Polní opevnění z roku 1813 mezi Postoloprty a Budyní nad Ohří: výsledky letecké prospekce a historického bádání
Zdeněk SMRŽ – Antonín HLUŠTÍK
Naposledy upraveno: 20.12.2010
Přetištěno: Archeologické rozhledy LIX-2007, sešit 4, s. 713-746; digitálně viz www.arup.cas.cz
Toto autorské dílo (vědecké dílo, které je jedinečným výsledkem tvůrčí čínnosti autora) je chráněno dle autorského zákona č. 121/2000 Sb. V případě zájmu o jeho rozšiřování mimo zákonem daných výjimek a omezení práva autorského nás kontaktujte na e-mailu info@primaplana.cz.
Dne 11. srpna 1813 vyhlásilo Rakousko po složitém politickém manévrování Francii válku a připojilo se k již existující britsko-rusko-prusko-švédské protinapoleonské koalici. Z obav před vpádem Napoleonových vojsk do Čech v případě porážky při plánovaném tažení do Saska byla během července a srpna vybudována na pravém břehu řeky Ohře mezi Postoloprty a Budyní nad Ohří opevněná linie dlouhá zhruba 35 km. Baterie tvořící její páteř byly soustředěny hlavně na obou křídlech tak, aby zabránily postupu nepřítele do vnitrozemí blokováním silnic a příp. poskytly ochranu ustoupivší či poražené tzv. České (Hlavní) armádě, včetně možnosti protiútoku. Po porážce Napoleonových vojsk u Lipska ztratila opevnění, kterých se válka nikdy nedotkla, své opodstatnění a byla zplanýrována. O okolnostech výstavby vypovídají regionální historické prameny, zjistit přesnou polohu a typy baterií se podařilo komparací s leteckou prospekcí. Z 35 písemnými prameny doložených polních opevnění se podařilo lokalizovat 29 a objevit 21: z nich 16 leteckou prospekcí, 2 pozemním průzkumem, ve 3 případech šlo o opevnění dodnes existujících budov a kostelů s hřbitovy. Článek pojednává nejen o opevněních, ale i o dalších pramenech, událostech a souvislostech.
Tab 1.2 Krajina Poohří od Z mezi Březnem u Loun (v popředí) a Louny (vpravo nahoře). V úseku zachyceném na snímku bylo v r. 1813 vybudováno 9 baterií (viz obr. 1). Tab. 1.1 foto O. Jungmann, ostatní © Z. Smrž, ÚAPPSZČ, v.v.i.
1. Úvod
Až do konce 15. stol. poskytovaly obráncům měst a hradů vcelku spolehlivou ochranu proti obléhacím strojům a dělostřelectvu zděné hradby, bašty a věže. To se změnilo roku 1494, kdy francouzský král Karel VIII. vtrhl do Itálie se značným počtem obléhacích děl nového [713/714] typu a standardizované ráže, pro něž bylo otázkou několika dní demolovat opevnění, která před tím odolávala obléhatelům měsíce, ba i roky. Reakcí na novou situaci byl vznik v principu unifikovaných bastionových pevností, u nichž výšku hradeb (která se stala nevýhodou) nahradila hloubka příkopu lemujícího pevnost a relativně nízké, avšak mohutné a obezděné zemní valy, z nichž vystupovaly hrotité pětiúhelníkové bastiony, jejichž tvar odstranil mrtvý úhel palby vedené dříve z kulatých bašt. Tyto pevnosti byly neustále zdokonalovány a četné obranné prvky dnes dovedou zpaměti pojmenovat jen odborníci (viz letecký pohled na pevnost Terezín: tab. 1.1; k ní Romaňák 1994). Bastionové pevnosti byly stavěny a využívány až do poloviny 19. stol., kdy se po zavedení velmi účinných děl s drážkovitým [714/715] vývrtem hlavně, střílejících válcovými zašpičatělými střelami (krátce před r. 1860), mnohdy staly jádry tzv. fortových pevností obklopených předsunutými dělostřeleckými opevněními – forty (srov. Kupka 1994, 15; Gojda 2005).
Obr. 1. Pokus o rekonstrukci linie čtrnácti baterií v úseku Postoloprty – Louny dle Wladiky (1844) a výsledků archivního bádání a letecké prospekce (v závorce uvedeno číslo v Soupisu a obr. 3). a – baterie č. 1 a 2 u bývalé březenské celnice (č. 1); b – baterie č. 3, 4 a 5? (č. 3, linie 3–4 redanů); c – baterie na Březenském (Křížovém) vrchu; d – teoreticky odvozené umístění baterie č. 6; e – baterie č. 7 nad tratí Kujma (č. 4); f – předpokládaná poloha baterie č. 8 na návrší Mělce; g – baterie č. 9 v trati Mašov (č. 5); h – baterie č. 10 a 11 na žateckém předměstí Loun (č. 6, 7); i – baterie č. 12 na městské hradbě (č. 8); j – baterie č. 13 a 14 v trati Vršovka (č. 9). Obsah A. Hluštík, úprava K. Kotyková.
Zatímco bastionovým pevnostem je v literatuře po dlouhé pauze konečně i u nás věnována pozornost (Bochenek 1972; poté až Duffy 1998; Kupka a kol. 2001; vše s lit.), polní opevnění té doby nejsou pro svou pomíjivost tak známa (Fröhlich 1986; Meduna 1990; 2002; Matoušek 2006, 123–169; Matoušek et al. 1990; 2007; Čížek – Slavík 1995; Gojda 2005; Krajíc 2007; dobová vyobrazení z třicetileté války např. Klučina 2000). Převzala s mírným zpožděním obranné prvky bastionových pevností, což platí o otevřených a ještě více o zavřených fortifikacích, umožňujících vést přímou i křížovou palbu všemi směry (slovník odborné terminologie např. Kupka a kol. 2001, 386–504). S pravěkými a středověkými opevněními jsou při pohledu z letadla díky lomeným liniím valů a příkopů jen stěží zaměnitelná, což ovšem bez znalosti kontextu neplatí pro reduty čtvercového či obdélníkového půdorysu. Většina polních opevnění v nezalesněném a zemědělsky obdělávaném terénu byla po skončení vojenských kampaní zplanýrována a jejich zahloubené prvky, tj. zasypané příkopy, lze objevit jen leteckou prospekcí (např. Oexle Hrsg. 1997, 111, 127, 141; Braasch 2005, 7–8, 17; Kerscher 1998; Smrž et al. 1999; Gojda 2000, 168). V zalesněném terénu bývají mnohdy dobře zachovalá. Zajímavé výsledky v širokém záběru přináší studium bojišť vycházející z dobových vedut (Matoušek 2005) a spojení historických, kartografických a terénních poznatků (excelentně Matoušek 2006; Matoušek et al. 2007). Nelze však stále říci, že by na našem území byly prospekce a výzkum polních opevnění dostatečně frekventovaným tématem.
Polní opevnění prezentovaná v tomto článku jsou mírně odlišná od starších, na nichž je založena P. Medunou (1990) publikovaná typologie. Od poloviny 18. po polovinu 19. stol. ovšem nedošlo k jejich zásadním typovým změnám, neboť stagnující dělostřelectvo si je nevynutilo. Napoleonova strategie rychlých tažení zakončených generální bitvou vedla ke snížení významu a počtu opevněných ležení a složitého obléhání pevností na úkor mistrného využití polního dělostřelectva soustředěného, na rozdíl od jeho protivníků, masivně až na úrovni divizí (Uhlíř 1984, 77). I Napoleon však konstatoval, že bez pevností jako zásobovacích základen a polních opevnění sloužících jako ochrana před husary a přepadovými oddíly nelze vést útočnou válku (dle Duffy 1998, 22). Takto prezentovaný zjednodušený pohled může být odborníky právem kritizován, na obhajobu však dodejme, že se zabýváme pouze polními opevněními vybudovanými se strategickým záměrem v konkrétním prostoru a známém roce.
Tab. 1.1. Pevnost Terezín vystavěná v letech 1780–1790, od J. Příklad pozdní bastionové pevnosti, jejíž stavba si vynutila rozsáhlou přeměnu krajiny: zbourání dvou obcí a přeložení toku Ohře.
2. Napoleonské války a severozápadní Čechy v roce 1813
Rakouský císařský stát, jak zněl od r. 1812 oficiální název před tím užívaného pojmu „Států a zemí habsburské říše“, se pod politickým vedením ministra zahraničních věcí Klemense Lothara Metternicha a v důsledku porážky Napoleonem vedené koalice v r. 1812 v Rusku začal vzpamatovávat z předchozích porážek a jimi způsobené politické bezvýznamnosti. Vymanil se z vnuceného spojenectví s Francií a po úloze zprostředkovatele mezi dosud válčícími stranami a neúspěchu Pražského mírového kongresu jí dne 11. 8. 1813 vyhlásil válku. Nemá smyslu obšírněji zde rozepisovat další fakta (podrobně Švankmajer 2003; [715/716] Bělina 2004; přehled Kolektiv 2003, 526–527) a připomeňme jen ta nejdůležitější týkající se severozápadních Čech, které byly jedním z center dění.
Obr. 2. Polní opevnění mezi Postoloprty a Písty, výsek z mapy 1 : 200 000. Čísla odpovídají číslování v katalogu (kap. 10). Čtverec – nalezené opevnění, kroužek – lokalizované, ale zničené opevnění, bod – jen rámcově lokalizované zcela zničené či neobjevené opevnění (nečíslováno). Počítačové zpracování J. Šály, J. Hlavová.
Již před vyhlášením války byly v Čechách horečně opravovány městské hradby a budovány zákopy a dělostřelecké baterie u vojensky významných míst jak v linii Litoměřice – Velvary – Veltrusy – Praha, tak na pravobřeží Ohře v linii asi 35 km dlouhé, táhnoucí se od Píst přes Budyni a Louny až po Postoloprty (viz obr. 2). Ve druhé polovině srpna se v Poohří soustředilo na 247 tisíc vojáků se 774 děly. Hlavní stan se nacházel v Budyni nad Ohří a podléhali mu Rakušané, Rusové i Prusové celého uskupení nazvaného dle místa soustředění Česká, později Hlavní armáda. Celkově vytvořily armády tzv. šesté protinapoleonské koalice půloblouk, sahající od Loun a Mělníka do Slezska a odtud až k Berlínu. Levé křídlo tvořila Česká armáda, střed Blücherova Slezská armáda tvořená pruskými a ruskými jednotkami, pravé křídlo tzv. Severní armáda vedená bývalým Napoleonovým maršálem a švédským korunním princem Bernadottem, složená z pruských, ruských a švédských jednotek. Britsko-španělská vojska maršála Wellingtona již v červnu vytlačila Francouze ze Španělska a přes Pyreneje vtrhla do Francie. Hlavní síly Napoleonovy armády byly soustředěny v Lužici a Slezsku a útočily na Slezskou armádu. V případě napadení se měla každá ze spojeneckých armád vyhnout generální bitvě a ustupovat, zatímco ostatní dvě měly zaútočit do týlu nepřítele (Švankmajer 2003, 93). Tato strategie, vypracovaná velitelem armád koalice [717/718] Karlem knížetem Schwarzenbergem a náčelníkem štábu hrabětem Radeckým, měla zabránit porážce v generální bitvě, které se po mnoha krutých lekcích spojenci právem obávali. Plán nevylučoval možnost, že se Napoleon po porážce Hlavní armády pokusí o vpád do Čech. Pro tento případ se předpokládal ústup ve čtyřech proudech, z nichž tři měly zaujmout obranu na Lounsku a čtvrtý u Budyně nad Ohří (srov. Hluštík 2004, 17). Nezapomeňme, že strategicky důležitá vodní labská komunikace z Drážďan na Prahu, kopírovaná v úseku mezi Lovosicemi a Pirnou komunikací pozemní a využívaná např. Prusy během válek za Marie Terezie, byla od r. 1790 blokována pevností Terezín.
Ve dnech 18.–23. 8. provedly dva francouzské armádní sbory vedené generály Vandammem a Poniatowskim klamný výpad do sev. Čech a pronikly přes Rumburk, Varnsdorf, Frýdlant a Liberec až k České Lípě. Spojenci, jejichž vojska byla dislokována mezi Mělníkem, Litoměřicemi, Slaným, Louny, Podbořany a Chebem se však nenechali zmást a po přehlídce České armády poblíž Peruce, jíž přihlíželi všichni tři monarchové, zahájili 21. 8. postup do Saska. Krušné hory překročili (dle Bělina 2004, 198) třemi proudy: přes Horu Sv. Šebestiána (Rakušané), Moldavu (Prusové) a Cínovec (Rusové). Původním cílem bylo Lipsko; po zjištění, že v Drážďanech se nachází jen třicetitisícový sbor maršála Saint-Cyra, jej změnili na Drážďany. V bitvě u Drážďan, do níž se stačila vrátit jak Napoleonova vojska ze Slezska, tak oba francouzské sbory ze sev. Čech, však byli ve dnech 26.–27. 8. spojenci poraženi a s nepřátelským vojskem v zádech ustoupili přes Krušné hory Nakléřovským průsmykem a přes Cínovec zpátky do Čech. Pokud by Francouzi obsadili Teplice, hrozilo, že zablokují Českou armádu v Krušných horách a zaútočí na Prahu. Tomu zabránila Rusy a v závěru i Prusy vybojovaná bitva u Chlumce a Přestanova (28.–30. 8.), v níž byl zajat i velitel francouzského sboru generálporučík Vandamme (viz Švankmajer 2003, 117–125). Česká armáda poté neobsadila krušnohorský masiv, ale soustředila se v prostoru Most – Teplice – Chlumec – Ústí nad Labem, takže kontrolovala vyústění všech důležitých průsmyků (Švankmajer 2004, 142). Tato taktika se osvědčila a Francouzi od zámyslu vpadnout do Čech po neúspěšném pokusu, při němž se ve dnech 17.–19. 9. probili až kVarvažovu, odstoupili. Válečnou kampaň v r. 1813 ukončila „bitva národů“ u Lipska (16.–19. 10.), která podlomila francouzské síly a vedla k rozpadu jimi ovládaného tzv. Rýnského spolku. Převaha spojenců byla tak drtivá, že navzdory sérii třinácti bitev, v nichž v devíti zvítězili Francouzi, obsadily 31. 3. 1814 spojenecké armády bez boje Paříž. Francie kapitulovala a Napoleon abdikoval.
3. Regionální prameny k opevněním z roku 1813
Leteckou prospekcí zjištěné a v této práci prezentované a diskutované pozůstatky objektů záchytné (obranné) linie, vzniklé v červenci a srpnu 1813 v pravobřežní krajině dolního Poohří, náleží do skupiny polních opevnění zmiňovaných v několika písemných pramenech lokálního původu. Rámcově se jedná o úsek toku Ohře mezi Postoloprty a Písty, správně tehdy náležející zčásti Žateckému, zčásti Litoměřickému kraji. Dochované prameny mají povahu jak úředních dokumentů, tak pamětnických a kronikářských záznamů, jejichž seznam je uveden v závěru článku. [718/719]
Tab. 2.1. Březno 1 (č. 3), od V. Vpravo dva pásy pravěkého opevnění, vlevo linie redanů. Na ploše četné pravěké objekty.
Pro západní část obranné linie, mezi Postoloprty a Louny, jsou mimořádně důležitými údaje zachycené ve vzpomínkách pamětníků a patrně i v dnes obtížně dostupných oficiálních dokumentech v německy psaném rukopisu Notizen über Laun. V r. 1844 jej sepsal tehdejší lounský královský purkmistr JUDr. Jan Rafael Wladika, přičemž událostem kolem bitvy u Drážďan a ústupových bojů na Teplicku věnoval převážnou část kapitoly Die Jahre 1812 und 1813. Věrný český překlad tohoto textu byl pořízen a publikován o století později (Linhart 1935). Mimo jiného zde nacházíme výčet čtrnácti míst, na nichž byly zbudovány baterie. Částečně úspěšná identifikace s použitím historických mapových podkladů, plánů a pozemkových soupisů byla publikována teprve nedávno (Hluštík 1998a; 1998b; 2003; 2004). Z Wladikova popisu vyplývá, že se zaměřil především na palebná postavení spojeneckého dělostřelectva, jež nazývá šancemi (Schanzen), avšak zároveň zmiňuje další typy opevnění, jimiž byly propojeny (Verhaue, Pallisaten), včetně dřevěných konstrukcí (Gerüste) v severním pásu středověké fortifikace města Loun.
Tab 2.2 Louny 1 (č. 5), od S. Uvnitř baterie i kolem ní bodové objekty pravěkého sídliště (viz obr. 4:3).
Na západě uzavíraly obrannou linii dvě baterie u celnice na hranici katastrů Postoloprt a Března u Loun. V těchto místech vstupovala západní ze dvou tras tzv. Lipské silnice (Praha – Chomutov – Lipsko; k ní Hlavačka 1996, 19) na dnes již neexistující krytý dřevěný most přes Ohři; dělostřelecká postavení byla po obou stranách celnice (mýta) před nájezdem na něj, tedy na vyšším pravém břehu řeky. Východněji, již na katastru Března u Loun, bylo údajně dalších pět baterií, z nichž jedna mohla být na severním sesuvném svahu Březenského vrchu (Kreuzberg) a jedna v těsné blízkosti západní katastrální hranice města. Jejich identifikace není z Wladikova popisu možná, stejně jako určení prvé baterie na lounských pozemcích. Nelze vyloučit, že tato v pořadí od západu osmá baterie byla na návrší Mělce. Východně od této výšiny, v tehdejší pozemkové trati Mašov, stála devátá baterie,jejíž pozice byla identifikována již před úspěšným leteckým průzkumem díky Wladikou zaznamenaným topografickým číslům pozemků (Louny 1, č. 5 katalogu). Další dvě baterie se údajně nacházely na dnes již zastavěných plochách Velkého neboli Žateckého předměstí Loun, pravděpodobně v prostoru dnešního městského koupaliště a na ploše nedalekého Výstaviště z r. 1931. Dvanácté dělostřelecké postavení bylo umístěno do parkánu severní městské hradby, východně od bývalé mohutné nárožní bašty proti mostu přes Ohři. Děla zde mohla být zaměřena na strategickou silnici Louny – Bílina – Teplice – Drážďany a krýt přístup k městu. Poslední dvě baterie, v pořadí třináctá a čtrnáctá, byly Wladikou lokalizovány na pozemky u hrany vysokého břehu Ohře v trati Vršovka: toto území, ležící na SV od někdejšího Pražského předměstí, od 60. let 19. stol. postupně pohltila zástavba a všechna opevnění vzala za své. Pravděpodobná poloha výše uvedených baterií je patrná z mapky (obr. 1; upřesněno dle Hluštík 2004, obr. na s. 20), letecká prospekce objevila jen dvě z nich (č. 4, 5 katalogu) a jednu navíc (č. 3).
Tab. 3.1. Březno 2 (č. 4), od J. Šipka ukazuje na relikt opevnění.
O opevněních mezi Louny a Libochovicemi se zachovaly zprávy méně podrobné. Patří k nim zmínky v pamětech Augustina Kalacha (Robek 1979), rodáka z Obory u Loun a účastníka napoleonských válek. Dalšími prameny jsou obecní a farní kroniky obcí Cítoliby, Dobroměřice, Lenešice, Slavětín a Libochovice. V nich lze nalézt alespoň letmé zmínky o dělostřeleckých bateriích u obcí Levousy (dříve Libuš), Horka (dříve Horky; srov. Glanc [719/723] 2003) a v tzv. Šebínském lese, pokrývajícím strmé stráně pravobřeží Ohře mezi Levousy a Poplzemi. O průběhu třetího námi hodnoceného úseku obranné linie vypovídají kronikářské zprávy zpracované Antonínem Jandou (1892, 58). Týkají se území mezi Kostelcem nad Ohří a Písty, kde Janda uvádí třináct baterií („citadel“), dokonce i s počty děl v devíti z nich.
Tab. 3.2 Černičice 1 (č. 10) od S. Část rozsáhlého opevněného prostoru, patrně ženijního parku.
Obr. 3. Tabulka s údaji o bateriích (viz katalog – kap. 10).
|
1 |
2 opevnění |
3 stav |
4 typ |
5 rozměry |
6 děla |
7 tab./obr. |
| 1-2. | Březno (LN) | X | 2 baterie obecně (zničeny) | |||
| 3. | Březno 1 (LN) | L | linie pravděpodobně 4 redanů | 400 | 2.1 | |
| 4. | Březno 2 (LN) | L | polygonální reduta (?) | cca 60 | 3.1 | |
| 5. | Louny 1 (LN) | L | redan | 72 | 2.2/4:3 | |
| 6. | Louny (LN) | X | baterie obecně (zničena) | |||
| 7. | Louny (LN) | X | baterie obecně (zničena) | |||
| 8. | Louny (LN) | X | upravené středověké opevnění města | |||
| 9. | Louny (LN) | X | 2 baterie obecně (zničeny) | |||
| 10. | Černčice 1 (LN) | L | dělostřelecký a ženijní park | < 200 | 3.2 | |
| 11. | Obora 1 (LN) | L | redan | cca 150 | ||
| 12. | Levousy 4 (LT) | L | čtvercová reduta s půlbastiony | cca 50 x 50 |
5.1 | |
| 13. | Levousy 3 (LT) | P | úprava terénu v terasu | 180 m ? | doplněk | |
| 14. | Levousy (LT) | P | 2 redany | 90 m ? | ||
| 15. | Evaň 1 (LT) | L | redan | 400 | ||
| 16. | Poplze 3 (LT) | L | redan | 155 x 90 | 4.1/4:1 | |
| 17. | Kostelec n. O. 1 (LT) | P | opevněná budova nebo hřbitov | 6 | ||
| 18. | Kostelec n. O. (LT) | P | opevněná budova nebo hřbitov | 8 | ||
| 19. | Kostelec n. O. 2 (LT) | L | polygonální reduta | 100 x ? | 6 | 4.2 |
| 20. | Budyně n. O. 7 (LT) | L | polygonální reduta | 70 x 60 | 4 | 5.2/4:2 |
| 21. | Budyně n. O (LT) | ? | úprava terénu v terasu | 1200 ? | ||
| 22. | Budyně n. O. 11 (LT) | L | pětiúhelníková reduta (?) | 6 | ||
| 23. | Budyně n. O. (LT) | P | opevněná budova nebo hřbitov | 7 | ||
| 24. | Budyně n. O. 9 (LT) | L | pětiúhelníková reduta | 8 | 6.1 | |
| 25. | Budyně n. O. (LT) | ? | baterie obecně (zničena) | 4 | ||
| 26. | Budyně n. O. 6 (LT) | L | polygonální reduta | 100 | 12 | |
| 27. | Písty 2 (LT) | L | polygonální reduta | 110 | 6.2 | |
| 28. | Písty 1 (LT) | L | pětiúhelníková reduta | cca 120 x 80 |
7.1 | |
| 29. | Písty 4 (LT) | L | příkop | cca 150 |
1. Číslo opevnění v katalogu a mapách (obr. 2, 5).
2. Katastr a bývalý okres: LN – Louny, LT – Litoměřice.
3. Stav poznání: L objeveno leteckou prospekcí; P objeveno terénní prospekcí; X zničeno; ? dosud neobjeveno či zničeno, poloha rámcově známa.
4. Typ opevnění: baterie obecně (zničena); redan; linie redanů a jejich pravděpodobný počet; úprava terénu v terasu; příkop; upravené středověké opevnění města; čtvercová reduta s půlbastiony; pětiúhelníková reduta; polygonální reduta; opevněné budovy a hřbitovy; dělostřelecký a ženijní park.
5. Rozměry opevnění.
6. Počet děl: znám pouze u některých baterií (dle Janda 1892, 58).
7. Foto/obr. (viz tab. 1–7; obr. 4).
Obr. 4. Půdorysy příkopů v terénu dle vegetačních příznaků zaměřených (2, 3) či ze snímku rektifikovaných (1) baterií. 1. Poplze 3 (č. 16 soupisu, tab. 4.1); 2. Budyně nad Ohří 7 (č. 20, tab. 5.2); 3. Louny 1 (č. 5, tab. 2.2). Podklad autoři, kresba H. Jonášová
Opevňovací práce v celém uvedeném úseku pravobřeží Ohře byly prováděny nejpozději od počátku srpna 1813 za přispění armádou shromážděného civilního obyvatelstva. V kronikách obcí Cítoliby a Dobroměřice se uvádí, že mezi Postoloprty a Louny bylo nasazeno na 3000 lidí. Wladika ovšem uvádí jen 1200 osob, které zde pracovaly od 6. srpna pod vedením vojenských inženýrů hejtmanů Franze du Hamel de Querlonde a Gabriela barona Spinnetiho z generálního štábu polního podmaršálka Radeckého. Podobně tomu bylo na Budyňsku, kam bylo údajně 7. srpna přivedeno přes 4000 „selského lidu“ z Mělnicka. Rekognoskace terénu, vytýčení průběhu linie polních opevnění a řízení jejich stavby byly samozřejmě v rukou a pod kontrolou armády. Svědčí o tom i zápisy v ubytovacích knihách města Loun a v seznamech poskytovaných přípřeží, týkající se nejen města, ale také dalších 38 obcí v okolí. Z těchto seznamů lze získat neúplné, ale zajímavé doplňující údaje o pohybech spojeneckého vrchního velení v terénu při plánování prací. Tak například vrchní velitel polní maršál Schwarzenberg prováděl rekognoskace terénu ve dnech 1.–23. července několikrát, většinou společně s náčelníkem a inženýry generálního štábu. Podmaršálek Radecký navštívil Horky 1. srpna, z ostatních členů štábu je dvakrát uváděn nadporučík Anton Müller von Löwenfeld. Franz de Querlonde,3 potomek architekta pevnosti Ples (Josefov), byl na Lounsku nejméně 14 dní před zahájením jím řízených staveb polních opevnění: dne 24. července je zapsáno poskytnutí přípřeží čtyř povozů z Loun pro jeho rekognoskační cestu. [723/724]
Obr. 5. Baterie v prostoru Kostelec nad Ohří – Budyně nad Ohří – Písty vynesené do mapy tzv. I. vojenského mapování. © 1st Military Survey, Section No. 55, Austria State Archive/Military Archive, Vienna. © Laboratoř geoinformatiky Univerzity J. E. Purkyně. Typy opevnění viz obr. 3. Zpracování K. Kotyková.
Nedostatečně jsme zatím informováni o době, kdy byly baterie rušeny a pole rekultivována. Z kusých zmínek v zápisech usnesení městské rady v Lounech se např. dozvídáme, že ještě v průběhu r. 1814 opevnění podléhala kontrole pražského pevnostního velitelství a že krajský úřad v Žatci vedl v patrnosti stavební dříví, použité v srpnu 1813 k opevňování lounských hradeb. Je téměř jisté, že valy některých baterií přetrvaly v terénu dosti dlouho: např. parcela v místě baterie Březno 2 (č. 4) má v mapě stabilního katastru z r. 1843 tvar polygonální reduty a v redukované podobě je zakreslena i v katastru z r. 1892, kde se již jeví jako luneta (tab. 3.1). Baterie Písty 2 (č. 27) je kupodivu zakreslena ještě v mapě tzv. III. vojenského mapování z let 1877–1880 (sekce 3852_2). Bádání v archivech přineslo předběžné poznatky o tom, že zde prezentované opevnění v Poohří bylo vlastně až třetí linií obrany, jediné však archeologicky prokazatelné. Jiří Šlajsna (M Chomutov) zjistil, že v r. 1813 byly záseky či menšími redutami chráněny na české straně česko-saské hranice přechody přes Krušné hory v jejich vrcholových partiích (ústní sdělení). Již v r. 1803 byla armádou nařízena revize míst pro záseky na úbočí Krušných hor [725/726] a tato místa označena sloupy s „erárními“ nápisy (pramen: Vojenský ústřední archiv, General-Kommando Prag, karton 14). Záseky (tj. pokácené stromy) měly blokovat nejen známé průsmyky a přechody, ale i méně frekventované cesty. Výsledky započatého bádání bude možné promítnout i hlouběji do minulosti, tedy do zkoumání průběhu cest přes hory.
Obr. 6. Řez a část půdorysu obléhací baterie (dle Vauban 1704; též Duffy 1998, 130). Fig. 6. Cross
4. Letecká prospekce a písemné prameny
Leteckou archeologií se Z. Smrž zabývá od r. 1992. Od té doby, tj. do konce roku 2007, objevil 590 archeologických nalezišť a na nich 200 otevřených i uzavřených lineárních útvarů, z nichž zhruba 35 lze klasifikovat jako polní opevnění vybudovaná v rozmezí vrcholného středověku až konce 2. světové války. Po publikaci opevnění u obce Poplze (Smrž et al. 1999) se ozřejmil potenciál, který dolní Poohří jako strategicky velmi exponovaný prostor v tomto ohledu skýtá. Až do r. 2005 ovšem letecká prospekce spočívala v „běžném“ průzkumu krajiny severozáp. Čech s tím, že prostoru pravobřeží Ohře, zvláště mezi Budyní a Louny, byla věnována zvýšená pozornost. Tímto způsobem lze sice během let většinu polních opevnění objevit, ovšem bez znalosti kontextu a datování. Mezi Lovosicemi a Libochovicemi, hlavně na levobřeží Ohře, se totiž nalézají i typově podobné objekty z války o dědictví rakouské (1740–1748) a možná i sedmileté války (1756–1763).
Tab. 4.1. Poplze 3 (č. 16), od V. Příkop opevnění typu „rohy“, rozměry 155 x 90 m (viz obr. 4:1).
Naštěstí se problematikou napoleonských válek a opevnění z r. 1813 na území bývalého okresu Louny dlouhodobě zabývá geolog a regionální historik A. Hluštík (1998a; 1998b; [725/726] 2004), pro něhož byly výsledky letecké prospekce příjemným překvapením. Tím nastala nová etapa, neboť polní opevnění v celé linii již bylo možné vyhledávat na vytipovaných místech. Tak se stalo, že některá opevnění považovaná za lineární byla po opakované prospekci identifikována jako zavřená a několik objektů (lineárních útvarů) považovaných za pravěké, středověké, popř. přírodního původu, překvalifikováno. Jiné byly naopak vzhledem k tvaru a poloze v krajině vyřazeny.
Přínos letecké prospekce zacílené díky znalosti regionálních historických pramenů na konkrétní místa lze doložit na faktu, že z šestnácti z letadla objevených nesporných polních opevnění jich bylo při leteckém průzkumu v r. 2006 objeveno v Budyni nad Ohří a okolí osm, navzdory nepříznivým podmínkám (vegetačním příznakům). Na rozdíl od linie mezi Postoloprty a Louny, zpracované dle písemných zpráv, do nichž se leteckou archeologií objevená naleziště „dosazovala“, se v tomto nevelkém prostoru osvědčil opačný postup, totiž provést intenzivní opakovanou leteckou prospekci a objevené baterie identifikovat dle velmi stručného písemného pramene (Janda 1982, 58) a dobových map. Až na jednu baterii, jejíž poloha je díky eliminační metodě známa, bylo ostatních devět buď objeveno z letadla, nebo – v případě tří opevněných staveb – přesně ztotožněno s uvedeným pramenem, který ovšem topograficky a místními názvy odpovídá době sepsání. Limity působené jílovitým podložím, na němž nejsou vegetační příznaky patrné, se projevily v části úseku Postoloprty – Louny (obr. 1: c, d, f, g).
Tab. 4.2 Kostelec nad Ohří 2 (č. 19), od SZ.
Mezioborová spolupráce je tedy ideální a nezbytná: pro archeologa je studium písemných pramenů odborně i časově příliš náročné a s omezenou zárukou úspěchu, pro historika pak přináší letecká prospekce efektní potvrzení výsledků bádání. Tím, že na základě písemných a kartografických pramenů mohla být vyčleněna polní opevnění z r. 1813 z množiny typově podobných, vzniklých v letech 1740–1763, se prohloubilo poznání přesně datovaných a dosud prakticky neznámých objektů skrytých pod povrchem země. K publikaci je třeba připomenout, že část polních opevnění v nynějších intravilánech obcí byla zničena zástavbou a ne všechna nalézající se ve volném terénu jsou objevena, buď pro nevhodné podloží, nebo pro silnou půdní erozi. Na druhé straně však byla z letadla objevena i liniová opevnění v písemných pramenech neuváděná, neboť jejich autoři věnovali pozornost především impozantním bateriím. Čísla a názvy opevnění uváděné v následujících kapitolách, vesměs v závorkách, odpovídají číslování v Katalogu polních opevnění (kapitole 10) zařazeném v zájmu plynulosti článku na jeho konci. Číslování platí i pro veškerou obrazovou dokumentaci.
5. Typy objevených polních opevnění
Oproti středověkým opevněním přinesly bastionové pevnosti i současná polní opevnění (kromě čtvercových či obdélníkových redut) důležité zdokonalení: nepřítel musel čelit palbě nejméně ze dvou stran opevnění, jehož tvar odstranil nevykryté prostory vystavené nyní vražedné boční (křížové) střelbě. V zájmu jednotné terminologie užíváme pro doložené opevněné postavení děl název baterie, který je definován jako stanoviště několika dělostřeleckých zbraní pod společným velením, tedy taktická jednotka (Duffy 1998, 196; Kupka a kol. 2001, 390). V případě, kdy není jasné, zda byla opevnění vybavena děly, by bylo správnější používat názvu reduta, která je definována jako uzavřený prvek polního opevnění, sloužící [726/727] jako dělostřelecké nebo pěchotní postavení (Kupka a kol. 2001, 473; Matoušek 2006, 111). Reduty měly různé půdorysy, podle nichž jsou pojmenovány (viz Meduna 1990, fig. 2; verze od téhož autora viz Kuna a kol. 2004, 273). Oba termíny jsou podřízeny obecnému pojmu polní opevnění, která dělíme na otevřená a zavřená (viz Meduna 1990, fig. 1, 2). Jinou kategorií jsou opevněná ležení, z r. 1813 v severozáp. Čechách ovšem nedoložená. Zobrazení polních opevnění z období napoleonských válek jsou v bitevních scénách a obrazech své doby i v pozdější odborné literatuře vzácná, na rozdíl od bastionových pevností 16.–18. stol. či polních opevnění z třicetileté války. Názvy jednotlivých prvků opevnění byly odvozeny z terminologie bastionových pevností, neboť polní fortifikace vzory stálých opevnění přejímaly. Před pokusem o určení typů námi objevených objektů je proto vhodné vysvětlit alespoň základní principy jejich konstrukce. Polní opevnění byla budována z hlíny, přičemž zemina vykopaná z příkopů či vnitřních ploch sloužila k navršení valů. Kámen byl využíván jen výjimečně, tam, kde chyběla zemina (např. 30 mil dlouhá linie chránící Lisabon proti Francouzům ze severu; viz Fletcher 2003). Po zásahu dělovou kulí byly totiž odletující úlomky velmi nebezpečné. To platí i pro bastionové pevnosti, u nichž byly stěny příkopů armovány cihlami, do nichž se kule zarývaly. Příkopy měly šikmé stěny a plochá dna. Důležitým prvkem opevnění byl nízký val před příkopem (glacis), svažující se povlovně do předpolí. Zvětšoval vlastně hloubku příkopu a redukoval výšku valu vystaveného palbě. Valy mohly mít zadní stěny upravené v ochozy–parapety a vrcholy v tzv. bankety, tj. ochozy pro střelce z ručních zbraní, ze strany od nepřítele kryté předprsní (názorně viz Meduna 1990, fig. 4). Glacis, vnější stěny valů a vnitřní stěny příkopů (eskarpy) bývaly maskovány větvemi či drny. Dřevo se používalo na masivní rampy pod děla, na palisády před příkopy (např. Louny 1, č. 5) a na vrcholech valů či při event. propojování redut. K ochraně děl i pěchoty před střelbou sloužily válcovité proutěné koše naplněné zeminou – tzv. šancovní či valové koše. Kresba (obr. 6) od samotného Maršála Francie markýze de Vauban (1633–1707), nejznámějšího projektanta a dobyvatele pevností, vypovídá více než slovní popisy, byť jde o baterii obléhací.
Tab. 5. 1. Levousy 4 (č. 12), od J. Čtvercová reduta s půlbastiony. Světle zelený porost nad rozoranými valy, tmavě zelený nad příkopy.
Při snaze o určení typů z letadla objevených polních opevnění (přehled viz obr. 3) musíme vzít v úvahu, že kvalita a vypovídací schopnost leteckých snímků je snížena mnoha faktory, které nelze ovlivnit. Nejvýraznějšími z nich jsou půdní eroze, momentální vegetační pokryv, podloží a množství srážek v tom kterém roce. Komparací snímků z různých let můžeme dospět k dokonalejšímu poznání (tab. 7.1), ne vždy však můžeme zaručit, že dnes ze vzduchu patrné půdorysy odpovídají původním (tab. 2.2; 3.1). Náhlá „ukončení“ příkopů totiž mohou být způsobena silnou svahovou erozí. Je velmi pravděpodobné, že opevnění byla v námi sledované linii pro umístění děl jen připravena, ale ne jimi osazena. Bylo by jich totiž zapotřebí tolik, že by chyběla v poli (pevnostní dělostřelectvo nemohlo být pro odlišnou konstrukci děl a jejich značnou váhu použito). Vždyť jen v úseku Kostelec n. Ohří – Budyně uvádí Janda (1892, 58) v devíti bateriích 61 děl. Ostatně týž autor píše, že baterie byly určeny např. „pro 7 děl“ či „na 7 děl“, nikoliv že v nich tato děla byla. Výběr míst v terénu byl velmi pečlivý, o čemž svědčí fakt, že se na něm podíleli nejvyšší velitelé a projektování a budování opevnění řídili specializovaní vojenští inženýři (viz kap. 3).
Tab 5.2. Budyně nad Ohří 7 (č. 20), od S (viz obr. 4:2).
I. Otevřené fortifikace. Tvořily je příkop a val, přičemž základním prvkem opevnění byl tzv. redan, definovaný jako prvek hlavně polního opevnění, jehož tvar vychází z rovnoramenného trojúhelníka, kdy obě odvěsny jsou opatřeny valy a neopevněná přepona míří do týla (Duffy 1998, 209). Základní typ byl ovšem kombinován a obměňován do mnoha [727/730] variant (viz Meduna 1990, fig. 1; Kuna a kol. 2004, 273A). U redanů umístěných v linii či u jejich variant bylo hlavním cílem vystavit útočníka boční palbě. Z fotografií opevnění Březno 1 (č. 3; tab. 2.1) není ovšem jisté, zda z r. 1813 pochází linie nejméně tří propojených redanů (pravděpodobně), či klikatá linie za ní, vedoucí až k Ohři. Na konci ostrožny je totiž betonová pevnůstka z let 1937–1938, a poloha tedy mohla být přehrazena zákopem či příkopem. Louny 1 (č. 4; tab. 2.2; obr. 4:3) mohou být otevřenou fortifikací typu luneta, také však erozí a těžbou písku poničenou pěti či šestibokou redutou. V případě opevnění Obora 1 (č. 11) a Levousy (č. 14) je bližší určení nemožné, opevnění Evaň 1 (č. 15) tvořil ca 400 m dlouhý široce lomený příkop, se špicí obrácenou k severu. Není však jisté, zda byl zachycen jeho celý průběh. Navíc tak dlouhá opevnění mohla být obrácena rozevřenou stranou směrem k nepříteli a vytvořit tzv. „kleště“, umožňující boční palbu. Zajímavé je opevnění Poplze 3 (č. 16; tab. 4.1; obr. 4:1), které je považováno za pěchotní, typu „rohy“ či „koruna“ (Smrž et al. 1999, 339). Vzhledem k tomu, že jeho severní část podlehla sesuvům půdy, však umístění děl či existenci valu na této straně nelze vyloučit. K otevřeným fortifikacím patří i liniová opevnění. Např. severní hrana raně středověkého hradiště v Levousích (č. 13) byla snížena v terasu pro umístění děl. Údaje o skopání hráze jižně od Budyně n. O. (č. 21) jsou skoupé. Příkop jižně od baterie Písty 1 (Písty 4, č. 29) zjevně souvisí s tímto mohutným opevněním. Je tedy velmi pravděpodobné, že kromě současníky uváděných palisád, záseků a zátarasů byla důležitá i liniová opevnění, která nejen propojovala reduty, ale tvořila samostatné úseky.
Tab. 6. 1. Budyně nad Ohří 9 (č. 24), od V. Část baterie zničena železniční tratí.
II. Zavřené fortifikace (reduty, baterie) charakterizuje již jejich název. Počet typů je značný (viz Meduna 1990, fig. 2), a proto se budeme zabývat jen těmi, které jsme objevili. Je vhodné dodat, že kromě obsluhy děl (6–8 mužů na jedno) mohla jejich posádka čítat 200–300 pěšáků s puškami. Baterii Písty 1 (č. 28; tab. 7.1) lze považovat za pětiúhelníkovou redutu, navzdory tomu, že její sev. strana je dvakrát mírně zalomena a úhlů je tedy šest. Silnice severně od ní mohla tak být ostřelována ze 4–5 boků. Do snímku je zakreslen i průběh opevnění dokumentovaného v jiném roce. V principu jde o dva příkopy (a tedy i valy) končící na terénní hraně vysoké 10–15 m, pod níž probíhala cesta z Dušníků do Pístů. Od jihu byla baterie chráněna širokým příkopem, vzdáleným ca 200 m (Písty 4, č. 29). Nelze vyloučit, že tato nejmohutnější a nejsložitější baterie byla považována za baterie dvě (srov. Janda 1982, 58: „dvě baterie za obcí Račany“). Zda je to pravda, prokáže snad další letecká prospekce. Za pěti- či šestiúhelníkovou redutu lze považovat i opevnění Budyně n. O. 9 (č. 24; tab. 6.11) pro 8 děl, bohužel silně poničené železniční tratí.
Nejčastějším typem v linii Postoloprty – Písty jsou opevnění, která autoři tohoto článku označují jako polygonální baterie (tab. 4.2; 5.2; 6.2; obr. 4:2). Zdá se, že tento nový typ šestiúhelníkového opevnění s šípovitou přední stranou a dovnitř zalomenou zadní stranou byl tvarově inspirován tzv. kaponiérami, které byly aplikovány v bastionových pevnostech od konce 18. stol. (srov. Kupka a kol. 2001, 423–424). Šípovitá strana byla obrácena směrem proti předpokládanému útoku, zadní strana tvořila tzv. „kleště“ umožňující boční palbu děl i pěchoty a vzájemné krytí obou křídel. „Ucho“ připojené k vých. straně baterie Budyně n. O. 7 (tab. 5.2) mělo zřejmě umožnit tzv. flankování, tj. boční ostřelování prostoru před příkopem, paralelně s jeho průběhem. Snímek baterie Budyně n. O. 6 (č. 26, pro 12 děl) je vzhledem k rozsáhlé erozi pro publikaci bohužel málo výrazný, baterie Písty 2 (č. 27; tab. 6.2) je ovšem její věrnou replikou. Baterii Březno 2 (č. 4; tab. 3.1) řadíme k tomuto typu s rezervou proto, že ač dle snímku by šlo u lunetu, na mapě stabilního katastru [731/732] z r. 1843 je parcela, na níž se nalézá, mnohem větší a má polygonální tvar. Zajímavým typem opevnění, pokrývajícího palbou kruh kolem sebe, je strategicky umístěná čtvercová reduta s půlbastiony Levousy 4 (č. 12; tab. 5.1), obklopená na rozdíl od starších typů příkopy po obvodu. Světlé linie na snímku jsou rozorané valy. Šířka příkopů baterií se různí. U polygonálních (č. 4, 19, 20, 26, 27) činí 5–7 m, u pěchotního otevřeného (?) opevnění Poplze 3 (č. 16) ca 4 m. Reduta Budyně n. O. 7 (č. 20) měla sev. příkop široký 3–4 m, zezadu jen 2 m. V týlu této baterie pro 4 děla byl identifikován vstup: přerušení příkopu široké 2 m. U ostatních nejsou vstupy patrné, ač musely být.
Pracné bylo i opevňování kostelů, hřbitovů a staveb. Během bitev bylo obvyklé vybourat ve zdech průlomy a do nich umístit děla, v našem případě ovšem předpokládáme dokonalejší řešení. Zprávy vypovídají (Janda 1892), že v Kostelci n. Ohří byl opevněn panský dvůr a nedaleko se nalézající kostel s hřbitovem (č. 17, 18), v Budyni n. O. kostel Panny Marie Sněžné i s hřbitovem (č. 23). Leteckou prospekcí se stopy event. opevnění (např. příkopy) nepodařilo zachytit, možná v důsledku rozšíření hřbitovů. Již jsme uvedli, že kamenné zdi nebyly jako opevnění vhodné. Je pravděpodobné, že byly zbourány a nahrazeny zemními valy, což dokládá písemná zpráva o baterii č. 23. Zajímavý je jen z části zachycený půdorys velkého opevnění u Černčic (č. 10; tab. 3.2). O něm je v dobových pramenech zmínka, že tento prostor byl bedlivě střežen a civilové do něj neměli přístup. Vzhledem k velikosti objektu a jeho „nestrategické“ skryté poloze předpokládáme, že šlo o sklad munice, děl, potravin atd. Nelze vyloučit superpozici dvou opevnění.
Tab. 6.2. Písty 2 (č. 27), od Z. Příklad polygonální reduty.
6. Obranná linie na Ohři z hlediska taktického a strategického
Je zjevné, že Ohře a její niva tvořily z vojenského hlediska překážku, ne však závažnou, neboť armády disponovaly jednotkami pontonýrů schopných umožnit přechod mnohem větších a vodnatějších toků. Zastaralá opevnění Loun a Budyně nemohla vzdorovat soustředěné dělostřelbě. Dodejme, že účinný dostřel polních děl využívaných v bateriích činil max. 1000 m při střelbě koulemi a granáty, kartáčů se používalo do vzdálenosti maximálně 400 m. To vše při kadenci 2–3 rány za minutu (Uhlíř 1984, 78). Z hlediska rozmístění redut a jejich systému je jasný hlavní záměr, pro detailní posouzení jejich taktické polohy však autoři postrádají kvalifikaci, byť se o ně v následujícím textu a katalogu pokoušejí. Je ovšem příznačné, že v úseku Postoloprty – Křesín je poloha baterií z r. 1813 prakticky shodná s lehkými opevněními Československého pevnostního systému z let 1935–1938. V úseku mezi Postoloprty a Louny tvořily baterie a polní opevnění linii chránící erární silnici, přičemž ty v hrdlech meandrů Ohře (č. 3, 4, 5) zkracovaly frontu. Silně byly opevněny Louny – křižovatka dvou strategických silnic s mostem přes Ohři. Východně od Loun, u Černčic, byl zřejmě rozsáhlý opevněný muniční a zásobovací sklad, skrytý v mělkém údolí (č. 10). V úseku mezi Louny a Levousy byla síť baterií řídká. Důvodem snad byla malá hustota a nízká kvalita cest vedoucích od S k levobřeží, důležitější však asi byl strategický záměr. Č. 11 zřejmě blokovalo cestu Obora – Veltěže a pohledově ovládalo velký úsek krajiny. Baterie č. 12 a 13 chránily brod a přívoz mezi Křesínem a Levousy. Vysoký zalesněný sráz pravého břehu mezi Levousy a Evaní byl dobrou ochranou sám o sobě, baterie č. 14 blokovala cestu z Levous do Horky. Problematické je pěchotní (?) opevnění v Poplzích (č. 16; tab. 4.1). Nelze vyloučit, že na severní (později sesuté) hraně terasy mohla být rozmístěna [731/734] děla, kryjící jižní předpolí mostu v Libochovicích a cestu vedoucí pod opevněním směrem na Kostelec nad Ohří (Smrž et al. 1999). Baterie v prostoru Kostelec n. Ohří – Budyně n. Ohří – Písty byly rozmístěny tak sofistikovaně a hustě, že se mohly podporovat přímou palbou, blokovaly komunikace do vnitrozemí a bránily obchvatu pravého křídla.
Tab. 7. 1. Písty 1 (č. 28), od JV. Doplněn průběh opevnění patrný na snímcích pořízených v různých obdobích.
Obecně platí, že baterie, jejichž děla v mnoha případech k řece a mostům ani nedostřelila, chránily rokádní komunikace souběžné s tokem Ohře (kterou lze v tomto smyslu chápat jako linii fronty) a zvláště v prostorech Postoloprty – Louny, Křesín – Horka a Kostelec n. Ohří – Písty zabraňovaly postupu do vnitrozemí směrem k erárním silnicím Louny – Slaný – Praha a Doksany – Budyně n. Ohří – Mšené-lázně – Slaný. Trasa Litoměřice – Doksany – Veltrusy – Praha byla rovněž střežena sítí baterií a v sev. části do značné míry blokována pevností Terezín, jejíž opevnění bylo v té době zdokonalováno. Je zjevné, že obranná linie i jednotlivé baterie či jejich soustředění nemohly samy o sobě bez podpory polní armády zabránit přechodu Ohře či obchvatu křídel.4 Ostatně již bylo uvedeno, že v případě ústupu České armády měla být vojska soustředěna na silně opevněném Lounsku a Budyňsku.
Z hlediska strategického byl význam obranné linie na Ohři v době jejího plánování a budování jasný a promyšlený: v případě ústupu či porážky Hlavní armády a vpádu nepřítele ze Saska přehradit cesty směřující do vnitrozemí, poskytnout záchytnou linii a usnadnit protiútok. Při něm se předpokládalo, že zatímco linii bude bránit ruská Benningsenova armáda, Schwarzenbergovy síly zaútočí na pravé (západní) křídlo Francouzů a od Rumburka a Litoměřic zaútočí do jejich týlu Blücherova Slezská armáda (Bělina 2004, 142–143). Po bitvě u Chlumce a Přestanova se strategická situace změnila a vstupu do nastražené „české pasti“, která by se ovšem v případě totální porážky Hlavní armády stala fikcí, se Napoleon obával. Jeho záměrem bylo vylákat ji do Saska, porazit (o což usiloval jak u Drážďan, tak u Lipska) a přinutit Rakouský stát k odstoupení z šesté koalice (podrobněji viz Bělina 2004, 192–208). Časy, kdy při strategických taženích na hlavu porážel armády protivníků a obsazoval jejich hlavní města, čímž je nutil ke změně politické orientace, po bitvě u Lipska ovšem pominuly. Rok 1813, s předehrou v r. 1812, byl z tohoto hlediska přelomový. V publikacích o napoleonských válkách je kupodivu dosti opomíjen: možná proto, že událostí a bitev bylo příliš mnoho a většina autorů patřila a patří k Napoleonovým obdivovatelům.
7. Krajina s opevněním
Dolní Poohří od Kadaně až po soutok Ohře s Labem u Litoměřic je tzv. starým sídelním územím, osídleným nepřetržitě od neolitu a po tisíciletí velmi intenzivně obdělávaným. Podloží tvoří hlavně štěrkopísky sedmi v průběhu geologické minulosti stále se zahlubujících a svůj průběh měnících teras Ohře (Balatka – Sládek 1975). Typické jsou četné existující i zaniklé malebné meandry (tab. 1.2). Zatímco v úseku mezi Postoloprty a Louny je pravobřeží Ohře oproti levobřeží převýšené relativně málo a meandrující řeka nemá příliš vysoké břehy, od Loun po Levousy je již staré meandry navyšují výrazněji a mezi Levousy [734/735] a Evaní je terasa vysoká a nepřístupná. Prostor mezi Kostelcem nad Ohří a Budyní je plochý a protkaný sítí potoků, jižně od Budyně byl velký rybník (viz obr. 5). Nepříliš vysoká, ale k obraně výhodná terasa Ohře, přímo nad silnicí Budyně – Hradčany – rozcestí silnicez Doksan, linii na V uzavírala. Navíc je pravobřeží ve vzdálenosti 0,5 až 3 km jižně od řeky lemováno příkrými svahy na zlomových liniích, nejvýrazněji v linii Slavětín – Peruc – Stradonice – Horka – Evaň – Poplze – Kostelec n. Ohří – Vrbka – Přestavlky – Dušníky. Při pohledu na historické i dnešní mapy je patrné, že celé dolní Poohří bylo (a je) – kromě pobřežního lemu, odstavených meandrů, slepých koryt a strmých svahů – zcela odlesněno. Již r. 1341 byly Louny zbaveny placení cel ze dřeva plaveného po řece s výslovným zdůvodněním, že se tak stalo proto, že okolí města je bezlesé (Kuča 1998, 659; též Nožička 1957, 33, 63, 168). Na nedostatek dřeva nepřímo upozorňuje též starost o osud stavebního dříví použitého při zdokonalování opevnění Loun. Úbytek reliktních porostů je patrný i při srovnání map I. až III. vojenského mapování. Je překvapivé, že v úseku mezi Postoloprty a Levousy nejsou v mapách vyznačeny ani břehové porosty měkkého luhu. Jedinými zalesněnými prostory byly a dodnes jsou les Šebín mezi Levousy a Dubany a lužní les západně od Budyně n. O., hlavně mezi tzv. Malou Ohří a hlavním tokem.
Tab 7.2. Linie opevněných ležení v remízcích mezi Perucí, Evaní a Brníkovem (od J). V levém dolním rohu část obce Peruc.
Les nás zajímá proto, že při stavbě opevnění bylo zapotřebí velké množství dřeva; jak na palisády na valech baterií či před nimi, tak na palisády baterie propojující, jejichž existence je ovšem doložena jen písemně, resp. díky letecké archeologii jen v jednom nejasném případě (č. 3). Rovněž děla musela stát na masivních dřevěných plošinách. Při stavbě opevnění bylo zřejmě využíváno nepříliš kvalitní dřevo z lužních lesů a břehových porostů. Ty musely být jak na dostřel děl, tak na větší vzdálenost vykáceny, neboť jejich hustá hradba by znemožňovala sledovat pohyb nepřítele na levém břehu Ohře. Při pohledu na mapu I. vojenského mapování (obr. 5) je zjevné, že pouze v místě baterie Písty 1 (č. 28) byl řídký lesík, který v II. vojenském mapování již chybí. K úbytku lesů nepochybně již dříve vydatně přispěla stavba pevnosti Terezín v letech 1780–1790. Na ni bylo stavební dříví sváženo po Labi především z Pardubicka a Poděbradska (Romaňák 1994, 30). Palivo na výrobu cihel, střešní krytiny a vápna však bylo získáváno z místních zdrojů (např. jen v r. 1782 bylo vyrobeno 20 milionů cihel).
Ze tří měst, která tvořila opěrné body obranné linie, tj. Loun, Libochovic a Budyně n. O., byly opevněny jen Louny a Budyně; šlo ovšem o zastaralá středověká opevnění s baštami. Počet obyvatel v důsledku předchozích válek a velkých požárů počátkem 19. stol. nebyl velký: Louny v r. 1811 měly 1256 obyvatel, Libochovice v r. 1843 1558 a Budyně n. O. v témže roce 1256 (Kuča 1996, 397–402; 1998, 474–480, 650–664). Zmíněná města ovšem poskytovala zázemí štábům, vojskům a raněným, byly v nich mosty přes Ohři a hlavně šlo o křižovatky dálkových cest, důležitých pro přesuny vojsk. V Lounech se křižovaly silnice Praha – Slaný – Louny – Chomutov – Hora sv. Šebestiána – Lipsko s trasou Cheb – Žatec – Louny – Most – Teplice – Pirna – Drážďany. V Budyni n. O. Praha – Slaný – Budyně – Lovosice – Pirna – Drážďany s trasou Louny – Libochovice – Budyně – Litoměřice – Lovosice s napojením na dvě trasy do Pirny a Drážďan. Proto byla síť baterií v jejich okolí i intravilánech tak hustá a městská opevnění byla dle možností zpevňována a zdokonalována. Dle I. vojenského mapování vedlo přes Ohři ve sledovaném úseku pět mostů: v Březně-Celnici, Lounech, Libochovicích, u Radonic a z Budyně na Žabovřesky. Brod je vyznačen mezi Dubany a lesem Šebín, přívozy byly čtyři. Z pěti mostů byly bateriemi přímo chráněny tři: v Březně-Celnici (baterie č. 1 a 2), Lounech (č. 7 a 8) a Libochovicích (č. 16). Baterie [735/736] č. 12 chránila brod a přívoz mezi Křesínem a Levousy. Četné cesty končící na jednom břehu Ohře a pokračující na druhém však svědčí, že za nízkého stavu vody bylo možné řeku překročit na mnoha místech celé obranné linie. O snadném přechodu svědčí např. údaj z konce srpna 1744 (Kaubek 1874, 306), dle něhož „vyzdvihli Prušáci ležení a odtáhli ku Praze přes řeku Ohři po 18 mostech mezi Libochovicemi a Budyní z prken panských, pak z vozů a vrat sedláků“. Léto a podzim r. 1813 byly ovšem mimořádně deštivé.
8. Polní opevnění v severozápadních Čechách: bilance a perspektivy
Až do zahájení letecké prospekce se zdálo, že v krajině severozápadních Čech, bohaté na bitvy a tažení vojsk, a zejména v odlesněném a intenzivně obdělávaném Poohří, jsou polní opevnění pouze tušenou vzácností. Prospekce prováděná M. Gojdou vedla k dokumentaci opevnění v okolí Terezína souvisejících s jeho rozšířením na fortovou pevnost v l. 1850–1866 (Gojda 2005; plánek např. Romaňák 1972; též Kupka a kol. 2001, 251–252), také však k objevu řady dalších předsunutých opevnění, souvisejících zjevně s válečnými událostmi v letech 1813 a 1866. Z. Smrž a M. Gojda objevili již v 90. letech v dolním Poohří několik polních opevnění, jejichž rámcové datování do 18. až počátku 19. stol. bylo sice správné, postrádalo však pochopení systému a historického kontextu. Teprve spoluprací s Antonínem Hluštíkem bylo možné tuto systémovou vadu eliminovat a rekonstruovat v tomto článku prezentovanou linii opevnění. Byla objevena i některá polní opevnění v severním úseku linie Litoměřice – Velvary – Praha, přičemž obě linie se stýkaly na SV od Pístů. Jejich zpracování ovšem čeká na svého historika. Rámcově také můžeme konstatovat, že několik baterií na levobřeží Ohře u Libochovic souvisí nejspíše s válkami vedenými za panování Marie Terezie.
Ve všech uvedených případech, s výjimkou několika relativně dobře zachovalých fortových opevnění na pravobřeží Labe na SV od Terezína (viz Gojda 2005), byla ovšem objevena opevnění zničená, projevující se „pouze“ vegetačními příznaky nad zasypanými příkopy. Soustředění na problematiku ovšem ukázalo, že nadzemní relikty polních opevnění nejsou zachovány jen v zalesněných oblastech jižního sektoru Čech, ale také v Čechách severozápadních, a to v překvapivě velkém počtu. Petr Lissek nás upozornil na ca 36 polních opevnění v linii Lelov – Bořislav – Žim – Habrovany – Stebno – Trmice – Ústí n. L. – pravobřeží Labe východně od Střekova. Tato opevnění (otevřená i zavřená) jsou precizně zakreslena v mapě tzv. I. vojenského mapování (sekce 38, 39, 26), v menším počtu ještě ve II. vojenském mapování. Leží vesměs v zalesněném terénu a stupeň jejich zachování je velmi dobrý, včetně ramp pro děla a sklípků na střelný prach. Doba vzniku mapování a pečlivé vyznačení půdorysů opevnění naznačují, že jde o obrannou linii vybudovanou buď za války o dědictví rakouské, či za sedmileté války (1740–1763).
Martin Gojda nás upozornil na možnost, že některé polní remízky v exponovaných prostorech, považované za staré lomy či pískovny, mohou skrývat novověká opevnění. Tento předpoklad se potvrdil u leteckou prospekcí prokázaného otevřeného opevnění se zapojeným bastionem, dlouhého nejméně 1400 m, táhnoucího se ve směru S–J východně od Martiněvsi. Ca 200 m západně od bastionu je remízkem zarostlá pětiúhelníková baterie. Pět opevněných ležení standardizované velikosti se skrývá v remízcích tvořících linii Peruc [736/737] – Evaň – Brníkov (tab. 7.2). Vzhledem k tomu, že jsou zakreslena již v mapách I. vojenského mapování, lze je datovat do období válek za Marie Terezie. Zachovala se zřejmě proto, že zemina na stavbu valů byla získána odebráním z vnitřní plochy ležení a zpětná přeměna v pole by byla velmi pracná.
Výzkum bojišť či opevněných linií není samozřejmě unikátem, až dosud však mohl probíhat jen v zalesněných územích, v nichž jsou nadzemní části polních opevnění zachovány. Příkladem budiž linie opevnění z let 1758–1763, jejímž účelem bylo přehradit Broumovský výběžek a zabránit během sedmileté války vpádu Prusů (Čížek – Slavík 2005). O tuto linii se skutečně bojovalo, z rakouské strany dokonce pod velením generála Laudona. Je příznačné, že i ona se částí průběhu shodovala s linií lehkých opevnění z let 1935–1938. Díky cílené aplikaci letecké archeologie v odlesněné a intenzivně zemědělsky obdělávané krajině dolního Poohří a aktivitě bádáním vyvolané, se staly severozápadní Čechy během krátké doby regionem s vysokou hustotou kartograficky, archeologicky a autopsií doložených polních opevnění. Článek považujeme za malou splátku tématu „velkou“ historií až na výjimky (Švankmajer 2003; Bělina 2004) opomíjenému, inspiraci k dalšímu bádání a příklad jedné z mnoha aplikací letecké archeologie, využité systematicky k takovému účelu a v takovém rozsahu v Čechách poprvé.
9. Závěr – epilog
Na počátku podzimního tažení r. 1813 proti sobě stál ve střední Evropě téměř milion vojáků (Švankmajer 2003, 93 – přehled). Ač severozáp. Čechy sehrály ve válečném dění toho roku důležitou úlohu, válka se jich přímo dotkla „jen“ vznikem záložní obranné linie na Ohři a bitvou u Chlumce. Vedlejší důsledky však byly značné: zhroucení měny, vykácení zbytku lesů, demolice objektů v městech a obcích, nucené nasazení obyvatel vesnic i měst při budování polních opevnění, tažení statisíců vojáků a ním spojené válečné škody a množství z bitev přivezených raněných vojáků, následované epidemií tyfu. Opevnění zbudovaná v Poohří naštěstí neprošla ohněm bitev a potkal je šťastný osud měnící pole válečná v pole orná. V intravilánech měst a obcí a v jejich blízkém okolí byla brzy odstraněna, stejně jako v intenzivně obdělávané krajině, kde o jejich existenci svědčí jen zasypané příkopy projevující se vegetačními příznaky – až donedávna neznámými svědky pohnuté doby. A ani ty nezůstanou natrvalo. Půdní eroze je neúprosná a zkušenosti odjinud (Smrž – Křivánek 2002) i sondáž příkopem baterie Louny 1 (č. 5) potvrzují, že jsou již velmi mělké a patrné jen díky tomu, že vegetační příznaky se projevují i nad nepatrnými zahloubeními do podloží, či dokonce jen podorničí. Hroby zemřelých raněných, svezených sem po bitvách, dokonce až od Drážďan a Lipska, se v tomto článku nezabýváme, byť jsou k dispozici písemné prameny, fyzické nálezy i letecké snímky.5 Doufáme, že všechna témata se podaří spojit v obsáhlejší publikaci pojednané jako mikrodějiny konkrétního území a doby, doplněné leteckými snímky krajiny a konkrétních opevnění, včetně jejich plánů z vídeňského válečného archivu. S historií starší než tři generace už nezůstáváme v živém kontaktu. Snad jen bojiště, na nichž padly desetitisíce lidí, si zachovávají svou tísnivou atmosféru, reálie z těch [738/739] dob však dnešní lidé čerpají z písemných pramenů a památníků zbudovaných dříve. A nic z toho se netýká námi sledované obranné linie, o níž místní obyvatelé nevědí a jimž by bylo dobré ji i dobu jejího vzniku připomenout.
Oba autoři rádi přiznávají, že psaní článku jim činilo potěšení, neboť oběma přineslo to, s čím se málokdy setkávají: Archeologovi příběh, v tomto vědním oboru tak vzácný, historikovi konkrétní potvrzení, ověření a doplnění písemných pramenů. Teoreticky není problémem nalézt několik dosud „chybějících“ baterií, neboť víme, kde jsou. Je to však otázka času, neboť letecká prospekce je závislá na porostu a klimatických podmínkách. Kompletace by mohla být otázkou jednoho, ale také deseti let. Proto považujeme za moudré řídit se příslovím „v nejlepším přestat“.
10. Katalog polních opevnění mezi Postoloprty a Budyní nad Ohří
Při poznání krajiny počátku 19. stol. jsme vycházeli z map tzv. I. vojenského mapování z let 1764–1768 a 1780–1783 (rektifikace). Za nejdůležitější jsme považovali průběh cest, polohu brodů a mostů přes Ohři a celkový ráz mapování zaměřeného na hledisko vojenské. Délka sledovaného úseku, okolnost, že se nalézá na třech mapových listech, jejichž otrhané okraje na sebe špatně navazují, a omezení daná možností tisku vedly k tomu, že jsme pro celkové znázornění linie opevnění použili současnou mapu v původním měřítku 1 : 200000 (obr. 2). Pro názornost jsou alespoň baterie v prostoru Budyně n. O. vyneseny do I. vojenského mapování (obr. 5). Při číslování postupujeme dle celkové mapy (obr. 2) od Z k V, přičemž názvy a čísla baterií objevených leteckou a vzácně i pozemní prospekcí a ztotožněných s písemnými prameny jsou vytištěny tučně velkými písmeny. Baterie objevené leteckou prospekcí, ale v písemných pramenech neuváděné, jsou psány velkými písmeny a mají tučně vytištěné číslo. Zcela zničená, avšak dle písemných pramenů velmi přesně lokalizovaná opevnění jsou psána tučnou kurzivou malým písmem, opevnění dosud neobjevená a lokalizovaná jen rámcově normální kurzivou, číslo však tučně. Soupis tak může být v budoucnosti snadno doplňován a měněn. Je logické, že ve standardizovaném popisu baterií některé body chybějí.
Popis zahajuje číslo polního opevnění uvedené i v mapkách (obr. 2; 5), následuje katastr, číslo naleziště v něm (pouze u leteckou archeologií objevených opevnění dle Databáze letecké archeologie v ÚAPPSZČ, v.v.i., Most, v němž jsou naleziště v rámci katastrů zapisována v pořadí, v jakém byla objevována), bývalý okres, odkaz na obr. a tab. v tomto článku, koordináty v mapách 1 : 10000 a souřadnice v systému VGS84, vhodném pro vyhledávání přístrojem GPS. Další údaje následují v pořadí:
A. Poloha opevnění v krajině z hlediska geomorfologie terénu a vojenského. B. Písemné prameny – přímé citace a odkazy, literatura. C. Poznámky týkající se zajímavých aspektů letecké prospekce, historického hodnocení, upřesnění údajů uvedených v bodech A a B. Další údaje jsou uvedeny v přehledné tabulce (obr. 3) s vysvětlivkami. K 5. sloupci této tabulky (rozměry opevnění) lze dodat, že v několika případech (č. 5, 16, 20 katalogu) byly zjištěny rektifikací leteckého snímku (č. 16) či zaměřením porostových příznaků přímo v terénu (viz též obr. 4). Pokud před údajem uvedeno ca, pak odvozeny z kolmých leteckých snímků na → Beta mapy, přičemž chyba („kalibrovaná“ na zaměřených opevněních) nepřevyšuje 10 m. Jen pro zajímavost dodejme, že i na leteckých snímcích jasně vyrýsované vegetační příznaky nad příkopy polních opevnění nelze při pohledu ze země až na výjimky přesně vysledovat a hlavně zaměřit, což jen potvrzuje známý Crawfordův příměr pohledu na perský koberec z perspektivy kočky a člověka (viz Gojda 2000, obr. 43).
1.–2. Březno (okr. Louny). 12-12-01, ca 453 mm od Z, 28 mm od J s. č. N 50°21'14''; E 13°42'44''. A. Při bývalé budově celnice na pravobřeží Ohře, po stranách nájezdu na můstek přes potok, na nějž navazoval krytý dřevěný most přes Ohři do Postoloprt, na trase říšské silnice Praha – Lipsko. B. Dle Wladiky (1844) trať [739/740] Zollhaus, šance 1 a 2 po obou stranách mostního domku mýtného před Postoloprty. C. Prostor zničen pozdější zástavbou, nyní most jinde.
3. BŘEZNO 1 (okr. Louny). Tab. 2.1. 12-12-02, 17 mm od Z, 45 mm od J s. č. (střed). N 50°21'19''; E 13°43'11''. A. Výrazná ostrožna nad pravobřežní nivou Ohře (trať Vogelherd) mohla střelbou krýt prostor tří meandrů a takticky navazovala na opevnění mostu západně od ní (č. 1–2). B. Wladika (1844) odtud šance neuvádí. C. Liniové opevnění mělo 3–4 redany, za ním se nezřetelně rýsuje další linie. V západním úseku (mezi železniční tratí a Ohří) je patrná úzká rovná linie – možná stopa po palisádě propojující toto opevnění s jednou s baterií u mostu přes řeku (č. 1). Na severním konci ostrožny prozkoumána při záchranném výzkumu opevnění kultur únětické a pozdně halštatské (srov. Čtverák – Lutovský – Slabina – Smejtek 2003, 47), která jsou patrná na foto, spolu s množstvím bodových objektů. Na samém okraji pak terénní úpravy, které by mohly nasvědčovat, že zde byla postavení děl. Přestože je lokalita letecky snímkována téměř každoročně, vegetační příznaky nad opevněním z roku 1813 se projevily jen v r. 1994, kdy vzrostlý ječmen polehl v důsledku silného deště.
4. BŘEZNO 2 (okr. Louny). Tab. 3.1. 12-12-02, 240 mm od Z, 165 mm od J s. č. N 50°21'58''; E 13°44'11''. A. Na vrcholku svahu, v hrdle výrazného meandru Ohře, nad cestou z Března do místní části „Celnice“. B. Dle Wladiky (1844) téměř jistě šance č. 7, na návrší Kujmo (dnes „V Kůjmě“). C. Zatímco v indikační skice Stabilního katastru z roku 1843 je parcela (č. 1587) s někdejší baterií zakreslena jako louka tvaru lichoběžníka obráceného k S (původně tedy asi polygonální fort), v katastru z r. 1892 z ní již zbyla jen jakási „skořápka“ – ale stále louka – bez vnitřního prostoru, ale s identickým obrysem na Z, S a V, která se nyní jeví při pohledu ze vzduchu jako luneta. Při letecké prospekci byla pozornost vždy věnována nedalekému výraznému čtvercovému ohrazení o rozměrech 15 x 15 m, které však patrně souvisí s lehkým opevněním vzor 37 ukrytým v remízku sev. od něj (viz tab. 3.1). Šířka příkopu (či spíše žlábku) totiž činí jen 50 cm.
5. LOUNY 1 (okr. Louny). Tab. 2.2., obr. 4.3. 12-12-02, 405 mm od Z, 122 mm od J s. č. N 50°21'45''; E 13°46'28''. A. Jazykovitý výběžek nízké terasy nad Měleckým potokem a širokou nivou Ohře. B . Dle Wladiky (1844) trať Maschow, šance č. 9 na poli Jana Havránka a Ignáce Roháče, č. top. 1144 a 1146. C. Patrně redan typu luneta. Bodové objekty uvnitř i vně opevnění jsou pravěké – dle povrchových sběrů neolit a doba římská. Provedena sondáž napříč příkopem širokým na dně ca 250 cm, která zjistila, že terén je silně oderodován a hloubka příkopu tudíž dnes malá, ve vzdálenosti 50 cm od jeho vnějšího okraje však zachycena řada kůlových jamek po palisádě.
6. Louny (okr. Louny). 12-12-03, ca 23 mm od Z, 116 mm od J s. č. N 50°21'43''; E 13°47'15''. A. Inundační plošina uvnitř meandru Ohře, jímž na J a JZ protéká Mělecký potok. Baterie mohla bránit brod přes Ohři. B. Dle Wladiky (1844) trať Pruhonka, šance č. 10 v staré bažantnici městské. C. Zničena zástavbou.
7. Louny (okr. Louny). 12-12-03, 32 mm od Z, 92 mm od J s. č. N 50°21'35''; E 13°47'20''. A. Poloha na inundační plošině jižně od ústí Měleckého potoka do Ohře. Palbou kryla baterie nivu Ohře a most s komunikací Louny – Dobroměřice. B. Dle Wladiky (1844) trať Ortsried, šance č. 11, v štěpnici Marie Glaserové na Velkém předměstí západním, č. top. 271. C. Lokalizace přesná, opevnění však zničeno zástavbou.
8. Louny (okr. Louny). 12-12-03, 68 mm od Z, 74 mm od J s. č. N 50°21'30''; E 13°47'38''. A. Palebné postavení na městské hradbě u mohutné nárožní bašty, přímo proti mostu přes Ohři směr Dobroměřice. Dle Wladiky (1844) šance č. 12, na stavebním místě Anny Grussové při hradební zdi naproti mostu C. Lokalizace přesná, opevnění (bylo-li jaké) zničeno pozdějšími úpravami.
9. Louny (okr. Louny). 12-12-03, 148 mm od Z, 71 mm od J s. č. N 50°21'29''; E 13°48'19''. A. Okraj vysoké terasy pravobřeží Ohře, ovládající rozsáhlou nivu levobřeží a komunikace severně od ní. B. Dle Wladiky (1844) trať Vršovka, šance č.13 a 14 na vysokém pobřežním poli č. top. 488, které hraničí s posledními domy Malého předměstí lounského, niva Vršovka neboli vrch vody. C. Lokalizace pouze v prostoru, který dnes zničen bývalou cihelnou, pivovarem a zástavbou.
10. ČERNČICE 1 (okr. Louny). Tab. 3.2. 12-12-03, 353 mm od Z, 40 mm od J s. č. N 50°21'19''; E 13°50'02''. A. Poloha v mírném údolí skrytém pohledu z dálky, v místě dva prameny vody. B. Písemné prameny chybějí. C. Poloha neumožňovala palbu do větší vzdálenosti. Leteckou prospekcí zachycena pouze část rozsáhlého opevnění s nárožím, celý půdorys zatím nezjištěn, šířka příkopu ca 8 m. Na snímku ovšem zaráží možná superpozice dvou objektů: pravoúhlého opevnění a otevřeného opevnění typu rohy či koruna. Objekt předběžně interpretujeme jako dělostřelecký a ženijní park. [731/732]
11. OBORA 1 (okr. Louny). 12-12-04, 145 mm od Z, 161 mm od J s. č. N 50°21'59''; E 13°52'18''. A. Na ostrohu vybíhajícím z rozsáhlé členité náhorní planiny pod jejímž Z úpatím protéká Smolnický potok a probíhala cesta Obora – Veltěže. Výborný výhled k S a Z, možný dostřel na pravobřežní oháreckou komunikaci. B. Písemné prameny nejsou. C. Nejasná přerušená linie s jedním koncem pravoúhle zataženým, zčásti zničená splachy, šířka příkopu ca 5 m. Doloženo též pravěké osídlení: před opevněním lichoběžníkové ohrazení – nejspíše kultury nálevkovitých pohárů.
12. LEVOUSY 4 (okr. Litoměřice). Tab. 5.1. 02-34-25, 415 mm od Z, 70 mm od J s. č. N 50°23'34''; E 13°58'35''. A. Poloha v meandru a nivě Ohře, baterie typu čtvercová reduta s půlbastiony chránila přívoz přes řeku mezi Křesínem a Levousy. B. O baterii zmínka v pamětech Augustina Kalacha (viz Robek 1979). C. Překryta povodňovými písky; přestože byl prostor každoročně sledován ukázal se její půdorys pouze v mimořádně suchém létě 2003.
13. LEVOUSY 3 (okr. Litoměřice). 12-12-05, 438 mm od Z, 378 mm od J s. č. N 50°23'11''; E 13°58'47''. A. Postavení děl bylo v sz. části raně středověkého hradiště „Na šancích“. V hraně původně rovné planiny nad Ohří vykopán trojúhelníkovitý zářez s délkou přepony 80 m. Umělá terasa široká ca 10 m pokračuje ještě ca 100 m od něj k V. Značné převýšení umožňovalo pokrýt střelbou tok Ohře, cestu Křesín – Levousy i prostor baterie Levousy 4 (č. 12), s níž byl přímý vizuální kontakt. B. Postavení zmiňuje ve svých pamětech Augustin Kalach (viz Robek 1979). C. Baterie nevyžadovala zemní či jiné těžké opevnění.
14. LEVOUSY (okr. Litoměřice). 12-21-01, 6 mm od Z, 335 mm od J s. č. N 50°22'57''; E 13°59'09''. A. Objevena povrchovým průzkumem na základě pro lesní trať neobvyklého názvu trati „Na šancích“, uvedeného v mapě 1 : 5000 (list Libochovice 7–3). Nápadná planina – spočinek svahu, na S ohraničená hlubokým úvozem cesty Horka – Levousy, na Z patrně příkopem dnes zjevně prohloubeným vodní erozí. Plocha spočinku o rozměrech ca 90x20–30 m bohužel nedávno poničena velmi hlubokou orbou při výsadbě stromků. Baterie ovládala cestu Levousy – Horka a byl z ní výborný výhled na Ohři a její levobřeží. B. O baterii u obce Horky se zmiňuje Augustin Kalach (Robek 1979), Glanz (2003) uvádí, že strategicky výhodná poloha Horek umožňovala zřízení dělostřeleckých baterií v r. 1813. C. Na ploše spočinku jsou patrné čtyři vyvýšeniny (hlinito-kamenité pahorky) a relikty základů dvou staveb (?) z nasucho kladených kamenů. Mohly zde být dvě baterie vedle sebe.
15. EVAŇ 1 (okr. Litoměřice). 02-43-21, 323 mm od Z, 21 mm od J s. č. N 50°23'19''; E 14°01'49''. A. V úhlu ca 150° lomená a ca 400 m dlouhá linie polního pěchotního opevnění (patrně redanu typu „kleště“), zachycená leteckým snímkem. Nachází se na hraně terasy nad širokou nivou pravobřeží Ohře. Opevnění ovládalo prostor mezi Šebínským lesem a Poplzemi, severo – jižní cestu přes Evaň a cestu Poplze – Evaň – Peruc. B. Písemné prameny nejsou. C. Je šance zachytit opevnění v celém jeho průběhu.
16. POPLZE 3 (okr. Litoměřice). Tab. 4.1; obr. 4:1. 02-43-21, 473 mm od Z, 116 mm od J s. č. N 50°23'50''; E 14°03'05''. A. Trať Salominka. Otevřené polní opevnění typu redan varianta „rohy“, šířka příkopu ca 4 m. Severní strana zničena sesuvy půdy, mohla zde být umístěna děla. Opevnění na terase nad širokou nivou Ohře ovládalo cestu Poplze – Kostelec nad Ohří, v případě postavení děl pak důležitý (protože v úseku mezi Louny a Kostelcem n. O. jediný) most v Libochovicích. B. Janda (1892, 58) uvádí, že císař František s podmaršálkem Karlem knížetem Švarcenberkem prohlédli 5. srpna opevnění v Poohří a poté se odebrali přes Poplzy, kde poslední baterie stála, na Vrané a dále do Prahy. C. Letecký snímek rektifikován (viz obr. 4:1) a opevnění publikováno (Smrž et al. 1999). V publikaci datováno do období válek o rakouské dědictví (1740–1749), nyní při znalosti kontextu tento názor revidován.
17. Kostelec nad Ohří (okr. Litoměřice). 02-43-22, 273 mm od Z, 274 mm od Z, 95 mm od J s. č. N 50°23'43''; E 14°05'25''. A. Polokruhovitá ostrožna s převýšením 20 m nad nivou Ohře, v západním oblouku obtáčená cestou z Radovesic, přecházející dřevěným mostem Ohři na jv. okraji Radovesic a lávkou přes tzv. Malou Ohři. B. Dle Jandy (1892) okolo dvora panského, pro 6 děl. C. Baterii lze poměrně přesně lokalizovat na záp. okraj obce, neboť dvůr dodnes existuje.
18. Kostelec nad Ohří (okr. Litoměřice). 02-43-22, 310 mm od Z, 85 mm od J s. č. N 50°23'40''; E 14°05'43''. A. Na ostrožně s kostelem, na Z vymezené hlubokou vodotečí Malé Ohře a na S asi 20 m vysokým srázem do nivy Ohře, která tehdy tekla blíže než dnes a dle dobových pramenů podemílala zeď hřbitova. Z polohy bylo možné postřelovat komunikaci a mosty z Kostelce do Radovesic a nivu řeky. B. Dle Jandy (1892) [740/741] baterie v Kostelci na vršku kolem kostela, jedna z největších, pro 8 děl, dle téhož autora roku 1813 byl hřbitov kolem kostela v tvrz přeměněn. C. Lokalizace jasná, stopy opevnění nejsou.
19. KOSTELEC NAD OHŘÍ 2 (okr. Litoměřice). Tab. 4.2. 02-43-22, 411 mm od Z, 45 mm od J s. č. N 50°23'09''; E 14°05'55''. A. Baterie se přimykala k silnici Roudníček – Kostelec nad Ohří, díky převýšení kontrolovala prostor severně a na SV od ní a silnici Budyně n. Ohří – Mšené-lázně – Slaný. B. Dle Jandy (1892) jde o jedenáctou baterii za Roudníčkem na panském poli cestou ke Kostelci pro 6 děl. C. Vegetační příznaky nevykreslují celý půdorys baterie, jejíž severových. strana splývá se zaniklou cestou do Kostelce, vyznačenou i v I. vojenském mapování. Nynější název trati zní „Na panském“.
20. BUDYNĚ NAD OHŘÍ 7 (okr. Litoměřice). Tab. 5.2; obr. 4:2. 02-43-23, 23 mm od Z, 92 mm od J s. č. N 50°23'43''; E 14°07'19''. A. Baterie na mírném pahorku v plochém okolním terénu, bezpochyby kryla silnici Budyně – Mšené-lázně – Slaný (Praha). B. Dle Jandy (1892) se jedná o baterii za hrází na panském poli, pro 4 děla. C. Šířka příkopu na S a Z ca 3–4 m, na V a J 1,5–2 m. Z východní strany vybíhá 8 m dlouhé a 5 m široké „ucho“. Zaměřeno přímo v terénu, dle jasných vegetačních příznaků. Srovnání leteckého snímku s plánkem jasně dokumentuje zkreslení způsobené šikmým úhlem pohledu.
21. Budyně nad Ohří. A. 02-43-23, 30 mm od Z, 80 mm od J s. č. (střed linie). B. Dle Jandy (1892) Od splavu pak Matkobožského rybníka až k rybníku Olšovskému byla celá hráze skopána a pro děla i vojsko pěší upravena. C. Údaj dosti obecný, je pravděpodobné, že se zmíněné opevnění kryje s náspem silnice vedoucí z Budyně jižním směrem na Mšené, po křižovatku s cestou Roudníček – Vrbka. U této křižovatky je trať „Olšina“, poloha „Matkobožského“ rybníka je známa z katastrální mapy, v tzv. I. vojenském mapování není vynesen (viz obr. 5). Liniové opevnění by tak mohlo být dlouhé až 1200 m.
22. BUDYNĚ NAD OHŘÍ 11 (okr. Litoměřice). 02-43-23, 70 mm od Z, 142 mm od J s. č. N 50°23'58''; E 14°07'43''. A. Baterie stála na kruhovém a později zjevně upraveném návrší za západní hřbitovní zdí kostela Panny Marie Sněžné. Strategická poloha s výhledem na opevnění v okolí. B. Dle Jandy (1892) bezpochyby baterie na vršku mezi kostelem Matky Boží a nádržkou, pro 6 děl, jsouc spojena s Matkobožskou (č. 24). C. Dnes má pahorek tvar úzké ostrožny, neboť jeho J a S strany jsou zničeny (odtěženy). Na J činí převýšení 8–10 m, na Z přechází terénním zlomem do nivy potoka. Leteckou prospekcí prokázán ca 5 m široký příkop pod terénní hranou na Z, který však z poloviny zničen starou (rekultivovanou) pískovnou. Typ baterie nelze určit (snad pětiúhelníková reduta).
23. Budyně nad Ohří (okr. Litoměřice). 02-43-23, 80 mm od Z, 140 mm od J s. č. N 50°23'58''; E 14°07'48''. A. Poloha v Z části rozsáhlé vyvýšeniny s kostelem Panny Marie Sněžné, ohrazeném hřbitovní zdí. Spojená (jak?) s baterií č. 22. B. Dle Jandy (1892) okolo kostela Matky Boží, na 7 děl. Dle téhož autora asi 15 kroků sv. od věže kostela bývala kaple sv. Anny…, která roku 1813 sloužila za prachárnu a od té doby služby boží se v ní nekonaly. Na jiném místě uvádí (o. c., 80), že za časů válek napoleonských byl hřbitov v tvrz obrácen, neboť se v něm zřídily náspy a proto poustevna byla rozbořena, jakož i celá hradební zeď. C. Kostel, kaple a i hřbitov byly tedy zahrnuty do opevnění, které po pozdějších přestavbách a rozšíření hřbitova zaniklo.
24. BUDYNĚ NAD OHŘÍ 9 (okr. Litoměřice). Tab. 6.1. 02-43-23, 130 mm od Z, 146 mm od J s. č. N 50°24'00''; E 14°08'13''. A. Baterie na JV od Budyně, na výběžku mírného západního svahu, obtékaného na J Mšenským potokem a na Z bezejmennou vodotečí. Chránila cestu Budyně – Vrbka. B. Dle Jandy (1892) jde o baterii nad Podmoklinou mezi Budyní a Vrbkou pro 8 děl. C. Západní část reduty (za tratí jíž je proťata) bude možné letecky zdokumentovat a tak zjistit celkové rozměry.
25. Budyně nad Ohří (okr. Litoměřice). 02-43-23, snad 200 mm od Z, 222 mm od J s. č. N 50°24'25''; E 14°08'48''. A. Baterie prozatímně lokalizována do vidlice cest Budyně – Nížebohy a Budyně – Písty, na SV od města. B. Dle Jandy (1892) na polích děkanských, kde se křižuje cesta děkanská s kláštereckou cestou, na 4 děla. C. Patrně zničena zemědělským areálem.
26. BUDYNĚ NAD OHŘÍ 6 (okr. Litoměřice). 02-43-23, 216 mm od Z, 252 mm od J s. č. N 50°24'35''; E 14°08'56''. A. Výrazné návrší „Bruska“ (kóta 171 m), ovládalo jak cestu Budyně – Písty, tak silnici Budyně – Nížebohy (Doksany). B. Dle Jandy (1892) na pozemcích budyňských na Brusce pro 12 děl. C. Jméno trati dodnes zachováno, příkop objevené polygonální baterie podléhá svahové erozi.
27. PÍSTY 2 (okr. Litoměřice). Tab. 6.2. 02-43-18, 288 mm od Z, 5 mm od J s. č. N 50°25'18''; E 14°09'33''. A. Baterie na návrší (trať „Na baterii“, ve II. vojenském mapování „Na kanonech“), orientována k západu tak, aby palbou pokryla cestu Doksany – Hradčany – Budyně. B. Dle Jandy (1892) jde o jednu ze dvou baterií [741/742] před obcí Račany (tj. na JZ od ní), počet děl neuvádí. C. Na leteckých snímcích patrná zaniklá cesta mezi obcemi Nížebohy a Písty.
28. PÍSTY 1 (okr. Litoměřice). Tab. 7.1. 02-43-18, 330 mm od Z, 44 mm od J s. č. N 50°25'30''; E 14°09'54''. A. Baterie na vrcholku výrazného návrší (kóta 189 m) se sklonem k Z a SZ. Orientována k SZ tak, aby kryla cestu Doksany – Hradčany – Budyně. B. Dle Jandy (1892) jde o jednu ze dvou baterií za obcí Račany, počet děl neuvádí. C. Na jižní straně propojena dvěma příkopy (a tedy i valy), vycházejícími jako pokračování půdorysu baterie, s terénní hranou vysokou 10–15 m pod níž vedla cesta z Dušníků po Pístů. Propojení je patrné na jiných snímcích než zde publikovaný, do něhož je zakresleno.
29. PÍSTY 4 (okr. Litoměřice). 02-43-18, 343 mm od Z, 42 mm od J s. č. (střed). N 50°25''33''; E 14°10'04''. A. Ca 200 m jihovýchodně od baterie Písty 1 široký příkop probíhající ve směru S–J, přetínající ostrožnu se zmíněnou baterií a kryjící ji od J a V, kde je terén silně převýšen. B. Zjevně součást opevnění baterie Písty 1. C. Příkop patrně nezachycen leteckou prospekcí celý, zdá se, že na S má nároží směrem k Z a mohl být propojen s baterií, kterou chránil. Písty 1 a 4 tvoří rozsáhlý komplex, který mohl být Jandou (1892) považován za dvě baterie.
Prameny ke kapitole 3
Anonymus: Seine Majestät der Kaiser Franz I. in Laun: SOkAL, sign. 50 E 5 (neúplné).
Einquartierung deren 3 Vereinigten Mächte von 1ten Juni 1813: SOkAL, sign. I B 18.
Expeditionsprotokollen 1813, 1814, 1815: SOkAL, sign. I F 86, I F 87 a I F 88.
Gedenk-Buch der k. freyen Stadt Laun anfangend vom Jahre 1837: SOkAL, sign. Ch 12.
Gedruckte Kreisschreiben vom Jahre 1811 bis 1815: SOkAL, sign. I D 80.
Grund Parzellen Protocoll der Gemeinde Laun 1843: SOkAL, sign. P 4.
Kronika obce Dobroměřic: SOkAL, fond obecních kronik, inv. č. 82.
Kronika obce Nečich: SOkAL, fond obecních kronik, inv. č. 144.
Liber memorabilium parochio Libochoviensis: Archiv biskupství litoměřického, fond Vikariát Libochovice, sign. Lib. ost. 2.
Liber parochio Slavietiensis: SOkAL, fond Fk, inv. č. 22.
Militär Bequartirungs Protokol von Anno 1809 bis 1820: SOkAL, sign. I G 18/2.
Notizen über Laun vom Bürgermeister Johann Rafael Wladika: SOkAL, sign. Ch 5. (Částečně publikováno in: Linhart 1935.)
Pamětní kniha obce Cítolib: SOkAL, fond obecních kronik,inv. č. 19.
Parcelní protokol města Loun 1875: SOkAL, sign. P 5.
Poznamenání dějících se věcí od roku 1778 pro mě Augustina Kalacha (1834): SOkAL, sign. I G 14 (publikováno in: Robek 1979).
Rathsprotokoll im judical und politischen Sache pro Anno 1814 et 1815: SOkAL, sign. A 77.
Rathsprotocoll in politico 1813: SOkAL, sign. I A 76.
Stadtgemeinde Laun 1847: soubor indikačních skic stabilního katastru, SOkAL, fond map.
Pozn.: SOkAL – Státní okresní archiv Louny.
Literatura
Balatka, B. – Sládek, J. 1975: Geomorfologický vývoj dolního Poohří. Rozpravy ČSAV – řada matematických a přírodních věd 85, sešit 5. Praha.
Bělina, P. 2004: Konec napoleonských válek a bitva u Lipska z pohledu současné vojenské historie. In: Švankmajer 2003, 192–208.
Bochenek, R. 1972: Od palisád k podzemním pevnostem. Praha.
Braasch, O. 2005: Vom heiteren Himmel… Luftbildarchäologie. Esslingen.
Čížek, J. – Slavík ,J. 1995: Polní opevnění ze sedmileté války na Broumovsku. In: Sborník konference Fortifikace a obrana státu, Praha, 41–47.
Čtverák, V. – Lutovský, M. – Slabina, M. – Smejtek, L. 2003: Encyklopedie hradišť v Čechách. Praha.
Čtverák, V. – Ulrychová, E. 2001: Komplex Češov (okr. Jičín) – fenomén v české archeologii?, Archeologie ve středních Čechách 5, 365–404.
Duffy, Ch. 1998: Kámen a oheň. Bastionová pevnost, její zrod a vývoj v dějinách pevnostního válečnictví. Brno.
Fletcher, I. 2003: The Lines of Torres Vedras 1809–11. Fortress 7. Osprey Publishing.
Fröhlich, J. 1986: Opevnění u Soumarského mostu, Výběr z prací členů Jihočeského historického klubu 23, 294–295.
Glanz, A. 2003: Horka – dříve Horky, Libochovické noviny 4. (https://www.libochovice.cz)
Gojda, M. 2000: Archeologie krajiny. Vývoj archetypů kulturní krajiny. Praha.
— 2005: Překvapení v české krajině. Letecká archeologie objevuje fragmenty vojenských památek, Dějiny a současnost 12/2005, 18–20.
Hlavačka, M. 1996: Cestování v éře dostavníků. Praha.
Hluštík, A. 1998a: Když Napoleon táhl na Rusko, na Ohři se budovala obranná linie, Deník Lučan 6, 38: 7; 14. 2. 1998.
— 1998b: Lenivý tok prastaré Agary byl strategickou linií proti Napoleonovi, Deník Lučan 6, 44: 7; 21. 2.1998.
— 1998c: Jaké tajemství skrývají lounské vojenské hroby z roku 1813, Deník Lučan 6, 232: 9; 3. 10. 1998.
— 2003: Obranná čára na Ohři. Ubytovací patálie za napoleonských válek. Armáda na pochodu neboli rušné léto 1813 v Poohří. REGIZ-Lounský kraj, roč. 8. (https://www.vejr.cz/regiz/clanky2003.html)
— 2004: Tři monarchové v Poohří. Válečné události v letech 1812 a 1813 v Lounech. Rakovník.
Janda, A. 1892: Dějiny města Budyně nad Ohří. Roudnice.
Kaubek, A. 1874: Děje města Libochovic nad Ohří. S odvoláním na zemské desky a jiné původní prameny. Litoměřice.
Kerscher, H. 1998: „Paradis ou Ingolstadt“ – Die Belagerung und die Circumvallationslinie des Jahres 1743 im Luft- und Kartenbild, Das archäologische Jahr in Bayern 1997, 188–191.
Klučina, P. 2000: Třicetiletá válka. Obraz doby 1618–1648. Praha – Litomyšl.
Kolektiv 2003: Pod císařským praporem. Historie habsburské armády 1526–1918. Praha.
Krajíc, R. 2007: Archaeology of the Post-Medieval period. The current state of research and research perspectives in Southern Bohemia. In: J. Žegklitz ed., Studies in Post-Medieval Archaeology 2, Prague, 57–96.
Kuča, K. 1996: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. I díl. Praha.
— 1998: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. III. díl. Praha.
Kuna, M. a kol. 2004: Nedestruktivní archeologie. Teorie, metody a cíle. Praha.
Kupka, V. 1994: Fortové pevnosti a jejich místo v dějinách opevňování. Edice Pevnosti, sv. 1. Dvůr Králové nad Labem.
Kupka, V. a kol. 2001: Pevnosti a opevnění v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha.
Linhart, K. 1935: Lounské paměti o válce z roku 1813. Překlad části Notizen über Laun od J. R. Vladyky. In: Vlastivědný sborník okresu Lounského 6 (1935/36), Louny, 2–6, 19–23.
Matoušek, V. 2005: Bitva u Třebele v roce 1647 – obraz a realita. Příspěvek ke studiu vedut v díle Theatrum Europaeum, Historická geografie 33, 249–280.
— 2006: Třebel. Obraz krajiny s bitvou. Praha.
Matoušek, V. – Hájek, J. – Kubů, F. – Meduna, P. 1990: A complex investigations of field fortifications on the Seven Year’s War (1756–1763) at the site of Nebesa by Aš (Asch). In: Z. Smetánka – J. Žegklitz eds., Studies in Postmedieval archaeology, Prague, 29–66.
Matoušek, V. – Šimek, J. – Altová, B. – Karlík, P. 2007: Pohled na zámek Brandýs nad Labem a opevnění švédského tábora v prostoru Staré Boleslavi z roku 1640 v díle M. Meriana, Historická geografie 34, 93–148.
Meduna, P. 1990: Morphology of field fortifications of the 17th – 19th centuries. A Contribution to surface research. In: Z. Smetánka – J. Žegklitz eds., Studies in postmedieval archaeology, Prague, 75–86.
— 2002: rec. Christopher Duffy: Kámen a oheň. Bastionová pevnost, její zrod a vývoj v dějinách pevnostního válečnictví. In: Archeologické rozhledy 54, 953–955.
Nožička, J. 1957: Přehled vývoje našich lesů. Praha.
Oexle, J. Hrsg. 1997: Aus der Luft – Bilder unserer Geschichte. Luftbildarchäologie in Zentraleuropa. Dresden.
Robek, A. 1979: Lidové kronikářství na Lounsku. Prameny lidové provenience 3. Praha.
Romaňák, A. 1972: Pevnost Terezín. Terezín.
— 1994: Pevnost Terezín. Edice Pevnosti, sv. 5. Dvůr Králové nad Labem.
Smrž, Z. – Křivánek, R. 2002: Panenský Týnec, okr. Louny: znovuobjevená časně laténská mohyla, Archeologické rozhledy 54, 504–509.
Smrž, Z. – Meduna, P. – Brůna, V. – Křivánek, R. 1999: Polní fortifikace z 18.–19. století u obce Poplze, okr. Litoměřice, Archeologické rozhledy 51, 335–345.
Sommer, J. G. 1833: Das Königreich Böhmen I. Leitmeritzer Kreis. Prag.
— 1845: Das Königreich Böhmen XIII. Rakonitzer Kreis. Prag.
— 1846: Das Königreich Böhmen XIV. Saazer Kreis. Prag.
Švankmajer, M. 2003: Čechy na sklonku napoleonských válek. 1810–1815. Praha. (S doslovem a shrnutím P. Běliny na str. 192–208.)
Uhlíř, D. 1984: Slunce nad Slavkovem. Praha.
Vauban, S. de la Prestre, 1704: Mémoire pour servir d’instruction dans la conduite des sièges et dans la défense des places (převzato z internetu).
Doplňky ke článku:
20.12.2009: Zdeněk SMRŽ
Po publikování této studie v Archeologických rozhledech bylo leteckou prospekcí identifikováno opevnění chránící týl baterie Levousy 3:
Nutno také dodat, že díky letecké prospekci jsou známy již další opevněné objekty, které se nacházejí na tzv. druhé větvi linie.
Zájemcům, kteří se by se rádi podrobněji seznámili s příklady archeologických přístupů k různým bojištím, lze doporučit nedávno vydaný sborník Schlachtfeldarchäologie - Battlefield Archaeology. Tagungen des Landesmuseums für Vorgeschichte Halle, 2/2009, 268 s., ISBN: 978-3-939414-41-4.
Souhrn poznatků z České republiky je ve sborníku zastoupen příspěvkem: GRABOLLE, Roman – MATOUŠEK, Václav – MEDUNA, Petr – SMRŽ, Zdeněk: Die Schlacht bei Třebel/Triebl im Jahr 1647 und weitere Untersuchungen zur Archeologie des Krieges in der Tschechischen Republik, s. 173 – 186 (Napoleonische Kriege, s. 181).
Z dalších studií vztahujících se k napoleonské epoše sborník obsahuje - HOMANN, Arne: Großbeeren, 23. August 1813 – Ein neuer Blick auf eine altbekannte Schlacht der Befreiungskriege, HOMANN, Arne – WEISE, Jochim: Lützows Jäger gegen französische Infanterie – Das Gefecht bei Lauenburg (Elbe) vom 17. bis 19. August 1813, BACHMANN, Gerhard H.: Schlachtfeldgeologie von Jena und Auerstedt (1806)
Další informace o sborníku, včetně možnosti jeho objednání viz www.lda-lsa.de.