Bitva u Slavkova dle očitého svědka c. k. generálmajora Stutterheima: III. Průběh bitvy a ústup

02.12.2025 17:19

Naposledy upraveno: 03.12.2025

 

Pokračování (dokončení) příspěvku: Bitva u Slavkova dle očitého svědka c. k. generálmajora Stutterheima: II. Útočné pohyby spojenecké armády 27.11.-1.12.1805  

 

BITVA U SLAVKOVA

 Druhého prosince po půlnoci obdrželi generálové rakousko-ruské armády podklad k útoku na francouzskou armádu. Třebaže byl nepřítel vzdálen jen na několik dostřelů pušky, měli o jeho postavení jen neurčité povědomí. Mnohé nejasnosti pak nutně ovlivnily domněnky, na základě kterých dispozice vznikla. Předchozího dne byly zpozorovány pohyby na levém křídle nepřítele, nevědělo se však, že byly způsobeny příchodem sboru maršála Bernadotta. Předpokládalo se, že francouzská armáda posiluje své levé křídlo na úkor oslabení středu. Několik mračen prachu zpozorovaných rovněž předchozího dne mezi Tuřany a rybníky u Sokolnic a Kobylnic, stejně jako u Černovic, dávalo tušit, že francouzská armáda opřela své pravé křídlo o tyto rybníky a za ním postavila zálohu. Levé křídlo kombinované armády přesahovalo pravé křídlo francouzské armády. Uvažovalo se, že by se projitím úžlabiny u Sokolnic a Kobylnic obešlo pravé křídlo nepřítele a poté by mohl útok pokračovat na planině mezi Šlapanicemi a Tuřanským lesem (ten se rozprostíral v místech současného letiště v Brně-Tuřanech). Tím by se armáda vyhnula úžlabinám mezi Šlapanicemi a Bedřichovicemi, které podle předpokladu kryly čelo nepřátelských pozic. Francouzská armáda měla být napadena také na pravém křídle, proti kterému se počítalo s velkou silou. Tento pohyb měl být udělán rychle a s důrazem, pochod úžlabinou mezi Telnicí a Sokolnicemi měl být rychlý. Pravé křídlo spojenců, na kterém stálo jezdectvo knížete Johanna Liechtensteina a předvoj knížete Bagrationa mělo tento pohyb krýt: první z generálů stál s jezdectvem na silnici v rovině mezi Kruhem a Šlapanicemi a druhý kryt tímto jezdectvem měl obsadit dělostřelectvem výšiny mezi Tvarožnou a líšeňskou hospodou (míněn hostinec Maxlůvka a výšinou mezi ní a Tvarožnou kopec Santon – Padělek) Pět kolon, které sestávaly z výše jmenovaných jednotek, obdrželo stejně jako předchozího dne rozkaz k pochodu v následujícím pořádku:

1. kolona. generálporučík Dochturov, 24 praporů Rusů: z výšin u Hostěrádek přes Újezd do Telnice. Jakmile kolona mine tuto vesnici a úžlabinu, má pochodovat napravo přímo proti rybníkům až do vyrovnání s čelem druhé kolony.

2. kolona. generálporučík Langeron, 18 praporů Rusů; jako prvá měla odpochodovat z výšin u Prace, proniknout úžlabinou mezi Sokolnicemi a Telnicí a spojit se s první kolonou.

3. kolona. generálporučík Przybyszewsky, 18 praporů Rusů; odpochodovat z výšin vpravo od Prace také směrem nalevo, v těsné blízkosti sokolnického zámku se měla otočit a postoupit až ke Kobylnickým rybníkům.

4. kolona generálporučík Kollowrat, 27 praporů, z toho 15 rakouských; měla odpochodovat nalevo z výšin za třetí kolonou týmž údolím k rybníkům u Kobylnic a její čelo se mělo spojit s čely ostatních tří kolon.

Předvoj svobodného pana von Kienmayer měl pěchotou krýt pohyby první kolony tak, že tato kolona posílena 5 rakouskými prapory bude mít 29 praporů.

Čela těchto čtyř kolon pěchoty měla tvořit širokou frontu a čtyři prapory z prvé kolony měly obsadit les u Tuřan. Zbytek kolony a vše ostatní mělo postupovat kupředu mezi Tuřanský les a Šlapanice a velkou silou pěchoty napadnout nepřátelské křídlo. Zatím by 3 prapory 4. kolony obsadily vesnici Šlapanice.

5. kolona. generálporučík kníže Johann Liechtenstein, 82 eskadron; pochodovala od úpatí výšin za třetí kolonou, zpočátku mezi Blažovice a Kruh, aby kryla formování a pochod kolon pravého křídla. Dále pokračovala po obou stranách zemské silnice rovinou mezi Kruhem a líšeňskou hospodou, jak již bylo řečeno výše.

Předvoj generálporučíka knížete Bagrationa, 12 praporů a 40 eskadron, měl udržet svá postavení a obsadit výšiny mezi Tvarožnou a líšeňskou hospodou a umístit tam těžké baterie.

Záložní sbor Velkoknížete Konstantina, 10 praporů a 18 eskadron, pochodoval z výšin u Slavkova za Blažovice a Kruh a byl určen k podpoře jezdectva knížete Liechtensteina a sboru knížete Bagrationa.

Osud bitvy závisel na rychlosti útoku našeho levého křídla a od ústupu pravého nepřátelského křídla na levé křídlo. Předpokládalo se, že bitva nebude rozhodnuta, pokud se generálu Bagrationovi nepodaří tvrdošíjně čelit útokům Francouzů proti němu vedených. Proto obdržel kníže Liechtenstein rozkaz vrhnout všechnu svoji sílu na nepřítele, pokud by se domníval, že bude prolomeno levé křídlo tohoto ruského generála.

Jezdectvo generálporučíka Kienmayera mělo, poté co 1. kolona projde úžlabinou u Telnice, krýt levé křídlo této kolony a pochodovat mezi Tuřany a Svratku a pozorovat prostor Rajhradského kláštera.

V dispozici bylo nařízeno, že v případě, kdy by byly 4 kolony velmi úspěšné, postoupily až k silnici mezi Slatinou a Bedřichovicemi a nepřítele zahnaly do kopců, zůstane les u Tuřan obsazen 4 k tomu určenými prapory. Tím by se získal prostor pro manévrování a stejně jako v případě nutnosti možnost ústupu přes Kobylnice a Ponětovice do postavení u Prace. Odtud by v případě největšího neštěstí mohl být zahájen ústup do pozic u Hodějic, Němčan a Heršpic.

V případě zdárného útoku levého křídla měl generál Bagration manévrovat proti levému křídlu nepřítele a navázat spojení se 4 pěšími kolonami. Před vesnicí Slatina, mezi Líšní a Brněnskými Ivanovicemi měla být armáda spojena. Pokud by tímto způsobem byly uvolněny úžlabiny u Šlapanic, Bedřichovic a Podolí, mělo jezdectvo knížete Liechtensteina tímto prostorem rychle postoupit, aby podpořilo pěchotu a při příznivém vývoji pronásledovalo nepřítele mezi Brnem a Černovicemi.

Vrchní velitel Kutuzov se nacházel se 4. kolonou v centru.

Generál pěchoty Buxhöwden velel levému křídlu armády a pochodoval s první kolonou.

Toto byl útočný plán spojenců a my uvidíme, kterak byl zmařen a kterak jeho provedení neodstranilo jeho nedostatky.

V 7 hodin ráno se dala kombinovaná armáda do pohybu a opustila výšiny u Prace, aby postoupila na určená místa. Každá ze čtyř pěších kolon mohla být nepřítelem pozorována a nepříteli také neušlo, že když se blížila čela jednotlivých kolon k úžlabině mezi Telnicí, Sokolnicemi a Kobylnicemi, vznikaly mezi kolonami velké mezery. Boj začal na levém křídle spojenců. Sbor generála Kienmayera, stojící, jak jsme viděli, před Újezdem, byl nepříteli nejblíže a měl určeno prolomit úžlabinu u Telnice a připravit volnou cestu pro první kolonu. Tato měla provést velký obchvat, aby dosáhla za úžlabinou místa spojení s kolonou druhou. Bylo to nutné, aby byl útok na Telnici proveden rychle. Mezi Újezdem a Telnicí se rozprostírá poměrně velká rovina. Mezi 7. a 8. hodinou vyjelo několik eskadron husarů, aby zjistily postavení nepřítele. Na vyvýšenině před touto vesnicí (kóta 208 m. n. m. zvaná Na lopatě. Na této vyvýšenině se nachází barokní boží muka) stálo více setnin pěchoty, jež hájily přístup. Také vpravo stálo několik málo shluků jezdectva, které se opíraly o rybník u Měnína.

Pan von Kienmayer postoupit detašement svého kavalerie proti nepřátelskému jezdectvu a jeden prapor prvního pluku szekelské pěchoty poslal na výšinu obsazenou francouzskou pěchotou. Ta obdržela posily. Začala střelba z mušket a byla velmi silná. Francouzi se bránili odvážně a Rakušané, jimž byl na podporu poslán ještě jeden prapor, prudce útočili. Po stranách pěchoty se postavili, na pravé křídlo husaři prince Hessensko-Homburského pod velením generálmajora Nostitze a na levé Szekelští husaři pod generálmajorem knížetem Moritzem Liechtensteinem. Cílem bylo nepřátelské jezdectvo zpozorované v úžlabině před Telnicí zastavit v případě, že by chtělo proniknout úžlabinou a napadnout rakouské prapory. Mnoho husarů bylo usmrceno nepřátelskými harcovníky, kteří využívali přednosti terénu sestávajícího z vinohradů a příkopů u vesnice. Přesto se jim nepodařilo naše jezdectvo vytlačit. Druhý prapor Szekelské pěchoty postoupil kupředu, aby posílil první, který napadl výšinu a měl již více než polovinu mužstva ztracenu v boji. Dvakrát byli Rakušané zahnáni a dvakrát znovu postoupili až k úpatí této výšiny, která musela být dobyta, aby se uvolnil přístup k vesnici. Nakonec se to podařilo generálu Stutterheimovi se dvěma prapory.

Nepřítel měl v Telnici a ve vinohradech kolem ní umístěn třetí řadový pluk a dva prapory harcovníků. Tyto jednotky hájily své postavení s udatností. Pan von Kienmayer ponechal generála Carneville se zbytkem pěchoty, sestávající ještě ze tří praporů, postoupit a podpořit oba první prapory, které již stály na vyvýšenině a bojovaly s velkou statečností. Nyní byla zahájena strašlivá střelba z pušek. Sama příroda vytvořila kolem vesnice jistý druh opevnění, protože vinohrady byly obklopeny širokým příkopem, v němž se Francouzi rozestavili. Jimi nepozorováni vnikli Rakušané do vesnice, opět však byli zahnáni zpět a jen s velkou námahou se jim podařilo udržet na dobyté výšině. Pluk Szekelské pěchoty bojoval zuřivě. Na ztrátách měl již 2/3 mrtvých a raněných. Boj trval již přes hodinu a čelo přicházející druhé kolony, se kterou pochodoval generál Buxhöwden, nebylo ještě ani vidět. Na druhé straně úžlabiny stály ještě jednotky divize Legrand a Rakušané vrženi bez podpory do nerovného boje sice napínali všechny své síly, ale museli se obávat, že to bude bez užitku. Konečně postoupil pan von Buxhöwden s prvou kolonou přes Újezd a na podporu Rakušanům poslal jeden prapor sedmého pluku myslivců. Jedna ruská brigáda tvořila zálohu. Dva rakouské prapory a prapor myslivců, který se s prudkostí rozeběhl proti nepříteli, zaútočily na vesnici a dobyly ji. Když se přiblížila tak velká síla vyklidili Francouzi úžlabinu a utvořili bitevní sestavu (Schlacht Ordnung) mimo ni. Aby mohl pochodovat dál, vyčkával pan von Buxhöwden až se objeví na rovině mezi Sokolnicemi a úpatím výšin čelo druhé kolony, která nepostupovala dostatečně rychle.

Okolo 9. hodiny obdržel nepřítel posilu 4 000 mužů ze sboru maršála Davouta, který sem rychle přispěchal od Rajhradského kláštera. Francouzi využili velmi husté mlhy, která náhle zahalila celou úžlabinu, znovu u obsadili vesnici a postoupili až na výšiny. Aby je zastavil, provedl generál Nostitz se dvěma eskadronami husarů prince Hessensko-Homburského rychlý protiútok

Ruští myslivci a rakouský prapor, stojící v Telnici ustoupili v nepořádku zpět. Ruský pluk Novoingermanlandský je měl podpořit, ale ustoupil, což v mlze vyvolalo v části kolony zmatek. Francouzskou pěchotu zastavil útok husarů a několik set Francouzů bylo zajato. Jakmile se mlha rozplynula, byl znovu podniknut postup a nepřítel vesnici ztratil. Prvá kolona se rozvinula v několika liniích na výšině a Telnice byla dobyta. Byla zahájena dělostřelecká palba a poté, co se Francouzi stáhli z tohoto místa zpět, projely jezdecké brigády knížete Moritze Liechtensteina a generála Stutterheima bez překážek úžlabinou a rozestavily se do bitevní sestavy. Telnice a úžlabina byly obsazeny několika prapory a dělostřelectvem. Nepřítel se z roviny mezi Telnicí a Tuřany úplně stáhl, nebyl však pronásledován, protože nebylo ještě navázáno spojení s druhou kolonou. Takto se rakouské jezdectvo vyhnulo léčce, kterou na ni svým ústupem nastražilo pravé křídlo francouzské armády.

Během střetnutí u Telnice opustily druhá a třetí kolona výšiny u Prace a přiblížily se k Sokolnicím, obsazeným dvěma prapory divize Legrand. Oba tyto prapory se bránily ruským myslivcům, pochodujícím na čele těchto kolon. Francouzi měli na výšině mezi Sokolnicemi a Kobylnicemi (ta druhá vesnice byla obsazena nepřátelskou zálohou) několik děl. Před Sokolnicemi se rozpoutala poměrně čilá kanonáda, která zničila vesnici. Bez toho, aby se 2. a 3. kolona zajímaly o postup čtvrté kolony, bez přímého spojení s ní, bez toho, aby zastavily útočné pohyby nepřítele, řídily se původní dispozicí, postupovaly nepřetržitě proti Sokolnicím a po dlouhé a zbytečné dělostřelbě do této vsi vkročily a bez většího odporu ji obsadily. Generál Müller od ruských myslivců byl raněn a později u Sokolnic zajat. Při průchodu vesnicí se obě kolony zkřížily a nastal zmatek.

Nyní musíme na okamžik opustit toto místo a odebrat se do středu a na pravé křídlo spojenecké armády, abychom poznali, co se zde událo během dobytí Telnice a Sokolnic. Francouzský císař, kterému neušlo, že se pohybům rakousko-ruské armády nedostává souvislosti a jednotnosti a který viděl, že se levé křídlo spojenců vzdálilo velkou oklikou od svého středu a postoupilo dále, nechal proti tomuto středu pochodovat masu svých jednotek. Ty shromáždil za účelem odříznutí křídla, které neprozřetelně postupovalo stále dál, aby obešlo francouzskou armádu v postavení, ve kterém již dávno nestála. Záloha francouzské armády zůstala stát na výšině mezi Šlapanicemi a Kobylnicemi. Sestávala z 10 praporů císařské gardy a 10 praporů granátníků generála Oudinota, který po vyléčení svého zranění znovu převzal velení. Tato záloha během bitvy vůbec nevystřelila. Maršál Soult se dvěma divizemi St. Hilaire a Vandamme zaujal během noci postavení v údolí u Kobylnic, prošel Kobylnicemi a Ponětovicemi a řadil se k útoku na výšiny a vesnici Prace. Ve stejné době přecházel v dostřelu nepřítele po špatných malých mostech potok u vesnice Jiříkovice maršál Bernadotte s divizí Rivaud na svém levém a s divizí Drouet na pravém křídle, a směřoval na výšiny u Blažovic. Jezdectvo knížete Murata zaujalo postavení v několika liniích na levém křídle maršála Bernadotta a pochodovalo mezi Jiříkovice a Kruh. Maršál Lannes, který měl na svém pravém křídle divizi Caffarelli a na levém křídle divizi generála Sucheta, postupoval nalevo od knížete Murata vpřed po silnici. Od té chvíle začal boj na všech místech středu a pravého křídla spojenců. Velkokníže Konstantin, tvořící se svým gardovým sborem zálohu pravého křídla, opustil v určenou hodinu výšiny před Slavkovem a postoupil na výšiny u Blažovic a Kruhu. Sotva dosáhl tohoto místa, narazil na harcovníky z divize Rivaud a lehké jezdectvo generála Kellermana a dostal se s nimi do boje. Velkokníže nechal chvatně obsadit vesnici Blažovice praporem gardových myslivců. V témže sem okamžiku přibyl také kníže Johann Liechtenstein se svým jezdectvem. Tento generál měl podle dispozice postoupit k levému křídlu generála Bagrationa, aby ovládl rovinu před Šlapanicemi. Tato jezdecká kolona, která byla postavena za třetí kolonou, a která měla pochodovat na levém křídle, byla na svém pochodu zdržena pěší kolonou, s níž se zkřížila, když vyrážela z návrší.

Kníže Liechtenstein nechal za pochodu spěšně poslat 10 eskadron pod generálporučíkem Uvarovem na levý bok knížete Bagrationa, aby kryl křídlo tohoto generála, který měl před sebou část jezdectva knížete Murata. Poté co se Jelizavetgradský husarský pluk s generálem Uvarovem zformoval do bitevní sestavy, ocitl se hulánský pluk Velkoknížete Konstantina včele kolony jezdectva. Kníže Liechtenstein po dotyku s levým křídlem Velkoknížete nalezl nepřítele stojícího proti ruské gardě: jednalo se o jezdectvo generála Kellermanna, podporovanou pěchotou levého křídla maršála Bernadotta a pravého křídla maršála Lannese. Kníže Johann Liechtenstein se ihned rozhodl seřadit své jezdectvo do bitevní sestavy a vrhnout se na nepřítele. Pluk Velkoknížete se rozvinul jako první, avšak huláni udatného generála Essena, strženi zápalem svého velitele, nečekali až se rozvine zbytek linie, nýbrž zaútočili sami a bez podpory na lehké jezdectvo nepřítele. Ta ustoupila mezerami mezi svojí pěchotou a byla s velkou prudkostí pronásledována dokonce i skrze tyto prapory. Huláni chtěli napadnout francouzské jezdectvo stojící ve druhé linii. Byli však mířenou palbou uvedeni v nepořádek a francouzská kavalerie je očekávala s velkým odhodláním. Divize Caffarelli vytvořila linii napravo, divize Rivaud nalevo a huláni, kteří se takto dostali mezi dva ohně, ztratili přes 400 mužů. Generálporučík Essen, který jim velel, byl těžce zraněn a zemřel. Pluk Velkoknížete provedl tento pěkný útok, který byl příliš předčasný a velmi živelný a stal se obětí své špatně řízené odvahy. Pluk byl zcela rozvrácen a v tomto stavu dorazil ke sboru knížete Bagrationa, za kterým se začal znovu řadit. Tento generál konečně postoupil od Pozořické pošty, aby se postavil proti levému křídlu maršála Lannese, opírajícího se o Koválovice. Vesnice Kruh a Holubice nechal kníže obsadit generálem Ulaniusem se 3 prapory myslivců.

Nyní přejdeme do středu spojenecké armády, kde byl rozhodnut osud bitvy. Tento střed byl příliš slabý, než aby mohl odolat útokům nepřítele. Opuštěn 3. kolonou i levým křídlem, kdy vysunuté čelo pravého křídla neprovedlo žádnou diverzi, aby rozdělilo sílu Francouzů - tak vypadal střed napadený čili ohrožovaný čtyřmi divizemi. Bez naděje jakékoliv pomoci, mohli spojenci postavit proti nepříteli ne více jak 27 velmi slabých praporů. K nim patřily ruské pluky, které prodělaly ústupu od Braunau, z nichž každý měl stěží 400 mužů. Zrovna tak tomu bylo u šestých praporů Rakušanů. Lze bez přehánění tvrdit, že zde 24 000 mužů napadlo 12 000 mužů. A i když nepřátelská armáda nebyla celkově tak početná jako armáda spojenců, byla díky šťastnějším výpočtům více soustředěná a správněji vedená síla nepřítele na nejdůležitějších místech jednou tak silná. Střed spojenců byl izolován vzdálenostmi kolon od sebe.

Ruský car se s vrchním velitelem generálem Kutuzovem nacházel v čele 4. kolony v okamžiku, kdy o měla vypochodovat vpřed. Aby byl dopřán čas k postupu kolonám levého křídla, obdržel generálporučík Kollowrat, který velel této 4. koloně, rozkaz až v 8 hodin ráno. Když střed se formoval a přesouval po pelotonech nalevo, boj u Telnice již trval a rovněž levé křídlo už pochodovalo. Ruská pěchota pod generálporučíkem Miloradovičem tvořila čelo 4. kolony. Dva prapory z pluků Novgorodského (Novogrod) a Apšeronského (Apscheronsky) pod velením podplukovníka Monachtina a několik rakouských dragounů z pluku arcivévody Jana tvořily předvoj kolony a pochodovaly v nevelké vzdálenosti před hlavní částí kolony.

Bylo přibližně 9 hodin a třetí kolona právě opustila výšiny u Prace aby podle dispozice pochodovala k Sokolnicím. 4. kolona dospěla do prostoru obsazeného předchozí noci generálem Przybyszewským, když byla náhle zpozorována v údolí před Prací velká síla francouzské pěchoty. Hned jak byly nepřátelské kolony objeveny, daly se do pohybu. To bylo ve stejném okamžiku, kdy kdy se ruský předvoj blížil k vesnici. Uskupení francouzských jednotek tvořily: kolony pravého křídla z divize Vandamme a kolony levého křídla z divize St. Hilaire. Mezitím spěchal předvoj 4. kolony obsadit vesnici Prace a obsadit malý most dříve než nepřátelští harcovníci. Přešel po tomto mostě a umístil jeden ze svých praporů na výšině vlevo od vesnice (Pratecký kopec, na jehož vrcholu byla postavena Mohyla míru), kde se ještě nalézal konec 3. kolony. Druhý prapor předvoje obsadil samu vesnici.

Generál Kutuzov byl překvapen tímto pohybem nepřítele. Ježto hodlal zaútočit, ale zatím se ocitnul uprostřed svých kombinací a pohybů pod útokem, považoval za nejdůležitější opanovat výšiny u Prace, proti kterým nastupovali Francouzi. Tyto výšiny byly dominující. Jistily týl 3. koloně, jenž neustále postupovala vpřed a s velkou neopatrností, jež zcela zapomněla na nepřítele a měla před sebou toliko první dispozici. Výšiny u Prace rozhodovaly o bitvě, staly se klíčem k pozicím, které právě opustila spojenecká armáda. Komplikovaný osud kolon závisel nyní na tom, kdo opanuje návrší.

Vrchní velitel po zprávě předvoje o blízkosti nepřítele vydal rozkaz, postavit se proti němu a zaujmout pozice na výšinách. Současně požádal o jezdectvo z kolony knížete Liechtensteina, který mu poslal 4 ruské pluky. Francouzi postupovali s rozvahou pomalým krokem v pěchotních masách. Nyní se vlevo od Prace objevila třetí nepřátelská kolona a hrozila, že vnikne mezi 4. kolonu a jezdectvo knížete Johanna von Liechtenstein. Tato francouzská kolona byla ze sboru maršála Bernadotta. Ruská pěchota 4. kolony proto pochodovala neprodleně vpravo Prace a poslala posilu praporům předvoje, které již stály na bráněném návrší. Přesilou napadený předvoj výšinu po krátkém odporu opustil.

Poté se boj se stal velmi urputným. Předvojem ztracený prostor měl být znovu získán. Rusové zahájili útok, stříleli však na velkou vzdálenost a bez dostatečného úspěchu. Francouzské kolony postupovaly stále vpřed, aniž by střelbu opětovaly. Teprve na vzdálenost asi sta kroků zahájili palbu z mušket, která byla všeobecně smrtící. Nepřítel ulehčil svým masám, postupně se rozvinul v několika liniích do bitevní sestavy a postupoval rychle k výšinám. Mezitím opřel své levé křídlo o vesnický kostel a pravé k nejvyššímu bodu výšiny. Utvořil tam postavení tvaru háku, aby mohl čelit konci 3. kolony - jednalo se o brigádu generála Kamenského, jenž se od této kolony oddělila, na výšině se otočila čelem k pravému křídlu maršála Soulta a ohrožovala jej.

Došlo k novým pokusům zapudit nepřítele z dobytých výšin a znemožnit mu udržet se na nich.

Ruský císař, který zůstal během tohoto vražedného boje u své pěchoty 4. kolony a který se vystavoval každému nebezpečí, dal ve snaze předejít zmatku rozkaz zaútočit a pokusit se napadnout křídlo nepřítele. Generál Kollowrat obdržel rozkaz zadržet nepřítele na levém křídle. Za tímto účelem nechal k postoupit rakouské brigády generálů Jurczeka a Rottermunda proti výšinám, na kterých se Francouzi stále více rozvíjeli a získávali větší prostor pronásledováním ruských praporů odsud se stahujících. První rakouské prapory, nastupující do útoku, pochodovaly s chladnokrevností a neohroženě proti nepříteli, i když se jednalo o zcela nově postavené jednotky. Napadly jeden francouzský pluk, který postoupil až k úpatí výšin a zcela jej obklíčily. Francouzi přivítali Rakušany se statečností a bránili se udatně, byli však přinuceni k ústupu. Hned dostali posilu a rychle znovu získali ztracený prostor. Dva ruské pluky z 2. kolony a to Fanagorijští (Fanagorisky) granátníci a Rjažští (Rhiasky) mušketýři, stojící v záloze na výšině, kde jejich kolona strávila noc, spěchali na rozkaz vrchního velitele posílit brigádu generála Kamenského. Jednotky tohoto generála se během tohoto nešťastného střetnutí bily s velkou udatností. Přišly posílit rakouské brigády. Tato posila se jevila jako rovnováha nutná k útoku na nejvyšší místa návrší, na kterém francouzští generálové manévrovali s obratností, kterou dává správný odhad a vojenské zkušenosti. Využívali nerovností, které skýtal terén, aby se jistili před palbou a kryli svoje pohyby. Pouze všeobecný a zoufalý bodákový útok mohl v bitvu ještě přinést vítězství. Rakouské brigády a brigáda generála Kamenského zaútočily na Francouze, přičemž Rusové zvedli svůj obvyklý křik. Francouzi je přivítali s odhodlaností a zahájili nepřetržitou palbu, která v hustých řadách Rusů způsobila velkou spoušť. Generál Miloradovič postupoval na své straně vpravo kupředu. Protože však generálové Berg a Repninský byli zraněni, ztratily jejich oddíly víru v sebe, bez níž se ve válce nic nepořídí. Zanícenost tohoto útoku brzy ochabla. Přesila nepřítele a jeho statečnost proměnily útok v pomalý a váhavý pochod, provázený špatnou střelbou z mušket. Mezitím způsobil příklad několika důstojníků, že levé křídlo srdnatě postoupilo, pravé křídlo Francouzů na okamžik ustoupilo. Pluk Salzburský a prapor Auersperg se bily s velkou odvahou; brigáda generála Kamenského se ustavičně vyznamenávala. Rakouský generál Jurczek byl těžce zraněn. Nepřítel, přesvědčen o důležitosti postavení, napadl spojence, zcela opuštěné bez podpory a levého křídla armády. 4. kolona ztratila nenávratně všechny výšiny u Prace a velkou část svého dělostřelectva, které uvízlo v jílovité půdě této krajiny. Bylo učiněno všechno možné, aby se zabránilo chaosu takovýto ústup nutně doprovázející. Nepřítel mezitím nechal kupředu posunout své dělostřelectvo a s důrazem pálil na ustupující spojence, které tímto přivedl do úplného zmatku. Rakušané, nalézající se u této kolony, ztratili na mrtvých a raněných jednoho generála, 6 vyšších důstojníků (Stabs-Officiere), 19 subalterních důstojníků a 1 886 vojáků; 5 důstojníků a 470 vojáku bylo zajato. Boj na výšinách u Prace trval přibližně dvě hodiny. Nyní byl osud bitvy rozhodnut. 4. kolona dorazila do Vážan a pak se posunula, jak bylo nařízeno v podkladech, na pozice u Hodějic a Heršpic, kde začala znovu shromažďovat svoje prapory. Nepřítel po dobytí výšin nenarušoval tento ústup zůstal stát u Prace, pravděpodobně aby počkal na poslední pohyby levého křídla spojenců. Generálporučík kníže Johann Liechtenstein kryl po nešťastném útoku hulánů se svým jezdectvem terén mezi Blažovicemi a Prací. Rakouský generál Caramelli s kyrysnickým plukem Lothringen napadl nepřátelskou pěchotu, která přicházela od Jiříkovic a využila vinohradů ležících mezi touto vesnicí a Prací, aby pronikla Rusům do boku. Tento útok Francouze na okamžik zastavil, pod generálem Caramellim v jeho čele byl zastřelen kůň. Velitel tohoto pluku major hrabě Auersperg zůstal ležet na zemi. Kníže Johann Liechtenstein nechal francouzskou pěchotu napadnout ještě plukem Nassau. V této době 4. kolona již měla ztraceny výšiny u Prace a byla donucena k ústupu. Kníže Johann Liechtenstein spěchal k tomuto místu, aby kryl tento ústup se zbytkem svého jezdectva. Tento generál se pokoušel shromáždit několik rakouských praporů, které na svém ústupu byly v nepořádku, stejně jako ruská pěchota. Jeho počínání nebylo neúspěšné. Ztratil přitom svého koně, který byl zasažen kartáčovou střelou. Jezdectvo se na úpatí výšin u Prace mezi touto vesnicí a vesnicí Křenovice drželo až do nastávající noci.

Zatímco se bojovalo na výšinách u Prace a jezdectvo knížete Johanna Liechtensteina se snažilo zadržet vpravo a vlevo pronikající nepřátelskou pěchotu a část Muratova jezdectva, aby zastavilo nebo zbrzdilo postup Francouzů, byl zapojen do velmi prudkého boje rovněž Velkokníže Konstantin. Vesnice Blažovice, kterou, jak již bylo uvedeno, nechal obsadit, byla napadena a dobyta jednotkami sboru maršála Bernadotta. Velkokníže chtěl nepřítele zastavit, opustil dominující výšiny na kterých stál a postoupil v linii proti nepřátelským masám. Hned zpočátku došlo k silné střelbě z pušek. Francouzští harcovníci, kteří stáli před svými masami byli donuceni k ústupu bajonetovým útokem, který nechal Velkokníže udělat. K tomu začala na tomto místě čilá a vražedná kanonáda. Velkou spoušť působila kartáčová palba. Ale v okamžiku, kdy se již tento princ přibližoval k Francouzům stojícím již v linii, udeřilo na ruskou linii gardové jezdectvo pod velením maršála Bessièrese, stojící v mezerách mezi pěchotou. Ta musela po statečném odporu ustoupit, protože byla bez podpory.

Aby byla uvolněna pěchota, napadl francouzské křídlo gardový jezdecký pluk Velkoknížete (Garde-Regiment zu Pferd des Großfürsten). Zastavil jezdectvo, odrazil jej zpět a zaútočil na pěchotu postupující jezdectvu na pomoc. Při této příležitosti získal gardový jezdecký pluk francouzského orla jednoho praporu čtvrtého pluku. Sbor gardy, který byl přinucen po velkých ztrátách k ústupu, se shromažďoval a formoval své prapory na výšině, kterou předtím opustil. Zahájil pohyb na Slavkov, přičemž pochodoval kolem Křenovic. Nepřátelské jezdectvo chtělo provést ještě jeden útok, bylo však zadrženo Kavalergardou (Chevaliers-Garden) a několika eskadronami gardových husarů, jež v přesném okamžiku s velkou prudkostí napadli Francouze, kteří chtěli posekat ustupující pěchotu. Kavalergarda provedla statečný útok a bila se s jízdními granátníky francouzské gardy, kteří přijeli pod generálem Rappem posílit nepřátelské jezdectvo. Poté již probíhal ústup ruské gardy ke Slavkovu, aniž by byl zneklidňován od Francouzů, kteří zůstali na vyvýšenině před Blažovicemi. Jeden z plukovníků Kavalergardy - kníže Repnin byl zraněn a s několika důstojníky jmenovaného sboru zajat. Ruská garda ztratila mnoho na mrtvých, ale málo na zajatých. Kníže Bagration byl, jak již bylo řečeno, v průběhu těchto bojů na své levé straně. Postoupil od Pozořické pošty vpřed a pokoušel se obsadit výšiny u Tvarožné. Generálporučík Uvarov stál se svým jezdectvem na pravém křídle u Holubic. Tato vesnice byla obsazena stejně jako vesnice Kruh, jak jsme již viděli. Ale maršál Lannes přicházel v kolonách proti levému křídlu knížete Bagrationa a proti pravému křídlu generála Uvarova a zadržoval tak pochod pravého křídla spojenců. Maršál Lannes měl ke krytí levého křídla francouzské armády a jeho případném ústupu umístěno na dominující výšině mezi Líšní a Koválovicemi, vlevo od brněnské silnice, 18 děl od sedmého a dvacátého pěšího pluku. To byla ona vyvýšenina, která měla být obsazena knížetem Bagrationem. Tento generál byl přinucen posílit své levé křídlo, kde brzy začala čilá dělostřelba a poslal téměř celé jezdectvo svého sboru generálu Uvarovovi, který tak velel přibližně 30 eskadronám. Nepřítel mezitím vyhnal generála Ulaniuse z vesnic Holubice a Kruh a postupoval se svými kolonami stále vpřed. Pochod kryla část jezdectva knížete Murata. V tomto prostoru došlo k několika jezdeckým útokům ze strany Rusů i Francouzů. Úsilím generála Uvarova, který vedl svoje jezdectvo vždy chytře a statečně, bylo zastavit rychlý postup nepřítele proti pravému křídlu spojenců. Poté, co se kníže Bagration déle zdržel u Pozořic, posunul se na na vyvýšeniny u Rousínova. To bylo v době, kdy ruská garda opouštěla vyvýšeniny za Blažovicemi. Večer obdržel rozkaz pochodovat ke Slavkovu, čímž byla odkryta cesta na Vyškov. Nepřítel zde ukořistil velkou část armádních zavazadel. Generálporučík Uvarov kryl tento ústup svým jezdectvem. V 6 hodin večer se rozestavil kníže Bagration za Slavkovem, zatímco rakouská jezdectvo knížete Johanna Liechtensteina ještě drželo výšiny před městem.

Přemístěme se nyní k Telnici a Sokolnicím. Opustili jsme první, druhou a třetí kolonu, které pokračovaly ve svém pochodu podle plánu útoku uvedeném v dispozici, aniž by se zneklidňovaly pohyby nepřítele a aniž by věděly, že musí své masy nasměrovat podle terénu a postavení nepřítele. Tyto tři kolony o síle 55 praporů (s výjimkou brigády generála Kamenského, která je nenásledovala), měly proti sobě více nepřátel, než divizi Legrand o 5 až 6 tisících mužích a 4 000 mužů ze sboru maršála Davouta. Kdyby levé křídlo spojenecké armády postřehlo pohyby nepřítele na bojišti, přemýšlelo nad jeho úmysly, využilo výhod terénu a použilo prostředků ke spojení, které skýtal tento terén, aby provedlo odvážný manévr přes vyvýšeninu u kaple nad Újezdem (Kopec pojmenovaný Sádky, na jehož vrcholu 241 m. n. m. stála kaple sv. Antonína Paduánského z roku 1700, která byla v roce 1814 zbořena, později však znovu postavena), která se protahuje až k Praci, tak mohl boj trvat déle a mohla nastat změna, která by přinejmenším nemusela dělat bitvu tak jednoznačnou. Útočné pohyby Francouzů zkřížily útok spojenců a od tohoto okamžiku jejich manévrování přestalo.

Druhou a třetí kolonu jsme opustili v Sokolnicích, přes které prošlo čelo třetí. Obě kolony, jak bylo řečeno výše, se překřížily kvůli husté mlze, o které jsem již hovořil. Do vesnice se dostaly v nepořádku a zatarasily si cesty. V témže okamžiku ustupovali Francouzi, kteří bojovali u Telnice, k Sokolnicím. Generál Legrand nechal vesnici obejít generálem Franceschim. Střed spojenců byl již proražen a Francouzi stáli na výšinách u Prace. Ježto Rusové stojící v a před Sokolnicemi viděli kolem sebe nepřítele, vzdali se. Generálporučík Przybyszewsky, velitel 3. kolony, a 6 000 mužů z obou kolon bylo v úžlabině u Sokolnic zajato. Tyto kolony rovněž ztratily celé své dělostřelectvo.

Trosky 2. kolony neuspořádaně utíkaly k Újezdu a to, co ještě zůstalo v pořádku, se stahovalo k prvé koloně. Ta se o útoku Francouzů na střed dozvěděla příliš pozdě a chtěla pomoci. Obrátila se však špatným směrem, aby mohla udělat v rámci ústupu nějakou diverzi. Rakouské jezdectvo, které jsme opustili na druhé straně Telnice, projelo skrze tuto opuštěnou vesnici zpět. Na výšině z této strany bylo postaveno několik praporů pěchoty a trochu jezdectva, aby pozorovaly toto místo a kryly pochod pana von Buxhöwdena k Újezdu. Szekelští husaři pod knížetem Moritzem Liechtensteinem, švališéři Oreillyho a dva kozácké pluky pod generálem Stutterheimem postoupily na rovinu mezi kopci a vesnicemi Sokolnice a Telnice aby kryly křídlo ruské pěchoty. Generál Nostitz pochodoval s husary prince Hessensko-Homburského s kolonou. Nyní nechali Francouzi, po svém ovládnutí středu, přisunout své zálohy v síle 20 praporů a roztáhli se mezi Prací až ke kapli nad Újezdem, podél úpatí výšin, ráno obsazených spojenci. Protivník však již byl v nepatrném počtu a neměl nad vesnicí žádné dělostřelectvo. Kdyby první kolona, posílená několika prapory druhé, ve skutečnosti silná přes 30 praporů postoupila v mase na toto návrší a zaútočila; kdyby místo průchodu úžlabinou uvnitř výšin obsazených nepřítelem, tato kolona vpadla Francouzům na křídlo, byla by bývala možná ještě diverze ke zlepšení situace středu a vyvarovalo by se snadno předvídatelné porážce u Újezda. Kdyby bývalo levé křídlo spojenců pochodovalo na vyvýšeninu u Újezda, mohl dostat závěr bitvy příznivý obrat. Nedošlo by jako v tomto případu k vnesení nepořádku a nebylo by ztraceno tak mnoho lidí. Pokud by k tomu došlo, nebylo by možné se na vyvýšenině udržet, ale pořád by mělo jistý ústup na Šaratice.

V okamžiku, kdy kolona přibyla do Újezda, vnikli do této vesnice z výšin také Francouzi. Zmocnili se jí po prudké ale krátké palbě z mušket. Byla to divize Vandamme, která stála vpředu na pravém boku vyvýšenin u Prace, a která se postupně, jak Francouzi tyto výšiny obsazovali, posouvala na výšinu u kaple nad Újezdem. Generál pěchoty Buxhöwden s několika prapory pěchoty skrz vesnici prošel a přidal se u Slavkova k armádě. Nastal zmatek a kolem Újezda byly zajaty 4 000 mužů, kteří ztratili i své kanóny. Mnoho prchajících se vrhlo na rybník, který byl sice zamrzlý, ne ale tak silně, aby v něm někteří nezahynuli. Nepřítel, který mezitím obdržel dělostřelectvo, jím důrazně ostřeloval prchající. Ti prošli přes Žatčany a večer se na výšinách u Nové Vsi připojili k zadnímu voji.

Poté co Francouzi obsadili Újezd, se střed a konec 1. kolony, které byly velice silné, stáhly pod generálporučíkem Dochturovem na rovinu mezi Telnicí a rybníkem. Pěchota byla sice pohromadě, ale v nepořádku. To sice generálporučík na okamžik napravil, nemyslel však již více na nic než na ústup. Ten byl těžký a možný pouze přes úzkou hráz mezi dvěma rybníky, kde mohli pochodovat vedle sebe jen dva muži. Panovala obava, že by Francouzi mohli jít přes Újezd a Žatčany, rybník obejít a odříznout tak Rusům a ústupovou cestu. V tomto případě by již nebylo možné zachránit zbytky levého křídla spojenců. Generálporučík Kienmayer se vysunul s husary prince Hessensko-Homburského, aby zajišťoval tento ústup. Postavil se na výšinách mezi Žatčanami a Otnicemi aby toto místo pozoroval. Rakouské jezdectvo dále podporovalo generála Dochturova a postoupilo během těchto pohybů na rovinu mezi Újezdem a Sokolnicemi. Generálové velící plukům Oreillyho švališerů a Szekelských husarů postoupili proti dvěma plukům francouzských dragounů, přicházejících od Sokolnic. Ti ale, když viděli podporu pro ruskou pěchotu, odpochodovali doleva na výšinu u Újezda a postavili se do čela divize Vandamme. Konec této bitvy byl tak pozoruhodný, že se francouzské jednotky pravého křídla obrátily zády ke Slavkovu, aby napadly zbytky levého křídla spojenců, přičemž sestoupili z návrší, ze kterého toto křídlo dnes ráno odpochodovalo. Když 1. kolona postoupila vpřed, opřeli Francouzi své pravé křídlo o rybník; nyní tam měli své levé křídlo a Rusové křídlo pravé. Bylo přibližně 2 hodin odpoledne a když to divize Vandamme dokončila, byl boj rozhodnut na zbytku linie. Za Telnicí, mezi touto vesnicí a Měnínem, leží výrazná vyvýšenina, dotýkající se vpravo rybníka (kopec Vinohrádky, vrchol 217 m. n. m.). Na tuto vyvýšeninu ustupovala ruská pěchota stále krytá rakouským jezdectvem, které velmi silně trpělo kartáčovou palbou. Vesnice Telnice, jak bylo již bylo výše řečeno, je obehnána příkopy skýtajícími dobrou obranu, které byly využity. Aby měly zbytky kolony čas odpochodovat, rozestavil se ruský pěší pluk pod generálmajorem Lewisem za tyto příkopy. Byl napaden, bránil se statečně. Tak pokračoval Dochturovův ústup. Jezdectvo obsadilo zmíněnou výšinu, aby zachránila velkou masu této kolony, která byla znovu v nepořádku. Francouzi obsadili Telnici, kde bylo zajato mnoho ruských opozdilců (Traineurs), umístili lehké dělostřelectvo své gardy až na břeh rybníka, aby vytlačili na vyvýšenině stojící rakouské jezdectvo. A protože střelbou z děl zasáhli švališery Oreillyho v bok, mnoho jich usmrtili. Avšak tento statečný pluk se nedal ničím odradit, aby srdnatě kryl ruský prapor dále.

Plukovník Degenfeld postavil svoji lehkou baterii, která převažovala baterii Francouzů, tak výhodně, že nepřátelská palba zeslábla. Plukovník Szekelských husarů byl těžce zraněn na hlavě kartáčovou střelou.

Ruská pěchota mohla ustupovat kvůli obtížím a únavě jen pomalu a rakouské jezdectvo muselo její postavení dlouho zajišťovat. Konečně byla zlopověstná hráz, jediný východ pro zbytek prvé kolony, šťastně překročena. Francouzi ale obsadili výšiny opuštěné mezitím jezdectvem a stříleli přes hráz z kanónů za ustupujícími.

Oba rakouští generálové, kryjící ústup generála Dochturova, se zastavili na druhé straně hráze na výšinách před Novou Vsí, kde byl učiněn pokus opětovně uvést do pořádku ruské prapory. Ty tvořili ještě sbor minimálně o 8 000 mužích. Nyní byly přibližně 4 hodiny a již začínalo stmívat. Ústup pokračoval přes Bošovice. Jednotky pochodovaly celou noc v silném dešti, který zcela zničil cesty. Kanóny uvízly a byly tak ztraceny. Rakouské jezdectvo tvořilo zadní voj, aniž by bylo pronásledováno Francouzi, kteří zůstali stát na hrázi rybníka. Pluk Oreilly své kanóny zachránil.

Francouzská armáda zcela ovládla postavení, která ještě předchozí noci patřila armádě spojenců. Tato armáda se přesunula večer až za Slavkov do pozic u Hodějic, poté co na bojišti vynaložili oba císaři velké úsilí, aby bylo zamezeno všeobecném nepořádku.

Avšak značné ztráty na mrtvých a zraněných, velký počet zajatých a od sebe odloučené jednotky, zvláště z 1., 2., 3. a 4. kolony, způsobily, že tato armáda přišla za Slavkov ve velmi oslabeném stavu, alespoň co se týkalo ještě disponibilních sil. Rakouské jezdectvo, kterému nyní velel princ Hohenlohe, poté co kníže Johann Liechtenstein byl ještě týž večer odeslán k císaři Napoleonovi, mělo za úkol odeslat během noci několik detašementů před Slavkov a utvořit zadní voj armády. Tak končil tento pamětihodný den.

Jestliže se do tohoto vyprávění snad vloudily chyby v detailu, pak vojáci, kteří sami tažení prodělali, snad prominou. Jejich zkušenost jim řekne, jak je těžké získat přesné zprávy o drobných okolnostech velké bitvy. Stejnou věc vidí čtyři oči zřídka stejně. Co se ale týká celku, plánů, velkých pohybů, realizace a z ní vyplývajících závěrů, vše tady je popsáno dle skutečnosti, s přesnou znalostí dění a největší nestranností.

Zkušení důstojníci snadno postřehnou, že to byly především následující příčiny, které prohrály spojencům bitvu: nespolehlivé zprávy, které měly o francouzské armádě, chybný plán útoku podle něhož postupovali, předpokládali armádu protivníka opevněnu v postavení, ve kterém nestála, prováděli před bitvou v dohledu nepřítele pohyby, kterými se mělo postoupit proti jeho pravému křídlu, měli velké vzdálenosti mezi jednotlivými kolonami, když opouštěli výšiny u Prace a nedostatky v komunikaci mezi sebou. Toto byly první přehmaty rakousko-ruské armády. Nedbaje toho, bylo ještě možné, vzdor oněm velkým chybám, využít předností spojenců. Kdyby se druhá a třetí kolona staraly méně o dispozici a se více o nepřítele, jenž svými pohyby dokonale zničil základní předpoklad, se kterým počítal plán útoku, kdyby první kolona místo ústupu přes Újezd přišla na pomoc druhé a třetí koloně a s jejich zbytky postoupila na výšiny, které Francouzi těžce drželi, tak nemohlo být levé křídlo spojenců zatlačeno na ústup. A vysunuté čelo jejich pravého křídla, které provádělo jen slabé výpady (Demonstrationen) stálo ještě tak dlouho u Pozořic.

O ztrátách obou armád v bitvě u Slavkova zde není třeba hovořit. Ani ti, kteří se nacházeli na bojišti, nemohou přesně uvést počet mrtvých a raněných z obou stran.

Bitva 2. prosince byla velmi krvavá. Několik přítomných Rakušanů se nejednou neshodlo, ale jak možno viděti, činili se na všech místech s vytrvalou statečností. Jen šesté prapory pluků Württemberg a Reuß-Graitz se rozutekly (kamen in Deroute), jakmile byla čtvrté kolona proražena. Rusové bojovali zpočátku bez bázně. Zvláště se vyznamenali svojí statečností garda a huláni. Francouzská pěchota manévrovala s velkou obezřetností a přesností, bila se s troufalostí a pohybovala se smyslem pro vzájemnou součinnost. Po několikahodinovém marném úsilí začaly ruské prapory kolísat. Nerozum 2. a 3. kolony přinesl nepořádek a pak úplný útěk. Čtvrtá kolona spojenců ztratila část dělostřelectva, prvá, druhá a třetí kolona celé. Jen sbor generála Kienmayera svoje zachránil. Dělostřelectvo uvízlo, jak již bylo řečeno, a koně ruské armády, využitelní spíše k jízdě než tahu, jej nebyli schopni vytáhnout z jílovité půdy, ve které bylo zabořeno. Počet ruských zajatců mohl činit 15 000 mužů. Počet mrtvých a raněných byl rovněž značný. Kromě toho ztratila spojenecká armáda, jak se již při takových neštěstích stává, mnoho vojáků, kteří se rozutekli. Ztráta francouzské armády musela být rovněž těžká. Palba byla na začátku bitvy příliš čilá a usmrtila mnoho lidí. Přesto ztráty Francouzů nelze v žádném případě srovnávat se ztrátami spojenců. Jména padlých, zraněných a zajatých generálů jsou známa.

 

Dne 3. a 4. prosince

Po ústupu bylo velmi obtížné zastavit rakousko-ruskou armádu na její operační linii, kterou opustila a držela se silnice do Uher. Spojenci po půlnoci opustili své postavení u Hodějic a pochodovali k Čejči, kam dorazili ráno 3. prosince. Kolona generála Dochturova došla po uherské silnici do Nížkovic, kde se setkala s generálem Kienmayerem, který tvořil zadní voj spojenců. Ruská kolona pokračovala na svém pochodu, aby se v Čejči spojila s armádou. V noci ale ztratila ještě mnoho lidí, kteří zabloudili v lesích a ve vesnicích. Rakouské jezdectvo, které krylo zbytky levého křídla kombinované armády a vyhledalo část sboru pana von Kienmayer zůstalo stát u Nížkovic. Generálporučík kníže Bagration stál jednu míli za tímto rakouským sborem na výšinách u Uhřic. Mezi Nížkovicemi a Uhřicemi je velký les, přes který mohli Francouzi obejít příliš vpředu stojící sbor Kienmayerův a obklíčit jej. Proto zůstal na této pozici jen tak dlouho pokud to bylo nutné - aby opozdilci a některá zavazadla stihli dorazit do Uhřic a aby pozoroval pohyby Francouzů. Ti na úsvitu dne obsadili Slavkov a pochodovali dále. Generál Kienmayer hned ustoupil ke sboru generála Bagrationa a zformoval před Žarošicemi podporu tohoto sboru. Jeden detašement švališerů Oreillyho byl s několika kozáky poslán do Ždánic s tím, aby pozoroval silnici. Sbor pana von Merveldt obdržel rozkaz, táhnout z Břeclavi směrem na Hodonín a pozorovat zejména silnice vedoucí z Hustopečí a z Mikulova.

Francouzská armáda pochodovala 3. prosince kupředu v následujícím uspořádání:

Jezdectvo knížete Murata ještě na závěr bitvy poslalo detašement k Rousínovu a Vyškovu; samo jej následovalo po této silnici, získalo nesmírnou kořist, postoupilo až k Prostějovu a odtud odeslalo silné detašementy ke Kroměříži.

Maršál Lannes vyrazil zpočátku po téže silnici, obrátil se ale pak vpravo, aby postoupil proti proti pravému křídlu spojenců přes Bučovice a Ždánice. Maršálové Soult a Bernadotte, císařská garda a záloha granátníků byli poté, co se císař Napoleon dozvěděl o směru pochodu spojenců, posláni na Uherskou silnici. Postupovali ale jen pomalu, pravděpodobně aby poskytli čas čelu svého pravého křídla ovládnout prostor na levé straně spojenců.

Maršál Davout postupoval proti levému křídlu rakousko-ruské armády, po silnici z Mikulova, kde stála divize Gudin a po silnici z Hustopeč, kde byl zbytek tohoto sboru; obě tyto silnice se scházejí půl míle před Hodonínem.

Kníže Bagration postavil před lesem u Uhřic několik hlídek. Kolem 2. hodiny odpoledne provedli Francouzi průzkum, zmocnili se lesa a obsadili jej až po okraj. Došlo k malému několikahodinovému boji, ve kterém generál Bagration udržel svoje postavení. Navečer je však opustil, ustoupil k Čejči. Generál Kienmayer se postavil před něj na výšinách u Násedlovic a vyslal svoje přední hlídky k Uhřicím.

Dne 4. prosince se ubírala armáda spojenců přes řeku Moravu do Holíče, kam dorazila velmi zeslabená a s malým počtem vojáků, které bylo možno postavit do linie, zvláště v porovnání s armádou stojící proti nim. Císař Alexandr bydlel v holíčském zámku, německý císař zůstal v Čejči, aby se mohl bez ztráty času setkat k vyjednávání s francouzským císařem.

Počátkem dne 4. prosince mělo začít příměří. Tuto zprávu přinesl předchozího večera kníže Johann Liechtenstein z hlavního stanu císaře Napoleona. Předvoj, který pravděpodobně neobdržel rozkazy o něm dostatečně včas, zaútočil velmi brzy ráno na pozice pana von Kienmayer, které zůstávaly na výšinách u Násedlovic. Kníže Bagration ustoupil nyní za Čejč. Nedorozumění však bylo brzy urovnáno a palba přestala. Bylo příměří a mezi předními hlídkami obou armád byla ponechána vzdálenost přibližně půl míle. Ty francouzské postoupily vpřed a zaujaly postavení v několika liniích mezi Dambořicemi a Žarošicemi před Uhřicemi.

Nyní došlo k pověstnému setkání obou císařů, Františka II. a Napoleona, pod širým nebem u mlýna vedle zemské silnice blízko Násedlovic, které přineslo oběma říším mír. Rozhovor obou hlav států trval dlouho. Německý císař se vrátil do Čejče, kam dorazil večer a řešil předání výsledků rozhovoru svému spojenci. Za tímto účelem musel jeden rakouský generál rychle odjet do Holíče. Generál Savary – generální pobočník císaře Napoleona byl svým panovníkem jmenován, aby následoval císaře Františka II. a poté se odebral za generálem, který byl odeslán do Holíče. Generál Savary měl zastavit pochod sboru maršála Davouta: v případě, že Jeho Veličenstvo císař všech Rusů přijme podmínky příměří a rakouský generál poté měl doprovodit francouzského generála, aby oznámil příměří sboru Merveldtovu. Pro tuto komisi byl svým panovníkem vybrán generál Stutterheim nacházející se u zadního voje sboru, kde se odehrálo setkání. Oba generálové dorazili o půlnoci do Holíče, kde měli štěstí, že byli uvedeni k císaři Alexandrovi. Ten je vlídně přijal a příměří nekladl žádné překážky. Ihned poté odjeli, aby vyhledali sbor generálporučíka Merveldta a aby zastavili pochod maršála Davouta. S prvním se setkali ve 2 hodiny ráno při ústupu k Hodonínu. Pan von Merveldt měl, jak bylo zřejmé, krýt levé křídlo ruské armády. Měl ale jen přibližně 4 000 mužů pěchoty a 500 koní, takže bylo nemožné, aby zadržel pravé křídlo francouzské armády. Když oba generálové maršála Davouta kolem 4. hodiny ráno zastihli, byl v Josefově. Předvoj generála Gudina stál u Moravské Nové Vsi. Podle úmluvy dohodnuté mezi císaři Františkem II. a císařem Napoleonem musely všechny jednotky zůstat na témže místě, kde obdržely rozkaz zastavit nepřátelství. Den poté se vrátil kníže Johann Liechtenstein do Slavkova, kde se byl hlavní stan císaře Napoleona, aby vyjednávali o rozhraničení (Demarcation) zachovávaném během příměří. Následoval mír mezi Rakouskem a Francií.

Téhož 4. prosince, kdy začalo příměří, zahájil postup arcivévoda Ferdinand, který ještě nic nevěděl, a který obdržel rozkaz pozorovat Bavory opuštěné v Jihlavě po odchodu maršála Bernadotta. Napadl generála Wredeho s několika jednotkami jeho sboru sestaveného z pouhých trosek a vyhnal jej z Jihlavy.

Arcivévoda Karel, který byl v důsledku neslýchané katastrofy německé armády přinucen k ústupu, připravil francouzskou armádu v Itálii u Caldiera o možnost působit mu škody a dosáhl se svou zcela zachovalou armádou Uher.

Rakouské jednotky bojovaly statečně tam, kde jejich velitelé chtěli, aby bojovaly, a byl by velmi mylný a pochybný úsudek, který by jim na vrub chtěl na přičítat neštěstí války roku 1805. Armáda se zde jako vždy vyznamenala svojí odvahou, věrností, slepou poslušností a vytrvalostí, ač byla vystavena neslýchaným útrapám. U Ulmu musely tyto statečné jednotky, oběti pana von Mack, zakusit krutý osud, který zničil německou armádu. Inu u Ulmu se muselo podrobit zajetí mnoho pluků, které ani nevystřelily, a to v důsledku operací a rozkazu onoho generála Macka, který se v Ulmu chtěl nechat pohřbít, který by býval měl zemřít na kterémkoliv jiném místě a který nezemřel.

 

 

Související příspěvky: