Rakouská armáda a polní opevnění v napoleonské epoše
Karel Sáček
Naposledy upraveno: 16.12.2016
V říjnu 2008 se v historických prostorách pevnosti Josefov, ve kterých sídlí územní pracoviště Národního pamlátkového ústavu, uskutečnil seminář věnovaný tématu polních opevnění v 17. – 20. století. Do sborníku vydaného na počátku letošního roku byl zařazen také příspěvek Rakouská armáda a polní opevnění v českých zemích v napoleonské epoše, úryvek z nějž nabízíme také zdejším čtenářům.
Kdo by měl zájem se sním seznámit v kompletní podobě (včetně poznámkového aparátu obsahujícího více než dvě desítky odkazů), nechť si obstará sborník „Polní opevnění od třicetileté války do roku 1945. Monumentae vivent“ – podrobnosti viz npu.cz
Dobrou představu o tom, jak se bojovalo o polní opevnění, si lze učinit na základě přednášek o taktice, které vydal v roce 1812 setník řadového pěšího pluku č. 3. Obranu opevnění (pro jehož příklad zvolil opevněný tábor) rozdělil do čtyř bodů:
1) uspořádání tábora;
2) postavení a činnost dělostřelectva;
3) postavení a činnost pěchoty situované v prvcích polního opevnění (Werken);
4) postavení a činnost hlavní záložní linie.
Dále podrobněji vysvětluje: Tábor se nachází v bitevním pořádku 600 kroků za opevněním. Vojáci určení jako osádka táboří těsně za opevnění, v případě detašovaných objektů uvnitř a v maximálním možném počtu. Při hrozbě rychlého útoku musí v každém opevnění tábořit třetina obránců. Je-li nepřítel na blízku, musí v noci vždy polovina osádky zůstat ustrojena a jedna šestina ozbrojena.
Richard Knötel: Schanzenbau 1813. Při práci na stavbě opevnění jsou vyobrazeni francouzští vojáci, kteří na okupovaném území „ničí krásnou krajinu a obrací v ruiny místa četných vzpomínek na dětství.
Dělostřelectvo (Geschütz der Batterien) musí být umístěno za přístupem k opevnění a na výhodných místech, ze kterých může činit postupujícímu nepříteli největší ztráty. Nejtěžší dělo patří do objektu nejvíce ve předu, tj. na líc (Facen) opevnění. Křídla nebo vzadu ležící objekty jsou dostatečně jištěny 6- a 3-liberními děly.
Dělostřelectvo v opevněných objektech zůstává obvykle tak dlouho dole pod podstavci (Plattformen), dokud neskončí nepřátelská kanonáda vedená z velké vzdálenosti a nepřátelská pěchota nepostoupí k útoku. Na podstavcích stojí od začátku a střílí ze vzdálenosti 2000 kroků v následujících případech: když prvek opevnění leží tak, že se nepřítel musí při své střelbě formovat; když nepřítel nemůže postupovat jinak než kolonách; nebo když poloha opevnění neumožňuje nepřátelským oddílům žádnou přímou akci.
Dělostřelci si musí v terénu před opevněním vytyčit značky ve vzdálenostech 3000, 1200 a 600 kroků. Může-li být postavení dělostřelectva lépe chráněno pěchotou poté, co nepřítel překoná příkopy, musí si tyto dva druhy zbraní vyměnit místa. Děla zajišťující boční obranu mohou zůstat stát.
Pěchota si vyznačí před svým čelem (Front) vzdálenost 250 kroků. Přijde-li sem nepřítel, vystoupí na banket (Bank) a střílí proti němu. Střílí především na nejbližší nepřátelské jednotky. Hned jak nepřítel překoná vlčí jámy nebo jiné umělé překážky, zaujme pěchota postavení místo dělostřelectva. Ze vzdálenosti 400–500 kroků začíná pěchota střílet, přiblíží-li se nepřítel s kanóny. Když se nepřítel dostane do příkopu, vystoupí obránci na předprseň a použijí ruční zbraně. Střílející pěchota stojí podél předprsně po dvou mužích za sebou. Čtvrtina až třetina všech obránců je semknuta uprostřed opevnění jako záloha a v plném běhu útočí bajonety (bez střelby) na skupiny nepřátel všude, kde překonají předprseň.
Zálohy stojí 300 kroků za opevněním. Jezdectvo tvoří poslední linii těchto záloh a stojí v mezerách mezi pěchotou. Záloze je určeno, kterou část opevnění má podporovat a je-li to možné, musí tábořit v jeho blízkosti. Když nepřítel vpadne mohutnou silou do velkého opevnění, je nutné jej zasáhnout hromadnou salvou (General-Decharge) a poté bajonety vytlačit zpět. Protivník, který vpadne do velkého prostoru mezi dvěma pevnostními prvky, je ihned napaden nejbližším jezdectvem a zadržován tak dlouho, dokud jej úder přispěchavší pěchoty nevytlačí.
Zálohy musí být stále připraveny čelit nepříteli silou na místech, která si vybral pro hlavní útok. Jezdectvo musí napadat útočícího nepřítele na křídlech a v týlu. Je-li nepřítel poražen, musí jej se vší nutnou opatrností pronásledovat. Přední stráže zadržují průzkum nepřítele, ale i útok. Při stahování vedou přestřelku, ve které neustávají (unter stetem Scharmutziren), dokud nedosáhnou svých pozic. Ihned jak nepřítel zaútočí, spěchá jízdní a lehké záložní dělostřelectvo na strany, k pevnostním prvkům ležícím ve druhé linii nebo na obecně výhodná místa, ze kterých může zaútočit na napadené opevněné objekty křížovou palbou a vnést zmatek do nepřátelských kolon. Tyto pozice již musí být kryty prohlubeninami.
Má-li mít nepřítel tolik štěstí, že ovládne dobytou část opevnění, je nutný ústup. Celé postavení je opouštěno málokdy a jsou hledány body, které by mohly sloužit k obraně nové linie.
Dispozice k útoku proti opevněnému táboru sestává z následujících bodů:
1) formování útoku;
2) odchod;
3) rozvinutí;
4) kanonáda;
5) samotný útok;
6) počínání po něm.
Dříve, než dojde k formování útoku, musí být nepřátelský tábor pozorován a dostatečně prozkoumáno, zda jej nelze obejít. Seznámí-li se vrchní velitel s okolím, stanoví místo útoku, počet útoků, falešné útoky a bitevní pořádek jednotek. Začátek útoku se pokusí zvolit tak, aby se při rozednění nacházely jednotky v příslušném bitevním pořádku vzdáleny přibližně 1500 kroků od opevnění. Následující výjimky umožňují provést útok v noci: je-li možné nepřítele překvapit; uskutečnila-li se den předtím kanonáda; když jsou jednotky již blízko opevnění; nebo když část jednotek opevnění v noci obešla.
K formování útoku lze poznamenat, že na opevnění se nejlépe útočí kolonami, jejichž křídla kryjí rozptýlené lehké jednotky. Průnik je usnadněn a zajištěn předchozí dělostřeleckou palbou. Při útoku na uzavřené opevnění postačí několik kolon. Při útoku na nesouvislé opevnění musí být zformováno tolik útočných kolon, kolik opevňovacích prvků bude cílem zteči. Útok na opevněnou vesnici nebo samostatné opevnění se musí vést proti vyčnívajícímu okraji a je-li to možné, proti vstupu nebo týlu této pozice.
Útočná kolona sestává z níže uvedených za sebou následujících jednotek:
1) jedna eskadrona lehkého jezdectva;
2) jeden nebo dva prapory granátníků v koloně, jejíž čelo má šířku divisionu;
3) oddíly dělníků (Arbeiter), kteří jsou vedeni důstojníky a přiděleni jednotlivým divizím: první oddíl tvoří 20–30 tesařů se sekerami a 100 mužů s lopatami, z nichž každý nese fašinu 6 stop dlouhou a 1,5 stopy silnou; druhý oddíl čítající 100 mužů má žebříky; třetí oddíl o zhruba 60–80 mužích má prkna a každý jednu lopatu;
4) dva až čtyři prapory granátníků v čele s dělostřelectvem;
5) přibližně 100 kroků za nimi ještě 6 praporů, jejichž křídla přesahují předchozí;
6) zbývající pěchota ve dvou dlouhých sledech;
7) jezdectvo, které stojí za mezerami pěchoty.
Útočné kolony mají podporu všech druhů zbraní. Na každém křídle pochoduje jeden nebo dva prapory s dělem v čele a mezi nimi jedna eskadrona s lehkým dělem. Útočí-li se na samostatné pozice, pak odmyslíme-li si početné podpůrné linie, musí být počet útočníků dvakrát tak vyšší, než obránců.
Při zahájení pochodu musí být proti nepříteli postavena celá linie, aby bylo možné utajit hlavní útok. Tato linie ale bude jen pozorovat nepřítele ze vzdálenosti 2000 kroků, přičemž dojde k rozvinutí vojska do bitevního pořádku. Děla budou rozestavena před celým šikem ve vzdálenosti 20 kroků od sebe. Záložní munice zůstane za druhým sledem. Přední stráže postupují 150 kroků před prvním sledem a vytlačí předsunuté jednotky nepřítele. Přiblíží-li se do blízkosti opevnění, stáhnou se zpět. Takovýmto způsobem se linie stále přibližuje. Pěchota zůstává 300 kroků za linií dělostřelectva, které je kryto lehkými jednotkami.
Přiblíží-li se v tomto pořádku na vzdálenost 1500 kroků od nepřítele, začnou děla pálit, stále se však střídavě postupuje. Když se při tomto počínání postoupí na 600 kroků od nepřítele, zastaví se těžké dělostřelectvo a zůstane zde stát až do rozhodnutí bitvy. Z tohoto místa zdvojnásobí kartáčovou palbu. Ze vzdálenosti 900 kroků je zahájeno ricochetování (rikoschettieren), takže třetí nebo čtvrtý odraz zasáhne opevnění. Houfnicemi je možné vrhat pumy při náměru 20° (aus dem 20sten Grad). V tomto případě je nutné přiblížit se k nepříteli na 700 kroků, nemá-li těžké dělostřelectvo, na 500 kroků. Nachází-li se nepřítel v opevněné vesnici, musí být houfnicemi zapálena. Po hodinové kanonádě se posunou lehké kanóny na 400 kroků, v případě, kdy má nepřítel dělostřelectvo, na 600 kroků. Začnou co možná nejprudčeji pálit kartáči, dokud jich jeden kanón nevystřelí 20–30.
Je-li nepřátelské opevnění na místech určených k útoku částečně prolomeno a dělostřelectvo hodně poničeno nebo umlčeno, začíná samotný útok. Útočné kolony projdou mezi dělostřelectvem a dají se do pohybu k opevnění. První sled zůstane stát kvůli krytí kolon 300 kroků od okraje příkopu. Kanóny střílí během postupu především na nepřátelské jednotky, současně ale také na opevnění po stranách, která by mohla být využita k protiútoku na křídla. Když první útočníci dorazí k okraji příkopu, postoupí také prapory za kolonami a obklopí opevnění po celé šíři, takže budou zaměstnáni všichni obránci, kteří by mohli něco podniknout proti dělníkům. Současně postoupí sousední prapory.
Nepodaří-li se polním strážím a mezi kolonami zařazeným eskadronám dostat do týlu prvku nesouvislého opevnění, pokusí se vniknout do volného prostoru, aby mohly napadnout a zaměstnat nepřátelskou podporu. Aby byl tomuto výpadu dán patřičný důraz, musí rozptýlené dělostřelectvo rychle postoupit prostorem mezi prvky opevnění a pokusit se zaútočit na nepřátelské linie v bitevním pořádku. Během těchto výpadů a pod ochranou dělostřelectva připravují dělníci průchod přes příkopy pro granátníky, kteří zatím neustále střílí na obránce. Kraj příkopu se rychle odstraní, fašiny nahází do příkopu a tesaři se pokusí odsekat palisády a valové kůly (Strurmpfähle).
Když je přístup tímto způsobem usnadněn, skočí granátníci do příkopů a řadová pěchota postoupí na jejich místo. Jakmile prvně uvedení dosáhnou předprsně, ti druzí je následují. Na dobyté předprsni nebo mezi obsazenými prvky opevnění se zformuje linie, která nepřetržitě střílí proti nepříteli. Díky této palbě a rychlému použití ukořistěných kanónů musí být zahnány všechny blízké nepřátelské jednotky. Pod ochranou palby upraví dělníci průlomy pro jezdectvo a lehké dělostřelectvo, nebo vytvoří zcela nové. Tito dělníci musí být pod velením zvláště určeného ženijního důstojníka (Ingenieurofficier).
Původní adresa příspěvku:
Rakouská armáda a polní opevnění v napoleonské epoše
- primaplana.net/txt/clanky/ck-opevneni.html
Doporučené odkazy
Abhandlung über die Befestigungskunst. Zum Gebrauche der kaiserlich-königlichen Ingenieurs-Akademie, Erster Theil. Wien, 1795, 300 S.
data.onb.ac.at/ABO/%2BZ198273805
books.google.cz/books?id=9mv6aFe5yO4C
Abhandlung über die Befestigungskunst. Zum Gebrauche der kaiserlich-königlichen Ingenieurs-Akademie, Zweyter Theil. Wien, 1801, 315 S.
data.onb.ac.at/ABO/%2BZ198273908
Unterberger, L. Freiherr von. Abhandlung über die beständige Befestigungskunst, und nöthige Begriffe von dem Angriffe und der Vertheidigung der Festungen zum Gebrauch der Officiere der k.k. Oesterreichischen Armee. Wien, 1807, 212 S.
data.onb.ac.at/ABO/%2BZ19831120X
books.google.cz/books?id=R5VgAAAAcAAJ