Úvodní stránka > Přednosti stavu vojenského

Přednosti stavu vojenského

24.10.2022 06:44

Jan Hošek - ed. Karel Sáček

Naposledy upraveno: 24.10.2022

Kniha „Přednosti stavu vojenského“ (Přednosti Stawu Wogenského) byla vydána v Praze roku 1799, tedy v čase probíhající druhé koaliční války proti Francii. Jedná se o dílo, které se v češtině snaží přiblížit všední život vojáka v c. k. armádě.

Část této práce popisuje smyšlený rozhovor mezi verbířem a mužem zvažujícím, zda má vstoupit do armády. Zaznívají zde argumenty, z nichž některé zůstávají platné i po dvou staletích, jiné již v současnosti vyznívají především legračně. Tato pasáž, nacházející se na stranách 21-72 byla zdigitalizována a jazykově částečně upravena.

Originální znění v digitalizované podobě viz books.google.cz/books?id=RetgAAAAcAAJ

- srovnej též s vhu.cz/exhibit/hosek-jan-prednosti-stawu-wogenskeho/

Verbování k c. k. kyrysnickému pluku podle malíře Oscara Rexe (1896) a výřez z tohoto vyobrazení.

Ot. Dobře-li pak jest na vojně?

Od. Tam zajisté dobře musí býti, kde jest všeho dost, peněz, chleba, piva, vína, kořalky, muziky a občerstvení všech smyslů, neb tam ze všech zemí kontribuční peníze se scházejí, tam se všechno od masa, od chleba k životu lidskému potřebného dováží, jest veselo v ležení vojenským, než v kterémkoliv hlavním a velkým městě.

Ot. Jak pak to všechno může býti, když naše matky říkají, že jest vojákem zlé býti, na vojně že jest zle a to také jiní sousedé a naši přátelé povídají.

Od. Milí synové, vaše matky mluvějí jako ženy a jako matky, kteréž příliš svých synů nepořádně milují, radši se na vás dívají, abyste od východu až k západu slunce v potu tváři klopotou práci do mozolů a zkrvácení rukou v nouzi a chudobě konali, než abyste rytířské ctnosti prostředkem udatné zbraně vyhledávali a tudy rytířům a pánům budoucně v bohatství a ve štěstí rovni byli. Prosím, považte sami, co matky neb ženy můžou o vojně zlého mluviti, které neví, co vojna jest, neví co jest důstojnost vojenská a jak živy na vojně nebyly, jakého svědectví jest z marného a podvodného sluchu, ale ptejte se očitých svědků, z kterých jeden jest dostatečnější k vydání svědectví než městských sousedů a matek vašich deset. Ptejte se těch, kteří na vojně jsou, aneb byli, zdaliž tomu tak jest, co vaše matky o vojně mluví a doslechnete všechno jináč, že oni vojnu na nejvýš schvalovati budou, matky vaše z klamu obvinějí, i to považte a bedlivě šetřte, co může slepý mluviti o barvách, co může vždycky zdravý o nemocech, nebo co řekne hodně bohatý o nouzi, aneb o chudobě, tak podobně vaše matky nemůžou o vojně mluviti, proto, poněvadž neví co dobrého vojna vojáků přináší a jak jemu ve všem štěstí prospěšná jest, jistě by tam nebyli velicí páni, kdyby tam zle bylo. Druhý soused rovně haní to, mluví o tom, co jemu nepovědomého rovněž bude, nějaký bojácný krejčík, který nikdež, než za kamny aneb mezi zdmi městskýma života svého neprovedl, sotva na vandru bábí a koláče as míli od vlasti snědl a navrátil se domů.

Za druhé: Závist ta i haní vojenský, plodí domácích synkův, kteří když vidí, že ze svého řemesla, obchodu, čachrů a handlů neb domácího sedlačení k žádnému zníku a prospěchu jíti nemohou, majíce o tom dříve známost, kterak ten a jiný jejich přítel do urozeného stavu a bohatého štěstí, prostředkem vojny udatného bojování srdnatého srdce přišel a nad ně povýšen, jim kolikráte za pána představen byl, oni vidí, že svého přítele k válečnému mění vtipu schopného, šikovného, jemu vším mocným způsobem vojnu haní a oškliví, aby i on v jejich sprostnosti s nima po domácku nouzi třel a povržen tak jak oni jsou, svého života bez památky a prospěchu své vlasti dokonal, když tehdy ty a takový chtějí stav vojenský opovrhnouti a jiným to zlé vojenského života blebtati a popisovati, jsou-li moudří a rozšafní mužové, ať tyto věci zachovají, těm kteří chtějí na vojnu za vlast a za krále bojovati, ať jim obšírně předestřou, všechno nebezpečenství života vojenského, naproti tomu zase ať zamlčejí co dobrého, co užitečného přináší stav vojenský. Sice veliká lehkost jest strašiti s mnohým nebezpečenstvím a protivenstvím to též stálého člověka a zamlčeti, to co mu z takového zmužilé přijatého nebezpečenství dobrého a chvalitebného přijíti může, jestli by tehdy to postačovalo, aby každý zrážel, kdo který stav chce vyvoliti, aby jemu samá těžkost představena byla, král nebude chtít pro množství starosti králem, kněz pro nebezpečnost všelikých chytlavých nemocí nebude chtít býti knězem, kupec pro strach vln mořských větrů, hromobití nebude chtít z domu na moře se vydati, ano žádný na světě se nevožení, neb není žádného trpčejšího břemena jako manželského a kdyby se mělo jim všechno zlé mládencům předstírati a žádná zmínka o štědrým večeru se nedělati, pominul by brzy celý svět a tak do rukách nepřátelských přísliby všechny krajiny, král a my všichni poddaní, jsa jeho velikou lehkost jeden každý směle může poznati a hned ty kteříž vojnu haní do nenávisti vzíti a jim napotom nic nevěřiti.

Ot. My slyšíme od hodnověrných, že tam bývají biti a skrze špicpruty vojáci musejí běhat, třebas v zimě.

Od. Ovšem bývají tam bití, však ale zlí a nedobrý, bezbožní a ty kteří se cvičiti nechtějí, kteří kradou, z vojny utíkají, ležení vyzrazují, svým kamarádům škodí, svým vrchním poslušní býti nechtějí. To se stává všude ve městách i ve vesnicích, kdo zle dělá, Boha hněvá, přikázání církevní a královské nařízení přestupuje, bývá trestán a bývá bit. To se stává i malým nerozumným dětem, kteří když se cvičiti nechtějí, učitel je mrská. Kteří kradou, kradou ve městě aneb ve vesnici, zlé pověstě jsou živí, nejenom bývají špicpruty, nechť ono se to v zimě aneb v létě mrskání a provazem oběšení, mečem sťatí, pak-li poddaný jsou, na robotě, ve stodole, při orbě, při žních, při sečení luk, jestli dobře a věrně nedělají, tak jak sluší, jsou rovněž biti. Mnohý pán ze své náklonnosti své podané bez podstatné příčiny sám osobně bez pomoci drába aneb povinného náležitě bije a záda jim probírá, co na vojně nikdy se nestává, tak tedy kdo co doma udělá zlého, ještě hůře jest než na vojně.

Ot. Praví se, že je tam velká služebnost, bídný život trpký, protivný, že se tam málo vyspati může a kolikráte voják pod širým nebem přívalům, dešťům, hromobití, větrům, bouřkám, sněhům, zimně i horku podaní býti musí.

Od. Služebnost jest tam tak velká, jak potřeba jest poslušnosti náležitá poslušnost králi a k vlasti dobrá rezoluce, všechnu tu služebnost ve sladkost na lehkost obracuje. Vedle kde jest tak svobodný svět, aby v něm lidé poslouchati nemuseli: zajisté i císař a král svému právu, které jest vydal aspoň podle příkladů poslušný býti musí, proto v žádnou služebnost se neuvádí, kněžstvo musí býti poslušno svým biskupům, mniši svým prelátům, žena muži a někdy muž, když sukni prohandluje ženě. Města právu a magistrátu, poddaný vrchnosti, vesnický obyvatelové svému rychtáři, svobodník svému staršímu a tak voják vůdcům, oberstům, hejtmanům a hodným pánům služebně posluhuje, proto žádný otrokem není. Z toho se poznati může sprostý muž, když přijde k svému vrchnímu praví mu: Pane generál, pane oberst, pane hejtman a on pak když s ním mluví, praví mu: Slyšíte vy a nebo kamarád soldát, nic tam není, vaší milosti, milostivý pane, ale všechno srdečně, upřímně se tam jedná.

Jaká pak jest to služebnost vartu stát? Svou flintu neb pušku čistě mít vypucovanou, sám čistě býti oblečený, vyčesaný a napudrovaný, ochotný býti do bitvy, bedlivým a neospalým, dvě míle za den jíti, pak den odpočinutí jest, držeti snažně služebnost, která jest větší doma a nebo na vojně: 1. Doma od slunce východu až do slunce západu stůj sedláku neb měšťanovi na mlatě, od slunce východu až do slunce západu při pluhu, na večer, když dost málo pojíš, ještě musíš u dobrého hospodáře dříví štípat, louč a třísky k polívu připravovat, nyní mně pověz, když voják tak násilnou vartu aneb služebnost obtížen bývá a za to má služby celoroční selský synek 12 zl. z toho se musí šatit, košile, boty, střevíce, klobouk, punčochy kupovat. Voják má denně 5 kr. a 2 libry chleba, to činí 30 zl. jedna každá libra za 4 kr. činí 8 kr. ročně to činí 24 zl. v sumě 54 zl. mundůr, klobouk, košile, střevíce, kamaše, punčochy když mu sednou, generál toho regimentu, při kterým sprostý slouží, dá mu nový, otrhaného a bosého chodit jej nenechá, což nikdy nečiní měšťan, aneb sedlák svému sloužícímu. Tak když dohromady drží kamarádstvo a dá jedenkaždý muž denně 1 kr. na maso, každodenně polívku, má svůj dobrého kus masa hovězího, i svůj dobrý truňk piva časem vína, kde maso sotva na Boží hod u měšťana okoštuje, služebník u sedláka kolikráte ječného a ovesného chleba musí zavděk přijmouti. Velký tedy jest rozdíl domácí služebnosti od služebnosti vojenské.

Co se spaní vojáků dotýče, ptám se tebe, nechť voják jest v garnisoně, neb ve městě může 8 hodin pospat, neb kantonýruje, neb jest v poli ležení, vezmi vojáka kde chceš, všude dobře, do červena se vyspati může. Kdekoliv jest voják všude jistou hodinu má k spaní, to vidíme dle kázně vojenské, soumrakem na bubny znamení aneb capenštráchu, okolo hodiny osmé jedenkaždý voják jest ve svým kvartýru, ve své vesnici, v ležení, ve svým celtu a všudy jest takové mlčení, aby jeden každý spáti mohl, jakoby samé děti na kolébkách ležely, žádný ani písknout nesmí, kdo vidí kde sprostého vojáka v hospodě, kafehouzích okolo hodiny 10, 11té aneb 12té, kde mnohý měšťanové darebných močhubů sedí, až do rána nemalý počet, ale houfové, kteří s korbelem a náramným pitím a žraním, obracejí den v noc a noc v den, ve kterých pivo bůh jest, kterážto nepořádnost a neslušnost při vojsku se nespatřuje, ale hodiny k spaní náležitě se pozorují. A medle co chtějí řícti o spaní vojenským nezkušeným, kteří když vartu v noci vidí státi, myslejí, že snad celé ležení na vartě stojí a nespí, to věděti mají, že sotva z 5 tisíc ležení čtyři sta mužův pro náhlý a nenadálý vpád okolo ležení ponocuje, kteří ještě buď každou hodinu aneb ve dvou hodinách dojista oblézovaný bývají a tak 4 600 mužů bezpečně spí a odpočívá. Prostým co pak dělají sedláčkové kde pracovati sobě postačiti nemohou, brzičko ráno a neb hned od půlnoci a kdo ví kdy na noc pasou dobytek a časně jede vorat, vozí hnůj, aneb do lesa jede krást, pak časně jede na robotu, mnoho-li může spát, co pak krejčí a ševci a jiní řemeslníci dělají celé dny a noci šijou a prtějí, i v den sváteční a nedělní, tak že všichni žlutí, vodnatí a jako zmámení od nevyspání vyhlíží, čehož na vojáku nevidíme a tudy porozuměti můžeme, že se do sytosti a do barvy voják a jedenkaždý válečný muž vyspati a sobě pohoviti může.

Za třetí. Aby voják pod širým nebem kdy mokl, krom marše, to žádnému povědomo není, má vojsko stát celty a baráky jako domy a tak jako pod střechou měšťan, tak voják pod svým celtem odpočívá a málo pod širým nebem bydlí, obzvláštně když toho žádná potřeba nepožádá, pak-li se kdy stane, že by pod širým nebem dešťům a povětří byl oddaný, aneb potřebný, z toho tak veliká těžkost následovati nemůže, však to se stává obyvatelům země, neb oni téměř všichni větrům a dešťům podrobení jsou, tyto jsou dva živlové tak mocní, že jim ani pán, ani sedlák, ani měšťan, ani voják poroučeti nemůžou, ano když prší, musejí všichni pršet nechati a když povětří věje, žádný tu díru odkud věje zastrčiti nemůže a kolikráte velicí páni v dešti a v povětří sem tam za příčinou dobrého království jedou a žádný sebou své střechy neveze, zmoknou do košile a zas uschnou, proto od deště neshnijou. A kolikráte měšťan v dešti a v povětří z jednoho města do druhého dnem i nocí v dešti a v povětří za příčinou svého handle a obchodu světa probíhá, býť pršelo a nebo válo, žádného jarmarku opomenouti nechce a kolikráte sedláček v dešti na povětří pole své vorá, an proto doma za pecí aneb v mědence nezůstává, vědíc, že žádnýho až dosavadě vítr od pluhu nezanes, ani tak zem nenamokla hodně, aby se s dobytkem snad až pod pás probořili, aneb propadli a jako obchodu a handlu vorby země pro povětří od deště nepřísluší, zbraně vojenského života opominouti pro trochu dešťové vody, aneb jednoho neb druhého dne povětří, kde v ležení voják před vodou a větrem bezpečnější jest nežli král v paláci, pán v tvrzi, měšťan v domě, sedlák v chalupě. Příkladů máme dosti, že větrem zbořené paláce a domy mnoho lidí zasuly a o život připravily. Tak když nelibě hodovali synové a dcery Jobové, přišel vítr, stavení zbořil a zasul je. A mnoho jiných nebezpečných škod s vyvrácením mnohých silných dřev v lese, ano ve městě učiní vítr a povětří, když domům krovy, stodoly, chrámy a věže boří, tam zajisté věř a ve skutečnosti měj, co se nikdy nepotrefí, ani nepotrefilo v ležení, ani jaký náhlý déšť zdvihne jen povodeň zbraň, kusy, vozy nemůže pobrat a pryč odnést, jako při břehách odnáší celý domy a stavení, děti, silný muže, kdo zmokne zase uschne, neb větrem neb slunečním paprskem, kdyby pro hromobití zimu a horko neměl býti žádným vojákem, tak pro tu příčinu nesměl by býti taky žádný ani sedlákem, ani měšťanem, poněvadž hromobití, krupobití a jiné přílišné horko více jest nezdravé, tak na statku škodí měšťanu i sedláku, nežli vojáku, následovně by se z měst a vesnic museli vystěhovat všichni obyvatelé.

Jeli tomu pravda když hrom bije, bije ne nadarmo, neb věže a domy klátí, chrámy, města a vesnice zapaluje, dobytky poráží, škodí obyvatelům, což ničehož nepůsobí vojáku v ležení pod dobrým celtem odpočívajícímu, jestliže kterého zabije, to se jednomu každému v jeho vlastním příbytku státi může, ano až dosavadě více jest od hroma poražených na poli ženců, na věžích zvoníků, na pastvách dobytka, nežli v ležení vojáků, poněvadž tato jasná a rychlá střela ohní fortuito se připsati musí a někdy obzvláštnímu řízení božskému, ten tedy naproti stavu vojenskému neplatí.

Krupobití zas víc škodí obyvatelům, neb kde jest většího naříkání a pláče, jako když při obyvatelích, když jim nenadále krupobití osení potluče, tak ani nemají co žíti, ani na podzim čím zasíti, od toho zármutku daleko jest voják, on svůj žold přece bere a vem kde vem, on dobře bez starosti živ jest, co se toho dotýče, že snad v tom přívalu a neb potlučení voják zmokne a nebo několik ran do hlavy neb do zad od ledových kulek dostane, to se všem přihodit může, poslům po cestě, měšťanům v obchodu sem tam probíhajícím v handlu, sedlákům vorajícím na poli, pastýřům při stádě, knězům jdoucím, aneb jedoucím k nemocnému a myslím že by jeden každý obyvatel raději 100krát zmok a tisíc ran až do krve od krupobití vydržel, než aby je jednou neměl co žít, anebo co jíst, aneb co sít.

Zima a mrazové kdo to chce bedlivě pozorovati, zase více škody obyvatelům nežli vojákům, voják pak-li zimní kvartýry drží, co mu zima škodí: doma sedí celý den, i jeho plat se mu do domu, od kaprála, aneb od unteroficíra přinese, v zimě se dle regul nebojuje a pak-li se stane, že jeden měsíc a nebo o dva později do zimních kvartýrů přijde. Proto vojáka mráz neroztrhne a nýbrž přílišnou a nezdravou vlhkost vytahuje, krev občerstvuje a vyfryšuje, dobrou chuť, dobrý apetit k jídlu, k pití a k spaní dělá, shnilou krev a melancholickou odjímá, z váhavého člověka dělá a jako strom v zimě odpočívající hojnějšího ovoce vydává, tak člověk když trochu zimy podnikne, ovoce dobrého zdraví nese, zima a mrazové a přílišný sníh obilí na polích škodí, že obilíčko časem i vyhynuje, více to oznobuje, třebas i světnici sedláka než v poli bojujícího vojáka, který jsa dobře naproti zimě, mrazům a sněhům zaopatřený jak s pláštěm, tak soukenným kabátem, spíše jeden den vytrvati a vystát může zimy než mnohý otrhaný měšťan, aneb v plátěné haleně a v plátěných plundrách s holým krkem a vysazeným břichem ubohý sedlák, ani se tak mnoho kašlu a katharu nebojí srdnatý voják, až mlhavý čas a mokrý mají mu něco vlhkosti do těla přidají, dobrá fajfka tabáku a sklenice litomyské rosolky všechny flusy, který by se ke katharu aneb skládali, všechno to rozhání pryč, ten jest výborný vojenský lék, lepší dělá v poli nežli mnohý sladký larkváře, setlelé mdlé a darebné thé, v krku kurklování, suché lázně, pocení, v teple a v pokoji, mnozí páni z domu a z pokoje nevyjdou, jejich celý tělo hlídá celou zimu huňatý vlk, liškou nohy obkládá, králíčkové paruky futrujou, měkoučký beránkové na zádech a na ramenách leží, v bavlně odpočívají ruce, služebníci ať někdy napřed zádu topí, na uhlí dýmají, lékařové každodenně do domu pospíchají, ne tak za puls, jako za měšec popadají a sotva dost malý vítr buď pod dveře pro foukne, aneb maličká zima pod škorpynu se někde u okna prodere, najednou zahání vlka, lišku, berany a zímavou podagrou, kašle štekartárem, souchotinma celé tělo obkličuje a do mdlob, taky do hrobu přivádí, kde drsnaté, vsazelé, pevné a všemu zlému i dobrému zvyklé tělo vojenské nic podobného obávati se nemá, co sem o zimě teď přednesl, to i o horku se rozuměti má, obojí to nic proti stavu vojenskému nebojuje a boj nic vojáku neškodí a nýbrž vždy na obyvatele městské a vesnické více připadá. Patř na žence od východu až k západu v potu tváři kterak pracují a sotva dost žízeň s darebnou teplou vodou zahání, když slunce na lvu stojí, nejprudším paprskem země, skály i vody a celý svět zahřívá, v tom horku při lopatě a motyce až do mdloby stojejí v zahradách, zahradníci na vinicích vinaři v tom horku nazí státi musejí, kloboučníci, tkalci, soukeníci, též punčocháři těžce valchují, tesaři a zedníci pro lepší teplo vzhůru lezou, otvírají skály havíři, mimo horka nebeského při peci stojejí pekaři, při ohni stojejí kováři, kotláři, zámečníci, zlatníci, i písařům mdlobou péro padá a ty jenž při knihách sedí a čtou, teplem spí a zdřímají a snad žádný více nenaříkají jako mlynáři, kteří horkem a slunečnou palčivostí vody, tu kterou měli potratili a jinší nenabývají a tak tudy oni stojíce na suchu, činži přec zcela zouplna neb k svatému Jiří neb k sv. Havlu připraviti a shledati musejí, ty teplo sužuje až jim pot na čele vyráží, co řeknu o sedlácích, od nich nic neuslyší jiného než samé naříkání nyní mu příkrý deště, pomalé chvíli veliké sucha a teplo mu obilíčko v zemi zdržuje, dědiny sadí a louka vysušuje, tráví a jinou píci pro dobytek k zkáze přivozuje, hned brzo uslyší se jiné naříkání, na myši, kobylky, mušky, brouky, ptactvo nebeské na větry a mlhy, krupobití, oheň, přívaly a horko a kolikráte všechno toto zlé na sedláka se jedním rokem shrne, kteréžto neřesti a poklísky vojáka se nedotknou, pak-li toho slunečného horka, prachu aneb žízně jednu aneb dvě hodiny zakusiti musí, potrefí se mu druhý den kafé, rosolka, víno, pivo píti a má příležitost dost ochotnou sem tam horko, prachu a žízně udusiti, kdyby člověk měl sobě povážiti jednoho každého stavu bídy a těžkosti, žádný stav by sobě nemohl vyvoliti, poněvadž všude najde více trní, nežli růže.

Ot. Říkává se, když někdo něco udělá: musíš jít šelmo na vojnu, budeš rekrutou, tak tehdy vojna musí býti něco zlého, poněvadž trest pokládá.

Od. Moudří a rošafní správcové, aneb ouředníci toho nikoliv mluviti nebudou, neb celému světu povědomo jest, že vojna jest jednomu neb druhému za štěstí, štěstí není pokuta, ale za dobrý odměna, s dobrým štěstím žádný pokutován býti nemůže. Ze sedláka nemůže býti než měšťan aneb jenom tak zůstává.

Z prostého vojáka může býti obrst i generál i císař, tak Valerius Diokleciánus z malého městečka Dioklea zdíl maje pošlý, kde Maximianus Heroules, řecký muž, ale udatný voják z Panoně, byl spolu císařem, v roku 284. Příkladů máme nejenom na sta ale i na tisíce, ten a podobný voják v žoldu stojí ročně 4 000 zl. mimo důstojnosti a stavu tak i káže rytířského a toho když dosahuje sprostý voják, to má býti jeho pokuta? Ó, to je dobrá pokuta, hloupě a nesmyslně by zajisté mnohý ouředník řekl, kdyby některý poddaný něco udělal, počkej, budiž knězem. Poněvadž kněžstvo má své vychování a z toho sprostého kněze mohl by býti kanovník i biskup, tak zajisté nezištně mluví, když vojnou straší a chce to míti za pokutu, čehož by sám za štěstí přijal a darebně k vojně chuť majícím dělá strašlivou a nechutnou i protivnou. A nýbrž z křivdy by mohl býti obviněným, od všech polních vůdců, kteří nezlopověstných, ale poctivých lidí vůdcové jsou.

Ot. Kterak pak tam může dobře býti, když tam urazí nohu nebo ruku, pak jest člověk do smrti mrzák?

Od. To se může stát, i také ne, o budoucích věcech těžce v jistotě se může rozprávět, že mnoho tisíc vojáků, kterým se nic podobného nestalo a pak-li se stalo jednomu neb druhému, strach ten nemá přicházeti na všechny neštěstí nechodí po horách ale po lidech, mnohý se utopí, mnohý z věže spadne, tak by se měl každý utopení bát, každý by se měl věže, neb vysokého stavení strachovat a víc zajisté k neštěstí přijde lidu podomácku nežli na vojně, mnozí jsou tesaři a v lese při porážce kmenu dříve strmějí nohu, jiní ruku, kde tisícům tesařů, se to nestane, mnoho je zedníků, kteří z lešení spadnou, ruku aneb nohu zlámou, mnoho selských synkův, kteří podomácku z půdy neb v zahradách ze stromu padají a jsou mrzáci až do smrti, mnoho ševců, kteří nepozorně šídlem oka sobě vypíchnou, mnoho mlynářů, kterým kolo aneb kámen prsty aneb celou ruku utrhne, jestli tedy proto by se nemělo jít na vojnu, že tam jeden neb druhý ruku nebo nohu ztratí, někdy muselo by mnoho řemesel a kunstu přestati, jako kominíci, přikrejvači, klempíři a jiní mnozí, kteří mají více neštěstí a smrt zápasem, nežli vojáci a ještě s tím rozdílem, že ti jenž k ourazu na vojně přicházejí, mají do smrti vyživení od krále a pána země, tyto pak dům od domu, neb při poutech před kostelem veřejně žebrati musejí, ti k ourazu přišli pro vlast a pro krále, pro obecní dobré a to smělé a nesmrtelně, oni pak pro pouhý toliko užitek, bídně a hanebně, tak jest marná a bázlivá věc věřiti budoucího neštěstí se před časem báti a strachovati, která snad nikdy nepřijde a jak o vojně obyčejně se praví, kolikráte jest větší strach smrti, nežli samá smrt, větší strach vojny, nežli samá vojna a jako dvojnásobem když nese, který jej netrpělivě nese, tak dvojnásobnýmu strachu se potřebuje ten, který se budoucího neštěstí přílišně obává a strachuje, kdežto žalmistra Páně všem obzvláštně vojákům připomíná: Padne podle tebe tisíc a po pravici desetkráte víc a k tobě se nic nepřiblíží. Cadent a latere tuo mille, decem millia a dexteris tuis, ad te outem non appropinguahit.

Ot. Povídá se o vojně, že jich tam mnoho tisíc najednou zabíjejí a to nejenom v poli, ale obzvláště při dobývaní města, když s šturmem města berou.

Od. Jestli že jich tam mnoho zabíjejí, jistě vždycky víc jich tam na živě ostane, zajisté větší summa lidu na jednou může po celém království, aneb snad v jednom kraji, nežli v jednom boji a v bitvě, ani tolik vojáků nepadne najednou v té nejukrutnější bitvě, kolik dítek v jaru a na podzim umře na neštovice, co medle zemře obecnýho lidu na palčivé zimnice, na jedovaté fleky, peteče, fryzl a koliku, melancholii, hypochondrii, padoucí nemoc, na šlak, na hryzení a jiné darebné a mizerné nemoce - kde mnoho lidů je po hromadě, mnoho jich umříti musí. Poněvadž tato počta a poselství ke všem patří, statutum est omnibus semel mori, ustanoveno jest všem jednou umříti, dřív aneb později a jak praví veršovec: ferius aut citius metam properamus ad unam, dřív neb později k jednomu cíli běžíme a pospícháme všichni, když slyšíme, padlo jich na vojně osm tisíc, toho se hrozíme, ale věděti máme, že jich na živě zůstalo ještě jedenkráte sto tisíc, to žádný neví, pak-li mezi těmi osmi tisíci kdo strachujíc vojny by padl, aneb mezi onýma jedenkráte sto tisíci živ by ostal. V kraji kdyby nám zpráva došla, ode všech duchovních pastýřů, jenž každého do umrlčí knihy znamenají, aneb z celého království, že lidu za jeden den pochováno bylo osm tisíc, zdaliž by sme se toho kraje aneb království báli, aneb snad by sme z nich utíkali? Nikoliv tý smrti se nebojíme, proč tedy bychom se báli vojny a vojenské smrti, která mnoho lepší, spěšnější a bezpečnější jest, nežli smrt darebná a nebezpečná domácí. – Pak-li ten šturmem má hroznou vojnu dělat, aneb nesnes a darebné myšlení, v srdci strach způsobit, nevidímť toho žádnou důležitou a podstatnou příčinu, poněvadž šturm neníť horší než za šancema bránění a šturmu odpírání, ačkoliv ve městě voják za šancema v Brust wehr stojí, tyto pak celý zakopaný v zákopích pod ochranou kusu, a granátů, městských bašt a redlíků se zmocnějí, že šturmem jest silnější a radostnější, nežli odpírání z toho se znáti může, poněvadž slavná a pevná města šturmu se oddáti musely, jako Magdeburg v létě od Till. 1631, Belahres, Turín, London a jiné hlavní města a pevné zámky do rukouch šturmujících podrobeny byly, naproti tomu že šturmující od měst a zdech městských též odehnáni byli, to nezapírám, však obojí to stálému a udatnému srdci žádnou bázeň a strach způsobiti nemá, obzvláště vojny a vojenského života kandidáti, všechno to bylo co nejprotivnějšího k přemožení hotoví býti mají a jestli že zvuk trub knězův ve starým zákoně zdí města Jericho padali, větší jest síla a udatnost člověka nežli zvuk měděných trub s pomocí boží pomysliti sobě mají vojáci, že co oni sílou a srdnatostí uchopují, jejich moci nejenom zdě města, ale celý svět podati se musí. Tak řekl Alexander, unus pelegio juveni non sufficit orbis, že jednomu Alexandrovy není dostatečný jeden svět, ale pro jeho udatnost a sílu vinšoval, aby byl ještě jeden stvořený, aby jej vybojovati a vyšturmovati mohl. Šturmoval on k mnohým městám a k pevným zámkům a v žádným šturmu nezahynul, šturmuje město mnoho tisíc válečného lidu a jako v poli někteří zahynuli a jiní zůstanou, tak i při šturmu se stává, někteří zahynou, někteří zůstanou, ač to všechno na čipernosti a chytrosti, i obratnosti založeno jest. Šturmující to mají k lepšímu, pokudž udatně se chovají a šancův se zmocnějí, že to nejbohatší koříství na mnoho tisíc tisícův, ne jenom od chyceného vojska, ale i od všech měšťanův dostávají, poslední přicházející do města nemají co brát a skutečně mrzutí a lítostiví jsou nad tím, když na své kamarády tak šťastně obohacený patřiti musejí a vinšovali by sobě v tom počtu šturmujících býti. – Z čehož poznati se může, že šturm do nějakého města není tak hrozný, tak nebezpečný, jak se od neumělých a nezkušených kolikráte popisuje, jedna každá těžká chvíle a násilná práce sladkou mzdu a odplatu nese udatnou a hrdinskou a bezpečnější smrt.

Ot. Prosím, ať se mně to vyjádří, proč hroznější a nebezpečnější má býti smrt domácí nežli na vojně.

Od. Jsou mnohé a všelijaké podstatné příčiny, předně domácí smrt působí dlouhou a mrzutou i těžkou nemoc, naproti které drahý léky, klystýry, hořký a sladký letkvaře, tinktura Herzsterkung, nic nepomáhají. Lékaři předpisujou purgaci aneb počištění a ne tak tělo a šlem žaludka čistějí, jako pytlík, měšec a domácí kasu. Leží tu síla léků, na stole, za vokny, za postelí, pod postelí, všelijaký flastry na tělo se přikládají unaguentia anodium, Lilii Convelli, odorifera aurea darmascena, gumi favertiui, camparatum, Basilicum de Meliloto, Abum coctum, de pelle arientina, de ramy Vigon, stojí tu síla vod, že ty pohnouly aqua Alexis pharmaca, Aluminosa, apoplectica Cynmnonii, depitata Erpileptica, léků plná almara, Sepulchri Emolentia et Resolvetia, octe Aperientia aeternitas con. pipantie, Mortis Attrabentia, Malignitatia, Expnegantia Neronii expetentia, ac Maturrntia semeteria aperientia bujus vitae lachrimarum a skoro celá lékárna a nic to všechno neprospívá a nýbrž všechno k horšímu jest, ať pováží jedenkaždý člověk, kterak může veselo býti na světě, když se živlové strhnou a bojuje voda proti zemi, zima proti horku, oheň proti povětří, hořký, kyselý a sladký tak musí býti hrozné hromobití blesk, strach a hrůza na světě a kterak jest tomu domácně umírajícímu prubirujou celou lékárnu. Klystýr sladký, brzy hořký, brzy kyselý lék tím víc obtěžujou nemocného, nemoc bojuje proti hlavě a mozku, proti krvi a srdci, proti plícem a všem oudům a jeden oud proti druhému a jaká jest to v těle bouřka, hřímání, strach a bázeň vyjítí ubohé duše, jeden lék postrkuje duši z těla ven, druhý ji pozdržuje, jen aby se člověk tím víc trápil, se studeným a smrtelným potem potil, z jedné strany nemocného pečou a z druhé ho vaří, přitom jak hladem tak žízní trápí, k tomu trápení přichází manželka, přátelé a příbuzní a nad nemocným pláčou a tudy srdce jeho novým trápením a mnoho centýřů tíží obkličujou, pak-li chudobná jest manželka jeho, ještě na smrtelné posteli mu vytejká, jak jeho vpraví do země, co ji bude pohřeb koštovati, odkud co vezme. Hle! Na vojně nic podobného neníť a nýbrž voják jsa dobře zdraví a sobě přítomný v síle a vesele, dostanouc kulkou do hlavy aneb do srdce, v tom okamžení líbezně umírá a tomuto světu bez manželky pláče a přátel, s mnohýma jinýma spolu tovaryši vale dává.

Za druhé. Domácí smrt jest nebezpečnější, nežli na vojně, doma, přijde šlak a tak mnoho jich náhle a nenadále umírá, neb peteče, frýzl, hlavnice a jedovatý fleky, přitom všem se vynachází, Febris acuta, náramná hořkost, hořkostí pomine se člověk, se smyslama potržuje, přítomnost fantazíruje do posledního okamžení času smrti. Druhé vyjití ztratí sluch, ztratí řeč, nezná kněze ani přítele, nyní ať mně poví jedenkaždý theologus, jaké jest takového k smrti připravení? Jaké s bližními svými smíření? Jakou v srdci svém víru, naději a lásku vzbuzení? Jaké jest jeho na věčnou cestu vypravení? Jestliže N.B. dřív k smrti se nepřipravil. Přiznati se musí i zpovědník, že právě pochybné a nebezpečné jest jeho skončení.

Na vojně přijde-li smrt, přijde za zdravým, kterého nic předtím netrápilo, voják je sobě přítomen, může zdravým, silným a pravou láskou s vnitřním srdcem litovati, želeti svých hříchův, což každý v patrným nebezpečenství, i ten nejhorší a nejzatvrzelejší učiniti může a tak zcela zouplna k pánu Bohu se obrátiti a s ním věčného spasení dojíti, jak k tomu nabízejí a napomínají polní kaplani a kněží a tak bezpečněji umírá, když tak srovná vůli svou s vůlí božskou a spořádá před bitvou své svědomí, i jistější má spasení voják než mnohý na poušti poustevník, aneb v klášteře mnich, kteří kolik dní in corone fratrum k smrti pracuje a v posledním tažení nebezpečné smrti pachtovati se musí.

Ot. Která pak smrt jest slavnější domácí čili vojenská?

Od. Vojenská, neb ta je mnohýma zásluhami ozdobená. Předně voják umírá pro Boha a zákon Páně v poslušenství a nařízení, umírá pro krále a Pána země, který jest od Boha daný. – Umírá pro vlast a obecné dobré. Za vychování své vlasti se vděčností odsluhuje. Pravou láskou k Bohu, který poslušnost poroučí, pravou lásku králi, pro které z lásky umírá, pravou lásku vlasti své a všem obyvatelům svou vlastní krví vylitím prokazuje, kteréhožto cíle a konce žádný jiný domácí nemá, ale on toliko solit naturae debitum, plodí přirozeností svému dluh, je spolu se všema dřív neb později umříti musí, domácí smrt jest bez památky, toto jest v památce nesmrtelné. Domácích smrt aneb památka zvukem zvonův panuje. Kde slavných rytířův zahynutí zlatým písměním na mramoru se píše a slávou svou k budoucím potomkům naplňuje letopisy a celého světa knihy.

Ot. Byť by tedy nebyla tak hrozná smrt vojenská, však život jejich těžký jest, v jednom celtu 2 a 3 spáti, jeden od druhého může se nakaziti a neřádu dostati a samí vojáci pravějí: že mnohý pes má lepší pohodlí v díře své než oni na vojně?

Od. Nejenom vojenský ale všechen život lidský, patř kam patř těžký a bídný jest, vezmi život králův a mocnářův tohoto světa, kteří pod zlatou korunou hlavu mají, s všelijakými starostmi tak říkaje bolavou, pod šarlatových pláštěm mají své přátele i nepřátele, štěstí i neštěstí skované, jejich trůn jest sice povýšený, ale vždycky hotový a ozdobený k pádu a jak těžký jest život kralujících, kteří všem očím, všem jazykům, všem hanám a pomluvám vystaveny jsou a jako nic nežli starost a bídu, strach a nevděčnost k očekávání mají. Vezmi život plavců, marinářů, kteří každou hodinu utonutí očekávají, vezmi život dvořanínů, kteří celý běh života není, krom ustavičná nenasytelná závist, pomluva a kolikráte tajné i veřejné proklínání, ze všech starost jest, ve dne v noci nespí a s pokojem se najísti nemůže, to pravíme se svým stavem vojáci tak sobě nenaříkají, nespoleční mniši naproti řeholi, manželové, poddaný proti vrchnosti. Co řeknu o stavu manželským, kterak tento přetěžký jest, jen z toho se poznati může, kdyby dovoleno bylo se odženit, nic by jiného neměli co dělat pastýřové duchovní, jen stále rozváděti, i ty, který před 80 a 90 lety do onoho stavu potvrdili; a vezmeme jakýkoliv stav, každý jest plný těžkosti, bídy a starosti. Quem ad mortum viator modo per plana modo per aspera graditur sic nobis utique in hac vita manentibus nunc prosperitas, nunc ascurit adversitas. Praví svatý Řehoř: jako pocestný jíme všichni, pocestný teď jde po rovině, teď zase po dolině, horách a skalách, tak nám všem přichází brzy štěstí, brzy protivenství. To slyšíce mládenci a panny, jaká těžkost a starost jest oného stavu manželského, nic na to nedbají, předci to zlé jako sladký jeho houfem a kolikráte bez rozvážení, ne tak pro zplození a vychování dítek, jako pro samou tělesnou chlípnost na svá ramena berou a skládají a nectné hanebné manžele živí jsou. – I proč bychom my se obávali a strachovali stavu vojenského, který mezi jinými stavy nejdobrotivější jest, z jiných stavu není vystoupení, z toho ale jest vystoupení, skrze poctivý Abschied aneb pojištěné psaní poctivého až do šedivin chování, až kdo toho ušlechtilého stavu jedenkráte okusí, ne tak snadně nazpátek žádati bude, kde ani žena, ani dětí, ani nouze, ani bída, daně, kontribuce netrápí, nýbrž vždycky veselé mysle všem jiným stejskajícím posmívati se může.

Za druhé. Že v jednom celtě dva spáti musejí, kolikráte potřeba toho nastane, že tři i pět jich pohromadě odpočívá, z toho žádná těžkost nenásleduje, když všichni čistý jsou, nemá se žádný co bát neřádu, ani nakažení a tento užitek z tovaryšstva svého mají a nesou, že se dříve zahřejou, spějícím třem a pěti jest veselej a bezpečněj, než jednomu, jeden druhého ochraňuje a kdyby nenadále pád se státi měl do ležení jeden druhého tím spíš probudí, kde jeden tvrdě usnouce snadně o život přichází, neřádu a nakažení neníť se co bát, neb má každý voják čas k mytí, čas k česání a sebe samého k očištění a ošetření, načež jejich vrchní bedlivé zření mají a nevidíme, aby v těchto časech s odpuštění neřád z vojáka kapal, jako od mnohýho nečesanýho od piva zmoklého, nečistého a neřádného měšťana, který jednu ruku má v hlavě sem tam se drápe. Toť voják vyčesaný býti musí nakrauzlovaný a fryzírovaný i napudrovaný, žádná neřest nemá místa, aby se držela, ani teď vojáci nejsou hloupí aneb děti, aby bolavý hlavy aneb prašivý měli, zajisté do žádného stavu taková průba není, aby všechny oudy k prohlídnutí přišli, jako do vojenského. Z čehož následuje, že na vojně všechna čistota se drží a zachována bývá. Pak-li by se stalo, že by jeden neb druhý neřádný a nakažlivý byl, mají na vojně své lékaře, kteří jich vyzitýrují k odvrácení věcí z něho oučinku zlého z kumpanie takového vymísí a služební do domu marody neb špitálu neb lazaretu jej odešlou a tak jako ve starým zákoně malomocný oddělili extra neb zvlášť zaležením, tak až posaváde ty a podobný za ležením se vynachází.

Prosím kterým tento důvod naproti tomu stavu vojenskému do nosu čpí? Proč lépe mnohý skutečně na kázání vespolek a nebo proč neodstraní manželka od nakaženého manžela, aneb manžel zdravý od nakažené manželky, kde větší nebezpečenství jest nežli v celtu? Aneb proč kupec nebo měšťan neveze sebou postel, ale lehne na cestě v hospodě do té slámy na které mnoho jiných vandrovních leželo a dosti sobě na noční nepohodlností, štípání od blech a komárů i štěnic stěžuje. Mnohý obkousané i zbodané tělo na té slámě do smrti po sobě zanechali.

Proč co cizích peřin, do cizího lože, které jak podajtí, tak mohou jinou neřestí naplněno jest, přece mnozí se derou, pak peprně toho noclehu platiti musejí, jestli že oni se nebojejí toho učiniti, kde skutečné nebezpečenství neřádu nakažený jest, proč by se neměl bát voják jeden druhýho, aby z toho nějakou ošklivost proti stavu vojenskému měl požíti, kde nic podobného k očekávání není a býti nemůže, sukno od sukna se nakaziti, pak-li se nakažený tělo od těla, hle Herodes nebyl na vojně a přece od neřádu sežrán byl král, kde pak se nakazil trpělivý Job? V celtu nebyl? Kdepak Ochoziáš bezbožný a pyšný Antiochus jeho zaživa červy sežrali. Amulpha císaře vši snědly a na vojně nebyl. Kde dostalo malomocenství oných devět mužův, které Kristus uzdravil? Skrze co nic nechci říci, než kdo nečistotnej jest, i ve městě se nakaziti může a tak té ohavnosti, které podomácku více máme, nežli v ležení, nikoliv vojenskému stavu připisovati nemůže a nemáme.

Za třetí. Toho jsem neslyšel, aby měl pes vesvé díře lepší odpočinutí, nežli voják na vojně, od žádného hodnověrného, udatného a starožitného vojáka, leč by to nějaký rekruta, aneb nováček, jenž ještě vzpomíná na dům, na matku, na přátele z mrzutosti a netrpělivosti řekl, aneb který vojenskému životu zvyknouti nechce, ale ohlíží se buď k pluhu, pak-li řemeslník jest, k šídlu aneb kladivu; sotva tomu věřiti mohu, ale udatný rytíř, ačkoliv by něco protivného vystáti musil, sám sebe k psu přirovnal a pro málo protivenství raději doma v jedný díře s psem byl a sobě jedno obydlí a hovadmi vinšoval, ten a takový, který by tak řekl, neb by dal na sobě znát velkou lehkost, nezmužilost aneb prchlou netrpělivost, čehož na jednoho muže hodnýho a v rozumu usedlýho by nepříslušelo. Pak-li tomu přec tak jest, že by to nějaký voják, to jest: mající na sobě královský mundůr a babské srdce v těle nepozorně promluvil a tady jiný s tím od vojny a vojanského stavu odstrašiti měl, věděti máme, že jednoho člověka svědectví není žádné svědectví, unus testis nullus testis, unus vir nullus vir, res unius, res nullius, unius testimonium nec justificat nec condemnat, jeden svědek žádný svědek, jeden muž žádný muž, jednoho hlas žádnýho hlas, jednoho svědectví ani neospravedlňuje, ani neodsuzuje, dosti na tom jest, že ty jenž zkušenější, udatnější a poctivější mysle jsou, raději s kamarádem ležeti budou v celtu v ležení, ačkoliv takový nesmyslný mladík, nezkušený domácí jonák sobě volí ležeti v díře s psem a to obyčejně právě nespokojení svým stavem vojáci. Tak sobě naříkají mniši naproti řeholi, poddaný proti vrchnosti, manžele proti stavu manželskému, což všechno pozdě jest, když již kuřata prodaná jsou, na jiný trh nesená býti nemůžou.

Ot. Přeci stav vojenský musí býti hrozný: poněvadž mnohý letopisné obzvláště Nathaniel Vodenský z Uračova své knize Theatrum vitae humanae nazvaný militia Abdus života vojenského hrozné věci popisuje.

Od. Co se toho skladatele dotýče, ten Abdus lidského života tak důtklivě píše, že dle jeho smyslu musil by pominuti svět a žádný by pro bídu důstojenství královského nechtěl býti králem, žádný papežem, žádný tajnou radou, žádný radním, ani konšelem, žádný kupcem, žádný knězem, žádný mnichem, který i na všechny živly dotírá a proti všem stavům píše, jejich bídy a těžkosti popisuje, však co dobrého a potřebného lidskému tovaryšstvu přinášejí a tam zcela zouplna mlčí, divíme se tomu velice, kdež už poznajíc náramně bídu v každým stavu všeho život a všech světských úřadův, přec nicméně při Puchalterii, komory české registrátorem dosti v nebezpečném starosti a opatrnosti plném stavu vostal, proč raději poslední díl života svého, na poušti nestrávil, ale svý a strašlivý život od Jejich Císařské milosti až do smrti dobře placen, ostatní poplatky kordonu bral a přijímal.

Za druhé. Vymlouvám sám skladatele Nathaniele, neb píše on k tuze a přílišně zamilovaným a tak říkaje rozpustilým sedlákům, jim celého lidského života bídy představuje, aby je od přílišného zamilování pomíjejících věcí odvrátil a do mírného způsobu přivedl.

Za třetí. Cokoliv on tam píše o stavu vojenským rozuměti se má vojně a raději popisuje oučinky vojny, kteří ovšem strašlivý jsou, jako zkažení slavných a starožitných měst, vypálení vesnic, pošlapání osení na poli, drancování a vyměřování ubohého lidu, prolití nevinné krve, krádeže, zlodějstva a jiných bíd a soužení. Tyto všechny věci jsou effectus belli účinkové vojny, však toto není vlastnost vojenského stavu, grunt a podstata, ale k tomu všemu přichází voják incidentaliter, aneb raději peraccidens podstata vojanského stavu jest, pokudž králové táhnou do pole bojovati a nepříteli odpírati, to se jináč nemůže státi, než s prolití nepřátelské krve, pošlapáním osení, zakládáním magacínu a jiných potřeb, pak-li ale válka se státi nemůže jináč, než že jedno aneb druhé sídlo v cestě jest, obojí překáží, voják pálí takovou vesnici properaliter té škody vinen jest, pokudžby ale něco podobného svévolně se stalo a bez veřejné potřeby, trestán bývá, i tak jako kterýkoliv proti právu jest přestupník. Z čehož se poznati může vojenského stavu příkrostí čistota, a že tento vznešený stav takové škody netrpí za příčinou svého ouřadu, ale ke všemu dobrému lidskému tovaryšstvu se oddává a podrobuje.

Přísluší i to věděti, že vojna jest trest boží pro hříchy a nepravosti na zemi na lid od Boha dopuštěná, tak po spáchaném hříchu Davidovi bylo předloženo, jakýma pokutami trestaný býti chce, byla jemu předložena válka, hlad a mor, on pak vyvolil mor a pravil: Melius est in manibus tuis Domine, quam in manibus inimici. Lepší jest mně Pane upadnuti do rukách tvých, než do rukách nepřátelských. Toho trestu a té hrozné metly užívá Bůh erequenty, aneb ministry, vojáky, aby švihal města, vesnice, lid země a krajiny a zas k těm pokutám a k tomu všemu zlému se mají vojáci obedientialiter cokoliv dělají, dělají poslušenství aaccidentaliter in sua cousa Principali, cokoliv znějí, činějí v příčině nejvyššího knížete aneb obce, ten nástroj není zlý, který dělá sekyry, meče, děla neb kusy a zbraň, ač tyto věci všechny zabíjí a mordují, tak voják aneb vojenský stav není zlý, není hrozný jakožto nástroj vojny, ačkoliv v čas potřeby seká, bére a pálí a vyplňuje trest Božský, podobenství můžeme vzíti od rychtářů, magestrátů a soudcův, tyto všichni jsou ministři krále, ministři spravedlnosti, ty když odsuzují k smrti, k meči, k provazu, kolem lámání, k palečnicům, k tažení tejlem jazyka, prsech ohnivýma kleští štípání, nejsou zlý a bezbožný, jejich stav jest šlechetný a poctivý, ačkoliv tyto hrozné věci jako skřipce a trýznění těla poroučejí a skutečně provozují, proto že jsou nástroje spravedlnosti, tak taky vojáci neb vojenský stav jest poctivý a šlechetný, ačkoli města boří, vesnice pálí a osení šlape, poněvadž jsou nástroje vojny a války a tak Capitale Nathaniele od městského Uračova a nepochybně jiných skladatelů o stavu vojenském rozuměti se má, sice by následovalo pomíšení causarum ne když effectibus instrumentum cum suis causis pricipal bus, co by proti mudřeckému můžeme s hanbou směřovalo.

Zajisté stav manželský jest svátost od Krista ustanovená, aby dva v těle jednom jho manželské k vychování dítek ve svornosti a upřímnosti nesli, k tomu cíli a konci obdržují obzvláštní milost Božskou, pak-li ale v něm nevůle, proklínání a nesvornost vznikne a všelijaké těžkosti a nedostatky, který s trpělivostí přemožené bývají, jestli pak to všechno zlé k stavu připíšeme a zlé oučinky, kteří kolikráte za pokutu bývají nečisté dřív zamilovaných osob, podobný v osení příklad o vojně, aniž hrozného a strašlivého nepřipisuj stavu vojenskému, ani to zamlčeti nemohu, že vojna ačkoliv samá v sobě zlá, protivná a nešlechetná jest, nicméně jest rodička vznešeného klenotu od druhého pokladu, tj. z něho a svatého pokoje, finis belli pax est, cíl a konec boje bývá vždy vinšovaný pokoj a cokoli nám pokoj dobrého a vinšovaného přináší úrodu zemskou, obchody, handle, přátelstvo a příbuzenství, rozkoš, bezpečnost to těhotná vojna mezí zvukem zbraně, bubnů a trůb hned při začátku začatého pokoje na svět plodí a vydává a jako když žena rodí trpí bolestí, když pak porodí, radostně zapomíná na bolest, neb se narodil člověk, tak ve zbrani a v čas vojny všechno tělo bolí, všechny oudy se lekají, všichni těžce pracujou a jak rychle vyjde z vojny, svět vinšovaný, plod svatý pokoj, zapomínají všichni na bolesti a tak vojna není tak zlá, aby z ní něco sladkého a vinšovaného nevyplejvalo.

Ot. Ale odpoví někdo: jináč jest psáti a jináč jest trpěti, jináč vojnu vymlouvati a jináč na vojně bídy snášeti?

Od. Pravda jest jináč psáti a jináč trpěti, psal Jeronyus Dedelius mnoho o trpělivosti a sám v podagře byl netrpělivý, psal mnoho o vojně a běhách vojenských Erasmus Roterodámus a sám vojny se bál a strachoval, však nechť jest co chce, přeci kolikráte písaři tuze špičatého pera používají, když nemírně proti jednomu aneb druhému stavu popisují a kolikráte peklo, ani tak horké, ani tak ďábel škaredý, ani smrt tak těžká není, jak její nemírnost pera a penzlík malíře maluje, v pravdě se přiznat, jest těžký vojenský stav, ale ne tak těžký jak jej mnohé plačtivé a žádné mírnosti neužívající matky svýma neukrocenýma slzy synům svým darebně představují, ne tak těžký, jak o něm mluví obecný a nezkušený lid, ne tak těžký jak by jej chtěl strašlivými slovy, kunstovníma figury metex horis, abiperbolis, nějaký ostrovtipný řečník vyjádřiti a posluchačům svým představiti a vyjádřiti, ale co slušného jest zatajovati a zamlčovati se nemá, však v žádným stavu pečený holuby, koroptve, aneb bažanty do huby nelítají, každý má svou těžkost a každý své jisté potěšení, já pak dle mého zdání více radosti a potěšení bych vynašel pro čest a chválu boží, pro krále a vlast bojovati a krev vylíti, než podomácku bez prospěchu obecnýho, bližního i také vlastního jeden kout s druhým vymítat a brzy jednu lavici, brzy druhou navštěvovati a tak jako mrtvým býti.

Ot. Jestli tehdy mají býti všichni vojáci, kdo bude doma hospodařit, vorat, sít, klidit, aby mohl voják a král živ býti?

Od. To se nepovídá a nepředstírá, aby byli všichni vojáci, nebo kdyby měli býti všichni vojáci, být by jich bylo na tisíce, časem svým sešli by všichni ze světa a tudy mladých bojovníků by nepřibývalo. Přestaly by daně, který vojny a zbraně pokrm, nápoj a celý život jsou.

Přestaly by obchody a handle, kteří daně kořeny a prameny jsou a mnoho neslušnosti by z toho následovalo, když se ale dodává chuť k jednomu stavu, nikdy se pod tím nerozumí, aby všichni ten stav sobě vyvolili, chválí se stav duchovní, ta chvála nesměřuje k tomu, aby všichni kněžma aneb mnichama byli, ale kteří povolaní budou, jako Aron chválí svatý stav manželský, ta chvála též směřuje k tomu, aby všichni se oženili, chválí se stav vojenský, ne proto, aby všichni vojákama byli, ale aby mnozí dosti mozku tupého a neschopného ten vznešený stav, jenž jej samí vyvoliti nechtějí jiným a druhým jej nehanili, netupili a neopovrhovali a tak aby jedenkaždý při své náklonnosti a povolání zůstal a to co se mu nejlépe líbí z vnuknutí Božského a co by bylo k duši pokoj a prospěchu bližního k vzdělání církve a obecného dobrého sobě dobrovolně vyvolil, když ale každý na stav vojenský nevraží a mnohým mládencům jejich vnitřní náklonost se zapuzuje a když ji najevo dávají, tu se nadírá matka, sestra, přátelé, není divu, že král a obec o bojovníky nouzi trpěti a jak království, tak královská koruna spolu všech obyvatelův statkové i hrdla v šanc saditi se musí. Zajisté dosti zůstane ještě hospodářův, kteří při pluhu chleba dobývati budou, i řemeslníků se v hojnosti vynajde, když rodičové majíce 4, 5, 7 synů statných a válečných, vždycky jednoho z nich udatnějšího Marti vděčně obětovati budou a jestliže toho nedopustí a jedenkaždý v ošklivosti míti bude zbraň, i při pluhu hospodář, řemeslník při svém kladivu, písař při péru, konšel při právě, místodržící při archivu, kněz při evangelium, neobstojí ve skutku, brzy ve strachu a v bázní, posledně i v slzách seděti budou, očekávajíce v tom okamžení pádu nepřátelského před časem utíkati musejí.

Ot. Jen i toho samého voják a vojenský stav by měl býti v ošklivosti, že za příčinou války a vojska takové a nesnesitelné daně dávati se musejí.

Od. Jest pravda, trpká a hořká věc daně dávat, obzvláštně beze všeho oučinku, trpká a hořká věc jest sbírati na lakomství, na pejchu, na smilstvo a mrhání mnohých bezbožných a boha prázdných králů, pokudž ale daně se dávají k obhájení království, svobod a nadání, k rozmnožení obchodů, handlům, k zamezení náhlých a nenadálých pádů nepřátelských, k opatření měst, k vzdělání pevnosti šancův a hradů k bezpečnosti statkův, mnohovitého i nemnohovitého zboží a z jiných poctivých a slušných, potřebných a nevyhnutelných příčin, daně jsou nejenom potřebné ale celému království a jednomu každýmu in individuo prospěšné, užitečné jest to právo nejvyššího Monarchi jus collectandi znamenitá ozdoba gruntovně založena v písmě starého i nového zákona a jako tehdy zákonu Páně, jakožto duchem božím sepsanému nesluší se protiviti, ale v pokoře nejhlubší ponížiti, tak slušným daněm jakožto nejvyšší vůli supremi Principis, nesluší odpírati, ale pokudž slušná toho příčina a potřeba proukazuje, takové bez reptání přijímati. Ve starém zákoně Bůh poručil daně dávati, a v novým zákoně je sám Kristus jakožto spolu člověk dával a napotom dávati poručil, date caesari quae sunt caesaris, et Deo, quae sunt Dei, dávejte císaři, co jest císařovo a co jest božího Bohu. 3) In tribus consistit tota vis et potentia regnorum. Praví Alpiánus: v daních pozůstává celá moc, síla, království Tlony je nazývá Patrimonium Imperii dědictví svatořímské Říše. Cicero erat. pro lege Mani praví býti ornamenta pacis ac belli subsidia a krásu pokoje a potřebnou pomoc vojny a boje, Tavius o nich píše: Neque quies gentium sine armis, neque arma sine, stipendiis, neque stipendia sine tributis haberi quaerunt, ani pokoje bez zbraně, ani zbraň bez daně býti a obstáti nemůžou, Necesse est patriae charitatem prostare, pro qua mori et cuinos debet et in qua nostra omnia ponere et quasi consumere debemus, proto praví Cicero vlasti lásku prokázati povinní jsme, za kterou umříti a nás také osobně a všechno tak říkaje naše jmění obětovati máme a zase Et cum imperium sine vectigalibus nullo modo retineri possit a quo animo cives parte aliqua snosum pacem, sibi sempiternam, atque otium redimere debeant a poněvadž království bez daně šťastně a bezpečně státi nemůže, spravedlivým Pánem a dobrou myslí měšťané a obyvatele nějakou částku svého statku a své mohovitosti věčný pokoj a odpočinutí sobě zaopatřiti, aneb vyplatiti mají. 2) Císař Justiniánus praví: nemožnou právě věc býti, aby obec bez daně buď dlouho stála a nebo ve štěstí a v prospěchu oplývala.

Vojsko z daní vychované bývá a nepřátelům ztrátou života svého statně odpírá, kontribuenty od zlopověstných a nenadálých pádů nepřátelských obhájeny bývají, zdi města a všeliké pevnosti neb se vzdělávají, anebo se pevně opravují a tak daň přichází císaři panu svému, neb se dává králi, dílem na poddaný a dílem pro poddaný, která se jim zase navracuje, jestliže daně pozorujou, ex objecto politico, k zachování politického stavu jsou nejpotřebnější, k zachování celé obce a celého království dvořanínové a tajné rady, rady vojenské, magistratuales, konšelové a uředníci placeni bývají a všichni ti, kteří řídí a spravují co buď v pokoji aneb k vojně potřebného jest, též k zachování všech ostatních oudův směřuje, ano jednou rukou se dávají a druhou zase se přijímají a berou, neb s jedním penízem můžou zaplacení býti deset dluhův, sto i tisíc penízů sedlák dostává od vorání, aneb jakékoliv selské práce, peníz denarium diernum, denní mzdu, on co podá pekaři na chléb, pekař je podá mlynáři za mouku, mlynář řezníkovi za maso, řezník je dá zas sedlákovy aneb šafářovi za dobytek a tak všechno co se dává, zas se k tomu navracuje, daň jde pořád kolem a kolem a to kolo stále trvá dokaváde dobrá a berná mince jest v zemi, neb dokud se ze země nevyváží a také jestli od falešných penězbitců se nebije neb ztenčená a zujímána nebývá.

Pak-li daň pozoruji podle přirozeného běhu, podobná se mně býti zdá, rose a mlze neb dešťům, na zem prší, obloha nebeská čím štědřeji udělí dešťů a země rosou potějí tím bohatěji skrze paprsky slunečné a přirozenou horkost mlhavou a vodou naplněná bývá a navracuje se ta voda do oblohy, která před tím v hojnosti na zem padla, zem občerstvila, zahrady, luka, vinice umdlené k své zelenosti k hojnému užitku hospodářův zavlažíce, jako k životu vzkřísila, daně poněkud mrtvějí zem a pod tím břemenem jedné každé obce oudové omdlévají, když ale i komory královské se navracují řemeslníkům jejich díla, sedlákům a pánům měšťanům za všelijaké užitky polní, tak jako k životu celé království vzkřísí a zase se svými vlastními penězi všechny oudové občerstvuje. Švec od krále peníze za boty a střevíce dostane, který vojákům zhotovil. Soukeník za sukno, sedlář a uzdář koňům a mezkům za řemeny a tak dále. Sedlák veze do ležení potravu, chléb, kořalku a pivo, pán dobytek a víno a tak navracuje se po půl létě aneb v roce, co před půl letem neb před rokem dáno bylo.

Proč ale vojáci žádnou daň peněžitou nedávají? Příčina jest ta, proto že žádný z obyvatelův nechť on jest jakého chce povolání aneb stavu, žádný pravím takovou daň tak vzácnou a drahou nedává králi a pro svou vlast, též pro své milé vlastěnce, jako voják, totižto svůj krk, svůj život, svou krev, kdežto život milejší a dražší jest, než všechno. Ztracenýho zboží můžeme časem svým nabýti, ale jednou ztraceného života více nabýti nemůžeme.

Zase daň může se vzíti a pozorovati podle hospodářského způsobu naučení, pak-li pole dobře voráme, dobře mrvené jest, tím jistější a hojnější užitek hospodáři nese. Sedláček jestliže často koně futruje, kravičkám dodá bedlivě, ovčičkám přece častěji lízání, kůň pak jemu ochotnější práci koná a větší cenu nese. Kravička, když dostane jíst do držky, dá zase více do dížky. Ovčička a beránek nese tučnější, těžší a prodejnější vlnu a tak cokoliv do hospodářství více dodáme, hospodářství hojněji se zas k nám navracuje. Podobně se všechno děje s daněma, když jen toto vše veřejní potřeba nastává a na straně stojí lakomství a marno mrháním více dáme, tím silnější, mocnější jsme proti nepříteli, tam snadně válečnou moc přemáháme a pokoje svatého sobě dobýváme, v kterýžto všech věci a všeho dobrého s prospěchem a oučinkem hodným užíváme. Zajisté až dosaváde mohlo ono slavné království Konstantinopolitánské ve svým květu, ve svých nadáních a svobodách státi srozené úmluvy a smlouvy jinými mocnáři a okolními králi učiniti, vojska dostatek pohromadě míti a tak Tureckým náhlým a nenadálým pádům a všelijaké násile a hyndrování odpírati, ale poněvadž jeden každý po privátním užitku dychtil, přílišným lakomstvím srdce k penězům nepořádnou láskou přiložil, přílišným lakomstvím pozdě lituje a želí ztracenou korunu, nadání, svobody, pozdě lituje i toho stráveného zlata a stříbra, které před tím nemírně miloval, kdež s nenabytelnou škodou v poddanosti a služebnosti turecké se navráceno slzavě vidí býti, proto je zlé milovati zboží a pro ten jeden díl strasti všechno, i vlastního krále, zem, svobodu, víru, statky a posledně i život.

Když tehdy taková, nuzná potřeba a nevyhnutelná vojna nastane a mnohý tyranský král z pouhé pýchy své marné cti, aneb z lakomství rozmnoženého království cizí krajiny válkou, drancováním obtěžuje, majíce měšťan jeden bochník chleba, jeden plášť, jeden kabát, lépe jest jej dáti půl a polovic králi vlastnímu, než aby jej celý podstoupiti musel i svým hrdlem tyranu dáti. Pěkně praví Cicero: Bonum virum decet de caeterorum commodis aeque laborare ac suis bonum vero civem sua omnia posteriori habere patriae cammoda prima et maxima ducere a quibus neque dolere, ueque ulla omnino humana avelli pertubattone de bonus. Na dobrého muže přísluší pracovati o dobré bližních tak jako o dobré své, na dobrého měšťana ale přísluší, aby své dobré zasadil a dobré vlasti všem svým užitkům představil, od kterých ani bolesti a žalosti, aneb jakoukoliv lidským protivenstvím odloučení býti nemáme, v té okolostojičnosti nesmrtelnou chválu staří Římané mají, jako mají, jako toho Livius v knize připomíná, praví on: že u Římanů taková láska jest byla k vlasti, v čas potřeby aby vojsko mohlo býti placeno a obec by vždy při svém nadání a při své urozenosti mohla býti zachována, přední konšelové a páni tribuční na vozy peníze nakládali a do berné neb obecní komory je sváželi, což vidíce druhý sprostější měšťané chvalitebného příkladu, nejenom následovali, ale mezi sebou rozsuzovali, kdoby spíš, ochotně a větší summou obci a obecnému dobrému sloužiti a tudy vlasti své věčnost a lásku prokázati mohli.

Posledně daně in aearrium Principis odvedené mně přicházejí podobné by to k onému kravčímu rybníku o kterým píše svatý Lukáš, okolo toho rybníku leželo mnoho chudých slepých, chromých, malomocných, neduživých, očekávali na pohnutí vody, jiný 7 let, jiný 6, jiný 13, 14ti let, aby od anjela vpuštění jsouce do vody, uzdraveni byli. Komora královská jest onen pravé brávní rybník; neb okolo oného štědrého rybníka dobrotivosti a milosti královské leží mnoho malomocných vdov a sirotků, jejížto mužové buď v bitvě, neb pro obecné dobré životy naložili, neb až do slepoty pro království a vzdělání dědičných zemi pracovali, svou chudobou a nemožnosti celý churavý, celý chromý očekávají na milostivý peníz neb jak říkáme Gnadengeld; očekávají nato pohnutí milosrdného a lítostivého srdce, ale dále dle uznalosti živí býti mohli, toho žádný kontribuent věděti nemůže, nechť jest on bohatý jak chce, nebude-li té milosti a almužny potřebovati. A proto nemá litovati, ani se tak dalece rmoutiti, když v čas nastávající vojny nevyhnutelné potřeby nějakou krůpěji statku svého do oného rybníka vpouští; neb snadno se státi může, že on svůj vlastní vřed a neduh své budoucné mohoucí vyplejvající chudoby bude moci šetřiti a uzdraviti.

Naproti tomu pravda neomylná jest, že bez potřeby z pouhé marnosti aneb lakomství požádané daně aneb bez oučinku dobrého mravnou kyselost, u sprostého lidu naproti králi a pánu země působí, lid tratí lásku, věrnost a upřímnost a žádostiv jest cizího krále.

Ot. Nyní teprv pociťuji a uznávám tu pravdu a tu nevyhnutelnou potřebnost, že každý vlastenec z dobrých následků dobrovolně a rychle zavázán jest daň skládati. Však ale dopřejte mně kratičké chvíle, abych krátce všeho toho zavřel, proč vojenský stav já v nelibosti mám. Poněvadž v čas vojny a boje množství zlého vzniká a roste.

Od. Stav vojenský jest ten nejpotřebnější v lidské společnosti kořen, z něhož všecka sladkost a dobrý užitek pochází pro každý řád. Žeť mně ale chcete krátkou summu přednésti, že by velká množství v nepřátelské zemi zlého plodila, to se nemá na celé vojsko vztahovat. Neb když vtrhne do nepřátelské zemi, proti obyvatelům a měšťanům neozbrojením nic nepřátelského nepočínají. Aniž ženy, panny, vdovy objímají, aniž nepoškvrnují. Slovem jak život tak zboží před nima bezpečné stojí. Jestliže některé pravidla přestupují, tím ostatní tisíce vojáků obviněni nejsou. Jako některý řemeslnický pořádek neb cech vinen není, jestliže některý a neuznalý řemeslník mnohému měšťanu jeho oděv nezpůsobně udělá a zkazí. Neb některý chlípník poctivého souseda jeho ctnostnou dceru k pádu přivede a ji nevinnosti zbaví. – Zajisté u ostatních mládenců se tak smejšleti nemá a nemůže. Co byste dle vašeho rozsudku o pokoji smýšlel, zjevte váš úmysl.

Vedle mého zdání jest pokoj netoliko věc užitečná, ale i potřebná; nebo co na světě může lepšího a milejšího býti, jako pokoj? Pokoj jest všech věcí chůva a matka; skrze pokoj a svornost malé věci rostou v uznání čehož halanská země, neb spojený Niderlandy ve štítu svým taky i tento nápis vede: concordia res parvae crescunt, svornosti věci malé rostou. Skrze nesvornost a boj, věci velké k pádu přicházejí, neb v času boje nemají místa svého kopí, střely, mečové, ano z nedostatku těch nástrojů ku pomoci se berou, kosy, motyky, sekery, radlice, pluhové, kladiva ano i a všech řemeslníků jejich nástrojové.

V čas pokoje zdraví, čerstvosti a síla lidská k pracem potřebným a užitečným se vynakládá, dobrých mravů počestnost své místo má, svornost jest mezi sousedy, město slouží městu, lid lidu, národ národu. V čas války síla, která by se k pracem užitečným vynaložiti měla, věcmi válečnými se hubí, kazí a zanedbává, obecný pokoj s okolnými krajinami se ruší, národ proti národu povstává, sousedí proti sousedům nepřátelsky bojují a celou přirozenost, která v času pokoje srdce synův spojuje, kormoutí se v ukrutném násilování bratr na bratra. V čas pokoje lidé bez bázně a bez strachu nepřátelského všelijakých rozkoší i požehnání božího užívají, veselé prozpěvují, z dobrých a pohodlných věcí se těší a z nich s dočiněním a chválením Pána Boha oslavují. Ve válce pak úpí, pláčí místo rozkoše a pohodlí těla, smutným hladem, hrozným strachem se trápí. Tu bývá z marného smíchu pláč, místo radosti zármutek, místo pravého dobytého bohatství největší chudoba, místo svornosti v pokrmu a nápoje hledá žízeň, místo slušné cti potupa, místo svobody nad smrt smutnější, v ciziné službě, místo věci šťastných, všecky věci nešťastné, summou, válka všecko to což jest milého, co líbezného, odjímá, všeho zemského blahoslavenství zbavuje a vrch všech zlých věcí uvádí, neb tu všecky zlé věci vzhůru jdou a všecky věci dobré přítrž berou. V pokoji se stavějí města, domové, dvorové, hradové, vzdělávají se i místa svatá a boží chrámové, jakož Šalomoun jsa na pokoji stavěl slavný chrám Jeruzalém, jakož i knížata, králové činili, ale v čas války města, vsi, krásný domové a hradové se boří kazí a místa svatá a chrámové se loupí, kde před oltářem ve dnech pokojných potřebný a churavý se těší, hříšný svědomí své ukojuje, tu se rozlíhá hlahol rozpustilosti a zákon se tupí, tu mrtvých se nešanuje, ani klenot chrámům Páně oddaných.

V času války všude plno bídy, plno strachu a nebezpečenství, lidé utíkají k městům a k městům hraženým, nemohou bezpečně pojísti a pospati, nesmějí ven vyjíti, nesmějí dobré šaty obléci, aby z nich svlečený nebyli. V nynější válce francouzské v roku 1797 kterouž mimo cís. král. rakouského dvora, také s englickým a římským papežem vedou, sami sebou domácí proti domácímu, přátelé proti přátelům, vlastenec proti vlastenci, bohatý proti chudému, chudý proti němu, syn proti otci, otec proti synu, jako dým, když vojenský táhli.

Co nemají činiti cizí, když to činí domácí. Ve válce cesty loupežníci se osazují, jakž Francouzové činějí, lidé nejhorší vládnou, chudý s bohatými hyne, bázlivě se chovají a potom na věci těžší a ukrutnější přicházejí, ubohé vdovy, pláčí siroby, všudy hrůza a obraz smrti se vidí. – V čas pokoje poctivě a řádně spolu živí jsou manželé, poctivě se vdávají panny. Ve válkách manželky od svých milých manželů bývají odloučeny. Ženy, panny a vdovy ohavně bývají zprzněné. Plutarchus smejšlí, že přirozenou jakousi náklonností vojáci k smilstvu a cizoložstvu jsou schopni, neb při jejich (prý) jest Venuše s Marsem spojená.

Při dobytí města Konstantinopole císařové dcery, jejích všecko ženské komonstvo od Turků zprzněné bylo. Takový nemají toho srdce, kteréž Cicero měl, když v jednom místě takto o sobě napsal: Já zajisté nepřestávám napomínati a raditi k pokoji, kterýžto by i nespravedlivý byl, však lepší a užitečnější měšťanům jest nežli nejspravedlnější válka.

O tom svatý Augustýn takto píše: Tak dobrá věc jest pokoj, že mezi věcmi zemskými nic milejšího slýcháno, nic vděčnějšího požadováno a nic lepšího nalezeno býti nemůže. Pokoj jest studnice všeho lidského štěstí, jest matka, jest spižírna a obhaje, jest zachovatel a rozmnožitel všech dobrých věcí, všecka pohodlí sebou přinášející. Pokoj jest hlasem božím i lidským schválený, bez něho nic stálého, nic čistého, nic bezpečného a líbezného lidem není. Jako válka jest ošklivá Bohu i lidem záhuba a mrzutá všech zlých věcí propast a louže.

Tak potřeby jest k válce a boji peněz a těch nemálo, ale velké a nesčíslné summy, nechť jest pak válka, jakkoli skoupě a skrovně předsevzeta a začata. Nebo mnoho se na ní vydá na rytmistry a jiné žoldnéře, mnoho na střelbu a jiné nástroje válečné, mnoho na provianty a potravu, mnoho na lid pěší a šancknechty a t. d. častokráte se i tomu peněz potřebovati musí a by spokojený býti mohli, jakž říkával Vilím landkrabě Heský: kdo má tři nepřátele, potřeby jest mu se dvěma v mír a v pokoj vjíti, aby třetího tím snáze zkrotiti mohl. A kdo by mohl všecky náklady a outraty, kteréž se na vojnu činí, vypraviti: nebo vedle obecného přísloví válka žádné rady netrpí. Když Archidamus král byl otázán, jak by mnoho peněz potřeby bylo k válce? Odpověděl: Válka neb vojna nedá sobě nic vyměřovati, kterýmžto slovy ukázal, že když se války začínají, těm náleží všeliké potřeby časné a dostatečné obmysliti a opatřiti, poněvadž, jakž nyní pověděno, válka nemá a nemůže ani jistého a vyměřeného a mnohé věci na vojně nenadále a takměř každého dne se přicházejí, kteréž skutečného a rychlého opatření potřebují a odložiti se nemohou. A protož kdož válku vést a bojovati chce, ten nejvíc toho pozorovat má a by dostatek peněz měl, nebo všecka podstata a datum války na penězích záleží a kdož čehož dovésti chce, ten má potřebu peněz míti. Protož píše Thucidides, že když Perikles radil Athenským, aby válku pozvali proti Lacedemonským, oznámiv jim, kde jaké poklady mají na zlatě i na stříbře a odkud jaké pomoci míti budou, ukázáno jim poklad na hotově do šedesátikrát sto tisíc zlatých, ale i tu summu i mnoho jiného více Athenští na vojnu utratili.

Tak se i také stalo roku 1793. dne 25ho ledna, kdy cís. král. dvůr válčil proti Francouzům, OP. Stavové čeští z vlastenské lásky prohlásili, kdo by čím z dobré vůle a svobodně k této francouzské válce nápomocen býti chtěl. Od toho prohlášení věrný Čechové, Moravané a Uhři znamenitou pomoc na penězích dávali a jiné dary obětovali, tak shledáno, že ku konci měsíce listopadu, téhož roku, dobrovolná daň přes 13te milionů vynášela, byl pak náklad této hrozné a vzdálené vojny nesmírný kterýž na miliony ročně vztahoval. Podle jistotného vyšetření spotřebovala celá cís. armáda denně 8 000 centýřů mouky a 200 volů, následovně činí v jednom roce 2 290 000 centýřů mouky též 73 000 volů. Z toho může se pomysliti, co potřebovala ovsa, sena a t. d.

Roku 1796 dne 11ho srpna prošel cís. král. patent, podle kteréhož všecky z lásky vlastenské pod zbraň voláni byli, by pro obhájení vlasti a svých rodin pomáhati neprodleli. Také zřízený byl verbuňk v hlavním městě Pražským a kdož jen maličko hlasu a volání k hájení vlasti zaslechl, hned povolný byl s ozbrojenou rukou a se staročeskou udatností proti nepřátelům táhnuti...