Sachsenklemme aneb saská šlamastyka v bitvě u Wagramu roku 1809
Karel Sáček - Jiří Kovařík
Naposledy upraveno: 12.07.2024
Rakouské městečko Wagram (dnes Deutsch-Wagram) dalo název jedné z nejdůležitějších bitev polního tažení roku 1809. Urputné bitevní střety se odehrály mj. v okolí tamního kostela sv. Jana Křtitele, přesněji v zástavbě mezi ním a potokem Rußbach. Dějinné události dnes v těchto místech připomíná především monumentální pomník c. k. granátnického praporečníka se zraněným spolubojovníkem, který byl slavnostně odhalen u příležitosti stého výročí v roce 1909. Přímo před kostelem se nachází také pamětní žulová deska z roku 1959, která seznamuje s přehledem početních stavů obou bojujících armád.
Pomník s granátnickým praporečníkem je opatřený nápisem:
1809 - Zřízeno na věčnou památku hrdinů bitvy u Wagramu 1. července 1909.
(Den Helden der Schlacht bei Deutsch-Wagram errichtet zum ewigen Gedachtnis 1. Juli 1909)
Většina pramenů uvádí, že ke slavnostnímu odhalení a vysvěcení tohoto pomníku došlo až o tři dny později
- v neděli 4. července 1909.
Stranou návštěvnické pozornosti však již většinou zůstává ulička vedoucí od granátnického pomníku k potoku Rußbach, která má název „Sachsenklemme“. Překlad této složeniny lze považovat za drobnější překladatelský oříšek, obzvláště její druhé části. Výraz „Klemme“ má totiž více významů: tíseň, sevření, brynda či šlamastyka. Ty poslední dva patří spíše do hovorové mluvy, avšak nejtrefněji vystihují část bitvy, která se v těchto místech odehrála – šlamastyku saské pěchoty. Podrobněji o této události hovoří další pamětní deska z roku 1959, připevněná na zdi průmyslového objektu naproti pomníku. Její český překlad zní:
Na tomto historickém místě dne 5. července 1809 večer prudce vtrhli Sasové pod velením francouzského maršála Bernadotta do obce, bojovali mezi sebou a nakonec byli z Wagramu vytlačeni rakouskými prapory Reuß-Plauen a Mitrowsky. Zřízeno k 700. výročí Deutsch Wagramu v roce 1959 Hedwigou a Michaelem Voglovými.
Sachsenklemme
An dieser historischen Stätte drangen die / unter Führung des franz. Marschalls Bernadotte / stehenden Sachsen ungestüm am Abend des 5. Juli / 1809 in den Ort ein, bekämpften sich gegenseitig / und wurden schliesslich durch österr. Bataillone / Reuss-Plauen und Mitrowsky wieder aus Wagram / gedrängt. / Errichtet zur 700 Jahrfeier von Deutsch Wagram / Anno 1959 durch Hedwig u Michael Vogl.
Podrobnosti o tom, co se zde v podvečer 5. července 1809 - tedy v průběhu prvního bitevního - dne odehrálo, přináší kniha Jiřího Kovaříka 1809 Orel proti orlu (vydaná nakladatelstvím Hart v roce 2002) na s. 358-360:
O něco později než Oudinot vyrazil do útoku maršál Bernadotte. Postupoval nejvíce vlevo, proti pravému křídlu pozic rakouského 1. sboru generála jezdectva Bellegarda, kolem Aderklaa na Deutsch-Wagram: zleva doprava saské divize Polenz a Zeschwitz, vedle nich francouzská divize Dupas, tvořená 19. řadovým a 5. lehkým plukem. Osmačtyřicetiletý Pierre Louis Dupas byl vzhledem obr a duší voják. Po Dupasově pravici a za ním útočil Macdonaldův V. sbor, divize Larnarque a Serras, v jejímž čele šel osobně italský vicekrál.
„Dali jsme se na pochod chráněni množstvím dělostřelectva, avšak brzo se čela našich kolon zastavila před zářezem potoka Rußbach, který kryl Rakušanům čelo. Jejich palba byla velice živá, bylo stejně nebezpečné potok přejít jako setrvat. Sesedl jsem, štábu nařídil totéž, s kordy v rukou jsme dávali příklad a naše jednotky nás následovaly. Ten odvážný přechod donutil nepřítele ustoupit a my se zmocnili návrší. Před staveními jeho ležení jsme se museli sešikovat, zformovat se do kolony, abychom mohli zaútočit na jejich kolony nedaleko od nás, a počkat na sbor generála Greniera, který rovněž překračoval potok a zaujímal postavení vedle nás,“ vyprávěl Macdonald, který si pro tento a následující den do bitvy pyšně oblékl starou, velice prostou uniformu generála republiky.
Macdonaldův nápor přinutil c. k. pěší pluk (dále jen IR) č. 47 (Vogelsang), tvořící levé křídlo Bellegardova sboru, ustupovat. Ústup strhl i jeden prapor IR 11 (Erzherzog Rainer). Sahucova divize jízdních myslivců se prodrala přes koryto i porost a napadla ve druhém sledu stojící IR 35 (Argenteau). I ten musel ustoupit, čímž se mezi 1. a 2. rakouským sborem zvětšila mezera. Vše nasvědčovalo, že tady dojde v rakouské linii k průlomu. Generál Bellegarde měl plné ruce práce s tím, aby průrvu ucpal. Stmívalo se a na pomoc mu přišla nevyzpytatelná náhoda.
Postupující Francouzi z Dupasovy divize zaměnili v šeru bílé uniformy svých saských druhů za běl uniforem rakouských a zahájili po nich palbu. Střelba dopadla na von Menzschův Schützenbataillon a Radoloffův Grenadier-Bataillon. První byl zcela vyhlazen, z druhého přežilo 43 mužů!
Arcivévoda Karel zatím přispěchal na ohrožený úsek a osobně se postavil proti těm pěšákům, kteří začali z ustupujícího pluku Vogelsang utíkat. Stál s taseným kordem, s Wimffenem a Grünnem po boku, zastavoval prchající, neváhal uštědřit i rány. Pak vedl pluk nazpět, přičemž byl lehce raněn do ramene. Pobočníci jej upozornili, že krvácí.
„Teď není čas o tom mluvit,“ opáčil Karel a vrhl se vpřed.
V nastalém zmatku chybělo jen málo, aby padl do francouzského zajetí.
Nadporučík Karl Pecchio (též Pechio) von Weidenfeld arcivévodu generalissima, lehce raněného na rameni, zachránil a odvezl do bezpečí (za což dostal povýšení a malý kříž Leopoldova řádu). To už se na Dupasovy muže vrhl IR 42 (Erbach) a srazil je zpět za potok. Z francouzských řad zaznělo:
„Sauve qui peut! Zachraň se, kdo můžeš!“
Nadporučík Pecchio odvrací nebezpečí hrozící arcivévodovi Karlovi
během prvního dne bitvy u Wagramu 5. července 1809.
Útěk Dupasových mužů s sebou strhl i část jednotek Durutteho a Larnarqovy divize. Rakouské lehké jezdectvo, švališeři pluku Klenau (Nr. 5) a husaři Hessen-Homburg (Nr, 4), odrazilo pod Nordmannovým velením Sahucovy jízdní myslivce a Bellegardův sbor vyrazil do protiútoku. Bylo to nebezpečnější, že sousední Hohenzollern-Hechingenův sbor měl už volné ruce a začínal postupovat také, přičemž napadl Grenierův VI. sbor.
„Jednotky generála Greniera, zavalené tím nečekaným útokem, se v nepořádku vrhly na mé, zmátly a rozrazily je; všechny moje pokusy jednotky zadržet byly marné, třebaže jsem s kordem v ruce a s většinou důstojníků vytvořil linii, abych zmatek zastavil. Útěk už začal a my byli strženi; potok jsme přešli nazpět v největším zmatku. Princ, který zůstal na opačném břehu, se pokoušel prchající rovněž zastavit, nic však nezmohl proti přívalu ve slepé hrůze prchajícího zástupu (…) Nepřítel se naštěstí spokojil s naším odražením a nepronásledoval nás, třebaže stačilo, aby pouhých pár eskadron přejelo potok a rozprášilo panikou zchvácené muže, kteří si mysleli, že mají za zády celou nepřátelskou armádu. Co by se dělo potom, si lze snadno představit. Moje ztráty na mrtvých, raněných a zajatcích činily v oné šarvátce, jak tomu císař raději říkal, kolem dvou tisíců mužů,“ pokračoval Macdonald.
Rakušané se po krátkém protiútoku stáhli zpět na výšiny.
Pomník vznikl z podnětu místního poštmistra Antona Pfalze, který se stal předsedou výboru zajišťujícího jeho finacování. Jeho tvůrcem byl sochař Franz Seifert (1866-1951). Slavnostního odhalení se zúčastnil např. místodržící hr. Kielmannsegg či plukovník c. a k. řadového pěšího pluku č. 42 Josef Mülller.
V devět večer se maršál Bernadotte pokusil útok svého sboru opakovat a vyrazil s Zeschwitzovou a Polenzovou divizí směrem na Deutsch-Wagram. I nyní se zdálo, že bude mít úspěch. Rakouští vojáci 2. mysliveckého praporu a dva prapory IR 17 (Reuß-Plauen) museli ustupovat a Lecoqova brigáda se probíjela k prvním domům. Teprve u wagramského kostela sv. Jana Křtitele její postup zastavil protiútok třetího praporu Reuß-Plauen a Sasové se stáhli mezi okolní domy. Další rakouský protiútok srazil nazpět saskou brigádu Zeschau a pěší pluk Prinz Maximilian ze Steindelovy brigády, které prchaly ze svahu zpět přes Rußbach. Dávno už vládla tma, svah i wagramské uličky se plnily kouřem. Sasové i Rakušané měli bílé uniformy. Málokdo dával v tom zmatku a temnotě pozor, zda muži v bílém mají jiný tvar čák či červené revéry a vyložení, které odlišovaly uniformy saské řadové pěchoty od rakouské. Zmatení a promíchaní Sasové stříleli nejen do nepřátel, ale i do svých. Kolem půl jedenácté se do boje zapojila saská brigáda generálmajora Hartitzsche a třemi prapory zahájila další útok na Wagram. Zmatek jen dovršila, neboť začala pálit salvy po prvních bílých uniformách, které mezi domy spatřila. Vypukl doslova bratrovražedný boj. Pluk Reuß-Plauen to spatřil a vyrazil na zteč, na Bernadottovy muže zaútočil i IR 36 (Kolowrat). V jedenáct začali Sasové svorně prchat a nic je nemohlo zadržet.
Incident to byl vážný a Napoleon jej tentokrát ve svém 25. bulletinu nezamlčel. Mezi řádky nicméně naznačil, že útok neuspěl dík Sasům, což nebyla pravda: „Naše jednotky dobyly ves, avšak jedna kolona Sasů a kolona Francouzů se ve tmě pokládaly za nepřátele a ona operace tak byla zmařena.“
V mnoha knihách o bitvě u Wagramu se dvě nešťastné náhody, dvě střelby do saských řad, zaměňují, často splývají jen v jednu jedinou, obvykle přisuzovanou Macdonaldovým vojákům jako původcům. Někdy se směšují i s událostmi následujícího dne. Je to jen další příklad nejasností mnoha bitev, což platí o bitvách u Aspern a Wagramu dvojnásob!
Mimochodem, jste si opravdu jistí, že je to granátník rakouského císaře?
Večerní příšeří u wagramského pomníku dokáže působivě připomenout atmosféru,
ve které útočící saští vojáci nedokázali rozlišit uniformy protivníků od svých vlastních.
Ti, kteří jsou podrobněji seznámeni s průběhem bitvy přímo ve Wagramu, by se mohli začít zajímat, proč tamní pomník zobrazuje granátníka, když o městečko bojovaly z c. k. armády pouze fyzilírské prapory řadové pěchoty? Souvisí to velmi pravděpodobně s úspěšným bojovým nasazením řadového pěšího pluku Erbach č. 42, který arcivévoda Karel pochvalně ocenil v bitevní relaci, přičemž mu udělil privilegium bubnovat granátnický pochod. A i když se o toto ocenění zasloužily fyzilírské prapory Erbachova pluku (bojující převážně v prostoru mezi Wagramem a Aderklaa), začalo být toto privilegium připomínáno vyobrazením útočícího granátníka po boku s bubeníkem. Tento symbol se brzy stal wagramskou legendou a vojáci 42. pěšího pluku jej s hrdostí používali až do konce první světové války. Není proto náhodou, že mezi nejčestnějšími hosty byl při odhalení wagramského pomníku v roce 1909 právě velitel dvaačtyřicátníků.
(Českému čtenáři lze ještě připomenout, že pěší pluk Erbach č. 42 byl dle doplňovacího okrsku považován za pluk „český“, ostatně stejně jako ve Wagramu nejvýrazněji bojující řadový pěší pluk Reuß-Plauen č. 17: první z nich získával odvedence v průběhu napoleonských válek z chebského a loketského, později žateckého kraje, ten druhý z kraje litoměřického a později boleslavského.)
Útok pěšího pluku Erbach č. 42 mezi Wagramem a Aderklaa podle Rudolfa von Ottefelda.
(Tzv. německá řadová pěchota měla nosit v roce 1809 ještě přilby, proč tedy v tomto případě malíř dvaačtyřicátníkům nasadil čáka, není zřejmé.)
Okolí wagramského kostela vypadalo v čase bitevní vřavy samozřejmě jinak než v současnosti. Především se zde rozprostíral hřbitov, který byl v roce 1852 přenesený na prostranství zvané Hutweide (vzdálené přibližně kilometr od původního). Tento nový hřbitov byl později také zrušený a v roce 1925 upravený na park nesoucí jméno dr. Johanna Sahulky.
Náhrobky se v Sahulkově parku již nenacházejí, ale stále zde stojí hřbitovní kaple, kterou nechal v roce 1859 (u příležitosti 50. výročí bitvy) postavit Hugo sv. pán Tkalcsevich. Byla určená pro pohřbívání jeho rodinných příslušníků, současně však byl v jejím vnějším výklenku zřízen pomník vojákům padlým ve wagramské bitvě s nápisem, jehož český přehlad hlásá:
Věnováno památce statečných bojovníků, kteří pod slavným vedením velkého vojevůdce arcivévody Karla Rakouského čelili francouzské armádě vedené císařem Napoleonem I. na bitevním poli 5. a 6. července 1809 a obětovali své životy ve věrné oddanosti císaři a vlasti.
Z rakouských hrdinů padli velitelé, rytíři Řádu Marie Terezie, polní podmaršálové Hermann Josef Nordmann, Constatntin d'Aspre, Philipp Vukassevich a generálmajor Peter Vecsey spolu se 120 důstojníky a 5 507 příslušníky mužstva.
Modli se za ně ty, který toto čteš. Čiň jako oni, lépe se ti to nepodaří!
Hřbitov s kaplí přibližně v roce 1890.
Tatáž kaple v dnešním Sahulkově parku.
Originální znění nápisu na pomníku v jejím výklenku:
Dem Andanken / jener / tapfern Krieger geweiht / welche / unter der ruhmvollen Führung des grossen Feldherrn / ERZHERZOG CARL / von Oesterreich / den vom / Kaiser Napoleon I. geführten Heere der Franzosen gegenüber / auf dem Schlachtfelde / am 5. und 6. Juli 1809 / in treuer Hingebung für Kaiser und Vaterland ihr Leben geöpfert. / Von Oesterreichs Helden / fielen deren Anführer, die Maria-Theresien-Ordens-Ritter / Feldmarschall-Liuetenants / Hermann Josef Nordmann / Constatntin d'Aspre / Philipp Vukassevich / und General-Major / Peter Vecsey / nebst 120 Stabs- u. Oberoffizieren u. 5 507 der kampfmutigsten Mannschaft. / Bete für sie, der du dieses liesest. / Thue wie sie, besser wirst du nicht!
Kdo se vydá do Wagramu za pamětihodnostmi připomínajícími události roku 1809, nesmí samozřejmě vynechat návštěvu „domu arcivévody Karla“ - přesněji domu postaveného v roce 1740, ve kterém zřídil arcivévoda ve dnech 5. a 6. července 1809 svůj hlavní stan. V současnosti zde sídlí místní historické muzeum, jehož velmi podařená expozice je zaměřená právě na toto bitevní střetnutí;
podrobněji viz wagram1809.at, popř. museumdw.at/napoleonmuseum
Pro úplnost dodejme, že Wagram nebyl jedinou šlamystykou, která se saským vojákům v roce 1809 přihodila. Další stejnojmenná lokalita „Sachsenklemme“ se totiž nachází i v Brennerském průsmyku, v jižní (dnes italské) části Tyrolska, kousek od obce Grasstein. V těchto místech byli Sasové přepadeni tyrolskými povstalci na začátku srpna 1809 a utrpěli zde drtivou porážku. Podrobněji viz níže uvedené odkazy:
 |
Jiří Kovařík: Povstání Andrease Hofera Oswald Gschließer: Als Soldat der sächsischen Rheinbunddivision im Jahre 1809 in Tirol Gedenkfeier an der Sachsenklemme 2021
|