Poznámky a doplňky ke knize E. Wagnera Ars bella gerendi
Jan VOGELTANZ
Naposledy upraveno: 23.07.2012
V české vojensko-historické literatuře zaujímá práce Ars bella gerendi autora Eduarda Wagnera (viz zde) zcela ojedinělé místo. Téma třicetileté války bylo samozřejmě odborně zpracováno v četných pojednáních předními českými historiky, kteří věnovali své studie jak aspektům politicko-hospodářským, tak rozborům historicko-vojenským. V neposlední řadě jsou to práce biografické, zejména týkající se kontroverzní osobnosti Albrechta z Valdštejna. Vysoce ceněny jsou i edice pramenů k tomuto dějinnému dramatu, z nichž čelná místa zaujímají Prameny k dějinám třicetileté války Regesta fondu militare AMV ČSR I.-VIII., Praha 1951-1955, které sestavil Václav Líva, a z novějších rozsáhlá edice Documenta bohemica bellum tricennale illustrantia I.-VII., Praha 1971-1980.
Typy důstojnické adjustace v letech 1618-1635: 1) důstojník protestantské Unie resp. stavovský 1618-1625; 2) císařský důstojník 1618-1630; 3) důstojník 1630-1635 (bez šerpy v obvyklé adjustaci všech tehdejších armád; lemy na wamsu užívány do poloviny třicátých let).
S ryze vojenskou stránkou zmíněného evropského střetu, především s integrálním a komplexním pohledem na taktiku, organizaci, výzbroj a výstroj, ale i zásady fortifikačního umění, a také na symboliku charakterizující tehdejší soupeře, se ovšem ve formě, jak je prezentována rozsáhlým dílem Eduarda Wagnera, český čtenář setkává poprvé díky autorově neuvěřitelné píli, vynikajícímu kreslířskému umění a v neposlední řadě i vysoce profesionálním znalostem vojáka z povolání a posléze nadšeného muzejníka. Mimořádně podrobné zpracování reálií - militárií třicetileté války je tímto opusem zájemcům o vojenskou historii zpřístupněno v nejdetailnějších podrobnostech v pečlivě rekonstruované podobě, podané v působivé výtvarné formě.
Autor, s nímž jsem měl tu čest být v dlouhodobém přátelském vztahu, vyčerpal do svých nejzazších možností v době koncipování práce dostupné prameny a literaturu, které mu byly k dispozici především ve fondech vědecké knihovny Vojenského historického ústavu - tenkrát ještě v prostorách pražské Invalidovny - a rovněž v dalších vědeckých ústavech (např. v knihovně Národního muzea v Praze). Nicméně v období uplynulém od vydání knihy (Artia 1980) - jednalo se o německou a anglickou verzi, které byly českému čtenáři velmi obtížně dostupné - vyšla řada především zahraničních titulů, které se zabývají stejnou tématickou oblastí, ať už ve formě odborných článků ve specializovaných periodikách či monografiích, z nichž pro ilustraci je třeba uvést vynikající dvousvazkové zpracování R. Brzezinského a R. Hooka „The Army of Gustavus Adolphus - 1 Infantry, 2 Cavalry“, věnované švédskému vojenství za vlády Gustava Adolfa II., vydané v prestižní edici Men-at-Arm anglického nakladatelství Osprey (1994). Zahraniční literatura ovšem nebyla autorovi - a nejen jemu - za tehdejší politické situace dostupná nebo vyšla až po jeho odchodu v r. 1984.
Nejen vzhledem k osobním vazbám k autorovi, ale i jako historik, dlouhodobě se obdobnou tématickou sférou vojenských reálií (především stejnokroji, prapory a symbolikou vůbec) zabývající, dovolil bych si zmíněné nové skutečnosti resp. některá upřesnění ve stávající práci při vší úctě k památce a dílu Eduarda Wagnera doplnit a pokusil se - při vědomí své výtvarné nedostatečnosti v porovnání s vynikajícími autorovými ilustracemi - přidat i příslušné upřesňující nákresy.
V následujícím dodatečném pojednání bych se výhradně věnoval oblasti výstroje (konkrétně odívání), polním znamením a praporům.
Typy důstojnické adjustace v letech 1635-1650: 1) důstojník v letech 1635-1650 (bez šerpy); 2) švédský důstojník 1640-1650 s vázankou a nákrčním ochranným kovovým prstencem; 3) císařský důstojník v koletu 1640-1650.
Odění vojáků a důstojníků celé třicetileté války prakticky ve všech tehdejších zúčastněných armádách se vyvíjelo přirozeně podle obecných trendů dobové pánské módy (šlechtické resp. měšťanské) s pochopitelnými specifickými odlišnostmi, regionálními zvláštnostmi, samozřejmě s praktickými nebo nezbytnými prvky jak ryze vojenského charakteru (zejména ochranné zbroje jako přileb či pancířů), ale i se součástkami respektujícími klimatické podmínky, zejména tehdy panující dlouhodobé extrémní zimní období.
V první dekádě války byl především pěšími útvary (mušketýry a pikéry) oblékán oděv tehdy běžného měšťanského či - v honosnějším provedení - šlechtického střihu, tedy většinou prošívaný krátký kabátec (wams) s balonovými kalhotami, v době vypuknutí války ve formě sahající pod kolena, s punčochami často koženými, v pestré škále barev od černé po světle béžovou či bílou, dle materiálu opět od nejhrubšího sukna až po jemný samet a hedvábí (to se týkalo především důstojníků, ale často byl drahý materiál obvyklý i u mužstva jako součást kořisti). Střih byl sice v základní linii poměrně jednotný, zato vypracování a detaily byly značně rozmanité. Typické byly přehrnuté límce a manžety spodních košil, spolu s kruhovými užšími nebo širšími skládanými krejzly, tužšími a vyššími nebo měkčími, které byly často doplněné krajkami stejně jako přeložené límce. Podobně klobouky byly tužší s vyšším zvonem a středně širokou střechou (krempou) se splétanými stuhami po obvodu zvonu, v různém barevném provedení, velmi často s opeřením nejrůznější provenience - od jednoduchých kohoutích či bažantích per až po honosná péra pštrosí (tato nejčastěji bílá, ale i černá či v jiné barvě).
Španělsko: 1) důstojník - grand, rytíř řádu sv. Jakuba 1620-1640; 2) generál 1630-1645; 3) důstojník 1630-1650; 4) mušketýr 1640-1650.
Každodenním nešetrným užíváním ošacení samozřejmě trpělo, nicméně nové si opět tehdejší žoldnéři opatřovali často bezuzdnou loupeží. Vzhledem k nutnosti krytí bandalírů s nábojnicemi a prachovnic se střelným prachem, případně váčků s kulemi před vlhkem, byly od počátku XVII. století zejména u vybraných pěších útvarů obvyklé plášťové kazaky, jejichž nejobvyklejší forma je nejvíce známa u francouzských královských mušketýrů, proslavených světoznámým Dumasovým románem. Kazaky byly také prvním stejnokrojem svého druhu, v rámci útvaru v jednotných barvách. Jinak ovšem tehdejší pěší regimenty poskytovaly velmi pestrý barevný obraz.
Byly-li některé součástky v rámci pluku barevně jednotné, jednalo se nikoliv o předpisovou barvu, ale o záležitost praktickou, když majitel a zřizovatel pluku nakoupil pro své těleso větší množství stejného sukna např. na wamsy, ale i jednobarevné punčochy manufakturního zpracování, jak to bylo obvyklé zejména u Valdštejnovy armády dvacátých let. Frýdlandský vévoda ze svých manufaktur zásoboval jím zřízenou armádu nejen oděvy, ale i jednotnými mušketami či kopími a podobně.
Druhé desetiletí evropského střetu ovšem znamenalo vstup švédského panovníka Gustava Adolfa II. se vší razancí jak v oblasti strategie a taktiky, tak i ve sféře zjednodušeného a racionálně upraveného výstrojního kompletu - vedle sjednocené a praktické výzbroje - již barevně znamenajícího první typ vojenské uniformy. Tak se na evropském válčišti po vyloděni u Usedomu na baltském pobřeží v r. 1630 objevují severské regimenty v jednotných žlutých či modrých, ale i zelených uniformách, podle barev nesoucí i název žlutý, modrý, zelený, červený či bílý regiment. Střih těchto mušketýrských či pikérských (kopinických) oděvů byl jednoduchý; předznamenal tak vzhled vojáků takřka všech zúčastněných stran až do počátku závěrečné fáze války ve čtyřicátých létech. Kabát byl nyní delší, sahající přes boky, kalhoty rovněž ztratily balonový vzhled. Klobouk byl naopak měkčí a se širší a různě formovanou střechou. Prostý švédský styl byl během čtvrtého desetiletí XVII. století postupně převzat i nepřátelskými armádami jako poměrně praktický i levnější. Opeření klobouků bylo ovšem u Švédů skromné, omezené jen na vyšší důstojníky.
Francie: 1) kaprál 1640-1650; 2) seržant 1640-1650; 3) enseigne (praporčík - Fähnrich) pluku pěchoty Normandie (založeného 1594) 1640-1650; 4) colonel (plukovník) 1640-1650; 5) francouzský královský gardový mušketýr v kazaku 1635-1645.
Konečně ve třetí dekádě války se především kabát prodlužuje až do poloviny stehen a je volnějšího střihu, klobouky dostávají opět tužší a užší formu, kalhoty se ještě poněkud zužují.
Všechny tři vývojové adjustační fáze ovšem jsou nejobecnější znaky, opět jsou obvyklé nejrůznější varianty, podmíněné vžitou uzancí v jednotlivých armádách, zejména francouzské nebo španělské, nehledě na osobité vybavení zúčastněných útvarů skotských, irských, finských, polských, uherských či chorvatských, začleněných většinou jako pomocné, spojenecké či často nepravidelné formace ve všech zúčastněných vojscích.
Kavalerie třicetileté války byla rozdělena jednak na standardní těžkou, tj. v plátové černěné ochranné zbroji, doplněné zpočátku přilbou se sklopným hledím, známou jako kyrysníci. Dále to byli karabiníci či arkebuzíři, vyzbrojení ručnicemi s kolečkovým zámkem. Kyrysníci vyzbrojeni kopím záhy z bojiště mizí. To platí především pro císařské pluky první dekády. Nákladné vybavení, sestávající z plného krytí hrudi a zad, stejně jako rukou a stehen ke kolenům, bylo ovšem nepraktické a proti palným zbraním i někdy neúčinné. Navíc omezovalo pohyb i rychlost, v horkém letním počasí rovněž bylo neobyčejně obtížné. Švédská jízda je užívala jen velmi omezeně a ve větším měřítku teprve po získání kořistných částí ochranné zbroje z breitenfeldského bojiště r. 1631. Přesto od třicátých let se postupně u všech zúčastněných kontingentů prosazuje zjednodušená a zredukovaná kyrysnická adjustace, sestávající nově jen z náprsního a zádového kyrysu s novou přilbou orientální provenience s kanelovaným půlkulovitým zvonem a s článkovaným zátylníkem - podle tvaru byl nazýván račí ocas (německy Krebsschwanz) - s kryty uší a s čelním štítkem s ochranným nánosníkem. Podle nejznámějšího nositele, proslulého jezdeckého generála císařské armády hraběte Pappenheima, byla tato přilba zvána pappenheimkou (hrabě Pappenheim padl stejně jako Gustav Adolf II. r. 1632 u Lützenu). Byla užívána nejen pappenheimskými a ostatními císařskými kyrysníky (zavedena ještě k plné ochranné zbroji), ale i u kyrysníků bavorských, katolických i protestantských kavaleristů říšských, v jízdě francouzské a v neposlední řadě - v odlišných variantách - i u jízdy švédské, ba za občanské války v Anglii po r. 1640 v pozměněné formě s hřebenem a s kovovými pruty kryjícími obličej i u proslulé těžké parlamentní kavalerie, známé jako železnobocí (anglicky ironsides). Tito angličtí jezdci - na rozdíl od kavalerie na kontinentu - měli dosud železné chrániče předloktí.
Od konce dvacátých let se jako ochrana nejen proti sekům chladnou zbraní prosadil, zprvu u důstojníků, posléze i u mužstva zmíněných kyrysnických pluků, delší kollet (také zvaný koller), tedy kabátec z vydělané jelenice s delšími šosy přes boky, u jízdy s rukávy z tenčí kůže, jinak bez rukávů, zapínaný háčky nebo spojen vpředu provlékanými tkanicemi. Mylně bývá označován jako švédský import. Zde měl být zhotovován údajně z losí kůže, ale podobně jako u kontinentálních formací byl zpočátku rovněž výsadou vyšších důstojníků. Ostatně losi byli jako lovná zvěř ve Švédsku majetkem koruny. Svým střihem, především délkou, se kollet stal předlohou pro soukenný kabát let čtyřicátých, později známý justaucorps se širokými manžetami, což byl typický mužský oděv barokní éry.
1) Francie: královský mušketýr; typy specifické adjustace v letech 1635-1650: 2) důstojník v tzv. hongrelině 1640-1650; 3) důstojník (hlavně švédský) v koletu v poslední fázi války 1645-1648.
Ostatní druhy vojsk - vedle zcela jako mušketýři či pikéři oděných dělostřelců - tedy arkebuzíři či později karabiníci jako zástupci střední kavalerie, byli oděni částečně jako mušketýři, ale vybaveni jezdeckými botami se shrnovacími manžetami, kyrysy a přilbami. Přilby arkebuzírů byly na počátku války hruškové moriony nebo ještě starší útočné přilby, sice s otevřeným hledím, ale s kryty uší, zátylníkem a s hřebenem na zvonu. Jinak nosili arkebuzíři kyrysy, někdy pouze náprsní. Karabiníci byli vyzbrojeni novější ručnicí s kolečkovým zámkem, karabinou. Arkebuzíři ovšem jako kategorie během války zanikají.
K pěchotě jinak patřili stále ještě pikéři, tvořící ovšem již menší, nicméně stále nezbytnou součást pěších regimentů. Vyzbrojeni byli dlouhými kopími, kterými poskytovali nezbytnou ochranu mušketýrům proti útokům jízdy. Byli vybaveni hruškovými moriony či jinými přilbami, náprsním i zádovým kyrysem a článkovanými kryty stehen, jinak měli mušketýrskou výstroj.
Francie: arkebuzír cca 1635-1648; arkebuzír cca 1625-1635; typy kordů francouzské provenience 1640-1650.
Jízdní kopiníci byli jednak skutečnou jízdou, tedy kyrysníky vyzbrojenými kopími, jednak ovšem i pěšími pikéry, podobně jako tomu bylo u další kategorie, dragounů. Obojí byli pěšáky, tedy mušketýry a pikéry, pouze se z operativních důvodů přesunujícími koňmo. Zatímco jak jízdní kopiníci, tak pikéři záhy z bojišť mizí, dragouni se udrželi nadále. Vedle mušketýrského vybavení měli i základní ženijní nářadí, tedy sekyry, krumpáče, lopaty a rýče a tak vlastně vstoupili do historie jako svého druhu první oficiální technické útvary, neboť příležitostně najímaní šancknechti, pracující na polních opevněních, byli neozbrojení a tedy jako vojáci neuznávaní.
Vzhled nepravidelných specifických formací, účastných ve válce v rámci všech angažovaných armád, byl velmi osobitý a často bizarní. Za války české v prvních letech konfliktu vystoupili na stavovské straně uherští husaři jako lehká jízda, vyslaná sedmihradským vévodou Gabrielem Bethlenem, ustrojeni do uherských lidových krojů. Podobně je svým vzhledem připomínali v následujících létech tentokrát císařskou stranou najímaní Chorvaté, bojující pod plukovníkem Isolanim pod Valdštejnovým velením. Již tehdy měli jako jednotnou součást jinak rozmanité výbavy červené pláště, o více než století později nošené jejich potomky pandury, tentokráte pod komandem barona Trencka. Chorvaté ostatně vnesli do mužského odívání osobitý doplněk, tedy vázanku se dvěma splývavými cípy, u Chorvatů černou s koncovými třásněmi, záhy oblíbenou nejen u císařských, ale i u švédských a dalších jednotek. V nové podobě už jako kavalírská nezbytnost v bílé barvě, v hedvábí a s krajkami, v chladném klimatu sloužila i jako praktická šála a i jinak byla v polních podmínkách vhodnější než sice elegantní, ale pro běžnou službu nepříliš způsobilý široký límec. Ve Francii následných desetiletí dostala definitivní název cravatte (z německého Kroat = Chorvat) a již nadále zůstala jako žádaná módní součást garderóby nejen aristokracie - samozřejmě v mnoha následných proměnách - až do současnosti.
Podobně jako Chorvaté byli známí i polští kozáci, před bělohorskou bitvou i v její vřavě účastní jako pomocné císařské houfy a najatí plukovníkem Lisowským - odtud jejich název lisovčíci - a oblečení do krojových elementů polsko-ukrajinského původu.
Specifické adjustace švédské armády: 1) mušketýr tzv. žlutého pluku u Lützenu 1632; 2) vyšší důstojník u Lützenu a v následujících letech; 3) důstojník pěchoty v letech 1645-1648; 4) kyrysník 1640-1648.
Na švédské straně pak vstoupily na evropské bojiště námezdné oddíly skotské a irské v kostkovaných kiltech s barety a také obávaná jízda finská. Podobně jako ostatní švédské formace byli i Finové (resp. Estonci, tehdy také zvaní Čudové), vybaveni pro zimní období doma nošenými kožešinovými čapkami se splývavým dýnkem a podobně kabátci kožešinou podšitými. Ostatně tato příhodná zimní výstroj byla ve východní a severní Evropě zcela běžnou součástí šatníku většiny obyvatelstva od Skandinávie po Moldávii. Kožešinové pokrývky hlavy a hlavně podšité kabátce opět našly širokou oblibu jak u důstojníků v řadě armád, tak i u nobility a zámožnějších vrstev. Byly často v luxusním provedení s bohatým šňůrovým spínáním a známé jako hongreliny (tedy podle francouzského názvu Uher Hongrie).
Vedle těchto všeobecně atraktivních a exoticky vyhlížejících kostýmních součástek se pochopitelně nadále prosazovaly v rámci zemských ozbrojených sil elementy regionálně typické. Tak Francouzi měli již na počátku třicátých let - jako dokazují např. Callotovy kresby - zalíbení v delších trubicovitých kalhotách pod kolena a v prostřižených rukávech kabátců, obojí bohatě doplněno dekorativními stuhami či knoflíky, jež nebyly vždy funkční. Ramenní šňůry jako staletí přetrvající relikt se opět v současnosti objevují jako označení adjutantů.
Vybavení španělských pluků zůstalo poměrně konzervativní (na wamsech nošeno stále tzv. husí břicho z konce XVI. století) i archaické balonové kalhoty. Jako límec byla oblíbená vyztužená golila, známá zejména z portrétů Diega Velásqueze.
Specifické adjustace švédské armády II: 1) rejtar 1635-45, 2) lehký jezdec (finský nebo estonský) v zimní adjustaci 1635-45.
Ostatně významní umělci oněch dob podávají jedinečná dobová svědectví ve svých dílech malířských či grafických, zejména portrétních. Tak o období třicátých let nás poučují o francouzské módě drsné grafické reportáže již zmíněného Jacquese Callota. O bitevních scénách války je řada podkladů z proslulého díla Theatrum Europaeum a z velkých pláten zejména nizozemských, ale rovněž španělských batalistů (malířů bitev). Autenticitu těchto prací je ovšem nutno brát s určitou rezervou, protože byla tvořena s několikaletým odstupem a v době dokončení díla už zobrazené vybavení vojáků neodpovídalo původnímu stavu. Z nejznámějších pláten doby - byť se jedná rovněž o vyhotovení o deset let mladší a tedy s posunutým stavem reálií - je třeba zmínit proslulé Velásquezovo dílo Kapitulace Bredy r. 1625 (obraz ovšem pochází z let 1634-35) a autentičtější Rembrandtův nejslavnější opus Noční hlídka z r. 1642.
Rembrandt van Rijn v něm zachytil - mimo geniální kompozici a jedinečný kolorit umocněný proslulým šerosvitem - výjimečně věrný pohled na pozoruhodné varianty adjustace důstojnické municipální milice, zároveň originální i poměrně konvenční. Tak ve středu kráčející kapitán je oděn v konzervativní černi v solidním měšťanském střihu a s archaickým kruhovým krejzlem, byť se širokým módním kloboukem a s červenou (či oranžovou) šerpou od ramene k boku, je nejen v barevném kontrastu s jej doprovázejícím podřízeným - vedle dalších ozbrojenců - tedy mladým poručíkem v oblečení okrově světlém a odpovídajícím dobové módě, s elegantním kloboukem s opeřením, s ohrnutými jezdeckými botami, s bílou šerpou kolem pasu, s kovovým nákrčním prstencem a s překvapivě úzkým límcem či dokonce kravatou, s kordem a partyzánou. Oba důstojníci tak představují vlastně dva protipóly velitelského ustrojení nebo ještě spíše dvě z mnohých variant důstojnických adjustací nejen v Nizozemí a nejen ve čtyřicátých létech XVII. století.
Švédsko - vlevo nahoře: hruškový morion, 20. léta 17. století pro pikenýry (obvyklý i na kontinentě); vlevo dole: přilba pro pěchotu (mušketýry a pikenýry) obvyklá v letech 1630-1650 u protestantských kontingentů; uprostřed: dva typy jezdeckých přileb - varianty pappenheimek švédské provenience 1630-1650; dva typy švédských kordů (původně nizozemských) cca 1630-1650.
Zmíněné šerpy, nákrční ochranná kovová zbroj či partyzána představovaly tehdy i v následujících desetiletích vlastně jediné atributy příslušnosti k velitelskému sboru v celé Evropě. Jiná označení armádní přináležitosti či hodnostního stupně tehdy ještě nebyla blíže diferencována a podrobná distinkční rozlišení, z nichž se vyvinula současná hodnostní označení, lze datovat až o více než století později.
Barva polních pásů či znamení (německy Feldzeichen), tedy šerp, vycházela ze středověké heraldiky. Šerpy - a stuhy - se poprvé objevují v lancknechtských vojscích císaře Karla V. V tehdejší přebujelé barevné směsi oblečení žoldnéřských houfů se vlastně staly jediným identifikačním prvkem. Byly zhotovovány z látky i z hedvábí, často zdobené třepením a nošeny zprvu uvázané od ramene k boku. Zda byl tento způsob i výrazem hodnostního stupně není známo. Od poloviny třicátých let XVII. století se se souběžně objevuje i vázání šerp kolem pasu. Jako dočasné - pro konkrétní bitevní střet - rozlišovací znamení byly ovšem obvyklé i různé barevné stuhy na nadloktí nebo po obvodu pokrývek hlavy, ale i ratolesti, slaměné víchy, jednoduchého nebo dvojitého srdce (z textilu nebo kovu) a podobně.
Podle ikonografických dokladů i písemných dokumentů byla v letech válečných střetů mezi císařem Karlem V. a francouzským králem Františkem I. na lombardských polích 24.4.1522 u Bioccory a především 24.2.1525 u Pavie asi poprvé užita snímatelná látková označení právě ve formě šerp nebo pásek nošených přes hruď nebo na nadloktí, případně provlékaných kolem obvodu přilby či jiné pokrývky hlavy. Byla snadno měnitelná - tedy i nepřítelem zneužitelná jako válečná lest - dobře rozpoznatelná i v bitevní vřavě a hlavně levná. A tak šarlatová červeň původních burgundských ostervových křížů sv. Ondřeje - patrona zprvu burgundského a posléze habsburského řádu Zlatého rouna - se stala od těchto dob označením císařských oddílů. Už tehdy byly červené šerpy zvány polním znamením. Dobře viditelná je šarlatová šerpa na portrétu tehdejšího předního lancknechtského hejtmana ve službách Karla V. Georga von Frundsberga.
Typy různých formací: 1) Chorvat v císařských službách od dvacátých do čtyřicátých let XVII. století; 2) polský kozák tzv. lisovčík v císařských službách ve dvacátých letech XVII. století; 1618-25; 3) anglický parlamentní kyrysník z let 1643-1650 tzv. železnoboký (ironside).
Žoldnéři krále Francie Františka I. tehdy stáli pod velením vévody Charlese de Bourbon proti císařským praporcům s polními znameními v bílé barvě, převzatými z původních bílých křížů, užívaných za tzv. stoleté války proti Anglii (Angličané v té době užívali červené svatojiřské kříže). Bílé kříže byly přeneseny na praporce královských pluků.
Následující léta přinesla konfesijní spory, spojené s reformací a protireformací a s nimi spjaté ozbrojené střety mezi katolickým panovníkem a protestantskými stavy, které v Říši vyvrcholily v tzv. válce šmalkaldské (od města Schmalkalden, v němž vznikl svaz evangelické šlechty) a byly na čas ukončeny porážkou protestantských velmožů, saského kurfiřta Johanna Fridricha a jeho spojence vévody hesenského Filipa u Mühlberka r. 1547. Vojska Karla V., naverbovaná nejen v Říši, ale posílená i španělskými pluky pod proslulým vévodou z Alby, se odlišovala od nepřátelské strany nyní již tradičními červenými šerpami a stuhami v různých odstínech, uvazovanými nejen přes hruď, ale i kolem pokrývek hlavy či na nadloktích. Známý Tiziánův jezdecký portrét Karla V. je velmi názorným vyobrazením těchto způsobů upevňování polních znamení nejen v habsburském táboře. Protestantské oddíly pak přijaly poprvé barvu žlutou, rovněž odstíněnou podobně jako u barev císařských. Často se ovšem jednalo o světlé nuance, způsobené spíše vyblednutím. Žlutá pak zůstala v následujících časech barvou přívrženců reformace nejen v Říši, nicméně i zde byly někdy výjimky, jak bude podotknuto níže.
1) Arkebuzír 1625-1635; 2) pikenýr 1618-1635.
Další vleklý náboženský konflikt se rozhořel od r. 1562 ve Francii. Reformovaná strana přiklánějící se k učení Jeana Calvina, známí hugenoti, přijala barvu bílou, původně ovšem - jak zmíněno výše - barvu francouzských králů. Katolická vojska, stojící proti hugenotům v opozici, označovala své přívržence zpočátku červenými šerpami, ale později přijala černé nebo zelené, vedle světlých dvouramenných křížů tzv. lotrinských; vedoucí představitelé tehdy založené aliance francouzské katolické šlechty - Ligy - byli totiž vévodové z Guise, pocházející z Lotrinska. Jako stuha se objevuje mj. zeleň na standartě ligistického vojevůdce vévody z Mayenne.
Nejvíce konstantní barvou, označující konfesijní nebo politickou příslušnost, byla nadále červeň habsburského rodu, jak v rakouských zemích, tak ve Španělsku, ale i v Toskánsku a Neapolsku. Byla opět v mnoha odstínech (ne vždy se jednalo o vybledlou barvu) od tmavě rudé až po růžovou. Přijímali ji často i císařští spojenci a dokonce krátce po zmíněné mühlberské bitvě byla i polním označením luteránského vévody Mořice Saského, který na rozdíl od svého příbuzného Johanna Fridricha stál na císařské straně.
To již ale nelze jednoznačně říci o barvách polních znamení ostatních politických nebo náboženských uskupení, která v průběhu následujících desetiletí vstupují na evropské politické kolbiště. Tak zmíněná bílá barva hugenotských oddílů se po konverzi Jindřicha IV. Navarského po letech opět stala barvou francouzských katolických panovníků. Na druhé straně byla bílá označením dánského krále Kristiána, jinak rozhodného zastánce Lutherovy nauky.
Typy mušketýrské adjustace ve vývojových etapách válečných let: 1) 1618-1630; 2) 1630-1640.
Katolická Liga ovšem více používala jako polních šerp přepásky v barvě černé, případně černé a bílé (tedy se zřejmě jednalo o černé hedvábné šerpy se stříbřitým dracounovým třepením). Definitivně pak mizí bílá barva jako ligistické označení po vstupu Francie na bojiště třicetileté války roku 1635. Naopak státy, které válčily jako spojenci Ludvíka XIII. (či spíše v jeho žoldu) přijaly bílá označení za svá. Bylo tomu tak například u sasko-výmarských regimentů.
Typy mušketýrské adjustace ve vývojových etapách válečných let: 3) 1640-1648.
Také velmi rozšířené označení ve žluté barvě nebylo vždy výlučně výsadou protestantských pluků. Jistou dobu - ještě před vyloděním v Pomořanech - patřilo i k odznakům švédských vojsk, především ve dvacátých létech XVII. století za bojů s Poláky. Také oddíly saských kurfiřtů nadále užívaly žluť, ale po r. 1635 již jako císařští spojenci přijaly červené polní pásy rakouského domu. Žlutá ovšem patřila k odznakům mansfeldských důstojníků jako stavovských spojenců za české války, stejně jako byla v téže době přijata mladým Kristiánem z Anhaltu a jeho rejtary, bojujícími na Bílé hoře. Poněkud překvapivě však navlékl na hruď žlutou šerpu při slavnostní přísaze společně s českými stavy na tummlplace za Bruskou branou v Praze pasovský biskup a rakouský arcivévoda Leopold. Stalo se tak 17. února 1611, jen za dva dny po neslavném vpádu jeho regimentů do Prahy. Zda byla žlutá společnou barvou Leopolda a jeho důstojníků a stejně tak i jeho nedávných stavovských soupeřů, není možno ověřit.
V oranžovém odstínu byla polní znamení nizozemských generálních stavů - vedle oranžovo-bílo-modrých - za bojů se španělskými vojsky. Červená a bílá šerpa kapitána a poručíka z Rembrandtova plátna jsou poněkud neobvyklé, ale zřejmě se jednalo o specifiku městských ozbrojených útvarů, tedy nikoliv armádních formací. Podobně potom oranžové šerpy patřily k identifikačním znakům Cromwellovy New Modell Army za občanské války v Anglii ve čtyřicátých létech sedmnáctého století. Royalistické oddíly krále Karla I. užívaly šerp karmínových, které se staly za Restaurace po r. 1660 - po krátkém užívání šerp bílých - standardním polním a posléze ceremoniálním označením nejen britských důstojníků, ale i seržantů až do současnosti. U Heidelbergu mezi léty 1620 až 1630 však měli nosit důstojníci Jakuba I. šerpu modrou.
Modrá barva se zřejmě poprvé objevuje již na konci XVI. století u jednotek savojských vévodů a v podstatě přetrvala staletí až do současnosti dnešních dnů jako slavnostní distinkce italských republikánských důstojníků. Je uváděna i jako barva francouzská vedle již uvedené bílé, ale pravděpodobně se jedná o období, kdy hugenoti užívali právě bílou. Nejčastěji je však modrá šerpa zmiňována v souvislosti se Švédy za třicetileté války, ale podle nejnovějšího bádání ji král Gustav Adolf II. ani jeho důstojníci přinejmenším do bitvy u Lützeni nenosili. Ve stejné době ovšem velitelský sbor švédské armády neužíval polních znamení vlastně vůbec. Modrá se prosadila u vojáků tří korun až později. Jinak ale švédské pluky preferovaly často již uvedená bitevní označení, například zelené ratolesti na pokrývkách hlavy v bitvě u Breitenfeldu r. 1631, zelené pásky na nadloktích u Wittstocku r. 1636 a u Jankova pak v r. 1645 měly regimenty královny Kristiny modré stuhy na praporech.
1) Císařský arkebuzír před rokem 1625; 2) saský hejtman v letech 1630-1635.
Použití zelených označení bylo také dosti rozmanité. Vedle francouzských ligistických či přechodných švédských symbolů je portrétován se zelenou páskou na nadloktí i španělský velitel v Nizozemí z konce XVI. století Alessandro Farnesse, vévoda z Parmy a zelenou šerpu měl mít na lützenském bojišti i císařský spojenec Franz Albert, vévoda sasko-lauenburský. Na druhé straně ovšem - vedle zmíněné žluté - měla být zelená barva označením protestantské Unie. Tak ji přikázal nosit svým vojákům i hessenský vévoda r. 1618, na bělohorské pláni se jí přepásal - zřejmě ale pouze osobně - i stavovský velitel Kristián z Anhaltu starší.
Velice časté byly však i kombinace dvou barev (nizozemská trikolora byla výjimkou). Tak česká stavovská vojska za války české 1618-1620 nosila označení v českých zemských barvách, tedy červené a bílé a stejnou šerpu přijal - po zmíněné žluté - jejich spojenec hrabě z Mansfeldu. Na Bílé hoře ale bylo nařízeno stavovským důstojníkům přijmout označení modrobílé - vedle obou anhaltských výjimek žluté a zelené - tedy barvy falckého kurfiřta a českého krále Fridricha.
Černá a bílá byla uvedena již u ligistických formací bavorských, ale r. 1635 byly těmito původně heraldickými barvami hohenzollernského rodu označeny braniborské jednotky. Za české války pak patřila stejná barevná kombinace (v šachovaném provedení jak na praporech, tak i neobvykle na šerpách) stavovskému spojenci Janu Jiřímu Krnovskému.
1) Císařský kyrysník 1618-1635; 2) císařský kyrysník 1634-1648.
Červená se žlutou patřila k odznakům markrabat bádenských, ale i kompaniím lotrinských vévodů a rovněž zřejmě i regimentům brunšvickým.
Poručíkova partyzána z Rembrandtova plátna dokládá tehdy všeobecný úzus, platný od šestnáctého věku, označovat důstojníky pěchoty (a dragounů) partyzánou, původně funkční dřevcovou zbraní, posléze už spíše jen dekorativní. Stupeň hodnosti byl následně vyjádřen nejen bohatostí dekoru (plastického nebo inkrustovaného na hrotu s motivy znaku panovníka nebo majitele pluku - včetně iniciál), ale i na třapci z hedvábných či dracounových vláken, často v barvách šerpy. Na konci století byla partyzána nahrazena subtilnějším spontonem, který zůstal distinkční důstojnickou formou v řadě armád až do konce XVIII. století. Poddůstojnické hodnosti od kaprála po šikovatele obdržely halapartnu.
Původně funkční ochranná nákrční zbroj byla během následujících desetiletí rovněž zredukována na nyní již jen dekorativní nákrční kovové označení ve formě různě tvarovaného ozdobného srpku s dekorem opět připomínajícím příslušnost k armádě nebo k pluku a s bohatostí ornamentů a mírou zlacení, často vyjadřující stupeň hodnosti. Tato svého druhu distinkce byla obvyklá ve většině evropských armád až do konce XIX. století, naposledy jako součást barevného přehlídkového nebo ceremoniálního důstojnického stejnokroje. V habsburské císařské a posléze rakouské či rakousko-uherské armádě však tento způsob důstojnického označení zaveden nebyl.
Jízdní hajduk Bethlena Gábora; 1618-1625
Velmi důležitým komponentem vojenské symboliky, nejen ve třicetileté válce, byly samozřejmě prapory a standarty. Od antického vexilla (proto také nauka o praporech je nazývána vexilologií), přes labarum až po gonfanony a penanty středověku a následné praporce (od třicetileté války už nazývány prapory) lancknechtské pěchoty a standarty jezdeckých pluků. Praporce lancknechtských houfů byly na krátkých žerdích (ty se udržely ještě na počátku zmíněné války) a měly listy ponejvíce čtvercové a zaoblené. Praporové listy byly malovány olejovými barvami, častěji ale sešívány či bylo při jejich zhotovení obvyklé i užití různobarevné látkové aplikace, velmi často s geometrickým členěním na střídavě barevné vodorovné pruhy (například u českých stavovských, ale i dalších zemských formací - v tomto případě hornorakouských či rakouských - podle heraldických barev červené a bílé). Také ale byly plochy šachované - u pluků vévody krnovského nebo kompanií ansbašských černé a bílé - velmi známé jsou bílé a světlemodré heraldické routy bavorské, položené na plochách listů praporů ligistických pluků. Ostervové ondřejské kříže - opět patrona řádu Zlatého rouna sv. Ondřeje - byly na praporech španělských a císařských pluků v červené barvě, souběžně se zmíněnými šerpami. Obvyklé byly na bílém listu, ale poměr barev byl i obrácený, s následně podloženým nebo překrývajícím obrazem Madony nebo černého císařského orla, od třicátých let s obvodovými lemy s kose položenými pruhy v červené, bílé, žluté a černé barvě, které byly záhy vystřídány plaménky ve stejných barvách. Obvyklé byly u císařských, španělských nebo ligistických praporů i další emblémy, vedle Ukřižování a obrazů světců byla zastoupena i symbolika světská (např. erby), doplněná hesly a motty v latinském jazyce a ornamentálním zdobením. Ve zmenšené formě se stejné či obdobné náměty objevují i na standartách (kornetech) kyrysnických nebo arkebuzírských pluků. Ty byly ovšem nejen menších rozměrů, ale i výhradně hedvábné, s dracounovým vyšíváním a obvodovým třepením. Dragounské a posléze husarské formace měly list standart vykrojený a se dvěma cípy, což byl způsob, obvyklý i v dalších armádách (ve francouzské armádě ale byly cípy zaoblené).
Prapory švédské infanterie byly většinou jednobarevné (modré, červené, bílé, žluté nebo zelené) a názvy regimentů byly původně podle praporů. Obvyklé byly alegorické náměty slunce, měsíce, lvů, tří korun, šípů, jetelových lístků a samozřejmě iniciál panovníka (Gustava Adolfa II.). Nejen u švédských jezdeckých standart, ale i u praporů a kornet dalších německých protestantských oddílů pěchoty a jízdy - zejména u hessenských a saských - byl mj. obvyklý motiv ruky ve zbroji a s mečem, vycházející z oblaku a hojná byla hesla s biblickými citáty, s iniciálami zeměpána ve věncích s korunou v převýšení, ale i makabrální náměty s lebkami či stylizované figurální či krajinné motivy.
Francouzské pěchotní prapory byly - jak zmíněno u šerp - typické jednotnými bílými kříži - s barevnými poli mezi rameny podle jednotlivých pluků. Nejstarší pluk Pikardie měl pole červená již od r. 1512, pro královské útvary byla typická barva modrá, posléze s bourbonskými liliemi. Jezdecké kornety měly vedle modrého pole i červené a bílé, celé pokryté zlatitými liliemi. Ve větším provedení byly francouzské královské prapory s liliemi bílé (na řadových lodích) či červené (na galérách) typické pro válečné námořnictvo. Jinak byla bílá vlajka až do revoluce všeobecně symbolem francouzské monarchie.
Rozmanitost praporů a standart se během války všeobecně redukovala, jak je například známo u císařských orlů od třicátých let s babenberským náprsním štítkem s iniciálami císařů Ferdinanda II. a Ferdinanda III. Podobně tomu bylo i v dalších armádách, kde postupně převažovaly náměty dynastické, zemské nebo majitelů pluků (znaky).
Obdobné motivy jako na praporech či standartách byly i na látkových krytech tympánů jízdních pluků či praporečcích na trumpetách stejně jako na zdobených pláštích pěchotních či dragounských bubnů.
Rekonstrukce praporů a standart z tohoto období je velmi obtížná, neboť se dochovaly prakticky pouze v defektní či fragmentální podobě. Obrazové prameny navíc nejsou vždy věrohodné, vzhledem k tomu, že grafické dokumenty nejsou barevné; u maleb je často - jak uvedeno u Velásquezova plátna - zachycen stav pozdější a neodpovídající původní době. Relativně nejspolehlivější podklady jsou u dobových portrétů důstojníků, kde je často vedle jména uvedena i cenná datace. Badatelsky jsou pro svou autenticitu velmi cenné dosud často ještě odborně nezpracované (přes formální evidenci) zejména zámecké, muzejní a galerijní kolekce dobových portrétů.
(Všechny prapory a standarty jsou číslovány po řadách zleva doprava)
Pěchotní prapory císařské a ligistické armády: 1) prapor císařské pěchoty z počátku XVII. století obvyklý v prvních letech války; 2-4) prapory císařské pěchoty (varianty) v prvním desetiletí války; 5) prapor císařské pěchoty z let 1630-1650; 6) prapor španělské pěchoty (tercios) jako spojenecké císařské formace
Pěchotní prapory císařské a ligistické armády: 1) prapor císařské pěchoty s českým lvem ze třicátých let XVII. století (podle Z. Svoboda: Česká státní a vojenská symbolika, 1996, s. 7); 2) prapor bavorské (ligistické) pěchoty s ostervovým křížem jako císařského resp. španělského spojence (viz Kapitulace Bredy D. Velásqueze); 3 a 6) prapory bavorské (ligistické) pěchoty – varianty; 4) prapor císařské resp. ligistické pěchoty pěšího pluku hraběte Wolfa (Filipa) z Mansfeldu; 5) prapor bavorské (ligistické) pěchoty s emblémem jezuitského řádu.
Pěchotní prapory českých stavů, jejich spojenců a dánské armády: 1) prapor české stavovské pěchoty resp. hornorakouských spojeneckých pluků; 2) prapor dolnorakouské pěchoty jako spojence českých stavů; 3) prapor české stavovské pěchoty pravděpodobně falckých oddílů Fridricha Falckého jako krále českého; 4) prapor pěchoty spojence českých stavů vévody Jana Jiřího Krnovského resp. ansbašských pluků; 5) prapor pěchoty spojence českých stavů hraběte Petra Arnošta z Mansfeldu (pravděpodobně osobního pluku); 6) prapor dánské pěchoty resp. válečného loďstva Dánského království tzv. Danebrog, nejstarší evropská vlajka.
Pěchotní prapory Saska, protestantské Unie a dalších říšských evangelických zemí: 1) prapor saské pěchoty; 2) prapor pěchoty protestantské Unie, pravděpodobně bádenských resp. brunšvických pluků (stejný prapor byl už v XVI. století znám u francouzských hugenotů resp. jejich německých protestantských spojenců); 3-4) prapory německých protestantských (unionistických) pluků; 5) prapor pravděpodobně anhaltské resp. durynské pěchoty; 6) prapor hesenské pěchoty (osobního pluku).
Pěchotní prapory švédské armády: 1) oficiální prapor Švédského království, obvyklý jako vlajka válečného námořnictva resp. armádních útvarů (pravděpodobně); 2-3) prapory elitních pěších formací Gustava Adolfa II.; 4) prapor švédského tzv. bílého pluku Wilhelma Buttova z r. 1632; 5) prapor švédského pěšího tzv. zeleného pluku z let 1630-1635; 6) prapor švédského pěšího tzv. žlutého pluku z let 1630-1635.
Pěchotní prapory francouzské armády: 1) první historický prapor pěšího pluku Picardie z r. 1512; 2) prapor pěšího pluku Piémont z r. 1558; 3) prapor pěšího pluku Champagne z r. 1569; 4) francouzská královská vlajka válečného námořnictva (i obecně vojenská) - na královských galérách ve Středozemí bylo obvyklé červené pole; 5) prapor francouzské pěší gardy; 6) prapor pěšího pluku Auvergné s vícebarevnou kombinací, záhy obvyklou u dalších pěších pluků z r. 1606. První plukovní prapor tohoto typu byl u pěšího pluku Bourbonnais z r. 1584.
Standarty (kornety) císařských a bavorských (ligistických) jízdních pluků: 1-2) standarty císařských kyrysníků v letech 1618-1635; 3) standarta španělské těžké jízdy; 4) standarta císařských arkebuzírů před r. 1630; 5) standarta bavorských (ligistických) kyrysníků; 6) standarta císařských kyrysníků pluku hraběte Pappenheima do r. 1632; 7) standarta bavorského (ligistického) tělesného pluku vévody Maxmiliána; 8) standarta bavorských (ligistických) arkebuzírů.
Standarty (kornety) českých stavovských, německých protestantských a švédských jezdeckých pluků: 1) standarta české stavovské jízdy 1618-1620; 2) standarta arkebuzírského pluku Kristiána z Anhaltu mladšího (8.11.1620); 3) standarta saského jezdeckého pluku Bernarda Výmarského; 4) standarta saských kyrysníků; 5) standarta švédského Královského německého tělesného pluku r. 1632; 6) standarta švédského kyrysnického pluku Tott; 7) standarta švédského Upplandského kyrysnického pluku; 8) standarta švédského Finského kyrysnického pluku.
Standarty (kornety) dragounských a lehkých jezdeckých pluků: 1-2) standarty císařských dragounů; 3) standarta bavorských (ligistických) dragounů; 4) standarta sedmihradské lehké (husarské) jízdy Bethlena Gábora; 5) standarta dánských dragounů; 6) standarta saských dragounů; 7) standarta švédské dragounské kompanie 1635; 8) standarta francouzských dragounů.
Seznam literatury:
BRZEZINSKI, R. - HOOK, R. Gustavus Adolphus Army – I. Infantry, MAA-Series No. 235, Osprey, 1994.
BRZEZINSKI, R. - HOOK, R. Gustavus Adolphus Army – II. Cavalry, MAA-Series No. 262, Osprey, 1994.
FUCHS, W – PAUR, M. Fahnen und Feldzeichen in der Schlacht bei Pavia auf dem Teppichen des Nationalmuseums in Neapel, In: Zeitschrift für Heereskunde (dále jen ZfH), 1941.
FUCHS, W. Fahnen und Feldzeichen im 16. Jahrhundert, ZfH, 1938.
FUCHS, W. Feldbinden und sonstige Feldabzeichen im 16. Jahrhundert, ZfH, 1932.
JANY, C. Über Feldbinden und Feldzeichen im Dreißigjährigen Kriege, ZfH. 1931.
KANNIK, P. Uniformen in Farben. Berlin, 1967.
KNÖTEL, H. – SIEG, H. Handbuch der Uniformkunde. Hamburg, 1937.
MOLLO, J. Die bunte Welt der Uniformen. Fribourg, 1972.
NOVÁK, J. B. Rudolf II. a jeho pád. Praha, 1935.
ORTMANN, E: Fahnen im Dreißigjährigen Krieg, 1, In: Zinnfiguren 1980; 2, In. Zinnfiguren 1981-82.
PIJOAN, J. Dějiny umění, sv. 6 a7. Praha, 1980-1981.
QUARRÉ de Verneuil, R. Les Couleurs de la France, ses enseignes et ses drapeaux. Paris, 1876.
SKÁLA ze Zhoře, P. Historie o válce české. Praha, 1988.
FERRANO, Ch. La Guerre de 30 Ans, Uniformes, No. 101, 1987.
WAGNER, E. Ars bella gerendi. Praha, 1980.
Za cenné rady a připomínky děkuji panu Erwinu Ortmannovi z Výmaru.
Úvahy nad tímto příspěvkem nebo dalšími souvislostmi lze dále rozvíjet na diskusním fóru: tricitka.brodec.org
Původní adresa příspěvku:
- primaplana.net/txt/varia/vogeltanz-30-wagner.html