Historický přehled pevností rakouské monarchie do roku 1851 - 1/3: Čechy, Morava, Rakousko a Halič

09.12.2020 16:51

Heinrich Blasek - Franz Rieger - přeložil Zdeněk Holub

Naposledy upraveno: 11.12.2020

 

V roce 1898 bylo ve Vídni vydáno dílo „Beiträge zur Geschichte der k. u. k. Genie-Waffe“, které na základě podkladů Heinricha Blaseka zpracoval Franz Rieger (Nach den vom k. u. k. Obersten des Genie-Stabes Heinrich Blasek hinterlassenen Manuscripten und Vorarbeiten im Auftrage des k. u. k. Reichs-Kriegs-Ministeriums zusammengestellt und bearbeitet durch Franz Rieger k. u. k. Oberst und Kommandant des Infanterie Regimentes Nr. 50). V digitalizované podobě je tato práce dostupná:

 

Druhá část (Abschnitt) prvního dílu zahrnuje na s. 707-748 přílohu č. 85: Geschichtliche Übersicht der Festungen der österreichischen Monarchie bis zum Jahre 1851 (Nicht vollständig). Čtenáři předkládaný materiál je překladem této přílohy, který byl doplněn pouze o některé personální údaje a datace, neboť jsem se pokud možno snažil zachovat autentickou dikci, aby čtenář mohl nezkresleně vnímat přístup autora k této problematice.

Čtenář se patrně podiví, proč autor do přehledu vůbec nezařadil například pevnosti v bývalém Rakouském Nizozemí, v Dalmácii, v bývalém rakouském Slezsku (Schweidnitz/Svídnice), na Moravě (Olmütz/Olomouc) a v Itálii (Mantua/Mantova, Peschiera, Legnago) a naopak zařadil bezvýznamná opevněná místa, což lze vysvětlit snad jen tím, že autor vycházel z původních poznámek plk. Blaseka, které byly neúplné.

Pro lepší orientaci v problematice pevností (opevněných míst) rakouské říše uvádím jejich seznam v abecedním pořadí včetně jazykových mutací a bližšího určení zeměpisné polohy vycházející z údajů v úředním Militär-Schematismus des österreichischen Kaiserthums (Wien 1815):

  • Alt-Gradisca/Stara Gradiška (v Chorvatsku na řece Sávě)
  • Arrad/Arad (na západě Rumunska)
  • Brood/Slavonski Brod (v Srbsku na řece Sávě)
  • Budva/Budua (v Černé Hoře na pobřeží Jadranu)
  • Castelnuovo/Herceg Novi (v Černé Hoře v Boce Kotorské)
  • Cattaro/Kotor (v Černé Hoře v Boce Kotorské)
  • Deva/Déva/Diemrich (v západním Rumunsku)
  • Fiume/Rijeka (v Chorvatsku na pobřeží Jadranu)
  • Fogarasch/Fogaras/Fagaras (ve středním Rumunsku)
  • Josephstadt/Josefov (ve východních Čechách, součást Jaroměře)
  • Karlsburg/Carlsburg/Karlovský Bělehrad/Gyulafehérvár/Alba Iulia (ve středním Rumunsku)
  • Königgrätz/Hradec Králové (ve východních Čechách)
  • Komorn/Comorn/Komárom/Komárno (na jižním Slovensku na řece Dunaji)
  • Kufstein (na severu Tyrolska)
  • Legnago (v severní Itálii jižně Verony na řece Adiži)
  • Leopoldstadt/Leopoldov (na Slovensku u řeky Váhu)
  • Mailand/Milan/Miláno (v severní Itálii)
  • Mantua/Mantova (v severní Itálii jižně Verony na řece Minciu)
  • Mungacs/Munkacs/Mukačevo (na Ukrajině nedaleko hranic Slovenska)
  • Ofen/Buda (v Maďarsku součást Budapesti)
  • Olmütz/Olomouc (na severní Moravě)
  • Osoppo (v severní Itálii na řece Tagliamento)
  • Palmanuova/Palma-Nuova/Palmanova (v severní Itálii jižně Udine)
  • Peschiera/Peschiera del Garda (v severní Itálii na jižním břehu Gardského jezera)
  • Peterwardein/Petrovaradín (v Srbsku na řece Dunaji jako součást města Novi Sad)
  • Prag/Praha (ve středu Čech)
  • Pizzighettone (v severní Itálii na řece Addě severně Piacenzy)
  • Ragusa/Dubrovník (v Chorvatsku v jižní Dalmácii na pobřeží Jadranu)
  • Rocca d´Anfo (v severní Itálii na břehu jezera Chiese severovýchodně Brescie)
  • Semlin/Zimony/Zemun (v Srbsku, součást Bělehradu)
  • Spalatro/Split (v Chorvatsku v Dalmácii na pobřeží Jadranu)
  • Spielberg (Brünn/Brno) (na jižní Moravě)
  • Temeswar/Temesvár/Timisoara (v západním Rumunsku)
  • Theresienstadt/Terezín (ve středních Čechách)
  • Triest/Trieste/Terst (v severní Itálii na severním pobřeží Jadranu)
  • Venedig/Venezia/Benátky (v severní Itálii na severním pobřeží Jadranu)
  • Verona (v severní Itálii na řece Adiži)
  • Vicenza (v severní Itálii severozápadně Benátek na řece Bacchiglione)
  • Zara/Zadar (v Chorvatsku v Dalmácii na pobřeží Jadranu)
  • Czettin/Cetin (v Chorvatsku jižně od Cetingradu)

 

1. část: Čechy, Morava, Rakousko a Halič

Braunau

     Stavba pevnosti v tomto dříve bavorském městě začala v roce 1762. Po mírové smlouvě uzavřené 13.05.1779 v Těšíně připadlo město Rakousku. Opevnění sestávalo ze tří bastionových front s vnějšími fortifikačními objekty a nepravidelné linie podél řeky Inn, kde také chybělo glacis. Malé předmostí na levém břehu řeky Inn už nebylo v obranyschopném stavu.

     V letech 1798 a 1799 bylo mnohé na pevnosti vylepšeno, podle údajů plk. Thierryho barona De Vaux z inženýrského sboru (Ingenieur-Corps) bylo postaveno po obou stranách silnic do Riedu a Ranshofenu a v ústí potoka do řeky Inn šest zemních opevnění spojených kaponiérami s krytou cestou, z nichž pět bylo vybaveno blockhausy odolnými proti střelám z moždířů. Rovněž bylo zřízeno předmostí na levém břehu řeky Inn sestávající ze dvou bastionových front s lomenými kurtinami v zemním provedení.

     Ačkoliv tato opevnění v roce 1808 ještě existovala, neměla už předtím žádnou hodnotu, protože v roce 1805 byla francouzským vojskem obsazena bez odporu.

     V roce 1806 v důsledku mírové smlouvy uzavřené v Prešpurku (nyní Bratislava) 26.12.1805 bylo Braunau odstoupeno Bavorsku, ale v roce 1815 připadlo opět Rakousku, ale to už nebylo počítáno mezi pevnosti.

 

Brünn (Brno)

     O datu stavby hradu na Špilberku (Spielberg) scházejí přesné údaje; avšak jako hradiště musel existovat už před rokem 884. Hrad byl sídlem údělných knížat brněnských a markrabat moravských, byl místem konání zemských sněmů a sídlem zemského soudu a v minulosti ochranou a útočištěm zemského hlavního města. Současně byl Špilberk mnohokrát uváděn jako obávané státní vězení, které jednu dobu vězněním francouzských revolucionářů a italských karbonářů dosáhlo evropského věhlasu.

     V roce 1428 se bránily hrad i město proti husitům a až bitvou u Šlapanic byly vysvobozeny.  

     V roce 1467 byl Špilberk obléhán Janem z Boskovic a byl vysvobozen až rakouským vojskem pod Viktorínem z Poděbrad, knížetem opavským a minsterberským.

     V roce 1468 byl Špilberk statečně bráněn Leopoldem Krajířem z Krajku proti Uhrům, kteří jej obléhali plných 9 měsíců. V následujícím roce musel kapitulovat kvůli nedostatku potravin.

     V roce 1578 Špilberk vyhořel, ale v letech 1593-1594  byl městem Brnem opět vystavěn a opevněn.

     V roce 1621 hrad zkonfiskoval kardinál František hrabě von Dietrichstein pro císaře. Špilberk byl pak občas používán jako státní vězení a k obraně země přeměněn na pevnost.

     V roce 1643 schválil císař Ferdinand III. nové opevnění Špilberku podle projektu italského pevnostního inženýra Giovanniho Battisty Pieroni da Galiano. Mělo sestávat z pěti bastionových front a jednoho ravelinu, hrad ve středu byl oddělen od vlastního opevnění příkopy a celá stavba měla být hotova za čtyři roky.

     Ze stavu, ve kterém se opevnění Špilberku nacházelo v roce 1658, stejně jako z pozdějších plánů však vychází najevo, že část projektovaného opevnění, např. oba bastiony na straně města, nebyla vůbec postavena.  

     Švédské vojsko pod polním maršálem Lennartem Torstensonem obléhající Špilberk v roce 1645 však muselo v důsledku zdatné obrany vedené císařským plk. Jeanem Louisem Raduit de Souches odtáhnout s nepořízenou.

     Samo město Brno bylo v roce 1655 obehnáno jen dvěma hradbami na třech místech s vnějším zesílením opatřenými věžemi. V roce 1656 došlo k vnějšímu zesílení před Měnínskou bránou a v roce 1657 před Běhounskou (Dřevěnou) bránou. V dalších letech byla projektována výstavba dalších čtyř bastionů a to před Veselou bránou, před Brněnskou bránou a před Židovskou bránou a také mezi oběma posledními bránami a obehnání celé pevnosti příkopem, krytou cestou a glacis s výjimkou míst, kde se nacházel příkrý svah. Špilberk byl spojen s městskou pevností kaponiérou. Teprve v roce 1678 byl podle tohoto projektu pod vedením inženýra Teophila Hanela postaven bastion před Veselou bránou a v 1688 bastion před Židovskou bránou, všechny ostatní zůstaly jen na papíře a až v roce 1702 dala Dvorní válečná rada příkaz zemskému inženýrovi Johannu Jakobovi Fischerovi provést zbylé části projektu kromě převzetí dalších prací. Avšak v roce 1725 ze všech těchto prací ještě nebylo nic provedeno a staré opevnění bylo v tom nejhorším stavu; jednoduchá vyzděná kaponiéra ke krytí komunikace Špilberku s městem se táhla od Brněnské brány ke kryté cestě Špilberku; teprve v roce 1740 byla vybudována druhá taková kaponiéra ke krytí spojení z druhé strany a pak na patě vrchu mezi těmito dvěma liniemi bastionová fronta, takže tímto způsobem vznikla na Špilberku proti městu rohová hradba.  

     Po neúspěšné blokádě pevnosti na jaře 1742 pruským a saským vojskem (obraně pevnosti velel FM Johann Christoph sv. pán von Seherr-Thoss) proběhlo od roku 1742 do roku 1745 zlepšení a rozšíření opevnění pod vedením plk. Pierreho Philippa Bechade de Rochepine z inženýrského sboru; tak vznikly malé zemní raveliny před několika kurtinami, zemní kontrgardy před Měnínským a Jezuitským bastionem, úseky v hrdlech obou těchto bastionů opatřeny demoličními minami, bylo provedeno vymýcení předpolí a jeho úprava atd. Na Sailer-Berg byla postavena malá reduta, dále od Brněnské brány k Petrovu úzká krytá cesta a několik zemních opevnění stejně jako vlevo od této brány malý permanentní kavalír a na druhé straně přes Černý neboli Mlýnský náhon vedoucího mostu fleš. Také Špilberk byl rozšířen o několik vnějších opevnění a před městskou pevností začínající vyzděný předsunutý val (enveloppe), který byl však dokončen teprve v roce 1772.

     V letech 1781-1783 proběhlo pod vedením mjr. Franze Langera z inženýrského sboru vylepšení všech opevnění; v roce 1805 bylo město a Špilberk obsazeny Francouzy, kteří je v roce 1806 zase opustili poté, co provedli několik nepodstatných vylepšení na opevnění. Po opětovném obsazení v roce 1809 Francouzi při svém odchodu odstřelili většinu opevnění Špilberku a jeho střelám z moždířů odolnou zbrojnici.

     V roce 1820 následovalo předání státního vězení na Špilberku vojenskou správou civilní administrativě; v roce 1855 bylo vězení na Špilberku zcela zrušeno a budovy byly adaptovány pro vojenské ubytovací účely.

 

Eger (Cheb)

     Město bylo v roce 1650 obehnáno dvěma hradbami, oběma s mnoha věžemi a před nimi ležícím příkopem; vnější hradba se nazývala parkánová, vnitřní hradba městská a prostor mezi nimi parkánem. Císař Leopold I. nařídil v roce 1655 podle projektu italského pevnostního inženýra Giovanniho Battisty Pieroni da Galiano obehnat tyto hradby bastiony, kurtinami, příkopem s krytou cestou a glacis; tyto práce byly také okamžitě zahájeny, ale pokračovaly jen pomalu, neboť ještě v roce 1666 nebylo mnohé hotovo.

     V roce 1742 bylo město obléháno francouzským vojskem a dobyto po 12 dnů trvající obraně 19.04.1742. Útok byl proveden na straně od řeky, kde se před mostem nacházel pouze špatně vyzděný ravelin; posádka kapitulovala, jakmile se nepřítel usadil na kryté cestě a chystal se k sestupu do příkopu, protože město na této straně bylo obehnáno jen zchátralou městskou hradbou a vystaveno tak palbě nepřátelských baterií.

     V následujícím roce 1743 se město vrátilo opět Rakousku, poté co je Francouzi uvedli do více obranyschopného stavu a postavili několik zemních opevnění na město ovládajícím návrší a také uvedli do obranyschopného stavu Václavský hrad na levém břehu řeky Ohře. Až do roku 1777 byla pevnost trvale udržována, aniž by však byly prováděny nějaké nové práce; zemní opevnění na výšině a Václavův hrad zanikly. V roce 1777 před začátkem války o bavorské dědictví byla postavena malá rohová hradba a také opraveny Francouzy zřízené fleše před Klášterním bastionem a ravelin před Mostní bránou na levém břehu řeky Ohře.

     Opevnění města tehdy sestávalo z šesti pravidelných vyzděných pevnostních front obklopujících město a ty se nedaleko řeky Ohře napojovaly na staré městské hradby.

     V tomto stavu se pevnost nacházela do roku 1802. V roce 1809 bylo rozhodnuto ji zbourat a pozemky prodat, to sice nebylo provedeno, ale pevnost byla zrušena.

 

Jablunkau (Jablunkov)

     Zde se jižně od města v dnešním katastru obce Mosty u Jablunkova v roce 1763 nacházelo zemní hvězdicové opevnění uzavřené na šíji rohovou hradbou, takže celek jejími poměrně dlouhými křídly dostal podlouhlý půdorys; opevnění bylo obklopeno příkopem, krytou cestou a glacis.

     V roce 1764 začaly být obkládány zdivem předprseň kryté cesty, eskarpa a kontreskarpa příkopu, avšak práce byla brzy opět přerušena, takže v roce 1780 byla jen její malá část provedena.

     V roce 1808 se nacházelo celé opevnění už ve špatném stavu a byla nařízena jeho oprava. Pod vedením plk. Andrease sv. pána von Martonitz z inženýrského sboru byla všechna stará opevnění upravena, obložena zdivem, vnitřní část malého hvězdicového opevnění zbourána a na tomto místě vybudován zděný střelám z moždířů odolný „blockhaus“ pro 700 mužů posádky. Protože práce byly 10.08.1809 opět zastaveny, neproběhla zcela úprava glacis a také brána zůstala nedokončená.  

 

Josefstadt (Josefov, nyní součást Jaroměře).

     Na opevnění pláně u vesnice Ples přišla řeč už po sedmileté válce v roce 1764 a byla k tomu navržena řada projektů, k nimž byli vyzváni také francouzští inženýrští důstojníci. V tomto směru byli činní francouzský fortifikační inženýr mjr. Claude-Benôit Du Hamel de Querlonde, jehož návrh odhadoval náklady na 40 milionů zlatých a který kromě toho zhotovil ještě dva další návrhy, a francouzský fortifikační inženýr plk. Louis Lazare d´Ajot; z rakouských inženýrů navrhnul šest projektů zástupce ředitele inženýrského sboru FZM Ferdinand Philipp hrabě Harsch von Almedingen a dva projekty FML Jakob Robert von Spallart z inženýrského sboru.   

     Stavba však začala teprve v roce 1782 podle návrhu do rakouských služeb přešlého GM Claude-Benôita Du Hamel de Querlonde a byla všeobecně dokončena v roce 1789. Pevnost sestávala z osmi bastionových front, z nich čtyři bastiony na straně proti řece Labe byly opatřeny kontrgardami; před kurtinami dvou front na levé straně této části byly raveliny s reduity, avšak před zbylými pouze raveliny. Příkop, krytá cesta a glacis obklopovaly celou pevnost; na kryté cestě po obou stranách zmíněných kontrgard nacházela zasunutá shromaždiště, z nichž pět u levostranných front bylo ještě kryto kontrgardami. Před kurtinami ležely kleště spojené kaponiérami s raveliny.

     Řečiště řek Labe a Metuje byla regulována tak, že z řeky Metuje byl vybudován kanál podél skalnatého úpatí výšiny, na které stála pevnost, vlévající se do řeky Labe kousek nad starým ústím této řeky. Na druhé straně před patou glacis 1 a ravelinem 17 se nacházela malá rohová hradba s lomenou kurtinou, zpět staženými křídly polobastionů, krytou cestou a glacis a před tím opět podobná rohová hradba.

     Na druhé straně řeky Labe a nového kanálu řeky Metuje před frontami 1-2 a 2-3 byla postavena veliká rohová hradba, na ostrově za ní vytvořeném řekami Labe a Metuje se nacházely dva bastiony, z nichž levý líc pravého bastionu a pravý líc levého bastionu tvořily levý břeh řeky Labe a další uspořádání bylo takové, že oba objekty spolu tvořily korunní hradbu. Přes řeky Labe a Metuji vedly dřevěné na zděných pilířích spočívající mosty, které zároveň sloužily jako stavidla ke vzdutí těchto řek.

     Na úpatí výšiny Brdce na pravém břehu starého toku řeky Metuje se nacházela malá rohová hradba, od které vedla kaponiéra k mostu přes starý tok řeky Metuje, který byl rovněž zařízen ke vzdutí této řeky.

     Rozsáhlý minový systém zřízený Mineur-Corps se nacházel v části pevnosti odvrácené od řeky Labe.

 

Königgrätz (Hradec Králové)

     Město bylo už okolo roku 1062 opevněno a postupně obehnáno dvěma hradbami  opatřenými mnoha věžemi. Když se ho zmocnili Švédové v třicetileté válce, obehnali je vnější hradbou se zemními opevněními. Později císařský plk. Schieffer místo na mnoha místech zbořené vnější hradby a tam, kde ještě existovala, bezprostředně před ní, postavil malá zemní opevnění, k nimž v budoucnu velitel této tzv. pevnosti přidal ještě několik zemních opevnění; ale v roce 1744 se zachovaly ze všech těchto opevnění už jen stopy, vnitřní hradba byla celá zastavěna a vnější zčásti rozpadlá, takže o pevnosti už nemohla být ani řeč. V následujících letech bylo několik šancí pocházejících z třicetileté války uvedeno do obranyschopného stavu a zřízena okolo města řada polních opevnění rozprostírajících se od řeky Orlice až na vrch Rožberk (později rozebrán) korunovaný rovněž zemním opevněním a pokračující přes Hradec Králové do Smiřic, kde se opírala o močál. Na druhou stranu města přiléhající řada polních opevnění (reduty, redany, pilové hradby) existovala ještě začátkem roku 1751, když FML Ferdinand Philipp hrabě Harsch von Almedingen projektoval permanentní opevnění tohoto města. V této době předložil projekt pevnosti v Hradci Králové také FML Paul Wilhelm von Bohn.

     Na začátku sedmileté války v roce 1756 byl vrch Rožberk znovu korunován redutou; okolo města byla postavena řada redut se spojovacími liniemi pravděpodobně s využitím opevnění existujících ještě z roku 1745.

     Po sedmileté válce v letech 1764 a 1765 byly navrženy různé projekty stálého opevnění města, jako od francouzského fortifikačního inženýra plk. Louise Lazara d´Ajot pro přechodné (polní) opevnění, jehož náklady včetně srovnání vrchu Rožberk stanovil na 99691 zlatých a 30 krejcarů, a od rakouského FML Jakoba Roberta von Spallart z inženýrského sboru jeden pro permanentní opevnění s rozsáhlými vodními manévry a druhý pro přechodné (polní) opevnění se zohledněním využití vody a odhadem nákladů 400000 zlatých.

     Císařovna Marie Terezie nařídila v roce 1766 opevnění Hradce Králové v zemním provedení a to výstavbou osmi bastionových front s předloženými raveliny a také dvěma lunetami na frontě ležící proti soutoku řek Labe a Orlice. Všechny pevnostní příkopy byly zavodňovány z řek Labe a Orlice založením nezbytných stavidel a batardeaux (příčné hráze v příkopu umožňující jeho řízené zaplavování), vrch Rožberk byl srovnán s okolním terénem, přes řeky Labe a Orlice vedly dřevěné na zděných pilířích ležící mosty zařízené jako hlavní stavidla ke vzdutí těchto řek. Stavba začala v květnu 1766 pod vedením pplk. Václava Pawlowského von Rosenfeld (od 1777 GM) z inženýrského sboru, nepřetržitě pokračovala a byla dokončena v roce 1774.

     V tomto roce navrhnul pplk. Konstantin Walter von Pfeilsberg z inženýrského sboru armování objektů zdivem, výstavbu reduitů v ravelinech, několik vnějších opevňovacích objektů a jiná zlepšení. Tyto práce byly zčásti realizovány do roku 1778, takže ve válce o bavorské dědictví už pevnost hrála důležitou roli.

     Také později pokračovaly práce na vylepšení a rozmnožení opevnění, takže do roku 1789 už jeho většina byla dokončena tak, jak existovala v polovině 19. století. V letech 1806 a 1807 byla pevnost pod vedením místního fortifikačního ředitele mjr. (od 1807 pplk.) Josefa sv. pána von Lauer z inženýrského sboru uvedena do obranyschopného stavu; při této příležitosti nebylo jen přidáno několik nových objektů, nýbrž bylo také mnoho vylepšeno na stávajících opevněních a inundačních zařízeních.

 

Krakau (Krakow)

     Město bylo založeno okolo roku 700 polským knížetem Krakusem, který na vrchu Wawel vybudoval svůj hrad, a pojmenováno po něm.

     V letech 1241, 1260 a 1281 bylo dobyto Tatary a Mongoly a jimi zničeno. V roce 1291 připadlo k Čechám, ale polský král Vladislav I. Lokýtek jej v roce 1320 opět připojil k Polsku a nechal se zde korunovat; od té doby zůstal Krakow korunovačním (do roku 1764) a sídelním (do roku 1609, kdy jej nahradila Varšava) městem polských králů místo dřívějšího Hnězdna.

     V roce 1655 bylo město po pětitýdenním obléhání dobyto švédským vojskem, městská čtvrť Stradom zcela zpustošena a měšťanům uložena vysoká kontribuce. Při druhém obsazení města švédským vojskem v roce 1702 hrad Wawel vyhořel.

     Poté co byla 21.06.1768 v Krakowě uzavřena známá Krakowská konfederace, byli tam konfederanti obleženi ruským vojskem, které vzalo město útokem. Dne 02.02.1772 však konfederanti přepadli Krakow a ruská posádka musela kapitulovat.

     Při 3. dělení Polska v roce 1795 připadl Krakow rakouské monarchii, která už dříve měla obsazené jeho předměstí Kazimierz.

     Krakow tehdy sestával z:

     1. Města Krakow samotného obklopeného kruhovou hradbou silnou cca 2,2 m a vysokou cca 3,5-5 m, na které se nacházela cca 0,6 m silná předprseň. K flankování byly umístěny věže různého tvaru, avšak tak malé, že mohly být bráněny pouze střelbou z ručních zbraní. Před kruhovou hradbou se nacházel nízký val k obraně příkopu (fausse-braye) s krenelovanou cca 0,6 m silnou předprsní a příkop široký cca 3,8 m a hluboký 2,8-3,8 m s částečně vyzděnou kontreskarpou. Městské brány a to Viselská, Boční, Ševcovská, Floriánská, Mikulášská, Řeznická a Nová byly kryty vnějším opevněním, ale neměly padací mosty. Vedle Viselské brány byla kruhová hradba v délce cca 300 m přerušena a místo ní zde stála jen krenelovaná jednoduchá zeď cca 0,6 m silná.

     2. Citadely neboli vysoko položeného hradu Wawel, který byl také obklopen hradbou, o kterou se opíralo několik zemních valů.

     3. Předměstí Stradom, které zaujímalo prostor mezi městem a starým ramenem řeky Visly, a nemělo žádné opevnění.

     4. Mostu vedoucího odsud přes staré rameno řeky Visly na předměstí Kazimierz rozprostírající se až k hlavnímu rameni řeky Visly; na severozápadním konci tohoto předměstí se nacházela židovská čtvrť. Předměstí Kazimierz bylo obklopeno jednoduchou kruhovou hradbou silnou cca 2,2 m a vysokou cca 4,1 m bez příkopu, ve které se nacházely Klíhová, Kazimierzská, Wieliczská a Židovská brána.

     5. Nechráněného města Podgórze rovněž spojeného mostem přes řeku Vislu s předměstím Kazimierz.

     6. Vzdálenějších nechráněných předměstí, z nichž se k nejdůležitějším patřily Kleparz a Wesola.

     V roce 1798 zpracoval GM Jean Gabriel markýz Chasteler de Courcelles tři návrhy pro případné opevnění Krakowa jako:

     a) hlavní pevnosti s bastionovým obvodem, který měl obklopovat město a předměstí Stradom a Kazimierz a se stavidlem umístěným u soutoku potoka Rudawa a řeky Visly k  inundaci okolního terénu;

     b) jednoduše opevněného místa zachováním kruhové hradby a začleněním bastionů s kasematy a dále zřízením vnějších opevnění v zemním provedení, takže by opevnění vydrželo odolávat obležení 18-20 dní;

     c) opevněného tábora zahrnujícího okolní výšiny, obzvláště vrchy Krzemionki.

     Žádný z těchto projektů však nebyl realizován a 15.07.1809 byl Krakow obsazen vojskem varšavského knížectví pod velením gen. Josefa Antonína knížete Poniatowského a byl pak až do pádu císaře Napoleona I. součástí varšavského knížectví.

     Své poloze vděčil Krakow za to, že na vídeňském kongresu v roce 1815 obdržel samostatnost pod ochranou Rakouska, Ruska a Pruska a stal se hlavním městem republiky o rozloze cca 1258 km2 se 140000 obyvateli ve městě, jednom městysi a 71 vesnicích a osadách. Malý stát požíval trvalou neutralitu pod ochranou uvedených tří mocností a tvořil prakticky poslední zbytek samostatného Polska.

     Opakované zasahování šlechty do konstituce republiky přimělo uvedené tři velmoci v listopadu 1829 k vyslání vyšetřovací komise do Krakowa.

     Koncem roku 1830 se část obyvatelstva připojila k polské revoluci a později přišlo do města mnoho polských uprchlíků ze sboru brig. gen. Samuela Rózyckého. Rusko požadovalo jejich vydání a přestože mnoho těchto uprchlíků už odešlo do Rakouska, tak do města vtáhnul ruský sbor pod genpor. Fjodorem Vasiljevičem Rüdigerem, který všechny podezřelé vykázal. Po odchodu Rusů a dohodě všech tří ochranných mocností byla k obnovení narušeného pořádku Krakovská republika v roce 1833 reorganizována; když ale později polští uprchlíci zde znovu nalezli svobodný stát, byla vydána třemi ochrannými mocnostmi 09.02.1836 výzva krakovskému senátu během osmi dnů vykázat uprchlíky z území Krakowa. Senát vydal potřebné nařízení, protože však jen málo uprchlíků uposlechlo, tak do Krakowa vpochodovalo 17.02.1836 rakouské vojsko, 20.02. ruské vojsko a 22.02. pruské vojsko pod společným velením rakouského GM Franze Kauffmanna šlechtice von Traunsteinburg. Jakmile byli uprchlíci nuceně odesláni do USA, odešlo ruské a pruské vojsko 20.04.1836, oddíl rakouského vojska však prozatím ještě zůstal v Krakowě. Rakouské vojsko odešlo z Krakowa na podzim roku 1837; ale už krátce nato se objevily známky činnosti tajných spolků. Zavraždění jednoho údajného ruského špiona v říjnu roku 1838 zapříčinilo obnovené obsazení Krakowa rakouským vojskem, nyní trvající do 20.02.1841. 

     Když v únoru roku 1846 na celém území někdejšího polského království vypukly pokusy o povstání, sloužil Krakow povstalcům jako shromaždiště a ti se pokoušeli odsud pronikat zejména do Haliče; 18.02.1846 do Krakowa vtáhnul rakouský GM Ludwig Collin von Collstein s 1200 muži. Už 19. 02. stála celá svobodná Krakovská republika ve zbrani a až do 21. 02. trpělo rakouské vojsko neustálými útoky povstaleckých tlup, které muselo odrážet. V důsledku 22. 02. dorazivší zprávy o blížících se větších nepřátelských silách a poněvadž se nedostavila očekávaná ruská pomoc, vyklidil GM Ludwig Collin von Collstein prozatím město Krakow a stáhnul se do Wadowic po následujícího dne provedeném útoku povstalců na Podgórze. 

     Mezitím ale revoluční události mimo svobodnou republiku vzaly rozhodující nepříznivý obrat a proto povstalci ráno 03. 03. vyklidili město Krakow, které bylo obsazeno ruským, rakouským a 07. 03. také pruským vojskem.

     Dne 06.04.1846 začala v Berlíně konference zmocněnců tří ochranných velmocí ke stanovení budoucích poměrů krakovské republiky, která 06.11.1846 ve Vídni dospěla k definitivnímu závěru. Ohledně Krakowa bylo smluvně dohodnuto zrušit příslušné části smluv Vídeňského kongresu z roku 1815 stejně jako článek 2 ústavního statutu z roku 1831. Krakow s okolním územím byl vrácen Rakousku, jak tomu bylo před rokem 1809. Protesty Velké Británie a Francie zůstaly nepovšimnuty; přejímací patent byl vydán 11.11.1846 a 17.11. provedl praktické převzetí rakouský vládní komisař Mořic hrabě Deym ze Stříteže.

     Říšskou ústavou z roku 1849 bylo krakovské území jako velkovévodství připojeno ke korunní zemi Halič.

     Už koncem roku 1846 navrhnul hptm. Karl Möring z inženýrského sboru projekt posílení opevnění Krakowa; nechal kruhovou hradbu nedotčenou a zamýšlel zřízením samostatných fortů v nejbližším okolí zřídit opevněný tábor; ale teprve začátkem 50-tých let bylo započato s přeměnou Krakowa v pevnost, práce po několika fázích, kterým v průběhu doby podléhaly, nebyly ještě v roce 1898 dokončeny.

     V letech 1852 a 1853 navrhnul krakovský ředitel opevňovacích prací ženijní pplk. Cornelius rytíř von Wurmb plán přeměny Krakowa ve veliké tábořiště a po vypuknutí krymské války byl v letech 1854 a 1855 výstavbou řady polních opevnění vytvořen opevněný tábor. S ohledem na důležitost polohy tohoto místa byla ihned nato část opevnění přestavěna permanentně, a to Fort Kosciuszko (Nr. 2), Varšavská luneta (Nr. 12), Fort Grzegórski (Nr. 17), věž Svatý Benedikt (Nr. 31), věž Krzemionki (Nr. 32), dále Fort Krakus (Nr.33), poslední tři na pravém břehu řeky Visly.

     V roce 1854 předložil také generální ženijní ředitel FZM Bernhard hrabě Caboga projekt k posílení pevnosti Krakow, podle kterého měla obdržet bastionové noyau o jedenácti  frontách, předmostí u Podgórze ze dvou takovýchto front a řadu detašovaných fortů. 

     Ženijní ředitel pevnosti Krakow plk. Cornelius rytíř von Wurmb z ženijního štábu, pod jehož vedením byly prováděny zahájené pevnostní stavby, předložil v roce 1857 podrobné memorandum o výstavbě pevnosti, podle něhož měla sestávat z následujících částí:

     1) hlavního obvodu (noyau) obklopující města Krakow a Podgórze,

     2) tento hlavní obvod zesilujících pěti předsunutých opevnění, z nichž ležely dvě na levém (dříve zmíněné objekty Nr. 12 a Nr. 17) a tři na pravém (dříve zmíněné Nr. 31, Nr. 32 a Nr. 33) břehu řeky Visly,

     3) osmi permanentně stavěných táborových opevnění a to pěti na levém (Nr. 2, Nr. 7, Nr. 9, Nr. 11 a Nr. 15) a tří na pravém (Nr. 29, Nr. 23 a Nr. 27-29) břehu řeky Visly,

     4) mezi těmito permanentními objekty ležících 20 zemních provizorních opevnění stavěných v letech 1854 a 1855 určených k flankování a podpoře, z nichž se čtrnáct nacházelo na levém (Nr. 1, Nr. 3 - 6, Nr. 8, Nr. 8 ½, Nr. 10, Nr. 11 ½, Nr. 13, Nr. 14, Nr. 14 ½, Nr. 15 ½ a Nr. 16) a šest na pravém (Nr. 18, Nr. 20 – 22, Nr. 24, Nr. 25) břehu řeky Visly.

     Vzdouvací stavidlo poblíže ústí kdykoliv dostatečně vodou bohatého potoka Rudawa mělo v případě potřeby širokou nížinu zvanou Blonia zaplavit a tak celé levé křídlo hlavního obvodu před bastionem I. a II. zaplavením i částečně vznikem močálovité půdy chránit proti přiblížení nepřítele. Do konce roku 1857 byly objekty Nr. 2, Nr. 12, Nr. 17, Nr. 31 a Nr. 32 dokončeny v permanentním provedení

     Válečné události roku 1859 nevyvolaly na opevnění Krakowa žádné změny.

     Opevnění Nr. 33 do roku 1860 a stavidlo v kurtině vlevo před bastionem Nr. I ½ roku 1864 byly upraveny permanentním způsobem, zatímco bastiony hlavního obvodu III a V, stejně jako objekty Nr. 7, Nr. 9 a Nr. 15 se v této době nacházely ve stavbě a koncem roku 1865 byly s výjimkou objektu Nr. 15 téměř dokončeny.  

     Protože události roku 1866 vyžadovaly rychlé uvedení pevnosti do obranyschopného stavu, byla její plánovitá výstavba přerušena.

     Uvedení pevnosti do obranyschopného stavu začalo 20.04.1866 pod vedením jejího velitele FML Leopolda Johanna Nepomuka sv. pána Rzikowski von Dobrzitz  bylo v hlavních částech dosaženo do konce května 1866, přestože na něm bylo pracováno ještě do konce července 1866. 

     Po ukončení rakousko-pruské války pokračovala v následujících letech výstavba opevnění Nr. 15, které bylo dokončeno v roce 1869, z hlavního obvodu byla zahájena oprava bastionů I a I ½. Bastiony II, IV a VI byly se všemi kurtinami provedeny v roce 1866 provizorně, bastiony III a V byly už dříve provedeny permanentně.

 

Pilsen (Plzeň)

     V roce 1646 bylo město obehnáno dvěma hradbami flankovanými věžemi. Okolo vnější neboli parkánové hradby (vnitřní hradba byla nazývána městskou) se táhnul relativně široký a hluboký příkop, před kterým později vznikla bastionová hradba částečně v zemním a částečně ve vyzděném provedení. Mezi Norimberskou a Litickou bránou se nacházela před městskou hradbou výšina, která byla v tomto roce snesena a FM Filip hrabě Mansfeld nechal před hradbou zřídit značně rozlehlou linii zemních opevnění prostírající se od levého břehu řeky Berounky proti ústí řeky Mže až kousek za Norimberskou bránu, kde končila redutou. Zdá se, tato opevnění rychle zchátrala; v roce 1658 bylo projektováno jejich zvětšení a výstavba rohové hradby před Norimberskou bránou, ale pravděpodobně se projekt nerealizoval.

 

Prag (Praha)

     Novodobé opevnění pražského Hradu na Hradčanech bylo projektováno roku 1623; mělo obsahovat osm malých bastionů nazývaných věže spojených kurtinami a jako vnější opevnění dva raveliny.

     Třicetiletá válka, zejména vpád švédského vojska pod gen. Hansem Christoffem von Königsmarck do města 26.07.1648, přiměla císaře Ferdinanda III. uvést Prahu do obranyschopného stavu podle pravidel nového opevňovacího umění.

     V roce 1652 byl zpracován návrh opevnění Nového Města a Vyšehradu v bastionové podobě podle projektu pevnostního inženýra plk. Giuseppeho sv. pána Priami de Rovereto. Stavba byla zahájena v roce 1653, ale pouze na Vyšehradě a to čtyř bastionových front a jedněch kleští.

     Ale zdá se, že provádění dále nepokračovalo, neboť v roce 1656 schválil císař Ferdinand III. nový projekt pražského opevnění italského pevnostního inženýra Giovanniho Battisty Pieroni da Galiano, který se ostatně od projektu plk. Giuseppeho sv. pána Priami de Rovereto lišil jen málo. Ve stejném roce schválil císař také opevnění Malé Strany dvaceti bastionovými frontami; v roce 1692 byly jak tyto práce, tak i ty na opevnění Nového Města a Vyšehradu permanentním způsobem hotovy. Projekt výstavby citadely na Petříně (Laurenziberg) inženýra mjr. Johanna Ecka k ovládání tří pražských čtvrtí nebyl proveden; zato byla v roce 1740 na Malé Straně od kamenolomu vlevo nad Strahovskou bránou zřízena krytá cesta s glacis.

     Prahu obsadila po krátkém obléhání nočním útokem 25./26.11.1741 spojená bavorsko-sasko-francouzská armáda; 27.07.1742 oblehlo rakouské vojsko Prahu bráněnou francouzským maršálem Charlesem Louisem Fouquetem vévodou de Belle-Isle, zatímco mimo pevnost na levém břehu řeky Vltavy se nacházel francouzský sbor maršála Francoise Marie de Broglie v polních opevněních, která se prostírala od bastionu Sv. Ludmily až k nejbližším domům, takže uzavírala zemní jazyk, který zde vytvořila řeka Vltava.

     Rakouský obléhací sbor z vojska manžela císařovny Františka Štěpána Lotrinského a jeho bratra FM vévody Karla Alexandra Lotrinského pod přímým velením FM Jiřího Kristiána knížete Lobkovice po neúspěšném francouzském pokusu o vyproštění sborem maršála Yvese Marie vévody de Maillebois přinutil větší část francouzské posádky v důsledku nedostatku potravin k úniku z města, zbytek posádky pak 02.01.1743 kapituloval za volný odchod.

     Když se Praha nalézala v držení francouzského vojska, to provedlo četná vylepšení opevnění konkrétně Vyšehradu. V roce 1743 před hlavní hradbou jak na Malé Straně, tak i na Novém Městě, bylo postaveno několik vnějších opevnění v zemním provedení a také zemní opevnění na vrchu Žižkově. 02.09.1744 na město zaútočilo pruské vojsko pod králem Friedrichem II. a 17.-18.09.1744 je po kapitulaci posádky obsadilo, když předtím po bombardování většina města vzplanula a byla zničena, ale 26.11.1744 pruské vojsko Prahu opět opustilo. 

     V polním tažení roku 1757 v rámci sedmileté války prohrál FM vévoda Karel Alexander Lotrinský bitvu u Štěrbohol s králem Friedrichem II. Pruským 06.05.1757 a v jejím důsledku byl v Praze obležen pruským vojskem. 07.05.1757 zahájilo pruské vojsko z vrchu Žižkova (dříve zmíněná reduta už zde neexistovala), z Bílé hory, z výšiny u Sv. Markéty a ze zahrad u Ořechovky, o několik dnů později také z vinohradů nad vesnicí Michle a z Šibeničního vrchu (dnešní lokalita U Bulhara) ostřelování města, čímž velmi trpěly zejména pražský Hrad a Strahov; tomu rakouská posádka čelila mimo město navršenými polními opevněními, obzvláště tím u bývalého letohrádku Belveder (na východním okraji Letenské pláně, není totožný s letohrádkem královny Anny), které pokračovalo až ke kryté cestě malostranské hlavní hradby, aby pruské vojsko nemohlo postřelovat bastiony Nového Města z týlu, jak k tomu došlo v roce 1744. Ale v důsledku porážky pruského vojska v bitvě u Kolína 18.06.1757 bylo obležení zrušeno.

     Na opevnění Prahy nejsou zaznamenány žádné zvláštní práce až do roku 1809, kdy pod vedením zemského fortifikačního ředitele GM Josefa von Fourquina bylo nejen existující opevnění uvedeno do obranyschopného stavu, nýbrž také byly na něm provedeny mnohé přístavby a vlastně celé město bylo obklopeno polním opevněním.  

     Vyšehradská rohová hradba obdržela ravelin před pravým polobastionem na silnici k Českým Budějovicím a před oběma polobastiony rohové hradby v prodloužení kapitály byly postaveny fleše, před tzv. Wimmerovými sady (Vinohrady, Nusle), na vrších Sklenářka, Olšany a Žižkov, za Invalidovnou, na vltavském ostrově Velké Benátky (dnes Štvanice), u vsi Bubny, mezi vsí Bubny a glacis opevnění Malé Strany na příkrém břehu řeky Vltavy, na dříve zmíněném Belvederu, pak na Andělce a na Bílé hoře vznikly zčásti opevněné linie a zčásti silné reduty.

 

Theresienstadt (Terezín)

       Na začátku války o bavorské dědictví byla pevnost Hradec Králové už obranyschopná; nicméně se předpokládalo, že postavení rakouské armády musí být chráněno rozsáhlejšími opevněními, při čemž ale nikdo nepomýšlel na opevnění v prostoru vesnice Ples tj. budoucího Josefova. Zdálo se, že sám císař Josef II. se provedení tohoto záměru vzdal.

     Ale hlášení FML Dagoberta Sigmunda hraběte von Wurmser o bojích u o bojích u Habelschwertu (dnes Bystrzyca Kłodzka) a Zlatých Hor (Zuckmantel) objasnilo, že zcela jiné by bylo, kdyby nově postavená pevnost u Plesu už existovala, jakož i jiné zkušenosti této války hovořily ve prospěch tohoto projektu a tak byl znovu projednán.

     Ještě během příměří a pak po uzavření míru v Těšíně 13.05.1779 setrval císař Josef II. v Čechách, aby studoval místní podmínky, při čemž také projednal už dříve navrženou výstavbu pevnosti na saských hranicích.

     Na to dotazovaní generálové se vyjádřili pro zřízení dvou pevností (u vesnice Ples a u Travčic na soutoku řeky Labe s řekou Ohří) a ty byly označeny FM Gideonem Ernstem sv. pánem von Laudon, FM Franzem Moricem hrabětem von Lacy a FM Andreasem hrabětem Hadik von Futak jako „opěrné body intenzivní obrany a silné ofenzivy“, načež byl FZM Karl Clemens hrabě von Pellegrini pověřen zařídit zpracování plánů a ty ještě v roce 1779 předložit císaři.

     Císařovna Marie Terezie vydala rozkaz ke stavbě obou pevností. Tento záměr existoval už po mírové smlouvě v Hubertsburgu ukončující 15.02.1763 sedmiletou válku a nevynořil se teprve po válce o bavorské dědictví, ale rozhodnutí následovalo pod bezprostředním dojmem této války. Ve zprávě o tom bylo řečeno: „Během uplynulého polního tažení bylo vzato na vědomí, že když se nachází na hranicích ne příliš silná armáda, nepřítel může postupovat vpřed bez překážek.“ Podobně se vyslovovalo více současníků při posuzování stavby obou pevností.

     Přípravné práce byly okamžitě zahájeny. Na levém břehu řeky Labe na obou březích řeky Ohře položené vesnice Travčice a Německé Kopisty byly vykoupeny a zbourány, aby bylo získáno místo pro pevnost. Věc šla lehce a rychle kupředu, protože lidé své častými povodněmi postihované chýše a pozemky rádi odprodali a za výdělek se nabízeli k práci. Hlad a bída sice zde nebyla tak strašná, ale nedostatek peněz byl stejně v celé zemi veliký a krátce předtím stavy žádaly císaře, zda může být do Čech přeloženo více vojska, aby tím přišly peníze mezi lid. Také se hodilo, že část vykoupených pozemků sestávala z jílovité půdy, což usnadňovalo výrobu cihel.

     Už 10.10.1780 položil císař Josef II. slavnostním způsobem základní kámen pevnosti v šíji kavalíru Nr. 4, která na počest veliké císařovny dostala jméno Theresienstadt.

     Pevnost byla postavena podle návrhu FZM Karla Clemense hraběte von Pellegrini. Že od něj pocházela pouze generální idea a detaily byly prováděny ostatními je pochopitelné a nečiní jeho zásluhám žádnou újmu. Dokonce zřejmě FZM Karl Clemens hrabě von Pellegrini osvědčeným mužům věnoval svoji plnou důvěru a poskytoval jim velikou svobodu ve zpracování.  

     Z těchto mužů lze jmenovat především pplk. Franze Lauera z inženýrského sboru, který se již dvanáct let pohyboval v okolí Pellegriniho zprvu jako hptm. jako jeho stálý průvodce na cestách podnikaných po všech pevnostech monarchie, který radil při určení místa zřízení obou nových pevností. Jemu připadl lví podíl zásluh při vypracování plánů obou pevností a byl také opakovaně stavbyvedoucím v zastoupení plk. Nikolause sv. pána von Steinmetz, který byl císařem už v roce 1780 pověřen řízením stavby a v roce 1781 povýšen na GM. Byl ale často zaneprázdněn jinými služebními úkoly a velel dočasně v Litoměřicích a okolí se nacházejícímu vojsku, takže mu pomoc pplk. Franze Lauera byla velmi vítaná.

     Z ostatních při stavbě zaměstnaných příslušníků inženýrského sboru je nutno jmenovat hptm. Thierryho barona De Vaux a npor. Jeana Gabriela markýze Chasteler de Courcelles. Jejich tehdejší výkony a pozdější skvělá kariéra prokazují, že FZM Karl Clemens hrabě Pellegrini dovedl nalézt správné muže a pečovat o jejich služební postup.

 

Ungarisch Hradisch (Uherské Hradiště)

     Opevnění tohoto města ležícího na levém břehu řeky Moravy bylo schváleno v roce 1655 císařem Ferdinandem III. Tehdy bylo město obehnáno hradbou s flankujícími věžemi a mělo podle projektu obdržet deset pevnostních front, z nichž však pouze dvě byly zcela dokončeny; v letech 1665-1678 pokračoval ve stavbě inženýr Theophil Hanel; ale v roce 1702 bylo schváleno císařem Leopoldem I. přepracování celé koncepce; nyní mělo opevnění sestávat jen z osmi front s raveliny před Staroměstskou a Kunovickou bránou a rohové hradby na pravém břehu řeky Moravy vpravo od Kunovické brány. Stavba byla předána zemskému inženýrovi Johannu Jakobovi Fischerovi, avšak v roce 1714 byly vyzděny stěží čtyři fronty a také nebyla upravena jejich valová cesta a předprseň. V tomto stavu ještě se zhoršujícím, protože nic dalšího nebylo vybudováno, zůstalo opevnění až do roku 1742, ve kterém město, když bylo nějakou dobu obsazeno pruským vojskem, bylo jím opět opuštěno a převzato rakouským vojskem. V roce 1743 začala jistá úprava předprsní a valových cest, avšak tyto práce byly brzy opět zastaveny, takže v roce 1769 se všechna opevnění nacházela opět téměř ve stejném stavu jako v roce 1714, což platilo i v roce 1779, kdy bylo opevnění zcela zrušeno.