Jan Kašpar nebyl vůbec zapsán do matriky kolínského děkanství, poněvadž jej nekřtil žádný z kněží městské děkanské správy (t. j. ani děkan, ani kaplan), nýbrž byl pokřtěn vojenským knězem, polním kurátem Wallisovského pluku, a proto byl zapsán do matriky plukovní.
Oprávněnost této mé domněnky vysvětluje také skutečnost, že v osobních dokladech, které při odchodu z Kolína Filip Debrio pro sebe a příslušníky své rodiny opatřil, byl křestní list syna Jana Kašpara nahrazen rovnocenným „certifikátem“, který mu vydal tehdejší polní kurát Wallisovského pluku P. Frant. Przanowski na základě zápisu v plukovní matrice.
Potvrdit tuto domněnku mohl by ovšem jedině nález uvedené matriky. Bohužel dosavadní pátrání po ní ve Vojenském ústředním archivu v Praze zatím dosud bezvýsledným a mám obavu, že hledaná plukovní matrika zůstala při provádění spisové rozluky asi ve vojenském archivu ve Vídni.
Nicméně oprávněnost své domněnky podepírám ještě důležitým důkazem nepřímým, ze kterého lze dokonce vyvodit také odpověď na otázku po rodném domu „největšího z pierotů“: Jan Kašpar, syn vojáka Filipa Debria, narodil se 31. července 1796, tedy právě za týden po hrozném požáru, který zničil skoro celé vnitřní město i s děkanským chrámem a klášterem kapucínů a zastavil se teprve na kutnohorském předměstí u „katovny“, která se stala jeho poslední obětí. Mezi domy, které vyhořely, byl i rodný dům nejstaršího Debriova dítěte, dcery Jozefy Marty, dům čp. 62, kde tehdy rodina Debriova bydlela.
Z mála budov, které ve vnitřním městě zůstaly ušetřeny před tímto hrozným požárem, byla radnice a přilehlá k ní budova kasáren Wallisovského pluku. Je nasnadě se domnívati, že velitelství pluku, po neštěstí, kterým bylo město postiženo, umístilo své ženaté vojáky i s jejich rodinami ve svých poměrně velkých kasárnách a že se tam tak dostala i rodina vojáka Filipa Debria. A poněvadž, jak bylo již řečeno, právě za týden po onom požáru narodil se Kateřině Debriové syn Jan Kašpar, lze míti za velmi pravděpodobné, že jeho rodným domem byla budova kasáren na náměstí (nyní t. zv. nová radnice).
Zdá se, že Jan Kašpar prožil v těchto kasárnách vůbec prvá léta svého dětství, neboť onu svislou čáru, zaznamenanou v Rubrice „číslo domu“ v matričním zápise Barbory Debriovy s připojeným označením „z Kolína“ můžeme pokládati za důkaz, že v den křtu Barbory Debriovy, t. j. 10. listopadu 1798, bydlela ještě Debriova rodina v kasárnách, která jakožto budova erární a nikoliv městská, nenašla žádného městského popisného čísla, jakým se od r. 1775 vyznačovaly všechny měšťanské domy v Kolíně. Jelikož ve výše citovaném matričním záznamu dcery Barbory bylo domovní číslo nahrazeno svislou čarou, ke které připojena poznámka „z Kolína“, zdá se mi, že šlo o dům číslem popisným neoznačený, t. j. o kasárna.
Druhou skupinu kolínských dokladů o rodině Filipa Debria tvoří 12 zápisů v knihách radních protokolů. Zápisy tyto týkají se opakovaných žádostí o povolení sňatku, dále pak pokorných proseb a úpěnlivých žádostí otce rodiny Filipa Debria, když po svém propuštění z vojenské služby snažil se zakotvit ve městě a zajistit existenci své rodiny.
O jeho propuštění z vojenské služby v kolínském okresním archivu záznamu není, ale ze zápisu o křtu dcery Barbory lze soudit, že se tak stalo před 10. listopadem 1798, neboť v děkanské matrice není již Filip Debrio uváděn jako voják, nýbrž jako „barbirer“ (nesprávně balwirer), t. j. holič. Holičství bylo patrně nejvhodnějším povoláním, které mohlo starému vojáku-invalidovi dáti trochu obživy a hlavně však také prodloužit ještě, aspoň na čas, jeho bydlení v kasárnách, když svým holičstvím sloužil jistě především svým bývalým představeným a kamarádům ve zbrani.
A konečně nutno připustit, že i snad hrozná bytová nouze, která po požáru tak těžce dolehla na kolínské obyvatelstvo, přiměla asi i strohou vojenskou správu k tomu, že poskytovala ubytování v kasárnách rodině vojenského invalidy Debria i po jeho propuštění z činné služby, zvláště když se dovedl v kasárnách uplatniti jako holič. Podkladem pro takovou domněnku je mi zpráva magistrátu, posílaná do Prahy tři léta po požáru. Tehdy kolínský magistrát oznamoval krajskému úřadu, že „město s předměstími a židovskou ulicí má 439 popisných čísel a ve většině domů nejsou ještě byty, zničené velkým požárem, vystavěny.“
Je zřejmě pochopitelné, že ohled na rodinu propuštěného vysloužilce nemohl míti dlouhého trvání, a proto, když docházel poslední peníz, který Filip Debrio při svém propuštění a „obdankování“ dostal, nastala mu svízelná doba, aby se usilovně staral o pevnější zajištění své rodiny. Proto žádostí, přednesenou městskému magistrátu dne 26. srpna 1799 prosil, aby mu bylo vydáno vysvědčení o dobrém chování. Bez takového vysvědčení bylo totiž usazení a setrvání ve městě podle tehdejších zvyklostí zhola nemožným. Tato Debriova prosba je zapsána v radním protokolu z r. 1799 pod čís. 810 a bylo o ní jednáno, ve schůzi magistrátu dne 30. srpna. Magistrát se usnesl, aby „mu bylo potvrzeno, že se proti němu nevyskytla žádná stížnost.“
Je zajímavé, že výše uvedená prosba byla předložena magistrátu v době, kdy se právě skončil průchod francouzských vojenských emigrantských oddílů sboru prince Condé, které Kolínem procházely ve dnech 19. až 27. srpna 1799. Naskýtá se otázka, zda se Debrio při tomto průchodu neuplatnil jako tlumočník místního vojenského ubytovatele, kterým tehdy byl jeho svatební svědek Václav Jessenský. Bylo-li tomu tak, pak to jistě mělo vliv i na kladné usnesení magistrátu ve věci Debriovy žádosti.
Tuto písemnou prosbu, o které byla řeč, předcházely však již tři žádosti v r. 1793, tedy ještě před sňatkem Filipa Debria a po nich pak následovaly dvě další v r. 1795. Ztráta radního protokolu z r. 1800 znemožnila mi sledovati záznamy o Filipu Debriovi a jeho rodině v uvedeném roce. V radním protokole z r. 1801 nebyl nalezen žádný záznam a teprve v protokole z r. 1802 nalezl jsem celkem zápisů šest.
Prvé tři zápisy z roku 1793 týkají se Debriovy prosby o povolení sňatku. Poněvadž Filip Debrio jako voják musel míti ke sňatku povolení od svého velitele, týkaly se podané žádosti jistě nevěsty, jež musela míti povolení od městského magistrátu. Obě prvé žádosti byly zamítnuty a teprve na třetí žádost dostalo se Debriovi kladného vyřízení, avšak s podmínkou, že manželka nebude se vůči městu dožadovat žádných pretensí.
Další dva zápisy z r. 1795 týkají se prosby Filipa Debria, když se připravoval k odchodu z vojenské služby a žádal o „attest“ ke svému propuštění. Prvá žádost byla zamítnuta, poněvadž by se mohl pro město státi břemenem, druhá však byla vyřízena kladně s tím, že se po svém propuštění může u města, obživovati jako kejklíř.
O dalších prosbách Filipa Debria pojednával magistrát v r. 1802. Ve schůzi dne 28. dubna jednal o jeho „nejposlušnější žádosti ve věci cestovního pasu od vysokých zemských stavů“, která mu byla podána 24. dubna 1802. Magistrát se rozhodl, že zakročí u král.krajského úřadu. O odpovědi krajského úřadu pojednával magistrát na schůzi 1. června 1802. Přečteno bylo sdělení král. krajského úřadu, že „Filip Debrio byl se svou žádostí o povolení k provozování mechanických umění odmrštěn.“ Magstrát se, v důsledku tohoto sdělení usnesl: „Zavolati si Filipa Debria a dáti mu to důrazně na vědomí.“
Ze zápisů těchto jest zřejmo, že Filip Debrio se živil kejklířstvím, což patrně také nazýváno bylo „mechanickým uměním“. Poněvadž mu Kolín nebyl pro obživu základnou dosti širokou, žádal o pas, který by mu umožnil odebrati se se svým uměním i mimo Kolín, ba snad i mimo Čechy.
Otázkou je, co si máme představit pod názvem „mechanické umění“. Snad šlo o hru s mechanickými loutkami, nebo o produkci, při které představitel vydával sebe za loutku, či snad se produkoval mechanikou svého těla (t. j. akrobacií), neužívaje při tom mluvy a vyjadřuje případné citové projevy mimikou.
Přes nepříznivé rozhodnutí král. krajského úřadu neustal Filip Debrio ve svých prosbách a tak dne 3. června 1802 dostal kolínský magistrát nařízení, aby s ním sepsal komisionální protokol, „proč neodejde do své domoviny s pasem, který dostal od vrchního ředitelství invalidů a s jakým povolením se ještě zdržuje v této zemi.“
Záležitost tuto projednával magistrát ve schůzi dne 9. června 1802, jak o tom svědčí zápis v knize radních protokolů. Magistrát se usnesl, aby „protokol byl zaslán král. krajskému úřadu s prosbou, aby mu pas byl co nejdříve udělen.“ Makulář protokolu se v městské registratuře neuchoval, ale čistopis mohl by snad býti nalezen ve fondech krajského úřadu kouřimského ve Státním archivu v Praze.
Další zápis o Filipu Debriovi má č. 694 a je uveden ve schůzi magistrátu dne 7. července 1802. Předmětem jednání bylo nařízení král. krajského úřadu, došlé do Kolína 2. července 1802 a požadující, aby Filip Debrio do 14 dnů prokázal, že podal odvolání, aby směl provozovati svá „mechanická umění“. Jak zápis poznamenává, usnesl se magistrát „Filipa Debria o tom vyrozuměti“.
Bída a zoufalé postavení, ve kterém se Debriova rodina ocitla, nutily ji k dalším prosbám. Tak čteme, že na schůzi magistrátu dne 21. července 1802 jednalo se o nové žádosti, podané Filipem Debrio dne 19. VII. 1802. Prosil v ní o vydání pasu nebo vysvědčení zachovalosti. S povděkem vítáme zápis písařův, že „magistrát se usnesl žádosti vyhověti.“ Naše radost nad humánním rozhodnutím magistrátu nemá, bohužel, dlouhého trvání, neboť listujíce dále, přicházíme na zápis č. 930, provedený ve schůzi magistrátu dne 1. září 1802, který jedná o tom, že přečtena byla zpráva král. krajského úřadu ze dne 31. srpna 1802, že „Filip Debrio byl se svou žádostí odmrštěn.“ Netřeba pochybovati o tom, že šlo tehdy o konečné vyřízení původní žádosti o pas mimo kouřimský kraj a o povolení ku provozování „mechanického umění.“
O Filipovi Debriovi a jeho rodině nenalezl jsem pak již ani v radních knihách, ani v listinách pražádné zmínky. Připadla mu zajisté pak již jen starost o osobní průkazy příslušníků jeho rodiny, aby se s nimi mohl vydati „do své domoviny“, jak to žádal král. krajský úřad, nepřihlížející vůbec k tomu, že domovinou Debriovy manželky i dětí byl Kolín, resp. Čechy. Dokladem o této Debriově starosti o dokumenty dětí, je nám křestní „certifikát“ syna Jana Kašpara, vydaný polním kurátem Wallisovského pluku, dne 13. října r. 1802, o kterém jsem se vpředu již zmínil.
Tolik a takové jsou doklady, které jsem nalezl v okresním archivu kolínském, když jsem pátral po stopách Jana Kašpara Deburaua v Kolíně. Domnívám se, že ve Státním archivu v Praze, ve fondech býv, král. krajského úřadu kouřimského, bylo by snad možno nalézti také nějaké písemnosti, které se v r. 1802 záležitostí invalidy Wallisovského pluku Filipa Debria obíraly. Snad by se tam dokonce mohla nalézti ona protokolární výpověď Filipa Debria, kterou s ním sepsal magistrát města po schůzi dne 9. června 1802, nebo některé nařízení a rozhodnutí král. krajského úřadu kouřimského, který se jeho prosbami zabýval. Předpokládám, že nalezení takových dokumentů by odhalilo tajemství původu Filipa Debria a jeho zaměstnání po propuštění z vojenské činné služby.
Doklady a záznamy, o kterých jsem výše pojednal, jsou přece jen příliš kusé, než aby historicky spolehlivě prokázaly všechny závažné skutečnosti životních osudů Debriovy rodiny v Kolíně. Vždyť na příklad i ta okolnost, že v křestní matrice kolínského děkanství záznam o křtu Jana Kašpara uveden není, mohla by vésti k pochybnostem, zda se jmenovaný v Kolíně vůbec narodil. Moje vysvětlení o zápisu do matriky plukovní nemusí uspokojiti toho, kdo nemá vědomostí o vojenských kurátech býv. rakouských pluků a o rozsahu jich služební pravomoce a povinnosti, pokud jej Wallisovská plukovní matrika o pravdivosti mých slov sama nepřesvědčí. Nezbývá proto, nežli zdůrazniti historickou skutečnost, že bývalá rakouská armáda již v dobách tereziánských měla u svých pluků vojenské kněze, polní kuráty, kteří vůči příslušníkům svých pluků byli oprávněni konat všechny kněžské úkony. Záznamy o jejich provedení zapisovali pak do plukovních matrik, aby tam, kde toho žádal zájem veřejnosti nebo jednotlivce, vydávali o jejich provedení svá úřední potvrzení.
Měl proto i Filip Debrio jako voják nárok, aby požádal svého vojenského kněze, aby mu pokřtil dítě, zvláště ještě, když šlo o chlapce, t. j. budoucího vojáka. A nebyla-li u vojáka Debria tato citová pohnutka hlavní příčinou, aby o pokřtění chlapce požádal svého kuráta, pak se u něho jistě uplatnil praktický důvod, který ho k tomu vedl: jako prostý voják měl plnou hlavu starostí, aby ze svého krejcarového žoldu uživil ženu a dvě děti, a proto jistě se obrátil na svého plukovního kněze, který pak provedl křest i zápis do matriky jako výkon služební, tudíž bezplatně. Soudím, že tato skutečnost měla pro chudého, prostého vojína patrně význam rozhodující.
Námitka, proč Debrio nepostupoval podobným způsobem i při své svatbě a křtu druhých dětí, byla by ovšem přípustná, kdybychom nevěděli, že majetkové poměry Debriovy byly tehdy podstatně jiné, než v době, kdy se jednalo o křest syna Jana Kašpara. Svatbu Debriovým vypravila zámožná rodina řezníka Chudoby, ve které nevěsta, patrně jako vzdálená příbuzná, žila. Podobně i při křtu dcery Jozefy Marty byl to asi ohled na bohatou kmotru, jíž byla Chudobova dcera, že byla dána přednost místnímu děkanovi před vojenským kurátem. V době, kdy byl křtěn Jan Kašpar, byla požárem o majetek připravena i rodina Debriova i rodina Chudobových, jejíž dům úplně vyhořel. Proto byl jistě Filip Debrio rád, že mu polní kurát pokřtil chlapce ze služební povinnosti.
Dcera Barbora nemohla býti křtěna polním kurátem proto, že tehdy již Filip Debrio nebyl vojákem.
Znalost vojenských zvyklostí dává nám tedy přijatelné vysvětlení, proč Jan Kašpar není zapsán v matrice děkanského úřadu, ačkoliv se v Kolíně narodil a byl tam také pokřtěn.
Zbývá ještě otázka, odkud asi přišel voják Debrio do Kolína. Jaké vysvětlení může na tuto otázku dáti vojenská historie? Wallisovský pluk patřil k nejstarším plukům bývalé rakouské armády. Vznikl vlastně z pěti rot, které v r. 1621 naverboval v Pomořanech Albrecht z Valdštejna. Z těchto rot byl v r. 1629 vytvořen v Kolobřehu v Pomořanech pluk, umístěný a až do r. 1741 doplňovaný z hlohovského kraje ve Slezku. Poté stala se jeho doplňovacím obvodem krajina Mohuče nad Rýnem a štáb pluku sídlel v Mohuči. Od r. 1774 objevují se však prvé jednotlivé oddíly pluku v Kolíně v Čechách a počátkem osmdesátých let 18. století přesídlil celý pluk do kraje kouřimského v Čechách. Štáb pluku byl rozmístěn v Kolíně, hlavně v kasárnách, které město vystavělo a r. 1750 odevzdalo rakouskému eráru. Na sklonku 18. století byl pluku přidělen nový doplňovací obvod v Haliči, a to okres Vělička a Nový Sandec. Pro dokončení zmínky o Wallisovském pluku poznamenávám, že při očíslování rakouských pluků ve stol. 19. dostalo se pluku čísla li a jeho posledním stanovištěm před první světovou válkou byl Písek).
Uvedená historie Wallisovského pluku podává nám mimo jiné i vysvětlení, proč je na křestním certifikátu Jana Kašpara podepsán polní kurát P. Frant. Przanowski, podle jména zřejmě Polák. Vídeň totiž nikdy nerozuměla jazykovým rozdílům slovanských národů a s oblibou přidělovala Poláky k českým regimentům a do českých krajů a naopak.
Uvážíme-li podle oddacího listu, že se Filip Debrio narodil v r. 1763 a že, jak bývalo zvykem, byl „naverbován“ v 20.-25. roce svého stáří, pak se tak mohlo státi nejspíše v letech 1783-1788, tedy v době, kdy Wallisovský pluk měl ještě sídlo v Mohuči a doplňoval se z oblasti tohoto kraje. Možno proto usuzovat, že byl Debrio v Mohuči naverbován bud jako místní rodák, anebo jako tovaryš, který se do tohoto kraje dostal vandrem. V tom případě mohl pocházet i z některé rakouské provincie severoitalské, nebo z Lotrinska, či Elsaska. Mohla tedy být jeho rodištěm krajina, do které již pronikaly prvky nedaleké Francie. Ukazovala na to jeho živá letora, vyvolaná snad příměskem galské krve v jeho žilách. Ta ho také asi vedla k tomu, že v době své největší nouze, když svlékl vojenský kabát a ocitl se mezi lidem, jehož řeč dobře neovládal, snažil se uživiti svoji rodinu způsobem, při kterém potřeboval řeči co nejméně, způsobem, který patrně poznal již ve své domovině, nebo se kterým se setkal na vandru. To bylo ono „kejklířství“, to jeho „mechanické umění“, t. j. napodobení loutek nebo akrobatické produkce, při kterých nebylo zapotřebí mluveného slova.
V době, kdy v Kolíně žádal o povolení „mechanických umění“, měl již k disposici i příslušníky své rodiny. Byla po sedmiletá dcera Josefa a skoro již šestiletý Jan Kašpar. Jen malá Barborka, tehdy teprve tříletá, nemohla ještě v souboru vypomáhati, ale za to zde byl František Antonín Němeček, který — rodák kolínský — byl s rodinou Debriovou tak nerozlučně spjat, že s ní nakonec odešel také do světa. Tato jeho příchylnost k Debriově rodině je věru velmi nápadná, ale domněnku, že šlo o nevlastního syna Filipa Debria, nelze prozatím ani dokázat a ani popřít.
Zápis o jeho křtu prokazuje, že „dne 6. června 1797 z domu čp. 72 z Kolína pokřtěn byl, kaplanem P. Josefem Teisingerem Franz Antonín, katolík, chlapec, nemanželský. Rubrika otce zůstala nevyplněna a jako matka je zapsána Marie Němečková, služebná, děvečky, svobodná. Kmotři: Franz Steiner, bäckermeistersohn a Barbora Steinerin, bäckemeisterin“.
Jméno rodiny pekaře Steinera objevuje se nám v křestních zápisech již potřetí. Snažil jsem se vypátrati o této rodině něco bližšího, ale bohužel dosud jsem pátral bez výsledku, ačkoliv kromě matrik děkanství a zápisů radních jsem prolistoval i knihy cechu pekařského. Nezbývá než připustit domněnku, že Kašpar Steiner byl pekařem vojenským a že náležel mezi vojenské profesionisty, jichž bylo v Kolíně při plukovním štábu plno. A je také známo, že na kolínském náměstí, v domě čp. 72, který tehdy nesl název „U raka“ a jehož majitelem byl od r. 1758 pekař Josef Oliva, byla zřízena stálá c. k. vojenská pekárna, t. zv. „bakhaus“. Stalo se tak krátce před Olivovou smrtí (zemřel r. 1770), v době, kdy již nemohl sám vykonávati řemeslo. Vojenští pekaři pracovali v tomto „bakhausu“ plných 60 let, za kteroužto dobu se jich zde vystřídala celá řada. Mezi ně náležel patrně i Kašpar Steiner. Důkaz oprávněnosti domněnky, že šlo skutečně o vojenského profesionistu spatřuji i v tom, že jeho jméno není uvedeno v seznamu duší (status animarum), který si každoročně opatřoval děkanský úřad pro evidenci svých příslušníků v době povinných velikonočních zpovědí. Vzhledem k Steinerově účasti při křtu, lze míti za prokázáno, že šlo o řím. katolíka. Patrně však byl jako vojenský profesionista veden v evidenci plukovního kněze, a proto není v evidenci duchovní správy městské.
Víme tedy o Steinerovi jedině to, že se jmenoval Kašpar, kteréžto jméno po něm dostal i Debriův syn Jan. Dále pak známe jeho manželku Barboru a syna Františka, který v r. 1797 byl již tak stár, že mohl býti kmotrem Františka Němečka. Konečně pak můžeme soudit, že rodina Steinerova byla jistě ve velmi přátelském poměru k rodině Filipa Debria, což dokazují kmotrovské zápisy při křtu dvou Debriových dětí.
Pokládám ještě za nutné dodati, že jsem rodinu Filipa Debria, také marně hledal v zachovaných seznamech osob, kterým se hned po požáru v r. 1796 dostalo peněžité i naturální pomoci od kolínského magistrátu. Tato skutečnost mne opět utvrdila v domněnce, že o Debriovu rodinu, jako rodinu vojáka, bylo postaráno v kasárnách, takže se o podporu neucházela a patrně také ucházet ani nesměla. Uvádím tuto skutečnost, proto, že je dalším nepřímým důkazem, že rodným domem Jana Kašpara byla kasárna kolínském náměstí.
Po roce 1802, nepřišel již Filip Debrio asi do žádného styku s magistrátem, poněvadž jsem o něm po tomto roce již nikde žádného záznamu nenalezl. A poněvadž není zapsán, již jako nevoják, ani v seznamu duší, pořizovaném před velikonočními svátky v r. 1803, domnívám se, že asi hned počátkem jara téhož roku odešel s rodinou z Kolína, jak ho odtud vlastně vyhnalo nařízení král. krajského úřadu.
Platil totiž tehdy ještě zákon z r. 1661, který péči o vysloužilé vojáky a invalidy přenášel na bedra jejich rodných obcí. Co mohl proti takovému zařízení tehdejší vládnoucí třídy zmoci ubohý, prostý vysloužilec - invalida, který již pro vojenskou vrchnost ztratil cenu. Okraden o zdraví a nejkrásnější léta svého života, o své mládí, nemohl již dále vrchností sloužit, a proto o něho pozbyla zájmu. Nezbylo opravdu tedy již hic jiného, než sebrat ženu a děti a odejít.
Je těžko si představit s, jakou hloubkou mravního ponížení a citového rozechvění a s jakou hořkostí srdci opouštěla rodina Filipa Debria Kolín, ke kterému přilnula jako k rodnému hnízdu dětí. Přesto, že Jan Kašpar odešel z Kolína za poměrů pro jeho rodinu tak nepříznivých a trapných, přece na své rodiště nezapomněl a hlásil se k němu, i když mu to mezí. Francouzi působilo snad mnohdy potíže, poněvadž mnozí z nich byli zvyklí, umísťovati do Čech kraj cikánů.
Shrneme-li závěrem všechny prokázané skutečnosti o původu Jana Kašpara Deburaua, vidíce, že jeho český původ po matce je náležitě prokázán, zatím co původ se strany otcovy, zůstává národnostně neurčeným, ovšem ale jenom podle našich archivních dokladů.
Služba Filipa Dobria v rakouské armádě mohla by dokonce buditi pochybností o jeho francouzském původu. Jasno do této otázky mohl by vnést i jedině šťastný nález onoho komisionálního protokolu, který byl s Filipem Dobriem, jak jsem se vpředu, zmínil, sepsán 9. června 1802 u kolínského magistrátu a potom odeslán král. krajskému úřadu. Nálezem takového dokladu v archivním fondu krajského úřadu kouřimského byl by patrně také definitivně vyřešen spor o rodné jméno, které v našich písemnostech dosud nalezených je uváděno ve třech variacích: Debrio, Debruo a Debro. Pozoruhodná je však svědecká výpověd Jana Kašpara, pronesená 23. ledna 1835 v soudní kanceláři při úřadě smírčího soudce v Paříži, že jeho otec jmenoval se Filip Deburau a že „omylem na listu narození bylo jeho rodinné jméno napsáno Debro, místo Deburau, jak zní správně pravopisně“.
V desíti zápisech radních protokolů kolínského magistrátu je otec Jana Kašpara zapsán jako Filip Debrio, stejně tak je zapsán v matrice oddací a jednou v matrice křestní. Formu jména Debruo nalezl jsem ve dvou zápisech radního protokolu z r. 1793 a rovněž tak dvakráte formu Filip Debro. Ta přichází v zápise křtu dcery Barbory a v křestním certifikátu, který vydal polní kurát Wallisovského pluku a který jsem vpředu plně citoval. V obou případech jde patrně o nesprávný zápis písařův, zaviněný přeslechnutím. Pokud pak jde o zápis v křestním certifikátu Jana Kašpara, byl tento, jak jsem již výše uvedl, při přísežné výpovědi před soudem v Paříži opraven s podotknutím, že šlo o pravopisnou chybu.
Rozhodně však Janu Kašparovi a také ovšem ani jeho otci Filipovi nikdy nepatřilo jméno „Dvořák“. Dr František Kožík, jehož jsem informoval o historii domu čp. 42, odkud měli rodiče Jana Kašpara svatbu, uvedl v epilogu své knihy vtipné vysvětlení otázky, jak asi Deburau ke jménu Dvořák přišel. Vypráví se totiž, že v domě čp. 42 byl ubytován hejtman de Petters a ve stáji domu pak umístěn hejtmanův kůň, svěřený péči vojáka Filipa Debria (vlastně správně Deburaua). Poněvadž toto neobvyklé jméno místní lidé si těžko pamatovali, nahradili si je, jak to v takových případech bývá časté, snadno zapamatovatelnou přezdívkou „dvořák“, poněvadž voják Debrio pobýval, jako podkoní nejvíce na dvoře. A tato přezdívka přetrvala prý vlastní jméno až do doby, kdy se v domě čp. 42 („U tří korun“) ocitl Josef Kajetán Tyl. To bylo v r. 1846, kdy tehdejší majitel domu Karel Pokorný, veliký milovník divadla a mecenáš kolínských ochotníků, umožnil, aby se ve zvlášť pro to upravené místnosti v 1. patře sehrál cyklus 15 českých her. Poslední hrou tohoto zdařilého cyklu byla Tylova „Paní Marjánka, matka pluku“, režírovaná samotným autorem. Tak se Tyl dostal do domu „U tří korun“ a zde se od místních obyvatel patrně dozvěděl o původu Jana Kašpara Deburau, který právě tehdy, dva měsíce před Tylovým pobytem v Kolíně, v Paříži zemřel.
Poněvadž však přímých pamětníků Filipa Debria — „Dvořáka“ již v domě nebylo, dostalo se Tylovi informací velmi nepřesných, které jej snadno mohly uvésti v omyl. Vždyť celá rodina řezníka Chudoby, který vojáku Debriovi vypravil svatbu, byla již mrtvá a rovněž ani svědkové svatby již nežili. Řezník Jan Chudoba zemřel již v r. 1798 a jeho syn Karel, který po otci převzal živnost, zemřel 26letý již v r. 1802, tedy v době, kdy Filip Debrio bojoval svůj nerovný boj o zakotvení v Kolíně s král. krajským úřadem kouřimským. Rovněž i dcera Jana Chudoby, Marta, kmotra prvého Debriova děcka Jozefy Marty, byla již také mrtvá. Podlehla souchotinám ve věku 18 let v r. 1798.
Také ani svědkové svatby nemohli již Tylovi dáti žádných informací. První z nich Václav Jessenovský, voskář a od r. 1772 majitel domu čp. 33, prodal tento dům v r. 1792, kdy se stal vojenským ubytovatelem města a přesídlil do radnice. Zemřel dávno před Tylovým pobytem v Kolíně. Druhý svědek, Jan Eckert, původně vojenský chirurg pluku Wallis, oženil se v Kolíně v r. 1772 a v r. 1780 si zakoupil dům čp. 61, sousedící s domem, ve kterém žili manželé Debriovi po svatbě. Po požáru v r. 1796 Eckerť dům znovu vybudoval a zemřel v něm 17. června 1803, jako vojenský pensista, stár 63 let.
Dostalo se proto Tylovi informací již „z třetí ruky“ a není proto divu, že byly značně nedostatečné a skreslené.
Zdá se však pravdě nejpodobnějším, že Tyl volil jméno Dvořák jakožto typicky jméno české, aby tím zdůraznil český původ „Největšího z pierotů“ a že to bylo tedy prosté jméno románové, jaké se zdálo autoru pro jeho práci nejvhodnějším.
Jda po stopách původu Jana Kašpara Deburau nalezl jsem tedy přesvědčivé doklady, potvrzující jeho český původ po matce a jeho rodiště. Z důvodů, které jsem výše obšírně rozvedl, pokládám také za velmi pravděpodobné, že jeho rodným dómem byla kasárna, na jejichž místě dnes stojí „nová radnice“.
Ve zdech rodného Kolína, kde mu labský jez pod kasárenským dvorem hučel prvé ukolébavky, prožil Jan Kašpar plných šest let svého dětství. Odtud pak, když mu šlo na sedmý rok, vydal se patrně z jara r. 1803, na cestu, která jej dovedla nakonec až do pařížského divadla Funambules. Byla to cesta plná bídy, ústrků a strádání, cesta namáhavá a neschůdná, žádající klopotnou práci a nepovolnou houževnatost. Byla to tvrdá cesta umělcova zrání.
Jest nesporné, že mnoho složek působilo na vytváření umělecké osobnosti a charakteru Jana Kašpara Deburaua. Mezi nimi měly ale své místo také odezvy rodového původu a snad také i dech rodného kraje, když chladem bídy a studenými prsty strádání hnětl a formoval život první jeho probouzející se poznání. Snad již tehdy zapadlo do jeho srdce sémě, ze kterého potom vyrostla vůdčí myšlenka jeho herecké osobnosti: dát radost těm, kterým ji odepřel šedý běh života. Pobavit a rozveselit prostého člověka.
Jako J. G. Deburau nezapomínal a nezapíral své rodiště Kolín, tak také Kolín s hrdostí vzpomíná jeho památky. Zdramatisovaným Kolíkovým románem „Největší z pierotů“ zakončeno bylo vyvrcholení oslav, jimiž město Kolín dne 9. června 1957 vzpomnělo svého 700-letého trvání.
Přetištěno: Středočeský sborník historický, svazek 1, 1957, s. 125-139 s podtitulem „Úvaha nad archivními prameny“; původní text obsahuje navíc 29 odkazových poznámek pod čarou.
Dodatky k příspěvku:
07.01.2014 Karel Sáček
Význam výše uvedené přepečlivé práce s archivními prameny ocenil Kožík v komentáři, který obsahuje např. vydání z roku 2009 (Nakladatesltví XYZ):
„Teprve v roce 1954 se mi podařilo dospět k literárně historickým pramenům, dosud pro mne nedostupným; zjistil jsem také některé omyly. Stanul jsem na rozcestí: nechat román beze změn - nebo ho přepracovat? Rozhodl jsem se pro druhou možnost; dějovou linii jsem zachoval, ale doplnil jsem její motivy, doplnil jsem knihu citacemi libret němoher i kritických ohlasů. I tak zůstala má kniha výhradně románem a nechala volnou cestu monografii, jaká vyšla v Paříži (Tristan Rémy) a jakou u nás připravoval dr. Jaroslav Švehla…
Největší překvapení přinesly výzkumy amatérského badatele majora Vojtěcha Práška, který byl na kolínský městský úřad dosazen po propuštění z armády. V Tylově Pouti umělců, v Nerudově Rodinné kronice i v Riegrově Slovníku naučném se četlo, že Kašparův otec byl Čech, a protože pracoval ve dvoře domu U tří korun, říkalo se mu Dvořák. Prášek z matrik dokázal, že Filip Deburau byl příslušníkem pluku hraběte Michala Walise; v Kolíně vojenskou službu v protinapoleonské armádě opustil a věnoval se komedianství. Oženil se s Kateřinou Gráfovou z Čáslavi. Čech byl tedy Kašpar Deburau po matce…“
Kožík zde mj. také uvádí:
„Vzpomínám si na krásné besedy se čtenáři - například v Ostravě, kde mě mnoho mladých lidí žádalo o podpis ne na titulní stránce, ale do kapitoly, kde se mluví o Napoleonově pohromě při tažení do Ruska; byly to doby bezpečného dorozumění autorů se čtenáři a byl jsem rád, že odbojná nota Bérangerových písniček zpívá tak výmluvně.“
Obecnou historii vzniku populárního románu shrnul v doslovu vydání z roku 1965 (Státním nakladatelství krásné literatury a umění) Jaroslav Švehla:
Od prvého vydání Kožíkova nejpopulárnějšího románu (1939) uplynulo vloni pětadvacet let. Zrozen a poznamenán bouřlivou a nejistou dobou, rokem Mnichova, získal si rázem přízeň čtenářstva a kritiky. Byl později podroben nejprve stylistické a později faktografické úpravě, neboť jeho autor se snažil, aby se „největší z Pierotů“ přiblížil s postupujícím historickým bádáním co nejvíce a co nejpodstatněji svému skutečnému vzoru, i když ovšem v intencích autorova uměleckého ztvárnění faktů.
Roku 1938 velká londýnská agentura James Pinker and Son vypsala již podruhé světovou soutěž na román. Zorganizovala nakladatelský zájem v devíti zemích: Anglii, Francii, Holandsku, Itálii, Maďarsku, Polsku, Švédsku, USA a také u nás, kde se její soutěže ujal Evropský literární klub a nakladatelství Fr. Borového. Byl to velkorysý pokus dostat náš román, o jehož umělecké úrovni, ideovosti, obsažnosti a průbojnosti se tehdy dosti diskutovalo, do světa a dostat jej tam právě v době, kdy se některé velké národy a státy obracely k nám zády.
V určené lhůtě, do konce března 1939, došlo národní porotě přes sto rukopisů, z nichž mnoho „se snažilo vyrovnat s převratnými politickými událostmi, které se převalily loňského roku přes naši otčinu“. V září oznámil ELK rozhodnutí české poroty světové románové soutěže: vyšel z ní vítězně František Kožík se svým románem Největší z Pierotů.
Výsledek soutěže způsobil velké překvapení. Kdo byl František Kožík, který se ocitl tak náhle mezi předními českými prozaiky? V Brně znali dobře tohoto třicetiletého literáta, zvláště posluchači tamního rozhlasu, ale v široké české veřejnosti byl málo znám. Rodák z Uherského Brodu na Moravě, byl již ve 22 letech promován brněnskou universitou na doktora práv, strávil krátký las v soudní praxi, ale potom se oddal s nadšením nejrozmanitější činnosti v brněnském rozhlase. Už jako student hrál a psal pro ochotnické divadlo (Akademická scéna), současně s právnickou fakultou studoval dramatické oddělení brněnské konzervatoře a tehdy ho přivedla k Deburauovi náhoda. Hrál menší roli v Redutě, pobočce Zemského divadla, a ve volné chvíli mezi výstupy našel na chodbě divadla vyřazenou hru z divadelního archívu, německou expresionistickou hru Deburau od pražského literáta a novináře Melchiora Vischera.
„Zaujala mé tím názvem a poznámkou, že se Deburau narodil v Kolíně. Ta hra byla velmi špatná, odehrávala se o dvě století dříve, než Deburau žil — ale přece jen jsem od té doby už na toho kolínského komedianta nezapomněl...“ (Z rozhovoru s Kožíkem v ELKu, roč. IV., č. 11). Láska k francouzským básníkům probudila v Kožíkovi touhu poznat osobně Francii a zejména Paříž. Po marné námaze získat stipendium na cestu, opatřil si peníze psaním textů k písním pro rozhlas a divadlo. V Paříži navštěvoval divadla a kabarety v předměstích, s naivními diváky, milujícími celou duší divadlo i herce, poznal tam — v době občanské války ve Španělsku — herce-zpěváka, který improvizoval ukolébavku španělskému dítěti jedné z obětí prvních náletů italských a nacistických „dobrovolníků“ na španělské město. Pro Kožíka, v němž ožila s novou silou vzpomínka na Deburaua, byl to nejhlubší zážitek z celé divadelní Paříže, neboť si ověřil, co znamená herec, který je jedním z obecenstva, je tlumočníkem doby a ví, co lidé musí slyšet, i když si to snad ani sami neuvědomují.
Když jel do Paříže podruhé, chodil již po Deburauových stopách, seznamoval se s ovzduším a lidmi kolem velkého mima, studoval historické prameny a domýšlel je, kde byly kusé. Věnoval tomu dvoje prázdniny. Krátce před naší mobilizací r. 1938 byl opět v Paříži, chtěl už tam začít psát o Deburauovi, ale poplašné zprávy z domova odvolaly ho zpět. Chtěl se zúčastnit světové románové soutěže, ale zbývalo mu jen několik měsíců. Vrhl se dychtivě do práce.
„Byl jsem vzdálen od historických pramenů; zato jsem se všemi ostatními prožíval dobu, která měla na nás všechny hluboký vliv a která vtiskovala nové poslání i mému námětu. Věděl jsem o Deburauovi méně, než jsem si přál; jeho romantický příběh se mi však stával symbolem obecnější platnosti. Přemýšlel jsem o podstatě umění a jeho smyslu. Byl jsem jen málo vyzbrojen teoreticky, ale řídil jsem se hlasem upřímného přesvědčení a vroucího citu. Nepsal jsem vědeckou monografii, ale román o umělci, milovaném dělnickou čtvrtí, podle své představy; historické doklady mi o mnoho let později dosvědčily, že jsem nešel falešnou cestou. Můj Deburau vyrostl z lidu a pro lid tvoří. Chtěl jsem, aby ho vlastní bolesti i vědomí o utrpení kolem naučily lásce k lidem. Kašpar Deburau je bojovník, který razí cestu svému umění a přesvědčení, zrozenému a rostoucímu z bolestiplných zastavení jeho křížové cesty. Přál jsem si vyslovit jím názor, že je falešné umění, které se vytváří pro lesk úzké společnosti a pro potěšení povýšenců, protože věřím v poslání umění, které patři všem.“ (Z autorova doslovu k 12. vydání r. 1954.)
Největší z Pierotů vyšel r. 1939 se studií Miroslava Rutteho, který ukázal na základě tehdy známých historických pramenů, jak autor Deburaua dobásnil a přebásnil. Jeho Deburau je od počátku více Pierotem nežli člověkem, jádro umělce vystihl však Kožík šťastně…
V prvním znění románu byl Deburauovým otcem Čech, zbrojíř Jan Dvořák, který poznal na svém tažení s rakouským vojskem proti francouzské revoluční armádě mladou Francouzku Madeleine a vzal si ji s sebou do vlasti, kde se mu v Kolíně narodil Jan Kašpar. Autor napravil tento omyl ihned, jakmile se dověděl r. 1954, že skutečným otcem Jana Kašpara byl Filip Deburau a jeho matkou Kateřina Kráfová (Gráfová) z Kolína.
Mimochodem, pokud jsme se věnovali jedné významných osobností uměleckého světa narozené v kasárenském prostředí, bylo by jistě vhodné připomenout si jistého Antonína Nerudy, narozeného roku 1784 v Zásmukách na Kouřimsku, který se stal vojákem c.k. vojákem roku 1809, za účast na vojenském tažení proti Napoleonově armádě v letech 1813-14 obdržel záslužný tzv. dělový kříž a v roce 1831 se jako voják 14. setniny 1. dělostřeleckého pluku podruhé oženil. Poté opustil činnou služby, aby společně se svou chotí převzal provozování vojenské kantýny v pražských újezdských kasárnách, kde se jim dne 9. července 1834 narodil syn Jan, z nějž vyrostl věhlasný básník a spisovatel. V roce 1836 se rodina Nerudova přestěhovala do Zásmuk, kde vojenský vysloužilec obdržel trafiku, kterou o dva roky později vyměnil za obdobný podnik v Praze, což už je ale úplně jiná historie.