Bitva u Slavkova dle očitého svědka c. k. generálmajora Stutterheima: I. Úvod

02.12.2025 17:17

Karel Sáček

Naposledy upraveno: 03.12.2025

 

V roce 1806 byl v Hamburku vydán spisek „La bataille d'Austerlitz par un militaire témoin de la journée du 2 décembre 1805“, který popisuje z pohledu c. k. důstojníka a očitého svědka poměrně detailně průběh bitvy u Slavkova. Ještě téhož roku došlo v Paříži ke druhému vydání tohoto díla, které bylo navíc doplněné komentářem francouzského důstojníka, ale především uvádělo, že jeho dosud nepřiznaným autorem je rakouský generálmajor Stutterheim - „La bataille d'Austerlitz par le général-major autrichien Stutterheim. Seconde éditio, Avec des Notes par un Officier français“. 

Příslušníků z původně durynského rodu von Stutterheim sloužilo v různých armádách poměrně velké množství. Bitvy u Slavkova se v hodnosti generálmajora zúčastnil Karl von Stutterheim, narozený 6. 1.1770 v Berlíně, jehož původní křestní jméno však bylo Wilhelm (zemřel 13. 12.1811 ve Vídni; podrobněji viz de.wikipedia.org).

Stutterheim zahájil svou vojenskou kariéru v pruské armádě, pokračoval v saské a v hodnosti majora v roce 1799 vstoupil do habsburských služeb. Roku 1801 se stal podplukovníkem, 1803 plukovníkem a na generálmajora byl povýšen v říjnu 1805. V bitvě u Slavkova velel lehké jezdecké brigádě složené ze švališerů pluk O'Reilly č. 3 a hulánů pluku Merveldt č. 1, která byla zařazena do Kienmayerova předvoje.

Stutterheimovo dílo představuje bitvu u Slavkova z pohledu jednoho z velitelů c. k. armády, který ji posuzuje převážně z taktického hlediska, přičemž detailně popisuje terén jednotlivých částí bojiště. Proto je mu také jako primárnímu prameni věnována poměrně velká pozornost v zahraniční literatuře. Události, u kterých byl Stutterheim osobně přítomen, jsou v překladu zvýrazněny a nabízí jedinečný pohled na průběh slavkovské bitvy v jižním úseku bojiště i následnou organizaci ústupu spojenecké armády, který zůstává historiky opomíjen.

Hned v roce 1806 byla Stutterheimova práce přeložena také do němčiny, či italštiny, v roce následujícím i do angličtiny. Všechna tato vydání již byla zdigitalizována a online zpřístupněna:

• La bataille d'Austerlitz par un militaire témoin de la journée du 2 décembre 1805. Hambourg 1806.   books.google.cz/books?id=66kWAAAAQAAJ

• La bataille d'Austerlitz par le général-major autrichien Stutterheim. Seconde éditio, Avec des Notes par un Officier français. Paris 1806.
     books.google.cz/books?id=bLCe2qyA_D8C  

• Die Schlacht bey Austerlitz am 2. December 1805. Von einem Officier und Augenzeugen. Hamburg 1806.
      books.google.cz/books?id=jXVDAAAAcAAJ

• Die Schlacht bei Austerlitz. Von einem Militär, Augenzeugen des zweiten Dezembers 1805. Mit einer Karte. [?] 1806.
     books.google.cz/books?id=yyZjoTGMjM8C

• Materialien zu der Geschichte der Schlacht bei Austerlitz. Gesammelt von einem Militär. Mit einer Charte und einem Plane der Schlacht. [?] 1806.
     books.google.cz/books?id=YAvxxb7kiz0C

• Die Schlacht bey Austerlitz: Mit Bewilligung des Verfassers, eines Oesterreichischen Offiziers vom ersten Range und Augenzeugen dieses, am 2. Dec. gelieferten Treffens. Dresden 1806.
      books.google.cz/books?id=iRubyBVw82QC

• La battaglia d'Austerlitz scritta da un militare testimonio occulare della giornata del 2 dicembre 1805. Traduzione dal francese dell'ab. Vincenzo Butti. Milano 1806.
       books.google.cz/books?id=51mFk1d7i10C

• A Detailed Account of the Battle of Austerlitz by the Austrian Major-General  Stutterheim; translated from the French by Major Pine Coffin. London 1807.
       books.google.cz/books?id=wGQsvW-Sh7EC

 

Níže uvedený český překlad vychází z prvního „hamburského“ vydání v němčině a byl zveřejněný ve sborníku Bitva u Slavkova a válka roku 1805, připraveném v roce 2005 (austerlitz.org). Nutno dodat, že první překlad do češtiny zajistil již v roce 1979 Ing. Petr Hlaváček pod názvem Bitva u Slavkova jako neprodejný studijní materiál interního charakteru pro Aktiv dobrovolných spolupracovníků při OSND Moravského muzea v Brně sdružený v rámci Klubu přátel vojenské historie při 605 ZO SVAZARMU u n. p. Zbrojovka Brno.

 

 

Rakouské armádě.

Vám moji váleční druhové věnuji tuto zprávu o tom, co jsem viděl v bitvě u Slavkova i o výsledcích mého pátrání po této pamětihodné události. Přeji si, aby mne vyslechli vojáci celé Evropy, a proto jsem musel psát v řeči, která je rozšířenější než němčina. Větší část Vaší armády mne může číst a několik z Vás, kteří byli stejně jako já, v této nešťastné bitvě 2. prosince, Vám mohou potvrdit, že v mém vyprávění není nic nesprávného. Snažil jsem se o největší nestrannost, umlčel jsem každou touhu po zaujatosti, utlumil jsem každou vášeň a každý pocit, jenž by mohly svést mé pero. Vaše pochvala kamarádi, bude nejhezčí odměnou za moji práci.

 

Úvod

Mnohé zprávy, které se dostaly veřejnosti o okolnostech Slavkovské bitvy si tak odporují a vojákům tak málo vyhovují, že vedou k nutnosti nabídnout objasnění, která snad mohou vnést do ponětí o této pamětihodné době určité závěry.

V každé době a ve všech zemích byly národy a armády ovládány skrze veřejné mínění. Bylo proto snahou každé vlády, aby ještě více zvyšovala lesk největších vítězství prostřednictvím všeho toho, co může roznítit národního ducha, tak jako v protikladu zastíráním zdánlivých příčin nešťastného střetnutí, které jsou příliš známy na to, aby se o nich mohlo nadobro mlčet.

Důstojník, který zde vypráví co viděl, nechce ani lichotit dvoru, ani vyloudit pochvalu armádě. Bude psát pravdu, tak jak ji zjistit a dovtípil se jí, aniž by pomýšlel na to, co které straně slouží. Bude mluvit o událostech, jichž byl očitým svědkem bez stranickosti a upřímně, bez ctižádosti a vášně. Budoucnost nechť vynese rozsudek. Zde lze nalézt pouze jednoduché, pravdivé a nepřikrášlené vyprávění důležité dějinné události. Chtít rozumovat nad válečnými operacemi našich dnů, znamená otevřít příliš velký prostor pro samolibost, která vždy chválí nebo haní pouze podle vlastní domýšlivosti.

Kromě síly armád, které bojovaly u Slavkova, dávají vyniknout této bitvě nad ostatními z francouzských revolučních válek nebo sedmileté války zvláště také oboustranné ztráty.

Sto padesát tisíc bojovníků bylo již spatřeno častěji než třicet tisíc obětí bitvy. Ale průběh bitvy z 2. prosince 1805, okamžik, ve kterém bylo rozhodnuto o štěstí zbraní, okamžik ve kterém došlo k tomuto velkému střetnutí: to všechno dělá přesné zkoumání důležitým a vykazuje mu v dějinách důležité místo.

Potřeba poučit se přiměla vydavatele shromažďovat materiály nutné pro psaní a on využil okamžiku nabídnout Múze svůj talent.

Aby však minulé sloužilo budoucnosti, musíme se vrátit až k pramenům toho, co vedlo k této rozhodující bitvě. Ta dokazuje, jak úzkostlivě je třeba postupovat při návrzích kombinací a kalkulací, jenž musí nutně vycházet z dané situace věcí a povahy lidí.

Boje u Kremže a Hollabrunnu jsou známé. Nechceme zde psát dějiny poslední války a tyto události sem patří jen zlomkem. Po těchto bojích zahájil generál Kutuzov (Kutusoff; V závorkách jsou uváděny Stutterheimem použité přepisy jmen rozdílné od dnešní podoby, popř. výrazy které nemají adekvávní ekvivalent v češtině. Jména a tituly jsou přejímány doslovně a nabízí zajímavou sondu do způsobu titulování.) svůj ústup k Brnu a provedl jej, aniž byl při tom znepokojován od nepřítele.

Tato první ruská armáda měla rozkaz bedlivě se vyhýbat každému vážnému střetnutí a urychlit svůj ústup, aby se mohla spojit s armádou generála Buxhöwdena (Buxhoevden), která rychle postupovala podpořit ji. Generál Kutuzov provedl těžký ústup od Innu až na Moravu. Tento ústup začal 14. října a trval do 18. listopadu a ačkoliv byla ruská armáda o mnoho slabší než nepřátelská, podařilo se jí dosáhnout spojení bez zřetelnějších ztrát. Čím více francouzská armáda postupovala, tím rozmanitější byly její operace a tím více musela drobit své síly. Ruský generál měl naproti tomu tu přednost, že mohl svoji sílu během ústupu soustředit. To také provedl v naprostém pořádku. Byl za to vděčen především knížeti Bagrationovi, který svůj zadní voj vedl s velkou odvahou. Obě ruské armády se pak spojily 18. listopadu u Vyškova a nyní tvořily jedinou armádu, pod velením vrchního velitele (General en Chef) Kutuzova. Tato armáda se skládala ze 104 praporů, mezi tím 20 rakouských; a ze 159 eskadron, z toho bylo 54 rakouských a 20 eskadron kozáků. Rakouskému sboru velel generálporučík kníže Johann von Liechtenstein (v roce 1805 neexistovala v c. k. armádě hodnost generálporučíka jako stupeň generálské hodnosti, známé v ostatních armádách. Kníže Johann Liechtenstein měl hodnost polního podmaršála. Jedná se zřejmě o nedorozumění vzniklé překladem, popřípadě nesprávným odvozením označení funkce velitele podle jednoho ze dvou nejvyšších hodnostních stupnů – generálporučík - General-Lieutenant, což bylo označení pro zástupce vrchního velitele stojícího nad všemi polními maršály): jeho pěchota sestávala ze šestých praporů, sestavených, vyzbrojených a zorganizovaných teprve přibližně před jedním měsícem. Pan v. Kienmayer patřil k Liechtensteinovu sboru. K dispozici měl pouze zbytky svého bývalého sboru oslabeného pochodem pana v. Merveldt do Štýrska. Arcivévoda Ferdinand stál se zbytky armády od Ulmu a rovněž některými nově sestavenými prapory v Čechách a kryl pravé křídlo kombinované armády. Ta mohla být silná v tomto okamžiku 72 000 mužů, sbor arcivévody Ferdinanda čítal mezi 18 a 20 000 muži.

Velká francouzská armáda po přechodu přes Dunaj postoupila na Moravu sbory knížete Murata, maršálů Soulta, Lannese a Bernadotta. Poslední jmenovaný byl odeslán proti arcivévodovi Ferdinandovi a postupoval směrem na Jihlavu. Maršál Davout (Davoust) pronásledoval zpočátku pana von Merveldt, později, postupoval z Vídně do Prešpurku. Sbor Marmontův táhl do Korutan a dále do Štýrska, aby podpořil spojení Velké armády s armádou italskou a poté zamezil spojení arcivévody Karla s armádou pana von Kutuzov. Manévrování tohoto prince bylo propočteno tak skvěle a jeho síly tak dobře soustředěny, že nenechal francouzské vojáky pevně se usadit ve Štýrském Hradci. Maršál Ney se po překročení Innu obrátil přes Scharnitz do Tyrolska.

Poté, co se obě ruské armády spojily u Vyškova, stál proti nim pouze sbor knížete Murata tvořící část předvoje a dále sbory maršálů Soulta a Lannese, císařská garda pod maršálem Bessieresem, sbor granátníků, sestavený z různých oddílů a záloha 15 000 mužů pod velením generála Duroca. Tato armáda, stojící u Brna, sestávala z 8 divizí, z nichž každá měla přibližně 7 000 mužů. Ruská armáda byla nepřetržitými pochody, jimiž si zajišťovala posílení, které by proběhlo v patřičném čase, tak unavená, že ve Vyškově bylo rozhodnuto zaujmout postavení u Olomouce a nechat jednotky několik dní odpočinout.

Mínění bylo tehdy velmi rozdílné. Přední ruské hlídky neměly žádné zprávy o postavení a síle nepřítele; kníže Bagration nejednou krátce nevěděl, kde stojí francouzský předvoj. Stejně tak i Rakušané měli jenom neurčité zprávy, ačkoliv pro ně mělo přeci býti snadné vyzvídat na tomto území.

Podle došlých zpráv se jevilo, že se francouzské síly soustřeďují u Brna jen v nepatrném počtu a většina generálů kombinované armády navrhovala u Vyškova ihned zahájit útok. Možná by byl tento okamžik býval šťastnější než ten, který byl zvolen později. Spojenecká armáda byla od 19. listopadu silnější než nepřítel; ten tehdy ještě nevěděl, že již došlo ke spojení obou ruských armád. Nemohl tedy předpokládat žádný útočný pohyb. Takovýmito pohybem by byl jakékoliv manévr na jeho křídle. Stálo se tehdy příliš blízko něj, než aby mohl přivolat posilu, kterou měl v Brně. Snad rozdílnost názorů však rozhodla pro nutnost pochodu na Olomouc, protože ti, kteří veleli, neměli dostatečně silnou vůli dávající ve válce i obecně správný nadhled.

Rakouský generál Weyrother byl poslán do Haliče, aby provedl Buxhöwdenovu armádu dědičnými zeměmi. Tento důstojník měl dobrou pověst; nechybělo mu talentu a u Rusů vzbuzoval důvěru. Po spojení obou armád zastával místo náčelníka generálního „ubytovacího“ štábu (General-Quartiermeister). Vídeňský dvůr nejprve určil na toto důležité místo generála Schmidta, důstojníka, majícího význačné zásluhy, zvláště vynikajícího promyšlenou rozvahou a klidným posuzováním, které mu při poradách poskytovaly správné nazírání a chladnou krev. U Kremže se důstojně zhostil důvěry v něho vložené. Nyní zůstal stranou a byl tak okraden o důvěru svého panovníka a svých spolubojovníků. Ztráta byla o to citelnější a politováníhodnější, že jeho nástupce neměl ani dostatek klidu ducha ani chytrosti ani rozhodnosti. Dne 21. listopadu vytáhla armáda od Vyškova a druhého dne dorazila do svého postavení před Olomoucí. Následujme ji proto, abychom se seznámili s podrobnostmi operace.

 

Pochod kombinované armády do postavení u Olomouce

Dne 23. listopadu dosáhla armáda tohoto postavení a rozestavila se za obcí Olšany. Její levé křídlo se opíralo o řeku Moravu a pravé křídlo se táhlo přes výšiny za Topolany. Takto rozestavena bivakovala armáda ve třech liniích. Rakouský sbor pod knížetem Johannem Liechtensteinem tvořil zálohu na návrší za Slavonínem a byl určen zejména k tomu, aby v případě neúspěšného střetnutí zajistil přechod přes řeku Moravu, což mělo umožnit několik mostů postavených za tímto účelem mezi Nemilany a Olomoucí. Prostor, na kterém armáda zaujala toto postavení, poskytoval značné přednosti: po celé své šíři od výšin u Nemilan až po pravé křídlo byl poněkud vyvýšen, takže v případě útoku umožňoval sledovat pohyby nepřítele do vzdálenosti jedné míle; přitom měl po celé délce mírný spád a bylo možné jej pokrýt dělostřelbou. Za těmito vyvýšeninami byly prostorné prolákliny hluboké tak, aby se v nich mohly skrýt silné kolony a překvapit potom svým útokem nepřítele. V tomto defenzivním postavení představovaly prostředek ke skrytému ofenzivnímu manévrování. Na jejich okraji byly znamenité body, které se daly vzájemně hájit s uplatněním četného dělostřelectva. Pravé křídlo s částí středu kryl močál. Říčka Blata, malá, celkem bezvýznamná, tekoucí však podél úpatí výšiny, na které bylo možné umístit těžké baterie, mohla být při střelbě kartáči velmi vážnou překážkou. Krátce, terén zde nabízel množství obtíží, které mohly být využity proti nepřátelské síle, pokud by se zde pokusila postoupit. Generál Bagration stál se svým předvojem u Prostějova. Generál Kienmayer stál se svými oddíly vlevo u Kralic na Hané a vyslal detašement ke Klenovicím. Předsunuté hlídky stály u Brodku u Prostějova. Jedna rakouská hlídka (Streifparthey) byla vysunuta podél řeky Moravy do Tovačova, Kojetína a Kroměříže, aby pozorovala okolí. Francouzská armáda vyslala rovněž hlídku z Hodonína do Uherského Hradiště a do Kroměříže, ta však byla odražena a rakouské detašementy zůstaly nad řekou Moravou vítězi.

Informovaní důstojníci jistě snadno usoudí, že tato okolnost byla předností, která spojencům mohla usnadnit manévrování na jejich levém křídle, zatímco jistili své pravé křídlo opřené o řeku Moravu. Tyto pohyby mohli skrýt tak, že bylo možné získat přinejmenším dva denní pochody. Tehdejší styky s Pruskem byly takového rázu, že spojenecká armáda měla myslet na navázání spojení s arcivévodou Karlem. Avšak mezitím bylo rozhodnuto zaútočit a nemyslelo se na nic jiného, než jít stále vpřed.

Pan von Kutuzov odeslal rovněž rakouské hlídky na své pravé křídlo. Postoupily k Moravské Třebové a Svitavám, kam arcivévoda Ferdinand stojící u Čáslavi odeslal několik lehkých oddílů, aby udržovaly řetěz spojení.

Kníže Murat přibyl 18. listopadu do Brna. Jeho předvoj pod velením generála Sebastianiho postoupil současně k Rousínovu a obsadil Vyškov, který kníže Bagration předtím vyklidil. Císař Napoleon se ubytoval 20. listopadu v Brně a rozložil svoji armádu k ubytování (Cantonierung) zhuštěně následujícím způsobem:

Sbor gardy, záloha granátníků a jednotky maršála Lannese byly v Brně a okolí; jezdectvo knížete Murata vpravo a vlevo kolem velké silnice mezi Brnem a Pozořicemi, maršál Soult ve Slavkově a tři divize, které tvořily jeho armádní sbor, mezi Slavkovem, Bučovicemi, Novými Hvězdlicemi, Ždánicemi a na Uherské silnici. U Kyjova stál početný detašement, který udržoval spojení s těmi, kteří pozorovali řeku Moravu a zajišťovali pravé křídlo.

Dne 25. listopadu přibyl do Olomouce Velkokníže Konstantin s gardovým sborem pod svým velením. Bez ohledu na dlouhý a namáhavý pochod z Petrohradu sem dorazil tento pěkný sbor v nejlepším stavu. Sestával z 10 praporů a 18 eskadron; dohromady z 10 000 mužů, z toho však pouze 8 500 stálo ve zbrani. Celá armáda pana von Kutuzov čítala tedy v této chvíli více jak 80 000 mužů.

Očekával se ještě příchod posily – 10 000 mužů pod generálem Essenem, která dosáhla okolí Olomouce, ale až v okamžiku, kdy začaly útočné operace spojenecké armády. V den slavkovské bitvy stál sbor generála Essena u Kroměříže a nebyl nám k žádnému užitku. Armáda generála Kutuzova byla bezesporu silnější než armáda nepřátelská. Byla soustředěna na jednom místě a utvořila později kolony (Masse), které čím dále postupovaly drolily svou sílu. Počet jednotek neznamená vše, chci říci, že netvoří tu rozhodující sílu armády, ale jsou příležitosti a situace, kdy musí být tato výhoda využita, kdy je počet nezbytně nutný. A to byl právě tento případ. Spojenecká armáda měla postupovat kupředu z důvodů, které uvedu. Kdyby se armáda dala do pohybu toho dne, kdy se k ní připojil Velkokníže a kdy záloha vytvořila její střed a kdyby se bylo manévrovalo rychle a uvážlivě, kdyby zálohu Velkoknížete zvětšil sbor generála Essena, kdyby bylo více postaráno o odpočinek armády, které stačilo k zahnání únavy několik dní nečinnosti – tak se mohlo dosáhnout, že nemuselo záležet na osudu bitvy, aby byli Francouzi donuceni opustit svoje postavení. Zatímco by bylo jedno jejich křídlo překonáno, z obavy o ztrátu spojení by se stáhli k Vídni nebo do Čech. Rozhodnutí dříve by bylo bývalo pro ně nebezpečné. Sbor Bernadottův, jenž přitáhl teprve den před Slavkovskou bitvou z Jihlavy, aby posílil armádu u Brna, by neměl dostatek času provést tento pohyb, který měl pro spojence neblahé následky. Když by se postupovalo moudře a s důrazem, uvízl by nepřítel v kombinacích spojenců, které by musely být rozvážně naplánovány a nadšeně provedeny. I když náčelník štábu, jak již bylo řečeno, byl sice důstojníkem s velkou osobní odvahou, neměl zmužilou duši a rovněž nebyl s to udělovat rady, spjaté s hlubokou moudrostí. Málo se staral o to, co překáží provádění jeho operací a lehce se vzdával svého mínění, aby se přidal k mínění jiných.

Překvapující rychlost, kterou po sobě následovaly nešťastné události této zhoubné války, bezmezné bláznovství Mackovo, překonané jenom jeho nezměrnou hanbou, měly za následek několik trestuhodných přehmatů udivující celou Evropu a dotčení cti statečné armády. Bláznovství nepomyslet na neštěstí a domýšlivost měly za následek, že v týlu armády nebyla zřizována žádná skladiště (Magazin). To bylo také příčinou, že armáda stojící u Olomouce, byla téměř bez potravin. Stála tu teprve jeden den a již se musela uchýlit k nuceným rekvizicím. Násilí a anarchie se kterými byly vykonávány exekuce, měly špatný vliv vedoucí k rozpustilosti, která se vkrádala do armády. Podle politické situace bylo získání času zrovna tak důležité, jako vyhrát bitvu. Pokud se neuvažovalo o pohybech, bylo krajně nutné pro udržení postavení u Olomouce nalézt dostatečnou obživu. Samozřejmě byla k dispozici území (Provinz), kde bylo možné potraviny získat, ale byla vzdálena a vojenské transporty musely dělat velké okliky, aby se do nich dostaly. Pomoci však bylo urychleně třeba. Úředníci civilní správy a zásobování (Verpflegswesen) dostávali v tomto smyslu neustále znovu rozkazy, ne však dostatečně přísné, aby rychle různými cestami zajistili kolony pro transport potravin. Částečně byli tito úředníci nečinní a měli málo dobré vůle, protože nedokázali uplatnit své metodické hlavy pod návalem událostí, částečně se všichni tito lidé skutečně nacházeli ve velmi velkých nesnázích, protože Rusové ponechali sedlákům jen velmi málo koní, kteří mohli transporty táhnout a stejně tak chyběly potřebné povozy. Chléb byl cestou rozkrádán, a to jak detašementy, které měly sloužit k zajištění, tak i družinami plenících, které táhly za armádou. Pod záminkou, že nemají nic k jídlu, nebyli vojáci drženi v tak přísné kázni, jaké jim bylo třeba. Ústupnost v disciplíně vede vždy k prostopášnosti, ze které vzniká rozpustilost, která otevírá volný prostor nespokojeným a těm, jež často trpí nedostatky. Zjistilo se, že je nemožné setrvávat déle v postavení před Olomoucí, a proto bylo rozhodnuto opustit jej a napadnout nepřítele.

 

Pokračování viz příspěvek: 

Bitva u Slavkova dle očitého svědka c. k. generálmajora Stutterheima: II. Útočné pohyby spojenecké armády 27.11.-1.12.1805

 

 

Související příspěvky: