Historický přehled pevností rakouské monarchie do roku 1851 - 3/3: Lombardsko, Benátsko a Istrie

28.04.2021 16:45

Heinrich Blasek - Franz Rieger - přeložil Zdeněk Holub

Naposledy upraveno: 28.04.2021

 

Fuentes

     Tento fort ležel při ústí řeky Addy do jezera Como vedle dnešní obce Sant Agata blízko silnice vedoucí z údolí Valtellina do Lombardie na strmých skalách. Byla to zděná pevnost na terénu o ploše s délkou cca 780 m a šířkou cca 280 m. Začátkem 18. století se nacházely před tímto jádrem tři předsunutá opevnění: v ústí řeky Addy k ovládání komunikace z Chiavenny k jezeru Como, na horské silnici vedoucí z údolí Valtellina k jejímu ovládání a na úbočí skály k ovládání cesty z fortu ke břehu jezera Como. V posledním desetiletí 18. století byl fort zničen francouzským vojskem.

 

Pizzighettone

     V roce 1722 leželo na levém břehu řeky Addy vlastní Pizzighettone a na pravém břehu část zvaná Gera; obě části byly později spojeny dřevěným mostem. Vlastní Pizzighettone bylo obehnáno městskou hradbou tvořící na některých místech valovou cestu s malými bastiony; před ní se nacházel s výjimkou strany obrácené k řece Addě příkop a před ním pět vyzděných pevnostních front s dílem pravidelnými a dílem nepravidelnými bastiony, s raveliny před kurtinami, širokým příkopem a krytou cestou s glacis. Opevnění Gery tvořil druh korunní hradby, jejíž bastiony byly velmi rozlehlé, s vodním příkopem a obvyklým vnějším opevněním tvořeným raveliny, krytou cestou a glacis; před ravelinem pravostranné fronty ležel Fort San Francesco v podobě malé korunní hradby spojený kaponiérou s krytou cestou vlastního opevnění Gery, který však už v roce 1732 neexistoval.

     Jakmile byla pevnost 17. 11. 1733 napadena spojeným francouzsko-piemontským sborem, kapitulovala 09. 12. 1733, když se nepřítel dostal ke koruně kryté cesty. Piemonťané vybudovali před kanálem Serio Morto v letech 1734 a 1735 na pravém a levém křídle Pizzighettone rohové hradby v zemním provedení a dali se do různých dalších zlepšení.

     V roce 1746 byla pevnost obsazena francouzským a španělským vojskem.

     V roce 1760 už neexistovala pravostranná rohová hradba, zatímco za levostrannou byl zřízen druh předsunutého valu (enveloppe) a před některými bastiony kontrgardy.

     Když byla pevnost v revolučních válkách v roce 1796 a v roce 1799 dobyta francouzským vojskem, v důsledku mírové smlouvy uzavřené 18. 10. 1797 v Passarianu u Campoformio                              byla v roce 1801 předána Francouzům nebo přesněji satelitní Cisalpinské republice. Avšak v roce 1814 po mírové smlouvě uzavřené 30. 05. v Paříži připadla pevnost opět Rakousku a nacházela se stále ještě ve stavu z roku 1801.

 

Triest (nyní Trieste, Terst)

     Jakmile Terst ve středověku několikrát změnil své vládce, připadl v roce 1382 Habsburkům. 

     Kastel se nacházel na pahorku na místě římského kapitolu a byl postaven v létech 1508 až 1680; časem vyrostla také různá další opevnění, takže v roce 1734 opevnění města sestávalo ze:

1. zámku (Castell) tvořícího trojúhelník obklopeného vysokými hradbami, na jejichž vystupujících úhlech se nacházely bastionové přístavky o různém půdorysu, zatímco na ostatních místech byly ještě věže k flankování zdi;

2. permanentní baterie zvané del Porto ve formě lunety, jejíž levý bok byl napojen na městskou hradbu a její pravý bok tvořil vjezd do přístavu;

3. permanentní uzavřené baterie na břehu moře u salin zvané delle Saline, proti moři obloukovité a na týlové straně proti pevnině opatřené třemi bastiony; 

4. baterie San Pietro, vlastně malého fortu ležícího rovněž na pobřeží nedaleko od baterie delle Saline s pěti bastionovými frontami v zemním provedení s vodním příkopem a zdivem armované baterie před dvěma frontami obrácenými k moři;

5. baterie Mussiella položené v moři cca 475 m od baterie San Pietro;

6. permanentní baterie del Ospedale na druhé straně města před špitálem rovněž na břehu moře;

7. malého uzavřeného zemního fortu San Vito na výšině asi 500 m za baterií del Ospedale postaveného v roce 1732 hrabětem von Pallavicini;

8. permanentní baterie del Lazzaretto před velkým lazaretem vlevo od baterie del Porto;

9. tří malých baterií zvaných del Campo Marzo na nejzazším výběžku pevniny.

     V roce 1745 byla baterie delle Saline na straně obrácené k pevnině otevřena tím, že tři její tamní bastiony už neexistovaly; také malý fort baterie San Pietro, baterie Musiella a baterie del Ospedale už neexistovaly, oproti tomu baterie del Lazzaretto dostala nový lichoběžníkový tvar a fort San Vito byl armován zdivem a obehnán příkopem.

     V roce 1750 se město začalo zvětšovat výstavbou Tereziánského předměstí (nyní Borgo Teresiano) a pod vedením hptm. Franze Bonomo z Ingenieur-Corps bylo zřízeno u velikého lazaretu molo, které bylo v roce 1751 opevněno; baterie delle Saline už neexistovala.

     V roce 1774 byly zmíněné práce hotovy, fort San Vito byl obehnán krytou cestou a glacis a na místě baterie San Pietro postaven druhý lazaret, před nímž povstal docela rozlehlý přístav se dvěma moly opatřenými permanentními bateriemi.

     V roce 1788 už město nebylo obehnáno hradbami, Tereziánské předměstí bylo začleněno do města, celkově zvětšeno a opatřeno kanály.

     V roce 1798 bylo celé pobřeží u Terstu stejně jako kastel pod vedením GM Jeana Gabriela markýze Chasteler de Courcelles uvedeno do obranyschopného stavu.

 

Venedig (nyní Venezia, Benátky)

     Zprvu nemělo město na ostrově žádné opevnění s výjimkou věže (v pozdějším Fort San Pietro) sloužící jako prachárna. V roce 1397 obsadili Janované Chioggii, ale byli dva roky poté s velkými ztrátami odsud vypuzeni. Od té doby až do roku 1797, takže plné čtyři století, nedospěl žádný nepřítel k benátské laguně, když plán císaře Maxmiliána I. na obsazení Benátek v roce 1509 ztroskotal a jeho malé vojsko postoupilo nejdále k Malgheře.

     Teprve v roce 1797, když gen. Napoleon Bonaparte po obsazení Mantovy postoupil dále do Benátska, se Benátky bezpodmínečně vzdaly, čímž tato republika po čestné existenci trvající čtrnáct století bez boje vzala zasvé. Mírovou smlouvou uzavřenou mezi Francií a Rakouskem 18. 10. 1797 v Passarianu u Campoformio připadla většina Benátska Rakousku, které se 18. 01. 1798 tohoto vlastnictví ujalo. 

     Podle popisu z roku 1813 měly Benátky následující opevnění: Na vjezdu do Porto di Brondolo na levém břehu řeky Brenty, kde je řeka nejmělčí, zemní redutu; dále proti proudu řeky Brenty naproti kanálu Busiola zemní fleš; na ústí kanálu Brondolo u stavidla už minulosti postavenou velikou zemní redutu; tyto dva poslední objekty byly spojeny předprsní na hrázi. Zde je řeka Brenta skutečně velmi hluboká, ale na svém ústí má mělčinu. Dále proti proudu zděnou redutu uprostřed vody, zvanou bastion San Michele, pak na hrázi táhnoucí se na levém břehu řeky Brenty neboli kanálu Taglio Novissimo opevnění k postřelování hráze pod ochranou bastionu San Michele. Kousek za týlem zemní reduty Brondolo začínal opevněný tábor, který sestával ze čtyř izolovaných bastionů s chybějícími kurtinami, před nimiž se nacházely malé fleše. U mostu Sottomarino předmostí ve formě vlaštovčího ocasu s malým ravelinem; před ním na písečném pahorku postavený kostel La Madonna di Sottomarino obklopený opevněním, které je zaměřeno proti vylodění a spojeno s uvedeným předmostím. Opevnění na ostrově Chiodina postřelovalo tuto linii, vnitřní část opevněného tábora a pravou stranu Valle Brenta. U vesnice Sottomarino, kde byl ostrov velmi úzký, byl umístěn silný retranchement. Obrana Porto di Chioggia sestávala z fortu San Felice a baterie Caroman; fort byl nepravidelný, armovaný zdivem s jednou frontou proti pevnině bez ravelinu, uprostřed s reduitem, vše ale ve špatném stavu; baterie byla jednoduchá na jižním cípu ostrova Pellestrina s velmi špatnou prachárnou a vzadu za ní tzv. bastion, ty byly v laguně čtyři a byly to zděné osmihranné věže s obranou děly. Na severním cípu ostrova Pellestrina ležel zděný fort San Pietro s jednou frontou proti moři posílenou zemním ravelinem a jednou frontou proti pevnině. Přístavní strana sestávala z vzájemně se postřelujících částí s ve středu sice klenutou, ale střelám z moždířů neodolnou prachárnou, která dříve byla věží bránící přístav Malamocco. Věž byla velmi stará a rovněž jako výše uvedené bastiony byla postavena před vynálezem střelného prachu. 

     Autor tohoto popisu konstatuje: 

     „Znalci moře ví, že všechna tato opevnění jsou k ničemu. Když se aktivní nepřítel vylodí na cca 8,3 km dlouhém ostrově Pellestrina a tam se usadí, tak bude celá posádka Chioggie od Benátek odříznuta, poněvadž kanál San Pietro, přes který vede komunikace s Chioggií a Benátkami, se táhne zcela blízko ostrova Pellestrina. Aby to ještě jistěji provedl, musí se zmocnit chatrného fortu San Pietro, který může lehce obsadit ztečí; může jej také účinně ostřelovat, protože velmi blízké domy a zahrady napomáhají přiblížení baterií.

     Na jižním cípu ostrova Malamocco leží zemní fort Alberoni ve tvaru velmi nepravidelného pětiúhelníku se dvěma frontami a vodním příkopem proti pevnině; vpravo a vlevo od přístavu a dále proti Poveglii u kanálu Campana po jednom bastionu. Malý ostrov Poveglia na konci kanálu od San Spirito je opevněn několika malými zemními opevněními. Na severním cípu ostrova Malamocco je fort San Nicolo ze strany pevniny uzavřený dvěma frontami s uchy (orillon) a vyzděnými eskarpami; dlouhá část podél moře je uzavřena pilovitou zdí. Zahrnuje pro případ blokády studny pro Benátky, a přestože je jich k disposici jedenáct, nedávají ani dvacetinu potřeby; proto byly v roce 1799 na žádost tehdejšího ženijního ředitele v Benátkách kpt.-por. Maxmiliana De Traux z Ingenieur-Corps u osady di quattro Cantoni na ostrově Malamocco postaveny čtyři veliké vodní nádrže mající i v létě dobrou nikdy nevysychající pitnou vodu.

     Šikmo naproti fortu San Nicolo leží uprostřed moře fort San Andrea, podlouhlý úzký čtyřúhelník postavený z kamenných kvádrů; část dlouhé strany proti přístavu je ve středu půlkruhovitá a opatřená kasematy. V hrdle je krenelovaná zeď, před kterou se nachází zemní bastion. Fort vybudoval Leonardo Sanmicheli synovec slavného pevnostního stavitele Michele Sanmicheliho, vynálezce bastionu. Na ostrově Vignole jsou dvě silné zemní reduty, jedna proti moři a druhá proti Lazzaretto nuovo, která je zesílena několika napojenými zemními opevněními a slouží ke krytí ústupu z ostrova Erasmo. Na tomto ostrově se nachází velká rohová hradba s vodními příkopy, dále vzhůru pak jedna a u ústí Porto di tre Porti druhá poměrně silná reduta; na ostrově San Francesco del Deserto, pak na všech vybíhajících a vbíhajících úhlech Burano a v osadách Mazzorbo, Torcello, Borgagnini a San Antonio a pak naproti hlavnímu kanálu jsou umístěny baterie jak k vzájemnému ostřelování tam o něco mělčích lagun, tak i rovnou těchto kanálů. Na kanálu del Dese v místě zvaném Monte d’Oro je zřízena poslední tato baterie prakticky jako přední stráž.

     Rovněž město Murano je bráněno několika bateriemi, zatímco mezi ním a San Giorgio in Allega, zejména na kanálech Tessera, Campalto, Zeniolle, pak na soutoku kanálů delle Trezze a dei Burchi se nacházejí opevnění vybudovaná na pilotách. Během dvou prvních dnů roku 1806 při předání Benátek Rakušany Francouzům byly dvě tyto baterie byly lidem naprosto zničeny.

     Na kanálu ze San Secondo, zejména na malém ostrově zvaném la Pallada neboli San Giuliano je silné zemní opevnění se zděným a klenutým blockhausem. Na začátku obce Malghera má rakouské vojsko nedostavěný opevněný tábor za tří úplných bastionů a dvou polobastionů. Na vzadu ležícím ostrově nebo zemním jazyku mezi dvěma kanály byla Francouzy zřízena silná zemní reduta, která má sloužit opevněnému táboru jako reduit. Na ni v roce 1809 zaútočilo rakouské vojsko, ale nedobylo ji. Konečně na ostrovech San Giorgio in Allega a San Angelo delle Polvere se nachází několik malých opevnění.“

     Závěrem autor ještě poznamenává: „Navzdory všem těmto opevněním spočívá síla Benátek v jejich kanály protkaném močálu neboli v jejich obklopení lagunami, přes které není možný žádný útok.“

     Většina všech výše jmenovaných objektů zpravidla polního opevnění byla vybudována Rakušany teprve po zabrání Benátska Rakouskem.

     Teprve po bitvě u Marenga 14. 06. 1800, když bylo zřejmé, že může dojít k blokádě Benátek, což se také skutečně stalo, bylo v prosinci 1800 započato s opevňovacími stavbami; blokáda byla ukončena po 82 dnech mírovou smlouvou uzavřenou 09. 02. 1801 v Lunéville. 

     V létě roku 1805 s ohledem na pravděpodobné brzké vypuknutí války bylo rozšířeno opevnění Benátek, na němž se od roku 1801 málo nebo vůbec nic nezměnilo; opevněný tábor na ostrově Chioggia byl maximálně zesílen a opatřen předsunutými flešemi a dalšími opevněními u kostela della Madonna di Sottomarino; rovněž dříve zmíněné práce u Malghery lze datovat do této doby. Benátky byly v polním tažení roku 1805 francouzským vojskem dvakrát blokovány; mírová smlouva uzavřená v Prešpurku (nyní Bratislava) 26. 12. 1805 ukončila po šesti týdnech tuto blokádu a Benátky byly předány Francouzům.

     Když GdC. arcivévoda Johann na hlavu porazil italského místokrále Evžena de Beauharnais u Sacile (Fontanafredda) 16. 04. 1809, táhlo rakouské vojsko k Veroně a Benátkám a snažilo se ztečí malého sboru zmocnit opevnění u Malghery, což se však nezdařilo. V důsledku událostí v Německu bylo rakouské vojsko nuceno vyklidit Benátsko, které se teprve v roce 1815 vrátilo rakouské monarchii. 

 

Verona

     Verona byla od roku 89 př. n. l. římskou kolonií. Při tažení Hunů Itálií pod vedením Attily byla Verona vydrancována a mnoho obyvatel povražděno. Odoaker kníže Herulů v roce 476 ukončil existenci západořímské říše, avšak brzy nato rozvrátili Ostrogóti jím založenou říši. Na popud byzantského císaře Zenona táhnul ostrogótský král Theodorich přes Julské Alpy do Itálie, porazil Odoakera na řece Isonzo (Soča) a ten se stáhnul do Verony na řece Adiži, kde se chtěl usídlit. Je velmi pravděpodobné, že Odoaker při této příležitosti založil nová opevnění u Verony, protože dřívější galské hradby při útoku císaře Konstantina velmi utrpěly nebo byly před odchodem Attily jeho Huny strženy.

     Tyto Odoakerovy hradby mohly být postaveny před galskými hradbami, napojovat se na okolo amfiteatru zřízenou flaviánskou hradbu a táhnout se vpravo na řeku Adiži nechávajíce za sebou Porta di Borsari. 

     Odoaker byl ve svém postavení na řece Adiži pravděpodobně předtím než provedl nové opevnění Verony napaden, poražen a vržen do Ravenny, kde po tříletém obležení podlehl a byl pak zavražděn; jeho panství skončilo po pouhých sedmnácti letech existence v roce 493. Nyní byla hlavním městem ostrogótské říše Ravenna, avšak král Theodorich Veronu obzvláště zvýhodňoval a nově opevnil.

     Theodorichovy hradby zvané také „nové hradby“ sice už ne římským způsobem, avšak pořád velmi solidně provedené, měly na pravém břehu řeky Adiže podél Adigetto neboli Fossa Flaviana své levé křídlo tam, kde později stál bastion Crocefisso a pravé křídlo tam, kde později stál Castell vecchio a uzavíraly zde mnohem větší prostor než dřívější galské hradby. Na levém břehu řeky Adiže se táhlo levé křídlo městské hradby z okolí kostela San Stefano k výšině San Pietro ponechávajíce kostel mimo hradby, avšak výšinu zahrnovaly do města.  

Pravé křídlo hradby se obracelo odsud ke kostelu San Nazaro e Celso a pak zpět k řece Adiži v okolí kláštera Santa Maria in Organo. Mimo hradbu zůstaly kostely San Stefano in Valle, Santa Maria in Organo, San Nazaro, San Zeno in Oratorio a San Zeno maggiore; z doby císaře Karla Velikého, císaře Lothara a krále Berengara existují doklady, ve kterých při zmínce o těchto kostelích a klášteřích je uvedeno, že ony leží mimo hradby; o tom jak ale tyto hradby byly provedeny nelze nikde nalézt záznam, stejně jako žádné jejich zbytky o tom nesvědčí.

     Theodorich nechal zřídit nové lázně, přivést vodu z obce Montorio do města, znovu zřídit forum a stavět nové paláce a kostely. Císařský palác se prostíral svými rozlehlými terasami, schodišti, halami a dalšími prostory od výšiny San Pietro až dolů k řece Adiži; nad palácem nebo snad jako jeho nejvyšší část byl postaven kastel, protože Attila pravděpodobně nechal zničit Campidoglium (skalnatý pahorek opevněný za císaře Galliena). Část pozdějšího opevnění výšiny San Pietro je postavena na základech Campidoglia a paláce Theodoricha.

     Při zhroucení ostrogótské státu se Verona snažila o nezávislost na Gótech a Byzanci, avšak marně; přešla stejně jako ostatní města Itálie v roce 555 pod panství Byzance, avšak už v roce 568 pod vládu langobardského krále Alboina, který tam zřídil své sídlo.

     Po sloučení langobardské říše, která existovala 206 let, s franskou říší v roce 774 zůstal v roce 788 v Itálii Pipin syn císaře Karla Velikého, který se usadil v paláci krále Theodoricha ve Veroně. Pipin nechal Theodorichovy městské hradby Verony, které posledním obléháním v roce 774, ale ještě více zemětřesením, silně utrpěly, na náklady obyvatel opravit. Bylo nově vybudováno několik věží, vykopány příkopy a zaraženy kůly, aby byli zadrženi barbaři stahující se sem z Panonie.  

     Z dokladů z této doby můžeme vyvodit, že kostel Santa Maria in Organo už ležel uvnitř hradby, poněvadž musel přispět k opravě hradeb; pokud to nebylo ještě při Pipinem prováděné renovaci opevnění, tak k tomu došlo při té opravě hradeb, kterou nechal provést císař Lothar později roku 837; není však možné historicky prokázat průběh hradeb z té doby na levém břehu řeky Adiže.

     Král Berengar udělil v roce 896 povolení zbourat poškozené divadlo a zvětšit kastel; byl tam také postaven kostel zasvěcený Svatému Petrovi a po něm obdržel jméno Castell San Pietro.

     Do 13. století se zdá, že navzdory různým zvratům a osudům, které Veronu potkaly, se na stavu opevnění změnilo jen málo; teprve za vlády rodů Scaligerů (della Scala)  a Viscontiů v letech 1287-1389 nastala nová perioda opevňování.   

     Alberto I. della Scala zřídil v roce 1287 nové hradby mimo Martovo pole, které od nejstarších dob sloužilo vojsku ke cvičení ve zbrani. Opevnil část levého břehu řeky Adiže počínaje od řeky až na výšiny San Zeno in Monte, kde došlo k napojení na staré hradby. Tím byla Porta del Vescovo vysunuta dále do okolí a kostely San Paolo, Santa Maria Maddalena a San Nazaro e Celso nyní ležely uvnitř města. Na pravém břehu řeky Adiže nechal vybudovat hradbu podél řeky Adiže až k San Zeno, zesílit a opatřit věžemi Theodorichovu hradbu od Arco de Gavi až k bráně Rofioliani. Veliká věž zvaná della Paglia byla zbudována na řece Adiži na místě pozdějšího bastionu Crocefisso, věž stála do roku 1634, kdy byla roztříštěna bleskem; také na začátku mostu della Pietra zřídil věž a nechal vybudovat nábřežní hradbu na levém břehu řeky Adiže.

     Cangrande I. della Scala v letech 1324 a 1325 pokračoval v opevňovacích stavbách; zřídil u Catena na řece Adiži věž k uzávěře řeky, vedl nové hradby na pravém břehu řeky Adiže k jihu mimo předměstí San Zeno, Santa Lucia a Santa Trinita ve velikém plochém oblouku, jehož oba konce se opíraly o řeku Adiži; na levém křídle byla hradba zřízena podél řeky Adiže až k pozdějšímu bastionu Crocefisso; čtyři brány opatřené padacími mosty vedly na okolní terén. Na levém břehu řeky Adiže byly nové hradby vedeny na západě vně Porta San Giorgio a pak severně přes výšiny až před klášter San Zeno in Monte, byla zpevněna brána Aurelia a zřízen příkop většinou ve skále.

     Cangrande II. della Scala postavil v letech 1355 až 1358 na tehdejší dobu velmi pevný Castell vecchio s mostem, čímž si zajistil bezpečné spojení s Německem. Castell vecchio neboli Starý hrad se tak nazýval, poněvadž na tom místě už stál starý hrad od doby císaře Karla Velikého; podle jiných domněnek mělo tomuto objektu náležet zmíněné pojmenování teprve po výstavbě kastelu San Felice. 

     Cansignorio I. della Scala nechal postavit pod bránou Portone di Brà malý hrad zvaný Rocchetta, aby tam uložil zásoby proviantu a válečných potřeb.

     Za Galeazza Viscontiho v roce 1389 byl opraven Castell San Pietro neboli Rocca a začala stavba nového hradu Castell San Felice a část městského opevnění pravého břehu řeky Adiže s citadelou byla dokončena. Zejména městské hradby napojující se u kostela il Crocefisso na řeku Adiži byly také upraveny k obraně proti městu až k Portone di Brá, před nimi byl vykopán příkop a zřízeno spojení s Castell vecchio, pak zřízena druhá hradba podél Corso nuovo napojující se u Porta nuova na novou scaligerskou hradbu, která tvořila třetí hradbu a další za řekou Adiží už existující hradbu čtvrté strany téměř čtvercového tvaru kastelu. Bezpečné spojení vedlo ke Castell vecchio.

     V roce 1403 umožnili měšťané zpřístupnit citadelu pravděpodobně demolicí hradby podél Corso nuovo; avšak v roce 1439 byla zase uzavřena. V roce 1545 byl sice sutí Brá  a z areny zasypán příkop od Crocefisso až k Portone, avšak citadela existovala ještě do roku 1561; teprve v roce 1569 nastalo úplné zbourání hradby podél Corso nuovo, zasypání příkopu a celková demolice citadely.

     Verona, od roku 1405 pod vládou Benátek, se těšila z klidné doby, která byla přerušena až válkou Benátské republiky proti Milánu.

     Smělý velitel Picinnini přepadnul citadelu a vniknul do města, které v roce 1439 obsadil Gonzaga s postupujícími oddíly, ale později bylo milánské vojsko zase zahnáno kapitánem benátského žoldnéřského vojska Francescem Sforzou a Verona měla klid až do bouřlivé doby, ve které se Benátská republika v důsledku proti ní uzavřené ligy v Cambrai 10. 12. 1508 blížila zániku. Benátčané poražení u Chiara d’Adda prchali k Veroně, která však jejich přijetí zakázala; Benátky zbavily Veronu poddanské přísahy a ponechaly město, aby se staralo samo o sebe. V důsledku vyjednávání s francouzským králem v Peschieře vstoupilo do Verony vojsko a to německé (obsadilo tehdejší citadelu) a španělské (obsadilo okolí San Zeno a tato čtvrť se proto také nazývala „španělská“). 

     Benátčané nyní vícekrát na Veronu zaútočili, avšak marně, až v důsledku mírových jednání se nakonec v roce 1517 opět dostala pod benátskou svrchovanost.

     Už za německého obsazení bylo pracováno na zlepšení opevnění a začaly se volně stojící hradby jak proti nepřátelským dělům zabezpečovat, tak i pro potřeby vlastních děl zařizovat; Benátčané se nyní rozhodli započaté práce částečně dokončit a částečně staré hradby nahradit novým opevněním.

     Hradby ztratily cimbuří, byly silnější, aby vzdorovaly nepřátelským dělům, a dostaly valy pro umístění vlastních děl; místo malých čtyřúhelných věží byly zřízeny veliké okrouhlé věže neboli bašty, z jejichž kasemat mohla střílet děla. Zřizování nového opevnění začalo v roce 1520 u brány del Vescovo, ve stejném roce byla postavena sousední okrouhlá bašta Santa Toscana, kterou následovaly bašty San Zeno in Monte a della Grotta, stejně jako oprava kastelu San Felice v roce 1523.

     Zdá se, že bašty della Baccola (pojmenovaná podle staré brány) a della Boccara byly dokončeny do roku 1525. Výstavba bašty della Boccara byla nesprávně připisována už Michele Sanmichelimu, který se však v té době ještě nacházel v papežských službách a  zdatný stavitel okrouhlých bašt a obou bran je neznámý.

     V roce 1525 byla dokončena také okrouhlá bašta San Giorgio (v roce 1801 se ji pokoušeli Francouzi zničit minami), jinak zůstaly scaligerské hradby nezměněny, takže okrouhlé bašty byly před ně postaveny a spojeny s nimi. Také brána San Giorgio byla dokončena v roce 1525 a staré hradby po jejích obou stranách byly zesíleny přístavbami nových eskarp; v napojeních na řeku Adiži zůstaly staré věže nezměněny. 

     V roce 1525 nebo v následujících letech opustil zdatný pevnostní stavitel Michele Sanmicheli, který se narodil roku 1484 v San Micheli u Verony a společně se stejně proslulým Antoniem da Sangallo mladším stavěl mnohá opevnění v církevním státě, služby papeže Klementa VII. a věnoval své znalosti a talent nyní svému rodnému kraji.

     Nejdříve postavil bastion della Maddalena; Sanmicheli je považován za vynálezce bastionu jako pětiboké bašty, přestože se nedá popřít, že pravděpodobně svůj nový účelný tvar bastionu převzal od tehdy už vedle Portone Brá existující pětiúhlé věže, jejíž stavitel není znám. Každopádně byl tvar bastionu objeven v Itálii a nejdříve použit ve větší míře ve Veroně Sanmichelim.

     V Castell San Felice pokračovaly práce ještě pod Sanmichelim a v hrdle byla po jeho smrti zřízena malá rohová hradba. Sanmicheli postavil v roce 1530 na levém křídle v napojení na řeku Adiži veliký polobastion San Francesco opatřený kasematy následovaný bastionem del Corno neboli della Trinitá (kurtina mezi oběma bastiony sestávala z části ze starých scaligerských hradeb), v roce 1533 bránu Porta nuova (dokončena teprve v roce 1580), bastion dei Riformati a zahájil stavbu velikého kavalíru za přilehlou kurtinou, který však nebyl nikdy dokončen. Že okrouhlá bašta San Spirito byla od základu nově postavena Sanmichelim existuje mnohá pochybnost, zčásti kvůli její podobě, zčásti proto, že Vusari v životopise Sanmicheliho zmiňuje pouze stavbu hranatých bastionů.

     Veliká brána del Palio byla nejspíše Sanmichelim započata, avšak po jeho smrti na ni ještě pracováno a nikdy nebyla dokončena.

     Od Sanmicheliho pocházely ještě bastiony San Bernardino, San Zeno a brána San Zeno stavěné v letech 1538 až 1540, bastion di Spagna v roce 1548, zatímco stavba okrouhlé bašty San Procolo měla být už před ním započata. Kurtiny počínaje od brány San Zeno sestávaly ještě ze starých scaligerských hradeb a byla podezděna jen pata eskarp. Všechny kurtiny obdržely druhotné flankování tím, že na ně směřovalo prodloužení lící bastionů. 

     Michele Sanmicheli zemřel v září 1559 ve Veroně, aniž by byly jím jako ještě nezbytné označené práce zejména na levém břehu řeky Adiže dokončeny; ani všechny staré hradby nebyly do té doby přebudovány pro použití děl jako např. scaligerské hradby na levém břehu řeky Adiže a více kurtin na pravém břehu řeky Adiže, ani nebylo zřízeno vnější opevnění, kontreskarpa všeobecně téměř nebyla zřízena a příkopy nebyly upraveny. Jakmile byl hlavní obvod v podstatě uzavřen, Benátská republika pravděpodobně upustila od dokončení pevnostních objektů, aby svoji pozornost a síly obrátila na jiná více ohrožená místa; byl postaven už jen koncem 16. století veliký bastion Campo Marzo.  

     Pro Veronu plynuly klidné dny až do roku 1630, kdy kvůli vypuknuvší válce mezi Benátkami a císařem byla její opevnění spěšně uvedena do obranyschopného stavu; avšak v důsledku uzavření míru nedošlo k zamýšlenému útoku císařského vojska na Veronu. Město mnoho trpěla kvůli epidemii moru v letech 1630 až 1632, ze které se postupně zase vzpamatovávalo, až byl klid přerušen válkou o španělské dědictví. Vítězstvím FM Evžena prince von Savoien-Carignan však nedošlo k zamýšlenému útoku francouzského vojska na Veronu a ta si vychutnávala mír až do roku 1731, kdy se objevilo německé, francouzské a španělské vojsko na benátském území, kde se ale v roce 1735 udály jen bezvýznamné boje. Benátská republika uměla uhájit svoji neutralitu zbraněmi; mír uzavřený ve Vídni v roce 1738 mezi císařem a Francií přivodil úplný klid a benátská republika si udržela ještě v průběhu 18. století v podstatě svoji vážnost, až roku 1797 gen. Napoleon Bonaparte dosáhnul její likvidace.  

     Mírovou smlouvou uzavřenou mezi Francií a Rakouskem 18. 10. 1797 v Passarianu u Campoformio připadlo Benátsko a Miláno Rakousku jako odškodnění za Francii odstoupené Rakouské Nizozemí, čímž se stala také Verona součástí rakouské monarchie. Předání Verony proběhlo 21. 01. 1798.

     Důsledkem bitvy u Marenga 14. 06. 1800 bylo vrácení všech Rakouskem získaných pevností až po řeku Mincio Francouzům, kteří se 29. 12. 1800 objevili před hradbami Verony, kterou v následujících dnech ostřelovali. 02. 01. 1801 se francouzské vojsko přepravilo přes řeku Adiži a rakouské vojsko se stáhlo z Verony a zanechalo v ní jen 1000 pušek k obsazení opevnění a města; odpoledne 03. 01. 1801 muselo být město vydáno nepříteli a jeho posádka v síle 200 mužů se stáhla do Castell San Felice. Francouzi nyní zaútočili na Castell San Felice a také na Castell San Pietro, které musely být po dvanáctidenní statečné obraně vydány. 

     Mírovou smlouvou uzavřenou 09. 02. 1801 v Lunéville připadlo Toskánsko a rakouské území v Itálii až po řeku Adiži Francii; na pravém břehu řeky Adiže ležící část města Verona se stala součástí Cisalpinské republiky jako satelita Francie. Francouzi odstřelili opevnění a bastiony a předali 07. 04. 1801 na levém břehu řeky Adiže ležící část Verony Rakousku, které 13. 06. 1801 zřídilo uprostřed mostů hraniční mříže.

     V důsledku polního tažení roku 1805 Rakouskem nakrátko dobyté Benátsko připadlo Francii včetně Verony, která byla francouzským vojskem obsazena 29. 10. 1805; teprve mírovou smlouvou uzavřenou v Paříži 30. 05. 1814 se dostalo území někdejší Benátské republiky, na které vniklo rakouské vojsko silou zbraní už v letech 1813 a 1814, stejně jako Lombardie pod názvem lombardsko-benátské království definitivně Rakousku a tudíž také Verona, která se nacházela od 19. 10. 1805 do 04. 02. 1814 v moci Francouzů.

     Za tuto dobu se ve Veroně událo velmi málo; hradby zůstaly ležet v troskách, pouze v roce 1810 byl Castell vecchio uveden do obranyschopného stavu, aby nespokojené obyvatelstvo bylo drženo na uzdě.    

 

Pula (Pola)

     Místo bylo v roce 178 před Kristem obsazeno Římany a vznikla zde kolonie. Protože se Puly za občanské války zmocnila strana Pompeia, nechal ji Augustus zničit, ale na přání své dcery nebo manželky Julie pod jménem Julia Pietas opět postavit, osídlit kolonisty a povznesl je na hlavní město Istrie a používal je také často jako letní sídlo. Za císaře Septimia Severa měla Pula asi 30000 obyvatel.

     V 6. století zde dlouho pobývali Gotové, v roce 1048 Pulu dobyli Benátčané, kterým ji v roce 1192 na nějakou dobu odebrali Pisánci. V roce 1267 Pula povstala a byla zničena.

     Ve 14. století za vlastnictví Benátčanů byla opakovaně obsazena Janovany a zničena. V roce 1379 poblíže Poly porazili Janované benátské loďstvo. V roce 1797 při zániku Benátské republiky v důsledku mírové smlouvy uzavřené s Francií 18. 10. 1797 v Passarianu u Campoformio připadla Rakousku a v té době byla v takovém úpadku, že měla jen 600 obyvatel.

     Zvraty následujících válek přivedly Polu opět mimo rakouské vlastnictví, až 11. 09. 1813 byla opět Rakouskem obsazena a tak to zůstalo až do roku 1918.

     Z římských časů se na místě nynějšího kastelu, který byl postaven Benátčany v roce 1630 pod vedením francouzského inženýra Devilla, nacházel kapitol. V roce 1251 nechal tehdejší pán Poly aquilejský patriarcha Gregorio di Montelongo postavit věž, aby nepokojné obyvatele držel na uzdě. 

     V roce 1806 nařídil císař Napoleon I., když považoval za nezbytné zřízení válečného přístavu v Istrii a jeho volby padla na Polu, zřízení několika nyní už neexistujících opevnění, přičemž k získání stavebního materiálu byly zničeny nejkrásnější stavební památky. Také měl v úmyslu přístav z jihu uzavírající poloostrov na jeho nejužším místě u staré věže Orlando (později Max) prorazit, aby tímto způsobem získal druhý vjezd.

     V letech 1823 až 1830 obdržela Pola mimo kastel a Fort Max s věží následující přírůstek opevnění: Fort Maria Louise neboli šance Louise sestávající z půlkruhové předprsně se slabou bastionově uzavřenou šíjí; opevnění o půdorysu vlaštovčího ocasu Fort Imperatore (Kaiser Franz) s na křídla napojenými šípovými bateriemi; baterie Val do Zonchi a San Pietro provedené podobným způsobem, které existovaly i později.

     V období od roku 1830 do roku 1850 vznikly mnohdy ještě později existující v novější době většinou zcela přestavěné opevňovací objekty, avšak je nutno se omezit na jejich prostý výčet. Když byla Pola v roce 1850 prohlášena válečným přístavem, byly následující opevnění dílem k dispozici, dílem ve výstavbě: Fort Marie Louise, Punta Christo, pobřežní baterie Fisella, Zonchi, Fort Kaiser Franz, pobřežní baterie San Pietro, Monumenti, Fort Munide, Monsival (Bourgignon), pobřežní baterie Salino, Fort Max, Mussil, pobřežní baterie Stoja di Mussil, Fort Cassoni vecchi, San Michele, Movidal, Giorgio, Mante Zaro a San Giovanni. 

     Prostřednictvím reskriptu z 28. 01. 1849 pokládalo ministerstvo války (Kriegs-Ministerium) za nezbytnou jistou obnovu v Pole. Generální ženijní ředitelství (General-Genie-Direction) vydalo místnímu fortifikačnímu ředitelství (Fortifications-Local-Direction) 02. 02. 1849 nezbytné pokyny, v jejichž důsledku po projednání s vojenským vrchním pobřežním velitelstvím (Küsten-Militär-Ober-Commando), aby bylo odstraněno každé ohrožení nepřítelem, byly zřízeny vojenskými pracovníky dvě polní opevnění na Monte Capeletti a Monte Munide, ve kterých budou ubytovny pro posádku, které pokud bude provedeno jen noyau měly sloužit k ubytování dělníků, proto budou rozmístěny takovým způsobem, aby nezabíraly místo na staveništi noyau. Ministerstvo války (Kriegs-Ministerium) s tím bylo srozuměno a vydalo 19. 02. 1849 k tomu pokyn FML Ferenci hraběti Gyulaimu von Maros-Németh und Nádaska s dodatkem náklad 3000 zlatých zaplatit zálohově z námořní pokladny, pak ovšem si jej vyžádat ke zpětné náhradě od místního fortifikačního ředitelství jako mimořádnou rozpočtovou položku.