Historický přehled pevností rakouské monarchie do roku 1851 - 2/3: Uhry
Heinrich Blasek - Franz Rieger - přeložil Zdeněk Holub
Naposledy upraveno: 10.02.2021
V roce 1898 bylo ve Vídni vydáno dílo „Beiträge zur Geschichte der k. u. k. Genie-Waffe“, které na základě podkladů Heinricha Blaseka zpracoval Franz Rieger (Nach den vom k. u. k. Obersten des Genie-Stabes Heinrich Blasek hinterlassenen Manuscripten und Vorarbeiten im Auftrage des k. u. k. Reichs-Kriegs-Ministeriums zusammengestellt und bearbeitet durch Franz Rieger k. u. k. Oberst und Kommandant des Infanterie Regimentes Nr. 50). V digitalizované podobě je tato práce dostupná:
- Theil, 1. Abschnit, 522 s.
books.google.cz/books?id=ReSgAAAAMAAJ - Theil, 2. Abschnit, 798 s.
books.google.cz/books?id=Hix-AAAAIAAJ
Druhá část (Abschnitt) prvního dílu zahrnuje na s. 707-748 přílohu č. 85: Geschichtliche Übersicht der Festungen der österreichischen Monarchie bis zum Jahre 1851 (Nicht vollständig). Čtenáři předkládaný materiál je překladem této přílohy, který byl doplněn pouze o některé personální údaje a datace, neboť jsem se pokud možno snažil zachovat autentickou dikci, aby čtenář mohl nezkresleně vnímat přístup autora k této problematice.
Alt-Gradisca (maď. Ógradiska, Stará Gradiška)
Osada vznikla stejně jako Brod v roce 1563 přistěhováním Černých Valachů (Morlaků), avšak stejně jako Brod už krátce poté padla do tureckých rukou. Je nepochybné, že primitivní opevnění osady existovalo už krátce po jejím založení, avšak uplatnilo se teprve ve válce s Turky v letech 1683 až 1699.
Jakmile varaždínský generalobrist FM Jakob hrabě von Leslie v červenci 1684 vpadnul do Slavonie a dobyl tam mnohá opevněná místa, obrátil se se 4000 muži do Bosny. Tam rozšířil svým nenadálým příchodem a rychlým postupem takovou hrůzu, že posádka Staré Gradišky pevnost spěšně opustila, přestože byla vyzbrojena 50 kanony, a tím také přivodila pád blízkého blockhausu. Zatímco se FM Jakob hrabě von Leslie pak zabýval Osijkem, padla Stará Gradiška opět do rukou Turků.
V roce 1688 vyslal FM Ludwig Wilhelm markrabě von Baden-Baden sbor proti Staré Gradišce a místo obsadil, ale v roce 1690 se podařilo Turkům Starou Gradišku přepadnout a znovu obsadit.
V roce 1691 při opětovné okupaci Slavonie FM Karel vévoda de Croy, jakmile plk. hrabě Hochkirch s pěchotou a těžkým dělostřelectvem směřoval k Osijku, zamířil s 1000 jezdci (většinou hraničáři a dobrovolníky), 4 polními děly a 4 moždíři proti Staré Gradišce. Osamocená tamní posádka vůbec nevyčkala jeho příchodu na místo, zapálila pevnost a uprchla přes řeku Sávu v takovém spěchu, že 400 mužů, žen a dětí při přeplavbě v důsledku přeplnění plavidel utonulo.
Mírová smlouva s Tureckem ve Sremských Karlovcích 26.01.1699 zabezpečila císaři držbu Staré Gradišky.
Ve válce s Tureckem v letech 1716 až 1718 dobyli Rakušané pod velitelem sávské hranice Petrašem také naproti přes řeku Sávu ležící Berbir a mírovou smlouvou v Požarevaci 21.07.1718 se stal pruh země jižně od řeky Sávy v šířce hodiny jízdy rakouským územím, mírovou smlouvou uzavřenou v Bělehradě 18.09.1739 byla však stanovena hranicí řeka Sáva a bosenské území včetně Berbiru se dostalo opět do tureckých rukou.
Ve Staré Gradišce, v roce 1714 obehnané pouze špatným zemním opevněním, byla v následujících letech v důsledku rozhodnutí Dvorní válečné rady opevnění opravena a opatřena krytou cestou a glacis. Podle nejstarších existujících plánů pocházejících z tohoto roku, tvořilo opevnění běžný trojúhelník, jehož základna čelem proti jihojihovýchodu sledovala tok řeky Sávy, zatímco obě další strany byly obráceny k severozápadu a severovýchodu; základna sestávala z nepravidelných vbíhajících a vybíhajících linií, které byly flankovány na levém křídle polobastionem a ve středu nepravidelným bastionem spojeným krátkou kurtinou s redanem; severovýchodní strana sestávala z polobastionu na pravém křídle a 2 redanů spojenými zčásti rovnými a zčásti lomenými kurtinami, zatímco v napojení na severozápadní frontu se nacházel pravidelný bastion, jinak ale měla tato fronta uspořádání podobné předchozí. Na předprsních stály místy takzvané čardaky, zvýšené dřevěné stavby přizpůsobené k obraně, sloužící jako strážnice.
Uvnitř tohoto opevnění za středem říční fronty ležel takzvaný kastel (Castell) ze čtyř krátkých téměř čtverec tvořících front, z nichž ta ležící paralelně k řece byla přímá a od hlavního hrazení nebyla oddělena příkopem. Ostatní fronty měly bastionový půdorys s předsunutou krytou cestou a glacis. Kastel byl spojen s vlastní pevností, v níž ležel, mostem na východní straně.
Na silnici k Brodu vedoucí komunikace procházela jediným předsunutým ravelinem; ze středního bastionu říční linie vedlo schodiště k řece Sávě.
Berbir ležící kousek po proudu řeky Sávy od Staré Gradišky ve stavu, v jakém ho Turci opustili, sestával podle plánu z roku 1725 z řady redanů se slabými předprsněmi a předsunutými příkopy řazených do polokruhu na obou koncích přiléhajícího k řece Sávě. Naproti Staré Gradišce ležela malá reduta omývaná z jedné strany řekou Sávou a na ostatním stranách malým potokem Zernainka.
V roce 1725 bylo opevnění Staré Gradišky, jmenovitě říční a severovýchodní fronta zčásti zchátralé, takže Dvorní válečná rada nařídila v roce 1726 zahájit novou stavbu pevnosti pravidelného půdorysu pod vedením plk. Heusseho z inženýrského sboru (Ingenieur-Corps), ale opět jen v zemní podobě. Stavba byla dokončena v roce 1739. Přesto byla Stará Gradiška v roce 1750 opět téměř celá zchátralá, stejně jako Berbir, který byl od roku 1739 turecký.
Konečně v roce 1764 schválila Dvorní válečná rada stávající objekty armovat zdivem, některé z nich o změněném půdorysu, a vybudovat několik vnějších fortifikačních objektů.
Stavba začala v roce 1765 a trvala do roku 1769; přesto byl jen hlavní obvod zbudován permanentně, avšak vnější objekty opět provedeny ze zeminy. Hlavní obvod sestával z pěti Vaubanových a dvou nepravidelných (křídelních) front; na straně obrácené k řece Sáva byla pevnost obklopena jen užším příkopem, krytou cestou a glacis, zatímco před ostatní fronty byly předsunuty raveliny.
V roce 1784 bylo nařízeno přebudovat raveliny na permanentní objekty, v roce 1785 byla zahájena stavba kavalíru za nepravidelnou frontou bastionů IV. a V., jehož vnitřní prostor měl sloužit jako střelám z moždířů odolná zbrojnice, přesto nebyl v roce 1788 ani jeden z ravelinů armován zdivem a byly ve velmi špatném stavu. Naproti tomu bylo zřízeno stavidlo u paty glacis na levém křídle pevnosti, kterým mohla být zaplavena vzdutím řeky Sávy část předpolí pevnosti.
Jakmile byl během turecké války v roce 1789 v hradbě naproti přes řeku Sávu ležícího Berbiru vystřílen pevnostními děly Staré Gradišky průlom, byl Berbir obsazen. V roce 1790 byla dokončena stavba kavalíru v pevnosti Stará Gradiška a Berbir byl uveden do obranyschopného stavu, na pozemní frontě založen předsunutý val (enveloppe) a vybudovány zničené armovací zdi. Mírovou smlouvou ve Svištovu 04.08.1791 připadl Berbir opět Turecku.
V roce 1810 byly prováděny ve Staré Gradišce různé úpravy, avšak armování ravelinů ještě stále nebylo provedeno.
Arad
Město Alt-Arad (Starý Arad) bylo jako pevnost ve válkách 17. století několikrát Turky dobyto a nakonec zničeno. Přesto už v roce 1715 začala pod vedením GFWM Leopolda Antona sv. pána Cosa von Hradišt nová pevnostní stavba, jejíž v roce 1725 schválená změna však nebyla realizována. V roce 1764 následovalo schválení nové pevnostní stavby podle projektu FZM Ferdinanda Philippa hraběte Harsch von Almedingen, podle kterého měla být původní stará pevnost zbourána a naproti ní na levém břehu řeky Maros založena nová.
Bourání původní pevnosti a zároveň stavba nové byla zahájena v roce 1765 pod vedením mjr. Franze Karla Batscheka z inženýrského sboru; obvod pevnosti byl dokončen v roce 1776 pod vedením pplk. Wenzela Hirschenhahn von Hannenheim z inženýrského sboru ve stavu nejnezbytnější obranyschopnosti. Opevnění tvořilo pravidelný bastionový šestiúhelník přerušovaný kurtinami, raveliny, malými lunetami po jejich stranách a předsunutým valem (enveloppe). Teprve v roce 1790 byla pevnost hptm. Antonem hrabětem Königsacker z inženýrského sboru úplně dokončena.
V revoluční válce v roce 1849 hrála pevnost důležitou roli. Situována na výběžku ze tří stran obklopeném tokem řeky Maros byla těžko dobyvatelná a byla také dlouho bráněna rakouským FML Johannem Nepomukem sv. pánem Berger von der Pleisse proti uherské povstalecké armádě až do 28.06.1849, kdy kapitulovala a rakouská posádka 30.06.1849 pevnost vyklidila a odešla s vojenskými poctami. Začátkem srpna 1849 do ní uprchli členové uherského sněmu a odsud také Lajos Kossuth 11.08.1849 vyhlásil proklamaci o své rezignaci. Ihned po kapitulaci uherské povstalecké armády u Világose 17.08.1849 byla pevnost obsazena ruským a následně rakouským vojskem. 06.10.1849 zde bylo popraveno 13 zajatých generálů uherské povstalecké armády.
Brod / Brood (nyní Slavonski Brod)
V roce 1563 přišli z pobřeží Jaderského moře na slovinskou a chorvatskou hranici Černí Valaši (Morlaci), kterým za povinnost obrany země proti Turkům byla přidělena k osídlení půda ležící na močálech potoka Glogovica. Tito osadníci zde založili Brod a v následujících letech obdrželi privilegium, kterým byli osvobozeni od mýta a daní. Osada sama ovšem brzy po svém vzniku s ohledem na velmi časté loupeživé vpády Turků na rakouské území byla opevněna, byť nejjednodušším způsobem.
Podle plánu pocházejícího z roku 1699 sestávalo opevnění Brodu tehdy ze:
- Zemního valu obepínajícího samotný Brod. Jeho půdorysem byl protáhlý pravoúhelník; obě kratší k západu a východu orientované strany měly dva malé rohové bastiony a přiléhaly k řece Sávě; proti severu orientovaná strana valu byla přes svou značnou délku zcela přímá a měla mezi rohovými bastiony obou bočních stran ještě 3 malé bastiony. Pravděpodobně byl tento val už z prvního desetiletí existence Brodu.
- Takzvaného zámku u ústí potoka Glogovica do řeky Sávy, zemního opevnění o přibližně čtvercovém půdorysu s flankujícími výstupky v rozích, obklopeného vodním příkopem. Okolo zámku téměř mimo obrannou linii na okraji břehu potoka Glogovica na severu a na západě a řeky Sávy na jihu se nacházela nepravidelně lomená zemní předprseň. Na východní straně tvořila od koryta potoka Glogovica až k břehu řeky Sávy vedoucí zemní předprseň s předsunutým mokrým příkopem a krytou cestou pozemní frontu celého komplexu zvaného „Altschanze“ (Stará šance).
- Dvou čtyřstranných zemních redut na obou koncích naproti Brodu položeného ostrova v řece Sávě.
- Jako předmostí na pravém břehu řeky Sávy proti výše uvedenému ostrovu (výhodné místo přechodu řeky Sávy na sem vedoucí silnici z Derventu) sloužícího opevnění ze tří tupoúhlých klešťových front (hvězdicové opevnění), jejichž polygonální strany se sbíhaly pod úhlem zhruba 1300. Každá fronta měla ve vybíhající špici flankující kavalír, dále mokrý příkop a jako vnější opevnění rozlehlý ravelin a obvyklou krytou cestu se shromaždišti. Slabě profilovaná hrdla byl klešťového tvaru. Celá stavba byla provedena ze dřeva a zeminy.
Opevnění předmostí, jak napovídá jeho konstrukce, bylo mnohem mladší než ostatní fortifikační objekty a pocházelo pravděpodobně teprve z konce 17. století. V tomto stavu bylo opevnění Brodu vícekrát napadeno nepřítelem.
Při znovudobytí slavonské vojenské hranice byl FM Ludwigem Wilhelmem markrabětem von Baden-Baden vyslán k Brodu průzkumný oddíl pod velením plk. hraběte Hochkirchen. 300 hajduků Sikulského dobrovolnického sboru proniklo nečekaně do Brodu a způsobilo takový rozruch, že přepadená turecká posádka počtem mnohem silnější se chvatně dala na útěk; přesto zde císařské vojsko nezůstalo dlouho, neboť v roce 1691 se Brod opět dostal do tureckých rukou.
10. října 1691 se objevilo před Brodem vojsko FM Karla vévody de Croy, aby jej znovu dobylo. Turecká posádka sestávala pouze z 300 mužů, a když shledala, že přes její dělovou palbu byla proti opevnění postavena baterie, stáhla se už následujícího dne zpět na pravý břeh řeky Sávy a obsadila tamní opevněné předmostí, ze kterého však byla 12. října 1691 také vyhnána.
Podle článku 5 mírové smlouvy s Tureckem uzavřené ve Sremských Karlovcích 26.01.1699 musela být opevnění uvedena výše pod písmenem c) a d) zbourána.
V roce 1715 schválila Dvorní válečná rada stavbu permanentního fortu mezi městem a zámkem, která byla zahájena ještě téhož roku pod vedením hptm. Peretteho; fort sestával ze čtyř bastionových front s raveliny a jedné rohové hradby před kurtinou fronty proti řece Sávě, vše prozatím v zemním provedení, později byla eskarpa a kontreskarpa armována zdivem; kromě toho byl pak postaven také kavalír podkovovitého půdorysu s kasematy odolnými proti střelám moždířů, jehož stavbu řídil hptm. Rochetz a později hptm. Gadeo a další z inženýrského sboru. Také byla v roce 1724 projektována další vnější opevnění a v následujících letech zahájena jejich stavba.
Ze starého opevnění města Brod byla už při zřízení rohové hradby zbourána západní fronta a v 1754 ostatní zchátralé fronty a Stará šance (Altschanze) v ústí potoka Glogovica, zatímco opevnění na pravém břehu řeky Sávy bylo dešti a záplavami pozvolna zničeno a až do poslední stopy zahlazeno. V roce 1760 započalo bourání před vysokými boky bastionů stojících nižších boků na způsob uší (orillon), v roce 1764 byla zahájena stavba velikého kavalíru a v roce 1782 bylo již celé opevnění včetně kasemat a vojenských budov dokončeno. Zkvalitnění opevnění zřízením reduitů v ravelinech, kontrgard a lunet mezi nimi následovalo v roce 1812 pod vedením mjr. Franze von Scholl z inženýrského sboru.
Od nového založení v roce 1715 už nebyla pevnost vystavena žádným nepřátelským útokům; přesto hrála opakovaně roli jako opevněný přechod přes řeku Sávu a depotní místo, z něhož byly podniknuty mnohé většinou úspěšné nájezdy do Bosny odvetou za turecké loupeživé přepady rakouského území a to především v prvních desetiletích 18. století pod velením velitele pevnosti Brod plk. a později GFWM Maxmiliana Ernsta Antona sv. pána von Petrasch. Pevnost byla zrušena v roce 1860.
Csíkszereda (Szeklerburg, nyní Miercurea Ciuc)
Starý hrad v Sedmihradsku tvořený čtyřmi bastionovými frontami obehnanými příkopem ležel ve středu v roce 1775 ještě poměrně dobře zachované citadely sestávající rovněž ze čtyř bastionových částečně vyzděných front s příkopem, krytou cestou a glacis.
Déva (Diemrich, nyní Deva)
V roce 1712 se nacházel na tomto na levém břehu řeky Mures (Maros) položeném tržišti jen starý hrad na poměrně vysokém kuželovitém kopci. Císař Karel VI. v roce 1713 schválil obehnání úpatí kopce vyzděným opevněním napojeným na zdi hradu podle projektu fortifikačního inženýra plk. Giovanniho Moranda Viscontiho, což bylo s několika změnami také realizováno, ovšem pouze v zemním provedení. Po dobytí Banátu v roce 1716 se zde přestalo pracovat, a proto nedošlo k realizaci kryté cesty, glacis a projektovaných vnějších opevnění. V tomto stavu zůstalo opevnění až do roku 1776, ale už v roce 1798 bylo celé ve velmi špatném stavu, a protože nebylo dále opravováno, už začátkem 19. století z něj zbyly jen stopy zemního opevnění a příkopu.
Esseg (maď. Eszék nyní Osijek)
Když v roce 1091 byla Slavonie přivtělena k Uhrám, byl u vesnice Mursia stojící na místě zaniklého římského města Mursia Aelia vystavěn pevný hrad Oszek.
V roce 1526 byl obsazen Turky, kteří jej drželi zhruba jeden a půl století a v roce 1560 přes jednu míli dlouhý močál nechali postavit pomocí 20000 křesťanských otroků dobře zpevněný most, který byl v roce 1664 zničen císařským velitelem Mikulášem hrabětem Zrinským, ale Turci jej zakrátko znovu zřídili.
29.09.1687 se dostal Osijek opět do rukou císaře; město bylo obehnáno jednoduchou hradbou flankovanou kulatými věžemi s v týlu nasypaným valem a vpředu opatřenou suchým příkopem. Od Bělehradské brány až k lodnímu mostu přes řeku Drávu v délce téměř 1.420 m se nacházela jednoduchá zemní linie opatřená okrouhlými výběžky.
Už v roce 1688 byla před Bělehradskou bránou vybudována rohová hradba v zemním provedení obklopená příkopem a krytou cestou; avšak stavba vlastní pevnosti byla zahájena v roce 1712 podle projektu inženýra Turka. V následujícím roce vyprojektoval pplk. La Croix Pajtis z inženýrského sboru k bastionovému půdorysu ještě kontrgardy; skutečná stavba však pokračovala pod vedením mjr. Heysseho (později při ní činný jako plk.) z inženýrského sboru s mnoha odchylkami od původního projektu do roku 1753 a byla dokončena následujícího roku mjr. Antonem sv. pánem von Ketten z inženýrského sboru. Pevnost pak sestávala ze šesti nepravidelných bastionových front a korunní hradby na levém břehu řeky Drávy. Celé opevnění bylo obklopeno příkopem, krytou cestou a glacis a armováno zdivem; v bastionech I., II. a III. byly okrouhlé kavalíry, v obou prvních jen v zemním provedení a ve třetím s obložením; mezi bastiony V. a VIII. na ohybu řeky Drávy byla kurtina přerušena, předsunut nižší val (fausse-braye) a zdivem armovaná fleš. V tomto stavu se pevnost nacházela ještě v roce 1811.
Fogaras (nyní Fagaras)
V roce 1712 zde existovala citadela tvořená čtyřmi bastionovými frontami s až 76 m širokým vodním příkopem. Císař Karel VI. schválil nejspíše v roce 1713 stavbu několika vnějších opevnění; avšak tyto nebyly realizovány a citadela, která byla v letech 1769-1770 doplněna malým zemním bastionem před mostem, byla nadále udržována.
Gran (Ostřihom, nyní Estergom)
Bývalé opevnění tohoto města bylo zbouráno už v roce 1767.
Grosswardein (Nagyvárad, Velký Varadín, nyní Oradea)
Grosswardein byl už velmi dávno opevněn; v roce 1556 připadnul Sedmihradsku a sedmihradský kníže Gabriel Bethlen nechal zbourat katedrálu a z materiálu postavit pevnost, která později připadla znovu císaři.
V roce 1598 byla neúspěšně obléhaná Turky (císařské posádce velel Melchior von Redern), ale v roce 1663 byla jimi obsazena a ponechána jim mírovou smlouvou uzavřenou ve Vasváru 10.08.1664. V roce 1692 byla obléhána císařským vojskem od začátku května, turecká posádka kapitulovala 05.06.1692, jakmile byly prolomeny líce a křídla útokem napadené fronty.
V roce 1731 schválila Dvorní válečná rada obnovení pevnosti s některými změnami, v roce 1732 byl projekt opět změněn, načež následovalo v následujících letech jeho provedení. Pevnost sestávala z pravidelného pětiúhelníku s uchy (orillon), na straně města s ravelinem a malými lunetami, vše armováno zdivem a chráněno příkopem.
Pevnost byla v roce 1782 zrušena.
Hermannstadt (Nagyszeben, nyní Sibiu)
Císař Leopold I. nařídil v roce 1702 na návrší u tohoto města výstavbu citadely sestávající z pravidelných bastionových front. Podle plánu fortifikačního inženýra plk. Giovanniho Moranda Viscontiho měla být citadela křídly navázána na městskou hradbu, proti citadele obrácená část městské hradby však měla být stržena. Stavba byla zahájena ještě téhož roku, ale nepokračovala; v roce 1777 existovaly z vybudovaného jen zbytky, protože na nedokončených zemních opevněních nebylo nic učiněno a vnitřek citadely byl převeden na město.
Karlsburg (Karlovský Bělehrad, Gyulafehérvár, nyní Alba Iulia)
Po porážce posledního krále Dáků Decebala nedaleko Devy se vítězní Římané usadili v úrodném údolí řeky Maros a založili zde okolo roku 194 na místě Karlsburgu osadu Apulum.
Události, které nastaly po odchodu Římanů v roce 264, nejsou ještě zcela vyjasněny. Teprve za uherského krále Štěpána Svatého, který okolo roku 1002 skoncoval s panováním vévody Gyuly a připojil Sedmihradsko k Uhrám, se objevil Karlsburg jako sídlo tímto králem založeného biskupství.
V roce 1242 bylo město zcela zničeno Mongoly a v roce 1277 znovu zpustošeno sedmihradskými Sasy, což se opakovalo v roce 1308.
Opakované vpády Turků v 15. století se města příliš nedotkly, v jeho blízkosti došlo 18.03.1442 k bitvě u dnešního Santimbru mezi Jánosem Hunyadim a Turky pod Mesit begem.
V roce 1599 bylo město po porážce Andrease Báthoryho 18.10. u Selimbaru zpustošeno vítězným vojskem valašského a moldavského knížete Michala Chrabrého a císařského FM Giorgia Basty a většina zemského archivu zničena; podobný osud mělo město v roce 1658, kdy bylo Turky a Tatary vydrancováno a sedmihradským knížetem Gabrielem Bethlenem založená knihovna shořela.
V roce 1711 sestávalo opevnění z jednoduché hradby o téměř čtvercovém půdorysu se dvěma bastiony na straně valašského kostela a částečně obklopené mělkým příkopem. Ve městě se nacházel zámek jako rezidence sedmihradských knížat a k němu přiléhající katedrální kostel. Oba tyto objekty byly obklopené polním opevněním k ochraně skladu v tomto zámku.
Za císaře Karla VI. byla zahájena 28.05.1714 stavba permanentního opevnění v podobě bastionového sedmiúhelníku podle projektu fortifikačního inženýra plk. Giovanniho Moranda Viscontiho, ale s několika změnami v provedení, pod G.d.C. Stephanem hrabětem von Stainville za přímého řízení inženýra pplk. Weisse a pokračovala až do jeho smrti jako plk. v roce 1738, načež bylo hlavní opevnění dokončeno pod řízením inženýra hejtmana Pletzgera. Pevnost obdržela jméno Karlsburg.
V roce 1763 nebyla pevnost ještě obklopena krytou cestou a glacis, vnější opevnění byla zřízena jen částečně a kontreskarpa byla většinou ještě pouze v zemním provedení.
Teprve v roce 1812 se začalo pod vedením mjr. Franze von Scholla z inženýrského sboru s uváděním pevnosti do lepšího stavu, avšak práce byly brzy opět zastaveny.
Během povstání v Uhrách v letech 1848-1849 byl Karlsburg od 25.03. do 26.07.1849 obklíčen oddílem uherského vojska v síle nakonec 8000 mužů ze sedmihradské armády gen. Józefa Bema pod přímým velením plk. Maxmiliana Eugena sv. pána von Stein a prudce ostřelován. Obléhatel postavil své baterie na Šibeničním vrchu (Galgenberg) a obsadil Marosporto, Pokloszár, Mamut-Berg a Borbánd. Hrdinné posádce pod velením plk. Georga sv. pána August von Auenfels na pomoc spěchající ruský 5. armádní sbor gen. pěchoty A. N. von Lüders, konkrétně jeho 15. divize pod velením genpor. G. Ch. von Hasfort přiměla uherské povstalce 26.07.1849 obléhání ukončit; krátce nato byli 11.08.1849 u Sebesu rozhodně poraženi a přinuceni u Devy složit zbraně.
Karlstadt (Karlovac)
První zdejší opevnění pochází z roku 1579; arcivévoda Karel, strýc císaře Rudolfa II., nechal zřídit u vesnice Dubrovac opevnění, které obdrželo jméno po něm. Protože však bylo celé v zemním provedení, tak nemohlo útokům Turků klást dostatečný odpor, především proto, že bylo obklopeno dominujícími výšinami. Proto bylo zrušeno a postaveno jiné u obce Orlica, jehož umístění však nebylo dobře zvoleno, protože při ničivých záplavách způsobených řekami Kupou a Koranou bylo opevnění tak poškozeno a částečně zcela zničeno, že bylo nutno se vzdát opravy.
Základ k pozdější pevnosti byl položen v roce 1712 zřízením pravidelného bastionového šestiúhelníku o stranách dlouhých asi 256 m bez veškerého vnějšího opevnění, pouze s krytou cestou, v dřevozemním provedení; avšak toto slabé opevnění se opět brzy rozpadlo.
V roce 1733 byla Dvorní válečnou radou schválena výstavba pevnosti nazvané Neu-Karlstadt nedaleko dřívějšího opevnění v ústí řeky Korany do řeky Kupy na levém břehu řeky Kupy. Schválení se opakovalo v roce 1734, ale opevnění nebylo postaveno.
Teprve v roce 1740 byla práce zahájena jako rekonstrukce starých opevnění; příkop a předprseň byly upraveny a podél front III.-IV. a IV.-V. bylo zahájeno vyzdívání eskarpy. To však pokračovalo jen do poloviny a nepokračovalo. Na patě glacis shromaždišť kryté cesty ležely malé fleše se slabě profilovaným zakončením hrdla spojené se shromaždišti otevřenými dvojitými kaponiérami. Obě k řece Kupa obrácené fronty byly spojeny s břehem řeky opevněnými liniemi zvanými rentranchementy, v roce 1767 následovala stavba ravelinu.
Mimo tyto nečetné a nedostatečné práce se pro zachování a doplnění opevnění nedělo nic, jedině v roce 1776 schválily stavy Korutan a Krajiny, uznávajíce důležitost pevnosti pro bezpečnost jejich zemí, značnou sumu k její opravě, která činila závazně každoročně 80000 zlatých k další stavbě, tato suma však nebyla úplně přidělena svému účelu.
V roce 1778 tvořil pevnost Karlstadt zmíněný bastionový šestiúhelník s ravelinem před Novou bránou, malými flešemi před bastiony Szent Károly, Szent Josef a Szent Elisabeth a retranchementem v o něco lepším stavu.
Pevnost sice byla v roce 1783 uvedena do obranyschopného stavu, všechny valy, předprsně a příkopy byly upraveny a krytá cesta vesměs opatřena palisádami; ale později se už nic nedělo a pevnost rychle chátrala, takže v roce 1788 už fleše neexistovaly.
V roce 1809 v důsledku mírové smlouvy uzavřené ve Vídni 14.10.1809 se pevnost dostala do rukou Francouzů, ale v roce 1814 připadla opět Rakousku, nacházela se však ve velmi špatném stavu, takže si tehdejší hptm. Emanuel Zitta z inženýrského sboru v podrobném memorandu o pevnosti stěžoval na její závažné zanedbání a vyjádřil se, že hodnota pevnosti klesla dokonce pod úroveň polního opevnění. Dlouhá léta míru v 2. a 3. desetiletí 19. století dala tomuto výroku příslušnou váhu, neboť praktické provedení návrhů tohoto důstojníka nenastalo. Teprve v letech 1838 až 1841 došlo k opravě pevnosti a v letech 1847 až 1849 byly postaveny před kurtinami volně stojící zdi v hlavním příkopu a malé kaponiéry v rozích kleští, ale pak další výstavba nepokračovala.
V roce 1861, když povstání v Hercegovině nabylo větších rozměrů, bylo v terénu jihovýchodně od Karlstadtu mezi řekami Dobra a Korana vybudováno polní opevnění vysunuté až asi na 7,5 km před pevnost skládající se z jednoduchých otevřených postavení pro děla, baterií a šancí. Tyto byly položeny ve dvou liniích a to vnitřní vzdálená od pevnosti asi 2,6 km sestávající z baterie „A“ (na výšině Perkovo vedle Dubovace), baterie „B“ (u osamělého dubu Rebar vedle Zagradu), baterie „C“ (u S. Xaver /Svarča/) a baterie „D“ (u Mostanje), vnější vzdálená od pevnosti průměrně asi 7,5 km sestávající z baterie „F“ (u Bellay), baterie „G“ (u mlýna Lack), reduty „H“ (na výšině Vidanka), baterie „J“ (vedle výšiny Vidanka), baterie „L“ (u Novigradu) a baterie „M“ (u Stative) a dále ve vnitřní linii mezilehlé a podpůrné objekty pozice „E“ (horní a dolní u mlýna Kamenscak) a reduta „K“ (na pahorku Glavica u Mrzlopolje).
Když mírovou smlouvou mezi Tureckem a Černou Horou uzavřenou 08.09.1862 skončily také nepokoje v Hercegovině, odpadla potřeba tato opevnění dobudovat a udržovat a byla ponechány svému osudu. V roce 1874 byl Karlstadt jako pevnost zrušen.
Klausenburg (Kolozsvár, Kluž, nyní Clui-Napoca)
Město bylo už v roce 1691 obehnáno jednoduchou hradbou, avšak většinou bez příkopu.
V roce 1713 schválil císař Karel VI. výstavbu pevnosti na výšině na levém břehu řeky Szamos (Somes) naproti městu podle projektu fortifikačního inženýra plk. Giovanniho Moranda Viscontiho; také bylo rozhodnuto městskou hradbu na straně obrácené k řece strhnout a k řece přiléhající dvě strany hradby prodloužit až ke břehu. Stavba byla brzy nato zahájena a s výjimkou zamýšlené změny městské hradby pravděpodobně v roce 1719 dokončena. Napříště se nazývala Citadela a později Castell.
Komorn (Komárom, nyní Komárno)
Město bylo zmíněno už Ptolemaiem jako Chomora a jeho jméno podle několika historiků bylo odvozeno od skythské kolonie Chomaern, kterou tak nazýval Plinius. Všeobecný je však názor, že jméno města a pevnosti se objevovalo teprve od obsazení Žitného ostrova Maďary v 9. století. Za vévody Arpáda obsadil jeho vojevůdce Rétel se svým synem Oluptulmou také kraj mezi řekami Nitrou a Žitavou, zatímco pruh země na Dunaji si ponechal pro sebe.
Místo na soutoku řeky Dunaje s Váhem na nejvzdálenějším východním konci Velikého Žitného ostrova bylo kvůli své zvláště výhodné poloze od nejstarších dob neustále opevněno. Rétel nechal tamní zemní šance okolo roku 900 nově zřídit a dal tomuto opevnění jméno Kumárom na památku prasídla svých statečných bojovníků sikulského kmene na řece Kuma, z čehož později vzniklo maďarské jméno Komárom a německé Komorn.
V roce 1242 padlo Komárno do rukou Mongolů, avšak ti téhož roku odtáhli do Asie. Později válčily Uhry s českým králem Přemyslem Otakarem II. a v důsledku jeho vítězství u Kressenbrunnu (Groissenbrunn) 12.07.1260 padlo Komárno do jeho rukou a ten nechal opevnění zbořit. To však bylo už v roce 1272 opět vybudováno.
Po vymření dynastie Arpádovců, když uherská koruna připadla Karlu Robertovi z dynastie Anjou, zmocnil se Komárna rebel Matúš Čák Trenčanský; avšak v roce 1314 bylo Komárno s pomocí rakouského vévody Friedricha získáno zpět a Karel Robert je věnoval ostřihomskému biskupovi Tamásovi; ale obdržel je od něj zpět výměnou v roce 1340 a od této doby začalo jeho vojenské využívání.
V roce 1437 přešly Uhry za vévody Albrechta na habsburskou dynastii. Jeho manželka Alžběta, dcera Zikmunda Lucemburského, porodila v Komárně 22.02.1440 syna Ladislava zvaného Pohrobek (jeho otec Albrecht zemřel 27.10.1439 v Neszmély poblíže Ostřihomi za začátku tažení proti Turkům).
Od Ladislava Pohrobka až do smrti uherského krále Ludvíka II. není o Komárně známo nic pozoruhodného kromě toho, že Matyáš Korvín Hunyadi vybudoval v Komárně v roce 1472 zemní opevnění. Po smrti krále Ludvíka II. v nešťastné bitvě s Turky u Mohácse 29.08.1526 propukly nové spory o uherský trůn, během kterých Komárno upadlo do rukou Turků pomocí přívrženců spojence tureckého sultána sedmihradského knížete Jana Zápolského vystupujícího jako uherský protikrál Ferdinanda I. Habsburského. Turci město během svého ústupu od Vídně v roce 1529 vypálili.
Císařský generál Johann hrabě Hardegg přivedl Komárno opět do držby Ferdinanda I. Habsburského, a to mělo od té doby v čele císařské velitele pevnosti vykonávající také nad územím města civilní správu až do pozvednutí Komárna na královské svobodné město v roce 1751.
Ferdinand I. Habsburský nechal v roce 1550 postavit permanentně část opevnění známou později pod názvem „Stará pevnost“ (alte Festung) a i když byla Matyáši Korvínovi Hunyadimu nesprávně připisována první výstavba, má se tato, že nynější ještě existující půdorys pochází z 15. století. Základ půdorysu tvoří lichoběžník na čtyřech rozích se dvěma pravidelnými a dvěma nepravidelnými bastiony původně s lineárními uchy (orilllon). Později byly vybudovány v mezeře mezi těmito uchy a kurtinami flankující kasemata a takzvaný Špičatý bastion.
V roce 1594 byla pevnost Turky prudce ostřelována a město jimi znovu vypáleno.
Císař Ferdinand III. schválil v roce 1650 výstavbu vnější pevnosti (korunní hradby) zvané později „Nová pevnost“ (neue Festung) proti předměstí, stavba však začala teprve v roce 1656 podle projektu italského pevnostního inženýra Giovanniho Battisty Pieroni da Galiano. V roce 1663 chtěli Turci pevnost ztéci po překročení zamrzlé řeky, museli ale s velikými ztrátami ustoupit. V tomto roce za císaře Leopolda I. také začalo armování zdivem této korunní hradby a pokračovalo až do roku 1773.
Pevnost v této době poskytovala císařskému vojsku důležité služby, zejména když vojsko nespokojené části Maďarů v čele se sedmihradským knížetem Františkem II. Rákóczim, pod velením Forgáche bylo císařským FM Siegbertem hrabětem Heisterem napadeno a poraženo na Žitném ostrově. Také v roce 1709, když FM Siegbert hrabě von Heister, císařem Leopoldem I. opět jmenovaný vrchním velitelem v Uhrách, zatlačil tlupy uherských povstalců (kuruců) pod velením Esterházyho a Bezerédyho ohrožující Vídeň, použil Komárno jako místo přechodu přes řeku Dunaj, pak porazil povstalecké vojsko pod Rákóczim v bitvě u Trenčína 04.08.1708, přinutil Nitru ke kapitulaci a činil přípravy k obléhání Nových Zámků.
V roce 1778 byly však z „Nové pevnosti“ armovány zdivem jen střední bastion a dvě sousední kurtiny, a ačkoliv Komárno svojí polohou na řekách Dunaji a Váhu tvořilo důležitý opěrný bod pro operace, byla pevnost přesto císařem Josefem II. zcela zrušena, pevnostní pozemky většinou prodány, pevnostní objekty ale spolu s pozemky, na kterých stály, byly v roce 1785 bezplatně předány městu Komárno.
Pro monarchii nešťastné roky 1800 a 1805, které se vyznačovaly citelnou ztrátou řádně opevněných míst, zvláště opevněných táborů a fortů na středním toku řeky Dunaje, obrátily opět pozornost na odepsané a avšak tak důležité Komárno. Už v roce 1807 tam byli vysláni důstojníci inženýrského sboru, kteří provedli nezbytné nákresy. Projekt navržený v následujícím roce FML Jeanem Gabrielem markýzem Chasteler de Courcelles byl proveden pod jeho vedením a později pod vedením plk. Martina von Dedovich z inženýrského sboru, avšak jen částečně; provedení bylo prozatím omezeno na obnovu nyní ještě existujících předmostí na řekách Váhu a Dunaji, z nichž každé sestávalo z hlavního fortu v podobě veliké čtyřboké reduty a ze šesti po obou stranách hlavního fortu po třech položených detašovaných pěti- a šestibokých redut. V mezerách mezi těmito opevněními ležely spojovací linie s výpadovými otvory po stranách.
Současně byla opravena všechna kasemata ve „Staré pevnosti“ a budovy odolné střelám z moždířů a také celá „Nová pevnost“, zejména byly armovány zdi dosud nevyzděné části eskarpy, obě napojení na dlouhá křídla „Nové pevnosti“ byla prodloužena až na kontreskarpu „Staré pevnosti“ a na každém křídle vybavena kasematy.
Před oběma frontami „Nové pevnosti“ bylo kromě toho zřízeno po jednom ravelinu se staženými boky a kontrgardou v zemním provedení a celek nakonec obehnán krytou cestou. Později 01.07.1809 nařídil uherský palatin arcivévoda Josef, když se svojí armádou stál u Komárna a postupoval na Žitný ostrov, k zabezpečení města zřídit polního opevnění sahající od levého břehu řeky Dunaje k pravému břehu řeky Váhu, které sestávalo ze šesti redut spojených kurtinami; celek se nazýval Palatinská linie.
Podle císařova rozhodnutí vydaného ještě v roce 1809 mělo být na opevnění Komárna, jak to velitel pevnosti a vrchní stavební ředitel GM Martin von Dedovich také napsal ve svém hlášení z roku 1810 objasňujícím jeho opevňovací návrh „pohlíženo jako na hlavní centrální depotní místo pro celou monarchii a nejen všechny zásoby pro rozlehlou pevnost na jeden rok, nýbrž také pro armádu o 200 000 mužích, tam v objektech odolných střelám z moždířů mají být drženy“.
Projekt, stejně jako pozdější návrh FZM Thierryho sv. pána de Vaux, však nebyl proveden, nýbrž zemní opevnění časem bylo zcela zanedbáno a teprve mnohem později pomalu armováno zdivem a v hlavních fortech obou předmostí postaveny zděné blockhausy případně reduity, jejich strop byl však jen ze dřeva.
V roce 1833 se konečně začala ohledně obranné schopnosti pevnosti Komárno, jejíž všechny objekty s výjimkou „Staré pevnosti“ a „Nové pevnosti“ měly charakter jen přechodného opevnění, provádět potřebná opatření.
Tehdejší ženijní ředitel (Genie-Director) v Komárně hptm. Josef šlechtic von Pflügel z inženýrského sboru dostal rozkaz vypracovat projekt na úplnou přestavbu Palatinské linie permanentním způsobem, který pak byl také proveden. Stavba fortu I. a postupné bourání staré opevněné linie začalo v roce 1839, jakmile byla ukončena vleklá jednání o výkupu pozemků; Palatinské linie sestávající z pěti fortů armovaných zdivem a spojovacích linií mezi nimi byla dokončena v roce 1848.
Rozšíření a zesílení starých předmostí a zejména obsazení výšin na pravém břehu řeky Dunaje u tamních vinohradů na tzv. Sandberg, které se rozprostíraly proti Ácskému lesu a ovládaly celou pozici Komárna, obzvláště říční přechody, bylo uznáno jako naprosto nezbytné a k tomu v roce 1839 zpracoval projekt fortu na výšině Sandberg mjr. Josef šlechtic von Pflügel z inženýrského sboru a v roce 1847 také pplk. Karl sv. pán von Schauroth z inženýrského sboru zároveň se zřízením opevněného tábora na pravém břehu řeky Dunaje, avšak v roce 1849, kdy se pevnost nacházela v rukou uherských povstalců, nebyl ještě žádný z návrhů proveden.
Uherští povstalci v této době vybudovali na pravém břehu řeky Dunaje opevněný tábor sestávající z deseti šancí v mělkém oblouku začínajícím u hlavního fortu starého dunajského předmostí, jehož nejvysunutější body tvořily šance Nr. 7 a Nr. 8; využili k tomu návrh zpracovaný pplk. Karlem sv. pánem von Schauroth z inženýrského sboru. Šance s týlovou stranou uzavřenou palisádováním byly vybaveny dřevěným blockhausem a spojeny liniemi zákopů. Na řece Váhu byly jako pokračování Palatinské linie postaveny dvě lunety a na malém ostrovu v řece, přes který vedl stojící most, fleš s dělostřeleckým postavením zaříznutém v tehdejší hrázi řeky Váhu flankujícím vážskou linii. Také na ostrově Apali (dnes už neexistujícím) byly zřízeny dvě reduty k flankování Palatinské linie.
Tehdy byly také postaveny početné ubytovny pro pěchotu a jezdectvo na obou předmostích a za Palatinskou linií.
Když se pevnost Komorn po kapitulaci posádky za volný odchod do exilu beze zbraní 03.-04.10.1849 opět dostala do držení císařské armády, zpracoval v roce 1850 tehdejší ženijní ředitel v Komárně plk. Michael Maly z inženýrského sboru nový opevňovací projekt, který byl schválen a s různými více nebo méně podstatnými modifikacemi postupně realizován.
Začátek stavby jednotlivých objektů tak spadal ještě do roku 1850, avšak od roku 1851 jejich další výstavbu zajišťovala nově vzniklá ženijní zbraň (Genie-Waffe).
Kronstadt (Brassó, Brašov, nyní Brasov)
Koncem 14. století obehnali měšťané město hradbou, ale nezabránili tím, aby je Turci v roce 1421 nedobyli. V letech 1611 až 1612 bylo město znovu marně obléháno a podrobilo se teprve, když statečný purkmistr Michael Weiss padl v roce 1612 v bitvě u Marienburgu (Feldioara). Je zřejmé, že městské opevnění rychle zchátralo, neboť v roce 1690 bylo město uváděno jako neopevněné kromě citadely na blízké výšině se čtyřmi bastiony, dvojitým příkopem a krytou cestou.
V roce 1702 bylo rozšíření tohoto opevnění sice Dvorní válečnou radou schváleno, ale nikdy neprovedeno a v roce 1783 byl již vnitřní příkop většinou zasypán.
Munkács (Mukačevo)
Stará tvrz Palanok položená na cca 70 m vysoké skále sloužící už Imrichu hraběti Thökölymu jako hlavní opěrný bod, byla jeho manželkou Helenou hraběnkou Zrinskou dlouho bráněna proti císařskému vojsku a dobyta teprve po tříletém obléhání v letech 1685 až 1688.
Úpatí vrchu, na kterém se tvrz nachází, bylo během třicetileté války sedmihradským knížetem Jiřím I. Rákóczim obehnáno sedmi rozlehlými bastiony spojenými kurtinami v zemním provedení s předsunutým vodním příkopem; toto opevnění bylo ale později zničeno a v roce 1711 nahrazeno jiným mnohem horším, ostatně nedokončeným, které v 1749 už neexistovalo.
V roce 1834 hrad vyhořel, ale byl poté opraven a sloužil jako vězení. Během uherského povstání v roce 1848 padnul do rukou povstalců, musel se ale vzdát 27.08.1849 ruskému vojsku.
Neuhäusel (Nové Zámky)
Výstavba této pevnosti byla schválena císařem Ferdinandem III. v roce 1640, ale zahájena teprve v roce 1653; pevnost sestávala z bastionového šestiúhelníku s vodním příkopem a krytou cestou.
Během uherských stavovských povstání a tureckých válek byla pevnost několikrát obléhána a dobyta, ale v roce 1724 na rozkaz císaře Karla VI. zbourána.
Pancsova (Pančevo)
Zde stojící šance byly v roce 1716 císařským G.d.C. Claudiem Florimundem hrabětem von Mercy odebrány Turkům a obklopeny rozlehlými zemními opevněními, celé opevnění však bylo v roce 1738 zbouráno.
Peterwardein (maď. Pétervarad, Petrovaradín)
Když fanatickou horlivostí prostoupený Petr zvaný Poustevník, prošel Evropou, aby shromáždil křižácké vojsko, prošel v čele 80 000 lidí všeho druhu také Uhrami a Syrmií. Ti byli bez kázně a disciplíny, žili jen z loupeží a rabování, a on se zastavil, aby rozptýlené tlupy shromáždil, na špičce předhůří masivu Fruska gora, na kterém leží dnešní pevnost Peterwardein. Z této doby okolo roku 1095 pochází první výstavba opevnění zdejší skály převyšující okolní terén o cca 40 m chudým francouzským šlechticem jménem Gautier Sans-Avoir, který velel části křižáků. Opevnění bylo možná na počest Petra Poustevníka nazváno Petrovaradín.
Zde shromážděné houfy táhly brzy dále do Bulharska a Konstantinopole a odsud do Asie; většinou již oslabené vlastní nevázaností byly zde bez větší námahy zničeny Turky.
Papež Urban II. a později jeho nástupci posilovali a dokončovali zdejší opevnění. V dobách starých válek za uherských králů z dynastie Arpádovců bylo toto místo opakovaně statečně bráněno, dobýváno a opět ztráceno.
Za vlády uherského krále Matyáše Korvína Hunyadiho v roce 1462 byla v bezprostřední blízkosti Peterwardeinu vybojována bitva s Turky.
Brzy po pádu Bělehradu v roce 1521 padl do rukou Turků také Peterwardein; nešťastná bitva u Mohácse 29.08.1526 zajistila Turkům dlouholeté držení pevnosti. Teprve během turecké války v letech 1683 až1699 se Peterwardein dostal opět do rakouského vlastnictví, které bylo pojištěno mírovou smlouvou uzavřenou ve Sremských Karlovcích 26.01.1699.
V roce 1688 byl opevněn pouze prostor nynější Horní pevnosti. Toto opevnění sestávalo ze zděné hradby kopírující tvar terénu, která prstencovitě přibližně v rozloze hlavního obvodu nyní existující Horní pevnosti obklopovala zděný reduit, ve kterém se nacházel veliký kostel a dvě vodní cisterny. Před jihovýchodní částí vnější zděné hradby ležel příkop, který byl z brány v hradbě přemostěn padacím mostem. Další hlavní komunikace vedla odsud podél jihovýchodního a východního svahu skály přes terén nynější Dolní pevnosti k přívozu, který se nacházel na místě dlouho existujícího lodního mostu. Na protilehlém levém břehu řeky Dunaje již existovala předchůdkyně nynější mostní šance, avšak bez uzavřené šíje, vystupující v lomené linii blížící se od břehu řeky Dunaje k Novému Sadu a tvořící na hrotu jakýsi bastion. Toto opevnění mělo zemní předprseň s předloženým příkopem.
V roce 1693 za vlády císaře Leopolda I. byl před nynější rohovou hradbou postaven veliký opevněný tábor sestávající z dvojité rentranšované linie, která kryla celý hřbet předhůří od východního k západnímu břehu řeky Dunaje. Opevnění postavená na rozkaz FM Evžena prince von Savoie-Carignan se jmenovala po svém budovateli FM Aeneovi Silviovi hraběti von Caprara „caprarská“; také tzv. zámek byl pod vedením pplk. Kaysersfelda obehnán zděným opevněním a k ochraně mostu byla na protilehlém břehu řeky Dunaje vybudována korunní hradba v zemním provedení a v roce 1695 postavena tzv. „Kaiserschanze“ na návrší o něco nad zámkem, která byla také opatřena minovými galeriemi.
V roce 1714 schválil císař Karel VI. výstavbu zděného vnějšího opevnění a změnu opevnění Dolní pevnosti (Wasserstadt) na permanentní podle projektu hlavního inženýra Vnitřního Rakouska La Croix Pajtise. Práce poté téměř nepřetržitě pokračovaly, ale teprve v roce 1742 byly po mnohých změnách dokončeny pod vedením hptm. Wachtenberga z inženýrského sboru.
V roce 1716, kdy FM Evžen princ von Savoie-Carignan u Peterwardeinu zvítězil nad Turky, existovala v Peterwardeinu z Horní pevnosti nynější hlavní hradba bez kavalíru; z Dolní pevnosti tři bastiony s kurtinami a několika vnějšími opevněními, zatímco zbytek hlavní hradby tvořila pilovitá hradba bez vnějších opevnění; z nynější rohové hradby hlavní hradby před ní úplná korunní hradba s kleštěmi, raveliny včetně reduitů, kontrgardami a krytou cestou a před ní ležící „caprarská“ opevnění. Jako mostní šance byla dříve zmíněná korunní hradba bez vnějších opevnění s hrdlem uzavřeným bastionem, na Kriegsinsel se nacházela tzv. Ostrovní šance bastionového půdorysu o čtyřech frontách. Zde nutno poznamenat, že řeka Dunaj tehdy svým hlavním ramenem obtékala Kriegsinsel tam, kde se v pol. 19. století nacházel Kacer neboli staré rameno, zatímco hlavní rameno bylo tehdy vedlejším. Teprve v roce 1827 se poměry mezi oběma rameny toku obrátily a při této příležitosti také většina Ostrovní šance byla odplavena vodou. Dnes tento ostrov neexistuje.
Císařovna Marie Terezie v roce 1748 schválila novou pevnostní výstavbu, kterou byla Dolní pevnost (Wasserstadt) zvětšena a také její opevnění dostalo větší rozlohu a mělo být vybudováno pravidelným způsobem, ale teprve v roce 1753, poté co už v roce 1750 zanikla „caprarská“ opevnění a korunní hradba před rohovou hradbou, byly práce pod vedením mjr. Antona sv. pána von Ketten z inženýrského sboru ve velikém rozsahu zahájeny a do roku 1769 dokončeny. Jednalo se o rekonstrukci hlavního obvodu a částečnou opravu vodního retranchementu, výstavbu tří válečných pracháren v Dolní pevnosti, zřízení retranchementu Ludwigsthaler, rekonstrukci Ostrovní šance a předmostí, výstavbu budov a kasemat atd., krátce řečeno už v roce 1766 odpovídala pevnost s výjimkou minového systému v podstatných rysech stavu v polovině 19. století.
Obléhání pevnosti Schweidnitz (Svídnice) v srpnu až říjnu 1762 přineslo poučení o účinku protimin a tak byl stále víc a více ceněn jejich význam pro obranu pevností. Už v roce 1764 navrhnul pplk. von Schröder minový projekt pro pevnosti Osijek a Peterwardein a v důsledku toho byly provedeny v letech 1765-1768 v Peterwardeinu pokusy s minami za přítomnosti císaře Josefa II. a FM Franze Morize hraběte von Lacy. V důsledku vynikajícího úspěchu těchto pokusů byl pplk. von Schröder povýšen na plk. a čtyři hejtmani minérské brigády povzneseni do šlechtického stavu. Pak byla zahájena výstavba minového systému čtyřmi kompaniemi minérské brigády (ta byla tehdy podřízena dělostřelectvu) a pokračovala do roku 1772. Jakmile z této brigády v květnu roku 1772 vzniknul minérský sbor (Mineur-Corps) podřízený generálnímu ženijnímu řediteli (General-Genie-Director) pokračovaly tyto práce pod vedením velitele minérského sboru pplk. Ludwiga Mikovényi von Brzesnobánya až do roku 1777. V roce 1783 doplnila jedna kompanie minérů pod hptm. Franzem von Hackenbergerem minový systém zřízením příhrad, depotů atd.
V roce 1774 tvořilo pevnost v podstatě pět hlavních částí:
- Horní pevnost se šesti bastionovými frontami, z nichž dvě byly pravidelné s raveliny a kontrgardami, zatímco na straně k řece Dunaji a na straně k Dolní pevnosti sledovala linie opevnění skalnatý okraj výšiny.
- Dolní pevnost neboli opevněný Wasserstadt o čtyřech pravidelných frontách s raveliny, kontrgardami a lunetami s oběma křídly opřenými o tok řeky Dunaje byla proti příkrým svahům Horní pevnosti otevřená.
- Proti proudu řeky Dunaje od Horní pevnosti veliká rohová hradba s nízkým valem k obraně příkopu (fausse-braye), raveliny, kontrgardami a vyzděnými vstupujícími shromaždišti, jejíž křídla se opírala o vnější opevnění Horní pevnosti.
Tyto tři bastionové části byly obehnány předsunutým souvislým valem (enveloppe) na straně k řece Dunaji bez příkopu a tím představovaly jeden celek.
- Na levém břehu řeky Dunaje u Nového Sadu korunní hradba s ravelinem a předsunutým valem (enveloppe).
- Na levém břehu úzkého ramene řeky Dunaje na tzv. Fortifikačním ostrově rohová hradba, jejíž polobastiony měly zpět stažené boky, s ravelinem, širokou krytou cestou a glacis.
Téměř všechny objekty byly armovány zdivem.
Pevnost zůstala v tomto stavu, jen zesílená minovým systémem, a až do roku 1849 nebyly zde zaznamenány žádné práce stojící za zmínku.
V letech 1848 až1849 byla pevnost obsazena uherskými povstalci a její posádka se musela 05.09.1849 vzdát rakouskému blokádnímu sboru. Při této blokádě pevnosti byly v srpnu 1849 na pravém břehu řeky Dunaje zřízeny reduty se spojovací linií, které se táhly přes plochu pozdější mírové prachárny, Tatarský vrch, vrchy Malý a Velký Karakacs a Vezírský vrch a přiléhaly k řece Dunaji na jedné straně u Karlovické silnice a na druhé straně u Kamenické silnice.
Raab (Ráb, nyní Györ)
Ze starých časů pocházející hrad Raab byl už v roce 1527 změněn na pevnost. 29.09.1595 ji obsadili Turci zradou jejího velitele, ale opět ji ztratili přepadem císařského vojska pod Adolfem sv. pánem von Schwarzenberg a Mikulášem II. sv. pánem Pálffy de Erdöd 20.03.1598.
Výnosem Dvorní válečné rady z roku 1652 bylo schváleno obnovení pevnosti, které bylo provedeno v roce 1664. Pak pevnost sestávala ze sedmi bastionových front, které s výjimkou dvou front obrácených k řece Dunaji byly opatřeny raveliny, kontrgardami, jim předloženými lunetami, širokým příkopem, krytou cestou a glacis. Vlastní hradba a několik ravelinů byly armovány zdivem, zbylé objekty byly v zemním provedení. Kromě toho se nacházela vlevo od ravelinu Bělehradské brány rohová hradba a před ní dvě fleše rovněž armované zdivem.
Císař Josef II. pevnost v roce 1783 zrušil, avšak v letech 1808 a 1809 byla opět uvedena do obranyschopného stavu. 14.06.1809 byla pevnost obklíčena francouzským vojskem a 24.06.1809 její velitel plk. Pechy kapituloval. Během pětitýdenní okupace pevnosti francouzské vojsko odstřelilo část opevnění.
V roce 1820 byla pevnost podruhé zrušena a zbourána, na jejím místě byla založena nová čtvrt města s názvem Franzosenstadt (nyní Belváros).
Za uherského povstání v letech 1848 až1849 bylo uherskými povstalci opět opevněné město několikrát dějištěm válečných událostí a bylo dobyto rakouským vojskem 28.06.1849.
Rača (nyní Sremska Rača)
Fort na levém břehu řeky Sávy při ústí řeky Driny sestával v roce 1716 z chatrných zemních bastionů a redanů spojených palisádou a proto v tomto roce nastala úprava ke zlepšení obranyschopnosti. Regulací linií byly bastiony a redany přestavěny na tři reduty, v každé postaven dřevěný čardak tj. k obraně přizpůsobená strážnice a celý systém obklopen příkopem. V následujících letech byly postaveny vpravo a vlevo od ústí řeky Driny malé reduty, aby mohla být omezena turecká lodní doprava.
Tomuto místo byl přikládán takový význam, že byly navrženy různé projekty ke zlepšení opevnění. V roce 1728 polský král August II. zaslal císaři Karlu VI. prostřednictvím FM Evžena prince von Savoien-Carignan jím navržený projekt opevnění sestávajícího ze samostatných věží s kasematy ve více podlažích; v roce 1729 projektoval opevnění tohoto místa plk. Moriz Nikolaus Doxat de Démoret, ale oba tyto projekty nebyly realizovány. Stejný osud sdílel projekt již schválený Dvorní válečnou radou v roce 1732, podle kterého mělo opevnění sestávat ze šesti bastionových front s vnějšími opevňovacími objekty a většími forty na místě malých redut po obou stranách ústí řeky Driny do Sávy a dále projekt inženýrského mjr. Du Portal de Monteau navrhující opět okrouhlé vysoké věže s kasematy.
Přestože v následujících letech byly provedeny některé stavby k vylepšení opevnění jako dvě rozlehlá vnější opevnění před východy z tzv. citadely, obnova vodního příkopu mezi citadelou a fortem atd., tak stejně už v roce 1754 bylo celé opevnění ve velmi špatném stavu, který se stále více zhoršoval, protože do roku 1783 se proti tomu vůbec nic neučinilo.
V roce 1783 předložil plk. Karl von Batschek z inženýrského sboru tři nové opevňovací projekty; avšak ani ty nebyly schváleny, proti tomu bylo rozhodnuto na místě zbouraného starého opevnění a to konkrétně na místě bývalé citadely vybudovat osmicípé hvězdicovité opevnění v zemním provedení a uvnitř něj zřídit veliký k obraně přizpůsobený křížový blockhaus. Tyto práce byly nakonec pod vedením kpt.-por. Josefa Konscheka z inženýrského sboru provedeny a v roce 1787 dokončeny.
V roce 1790 byla postavena před opevněním na levém břehu řeky Sávy o něco nad ústím řeky Driny malá fleš v zemním provedení se zaklenutým blockhausem odolným střelám z moždířů.
Temesvár (nyní Timisoara)
Okolí města bylo připojeno k uherskému království okolo roku 1010. V roce 1242 bylo město obsazeno Mongoly a po jejich vyhnání roku 1273 opevněno lépe než původně. V roce 1443 sedmihradský kníže Jan Hunyadi město posílil opevněným zámkem, pozdější zbrojnicí. V 16. století bylo město několikrát ohroženo a obleženo Turky a selskými povstalci Jiřího Dóži. V roce 1552 po hrdinné obraně pod velením Istvána Losonczyho padla pevnost do rukou Turků, kteří navzdory opakovaným pokusům o znovudobytí (obléhána v roce 1596 sedmihradským knížetem Zikmundem Báthorym a v roce 1696 kurfirstem Friedrichem Augustem I.) drželi pevnost přes 150 let.
Teprve FM Evženu princi von Savoien-Carignan se podařilo 12.10.1716 po obléhání trvajícím od 01.09.1716 pevnost Turkům odebrat a od té doby se nacházela v rakouské moci.
Tehdy byly opevňovací objekty položeny velmi nepravidelně, obklopeny dvojitým vodním příkopem, vnější opevnění v zemním provedení obložená kůly. Jižně od města ležela tzv. citadela oddělená od něj vodním příkopem a sama také tímto příkopem obklopena, s předloženými kontrgardami v zemním provedení a malý blockhaus (palanka) před nimž se nacházel patrně francouzskými inženýry postavený ravelin s krytou cestou a glacis.
Po dobytí byla založena nynější pevnost, staré město bylo k tomu účelu zbouráno a postaveno podle nového plánu. 15.04.1723 položil císař Karel VI. základní kámen nové pevnosti, jejíž výstavba byla svěřena nizozemským inženýrským důstojníkům; ale teprve v roce 1732 začala pod dohledem FM Klaudia Florimunda hraběte von Mercy vlastní stavba sestávající z osmi bastionových front, která byla v hlavních rysech dokončena v roce 1739. Císařovna Marie Terezie později schválila permanentní provedení vnějších opevnění, která byla pod vedením mjr. a později pplk. Karla Stockhausena z inženýrského sboru z větší části dokončena v roce 1756.
V roce 1787 byly v polovině 19. století exitující opevnění, na nichž ještě do roku 1790 probíhaly další úpravy, už dokončeny.
Během bojů za uherského povstání v letech 1848 a 1849 byla od 25.04.1849 pevnost obléhána uherským GM Karlem hrabětem Vécsey de Vécse, památné 107 dní trvající obraně pevnosti velel císařský FML Georg sv. pán Rukavina von Vidovgrad. Pevnost byla vyproštěna v důsledku vítězství císařského FZM Julia sv. pána von Haynau nad uherským FML Józefem Bemem a FML Henrykem hrabětem Dembińskim v bitvě u Temesváru 09.08.1849.
Související příspěvky:
Heinrich Blasek - Franz Rieger - přeložil Zdeněk Holub: Historický přehled pevností rakouské monarchie do roku 1851 - 1/3: Čechy, Morava, Rakousko a Halič