Uvěznění generála Lafayetta v Olomouci v letech 1794-1797
Pavel Elbl
Naposledy upraveno: 09.03.2015
Marie Joseph Paul Ives Roch Gilbert du Motier, markýz de la Fayette, baron de Vissac se narodil 6. září 1757 na zámku Chavaniac v oblasti Auvergne. Jeho otec Louis la Fayette byl plukovníkem, který padl během Sedmileté války a matka Marie la Riviere pocházela z významného šlechtického rodu. V roce 1768 začal jedenáctiletý Gilbert studovat na elitní College du Plessis v Paříži. Na jaře roku 1770 se stal kadetem pluku Černých mušketýrů. Ve čtrnácti letech byl vyslán do prestižní Académie de Versailles, kde se seznámil s hrabětem d’Artois. Dne 11. dubna 1774 uzavřel Lafayette sňatek s Adrienou d’ Noailles za asistence pařížského arcibiskupa. Když v roce 1775 vypukl boj amerických osad za získání nezávislosti byl Lafayette událostmi na americkém kontinentě stále více zaujat. Vše vyvrcholilo v dubnu 1777, kdy se s několika přáteli vydal na palubě lodi Victoire k americkým břehům. Lafayette se aktivně účastnil několika bojových střetů s britskou armádou a za svoje zásluhy byl jmenován generálem americké armády. Během prvního pobytu v Americe se spřátelil s Washingtonem a byl častým hostem na jeho sídle Mount Vernonu. Do Francie se vrátil na palubě lodi Alliance, z které vystoupil 6. února 1779 v Brestu. Všude byl nadšeně vítán a dostalo se mu oficiální audience u dvora. Dne 20. března 1780 opustila přístav v Rochefortu loď l’Hermione plující do Ameriky na jejíž palubě stál opět Lafayette.
Místo prvního Lafayettova olomouckého věznění připomíná pamětní deska na zdi bývalé jezuitské koleje - dnešním sídle Vojenského ústředního archivu na Náměstí Republiky
(foto K. Sáček, 2007)
Během druhého amerického pobytu se Lafayette seznámil s mužem, kterého si nesmírně vážil. Byl jím poručík Louis Berthier, který později vstoupí do dějin jako maršál a nepřekonatelný náčelník štábu Napoleonovy armády. Lafayette nechyběl u Yorktownu, kde 17. října 1781 kapituloval britský generál Cornwallis. Ze svého druhého amerického pobytu se vrátil 18. ledna 1782 do bretaňského přístavu Lorient. Po návratu do Paříže byl povýšen do hodnosti polního maršála francouzské armády.
Na svoji třetí cestu do Ameriky se vydal 28. června 1784 na palubě lodi Courrier de l’Europe. Opět se setkal s Washingtonem a promluvil v Kongresu. Do Francie se vrátil 20. ledna 1785 na palubě Nymphe, která spustila svoji kotvu v Brestu.
V roce 1785 Lafayette navštívil Prusko a Rakousko, aby se seznámil s jejich armádami. Dne 1. srpna byl přijat králem Fridrichem II., který na něj hluboce zapůsobil. Na přelomu srpna a září navštívil Prahu, Lovosice a bojiště u Kolína. Seznámil se s generálem Františkem Josefem Kinským, schopným vojákem ale i učencem. Do Vídně dorazil 2. září a nazítří byl přijat císařem Josefem II. Setkal se s polními maršály Laudonem a Hadikem. Do Francie se vrátil přes Drážďany a Berlín.
Když Ludvík XVI. jmenoval v lednu 1787 první sbor notáblů, stal se jeho členem i Lafayette. Právě z jeho úst zazněl v květnu téhož roku požadavek na svolání Generálních stavů. Když se třetí stav prohlásil 17. června 1789 za Ústavodárné národní shromáždění, Lafayette požadoval, aby se k němu aristokraté připojili. Revoluční vývoj urychlil pád Bastily 14. července. Lafayettova pozice jako velitele Národní gardy se komplikovala se stupňující se radikalizací mas a jeho politikou směřující ke konstituční monarchii. Vrásky na čele mu způsobil i neúspěšný útěk královské rodiny v noci z 20. na 21. června 1791.
V souvislosti se stupňujícím se koaličním úsilím o vojenské potlačení revoluce byl Lafayette jmenován 14. prosince 1791 velitelem Střední armády. Zásadní zlom přinesl srpen 1792, kdy nejprve 8. srpna skupina poslanců vyvolala hlasování o zatčení Lafayetta a 10. srpna byly dobyty Tuilerie. Zákonodárné shromáždění posléze sesadilo Ludvíka XVI. z trůnu. Postupně vzniklo nové shromáždění nazývané la Convention nationale.
Lafayette se 19. srpna dozvěděl, že byl zbaven všech funkcí, postaven mimo zákon a jeho majetek zkonfiskován. Do Sedanu byli vysláni komisaři, kteří měli provést jeho výslech. Lafayette se obával zatčení a nechal komisaře uvěznit. Když zjistil, že se nemůže spolehnout na armádu, rozhodl se k odchodu z Francie. Doprovázeli ho generál de la Tour-Maubourg, kapitán Bureaux de Pusy. Později se k nim přidal Alexandr Lameth.
De Pusy při průzkumu zjistil, že belgické město Rochefort je v rukou Rakušanů a požádal jejich velitele o průchod skupiny francouzských důstojníků. Rakouský důstojník souhlasil, ale když zjistil, že se jedná o vysoké důstojníky eskortoval je do pevnosti Namur, kde je identifikoval generál markýz de Moitelle. Organizátor francouzské emigrantské armády Louis Antoin de Condé, nechal Lafayetta a jeho druhy uvěznit v Lucemburku. V příštích dnech byl Lafayette vyslýchán princem Karlem Lotrinským. Následovalo vězení ve Weselu odkud byl Lafayette počátkem roku 1793 přesunut do Bruselu, Magdeburku a posléze v lednu 1794 do Nisy v Kladsku.
Lafayettův osud nebyl lhostejný nemalé skupině lidí v Evropě i Americe. V Anglii se na jeho obranu vyslovoval londýnský list Morning Chronicle. V zájmu uvězněného vystupoval v Londýně i jeho kolega z prvních zasedání Generálních stavů, emigrant a konstituční monarchista markýz Lally-Tolendal. Ve věci Lafayettova osvobození na půdě parlamentu se angažoval 17. března 1794 představitel whigovské opozice Charles James Fox a generál Fitzpatrick. Z pruských vězení zasílal Lafayette do tisku svoje projevy, které ospravedlňovaly jeho politické postoje, například do Minervy v Hamburku. Nezaháleli ani jeho bývalí druhové a pobočníci. Masson a Pillet nejprve v Hamburku a později ve Velké Británii získávali materiály pro členy parlamentu a tisk. V Paříži vydal d’Agrain Héroide sur la captivité de La Fayette. Od jara roku 1794 vznikal v okruhu Lally-Tolendala plán na Lafayettovo osvobození. Bylo sepsáno memorandum určené pruskému králi Fridrichovi Vilémovi II., které měl doručit hannoverský lékař Justus Erich Bollmann.
Situace se změnila, když byl Lafayette se svými přáteli 17. května 1794 předán Rakušanům a převezen přes Lipník nad Bečvou do Olomouce. Habsburkové se o Lafayetta eminentně zajímali, neboť mu kladli za vinu tragický osud královské rodiny. Prusko se prominentního vězně potřebovalo zbavit z důvodu plánovaného uzavření míru s Francií.
Lafayette byl umístěn v budově bývalé jezuitské koleje a přísně izolován od svých spoluvězňů i tiskovin. Dorozumět se mohl prakticky pouze se štábním lékařem Karlem Haberleinem, který ovládal latinu. Haberlein byl potěšen jeho zájmem o historii Olomouce. Lafayettův pobyt v Olomouci byl od samého počátku velmi přísně utajován. Propříště byl označován jako „státní vězeň číslo 2.“ V jezuitské koleji se nacházeli i další jeho krajané. Bývalý ministr války generál Beaurnoville, čtyři komisaři Konventu-Bancal, Lamarque, Quinette a Camus, které vydal Rakušanům generál Dumouriez na jaře roku 1793 a konečně poštmistr ve Varennes Drouet, který odhalil Ludvíka XVI. na útěku. Lafayette však především strádal nedostatkem informací o své rodině a vývoji situace ve Francii.
Tříposchoďová budova jezuitské koleje na Mariánském náměstí, dnes náměstí Republiky č. 4, zrušené císařem Josefem II. byla přeměněna na vojenská kasárna. Dnes v ní sídlí Vojenský správní archiv armády ČR a na budově je umístěna deska připomínající Lafayettův pobyt. Lafayette zde měl pro svoji potřebu vymezeny dvě klenuté místnosti v přízemí. Provedl své vlastní měření těchto místností. Větší měla délku přes 7m, šířku 4,5m a výšku přes 3,5m. Ve svých memoárech uvedl, že ho často rušilo vykonávání trestů na vojácích pod jeho okny, že jeho místnosti byli umístěny mezi dvěma nemocničními a pod jednou z nich protékala páchnoucí stoka.
Způsob zacházení s francouzskými vězni v Olomouci byl odstupňován podle míry jejich provinění a politického vlivu. To se odráželo i ve výši finančních prostředků určených pro jejich denní potřebu. Beaurnoville byl zařazen do první kategorie a měl povoleny vyjížďky v kočáře, ve druhé kategorii byli zařazeni komisaři Konventu se 4 zlatými denně a ve třetí kategorii byl Lafayette se svými druhy se 3 zlatými denně. Drouet dostával 2 zlaté a Maret se Sémovillem, diplomaté deportovaní sem z Mantovy, každý 36 krejcarů. Lafayette dostával poměrně slušnou stravu a rovněž nábytek v jeho „cele“ byl kvalitnější než v pruských věznicích.
Když Lafayettovi stoupenci ztratili informace o místě jeho pobytu obrátili se na již uvedeného doktora Bollmanna, který se jej měl pokusit najít. Tento pozoruhodný muž zachránil v roce 1792 na žádost Germainy de Staël jejího milence hraběte Narbonna před gilotinou. Bollmann dorazil do Německa v květnu 1794. Zde se setkal s neurčitou informací o věznění blíže neuvedených Francouzů v Olomouci. Bollmann se rovněž dozvěděl, že Lafayette trpí nějakou nemocí. Jeho prvotním plánem tedy bylo dostat se do nemocnice v Olomouci. Ubytoval se v hostinci „U Goliáše“ a ohlásil se u velitele pevnosti generála Splényiho. Přesvědčil ho, že je cestovatel s botanickými zájmy, což na generála zapůsobilo, neboť i on měl podobné zájmy. Při dalších návštěvách projevil Bollmann touhu po poznání jak se věnuje vězeňská správa nemocným. Splényi jej seznámil s doktorem Haberleinem. Oba si rychle porozuměli. Při jednom z jejich rozhovorů vytáhl Bollmann z kapsy drobnou knížečku se slovy: „Vy ošetřujete francouzského generála Lafayetta, ukažte mu, prosím, tuto publikaci a sdělte mu, že ji posílá cestující, který se nedávno setkal s jeho starými věrnými přáteli v Londýně.“
Haberleinovy rozpaky utvrdily Bollmanna v přesvědčení, že Lafayette je skutečně uvězněn v Olomouci.
Po několika dnech se Bolmann dozvěděl, že Haberlein knížečku Lafayettovi předal. Bollmann nezaváhal a na kus nepopsaného papíru napsal Lafayettovi běžný pozdrav. Haberlein pochopitelně netušil, že se jedná o předem připravenou zprávu napsanou inkoustem, který se stává viditelným po jeho zahřátí. Zpráva informovala Lafayetta o pravém důvodu Bollmannova příjezdu. Zároveň byl vyzván k vypracování plánu nejvhodnějšího způsobu útěku. Bolmann jej rovněž uvědomil o svém odjezdu do Vídně, kde bude méně nápadný.
Do Olomouce se vrátil počátkem srpna 1794, přestože ještě neobdržel Lafayettovu odpověď. V půli října jej Haberlein uvědomil o tom, že je Lafayette nemocný a je mu dovoleno každý druhý den vyjíždět na procházku. Lafayette odpověděl Bollmannovi dopisem ze 17. října. Děkuje v něm za informace o své rodině a přátelích, zmiňuje svoji nemoc, zdravotní vyjížďky, vyjadřuje se o lidech, kteří jej doprovázejí a pamatuje i na Washingtona. Na závěr se zmiňuje o spoluvězni Alexandru Lamethovi.
Záležitost útěku je řešena až v druhém dopise bez bližší datace. Lafayette označil poručíka za „starého českého tvrdošíjného blázna, který byť má přikázáno vyjíždět osobně s Lafayettem, ho přenechává štábnímu profousovi, jenž je sice dost rozumný, ale peněz lačný a zbabělý ničema.“ Lafayette nesouhlasí s podplacením svého průvodce na vyjížďkách štábního profouse Jana Platzera, který jej měl pod nějakou záminkou vyvést večer z vězení a navrhuje: „Bude tudíž tisíckrát lépe, když oba vyjedeme a já se nebudu o něho starat a uprchnu proti jeho vůli.“
Lafayette dále navrhuje, aby Bollmann zajistil dalšího spolehlivého společníka, se kterým společně dostihnou kočár a donutí ho zastavit. O profouse se postará sám Lafayette, který posléze nasedne na připraveného koně. V dopise se mimo jiné vyskytuje upozornění, aby si ho Bollmann nespletl s jinými vězni, protože Bearnouville vyjíždí v půl druhé a Bancal v půl čtvrté ve dny, kdy Lafayette na vyjížďky nesmí. Lafayette neopomněl požádat o pistole, které budou připraveny v okamžiku, kdy bude usedat na koně.
Bollmann se vydal do Vídně, kde chtěl nakoupit koně. Setkal se zde nečekaně s Frankem Hugerem. Tento muž a velký Lafayettův obdivovatel byl synem amerického majora Hugera, který jej jako první v červnu 1777 nedaleko Charlestownu uvítal. Huger do Vídně přijel s úmyslem dopomoci svému vzoru k útěku.
Bollmann, Huger, jejich sluha Šramonský a kočí Brenda dorazili do Olomouce 6. listopadu v povozu a dvěma dalšími jezdeckými anglickými koňmi. Ubytovali se v hostinci „U zlaté labutě“, neboť k předchozímu hostinskému ztratil Bollmann důvěru. 7. listopadu zaslal Bolmann Haberleinovým prostřednictvím Lafayettovi zprávu, že 8. listopadu opustí se svým americkým přítelem Olomouc. Tato informace určovala datumu útěku.
Ráno 8. listopadu odjel Bollmannův sluha s povozem do Hofu, nebo-li Dvorců vzdálených asi 20 km severovýchodně od Olomouce. Zde měl zajistit nový povoz, zásoby jídla, nové oblečení a ve čtyři hodiny odpoledne být připraven k další cestě.
Lafayette vyjel se svým kočárem z budovy jezuitské koleje ve dvě hodiny odpoledne. Huger, který zde na tento okamžik čekal okamžitě uvědomil Bollmanna zdržujícího se v hostinci. Rychle nasedli na koně a spěchali k městské bráně známé jako Kopecká. Lafayette seděl v zadní části kočáru taženého dvěma koňmi s profousem Platzerem po boku. Za nimi stál vojín Jan Hartwich a na kozlíku seděl kočí Václav Polzer. Když se Bollmann a Huger přiblížili ke kočáru, dal Bollmann smluvené znamení, které Lafayette opakoval. Oba poté předjeli kočár a obloukem se vraceli zpět. Kočí jel dál po císařské silnici k Pavlovičkám. Když se kočár obrátil směrem k městu vydal profous rozkaz, aby za Chvalkovicemi kočí zastavil. Pak měl jet do Bystrovan ke zdejšímu hostinci, kam profous s Lafayettem dojdou pěšky. Během procházky se Lafayette snažil zmocnit Platzerovi šavle. Bollmannovi s Hugerem to neuniklo a rychle vyrazili vpřed. Celou scénou byli překvapeni nejenom Lafayettovi průvodci ale i sedláci pracující na okolních polích. Lafayette byl však natolik zesláblý vězeňským pobytem, že se mu Platzerovu zbraň nepodařilo získat. Platzer se snažil Lafayetta odtáhnout do kočáru přičemž nepřestával křičet o pomoc. Přispěchavší Bolmann se na něj vrhl, strčil mu kapesník do úst a odzbrojil ho. Lafayette se vyhoupl do sedla a ještě stačil zaslechnout jak na něj Bollmann anglicky volá: „Get to Hof!“ - „Jeďte do Dvorců, čeká tam čerstvý povoz!“
Bollmann s Hugerem si neuvědomili, že došlo k záměně koní. Lafayette odjel na koni, který byl vycvičen k jízdě se dvěma jezdci. Kůň, který jim zůstal se pod nimi splašil a oba vyhodil ze sedla. Koně se podařilo chytit přihlížejícím sedláků, ale ten se opět začal vzpínat. Huger se tedy rozhodl jít pěšky a poutat tím pozornost pronásledovatelů. Bollmann spěchal za Lafayettem. Zraněný Platzer přispěchal k hostinci v Týnci, kde se domáhal pomoci pod příslibem finanční odměny při dopadení Hugera. Jeden ze sedláků František Raček, vypřáhl svého koně a dohnal Hugera u Bystrovan. Sedláci jej spoutali a neprodleně odvezli do Olomouce, kde jej vyslechl velitel pevnosti. Krajský olomoucký hejtman Dubský urychleně vydal zatykač, obsahující odměnu 24 zlatých za dopadení vězně a rozeslal jej na všechny strany.
Bollmann se přihnal do Dvorců ale Lafayetta zde nenalezl. Došlo k tomu pravděpodobně záměnou pokynů, vyslovených Bollmannem. Slova „Get to Hof“ - Jeďte do Dvorců (Hof-něm.), za „Get Off“ - Jeďte přímo. Lafayette proto dojel do Šternberka neodbočil ke Dvorcům-Hofu a pokračoval směrem ke Krnovu. Před vesnicí Brunseif, dnešní Ryžoviště jeho kůň padl vysílením. Lafayette nabídl zdejšímu sedlákovi Drechslerovi svého koně a větší obnos peněz pokud jej převede přes hranice. Drechsler však přivedl z vesnice starostu Richtera s několika ozbrojenými vesničany. Lafayette byl uvězněn v budově rychty. Richter posléze uvědomil správce na Sovinci Antonína Kremera. Ve dvě hodiny v noci byl Lafayette eskortován v doprovodu pěti ozbrojených mužů zpět do Olomouce. Zde jej „přivítal“ velitel pevnosti hrabě Arco: „Darebáky, kteří se odvážili vás osvobodit, oběsíme pod vaším oknem. Kdyby se nenašel kat, udělám to sám.“
Současný vzhled domu v Ryžovišti (Braunseifen), ve kterém byl Lafayette krátce vězněn po svém útěku. Událost zde od roku 1934 připomíná pamětní deska s německým nápisem renovovaná v roce 1998 - jeho český překlad viz dodatky k příspěvku níže.
(Foto: K. Sáček, 2006)
Lafayettův vězeňský režim byl okamžitě zpřísněn. Všechen nábytek z jeho místností byl odstraněn a všechny dosavadní výhody včetně knih o historii Olomouce mu byly zapovězeny. Lafayette měl být uvržen na tři měsíce do želez. Císař František však toto rozhodnutí změnil a Lafayette pouta nedostal. Na nějaký čas byl přestěhován do cely umístěné přímo v hradbách v úseku IX. pod jehož okny tekl pevnostní náhon a odříznut od jakéhokoli zdroje informací.
Bollmann, který se Lafayetta v Dvorcích nedočkal překročil u Opavy hranice. Ve Svídnici byl však zatčen a 27. listopadu eskortován do Olomouce.
Lafayette během vyšetřování nikoho a nic neprozradil. Výpověď učinil až když se dozvěděl o zatčení Hugera a Bollmanna.
Velitel olomoucké pevnosti generál Splényi byl rozhodnutím vojenského soudu 16. ledna 1795 potrestán důtkou a přeložen do Bratislavy. Nadřízený profouse Platzera, kapitán Jacob byl uvězněn na 14 dnů, byl degradován a musel odejít předčasně do penze. Platzer byl degradován na půl roku. Doktor Haberlein byl uvězněn na čtyři týdny a přeložen.
Rozsudek olomouckého kriminálního soudu nad Bollmannem a Hugerem byl neobyčejně mírný. Bollmann byl odsouzen ke čtyřem týdnům vězení, lehkým poutům, nuceným pracím a dvoudennímu půstu týdně. Huger byl odsouzen ke stejnému trestu avšak bez půstu. Předseda apelačního soudu v Brně Jan Křtitel Mitrovský 5. června 1795 snížil jejich tresty na 14 dní vězení, prominul nucené práce a Bollmannovi odstranil jeden den půstu týdně. Oba byli propuštěni 25. června 1795 po zaplacení výloh ve výši 453 zlatých.
Velká změna v Lafayettově uvěznění nastala 24. října 1795, kdy do dveří jeho cely vstoupila manželka Adriena s dcerami Anastázií a Virginií. Po propuštění z vězení v době ukončení revolučního „teroru“ a odeslání syna do Ameriky se Adriena rozhodla sdílet osud se svým manželem. Vymohla si audienci u císaře Františka, který na její žádost odpověděl: „To vám povoluji. Kdybyste žádala, abych mu dal svobodu, nemohl bych. Mám svázané ruce.“
Svědectvím o poměrech v olomoucké věznici je Adrienin dopis tetě, paní de Tessé: „V osm hodin se sejdeme v naší místnosti u snídaně a sotva se najíme, jsem až do dvanácti zavřená u děvčat. K obědu nás pustí zase k sobě a pak zase přijdou ještě dvakrát, odnést talíře a přinést večeři, ale zůstáváme pohromadě až do osmi, kdy přijdou zahnat děvčata do jejich cely. Klíče se pokaždé odnášejí k veliteli a tam jsou hlídány se směšnými zajišťovacími opatřeními. Uhrazují z mých peněz výlohy za nás tři a jídla máme, že to nesníme, ale všechno je nepopsatelně špinavé…
Vězeňský kaprál je tlusťoch, který by se beze svědků neodvážil s námi promluvit slovo, věčně nosí v ruce svazek klíčů, a když sundávají visací zámky z našich dveří, stojí na chodbě nastoupeni všichni dozorci a dva strážní opatrně pootevřou…a on projde pod zkříženými šavlemi nade dveřmi našich cel a dveře se okamžitě zase zabouchnou. Méně zábavné je, že na chodbě zrovna proti nám je soudní dvůr, kde se mučí zcela běžně, kde vojáci musí běhat ulicí a my tu děsnou muziku slyšíme.
Pro nás je velké štěstí, že děti zdejší život zatím dobře snášejí. Mému zdraví, pravda, to zrovna nepřispívá…myšlenka opustit pana Lafayetta nepřichází pro nás vůbec v úvahu. Naše přítomnost je pro něho velice užitečná, a nejde jen o tu radost, že nás vidí. Co jsme tady, je jeho zdravotní stav opravdu méně zlý. Víte jaký vliv na něho mají citové záležitosti, a i když má mimořádně silný charakter, nedovedu si srovnat v hlavě, že mohl vydržet taková muka. Vychrtlý a zesláblý je pořád stejně, ale dozorci mě ujišťují, že se to vůbec nedá srovnat se stavem, v jakém byl před rokem.“
I přes přísný režim vězněných (např. paní Adrieně nebyla povolena ani návštěva bohoslužeb) se v Olomouci našli lidé, kteří se snažili pomáhat. Jednalo se například o svobodné zednáře ve městě, hraběte Jana Nepomuka Mitrovského a poštmistra Pavla Baťka, který posílal Lafayettovi korespondenci a zakázané tiskoviny.
V průběhu roku 1796 Napoleon triumfoval v Itálii a Lafayettovy naděje na propuštění začaly vzrůstat. V Lafayettově zájmu vystoupil i americký prezident Washington dopisem z 15. května 1796, zaslaným rakouskému císaři: „Pochopte, prosím, Sire, že jsem v této záležitosti tlumočníkem veřejného mínění, a dovolte mi velkou prosbu-dejte mu povolení, aby mohl odejet do naší země za jakýchkoli podmínek či omezení, jaké si bude Vaše Veličenstvo přát…“
František na dopis vůbec neodpověděl. Na základě Washingtonova pokynu odjel do Berlína a Vídně Gouverneur Morris s pověřením usilovat o Lafayettovo propuštění. Setkal se s baronem von Thugutem, který mu však v ničem nevyšel vstříc. Thugut navíc zakázal další korespondenci paní Adrieny se sestrou Paolou.
V situaci, kdy předvoj francouzské armády stál pouhých 150 km od Vídně se do Leobenu 7. dubna 1797 dostavili generálové Beauregard a Merveldt pověření rakouským císařem jednáním o mírových podmínkách. Vznikla tak možnost nastolení problému olomouckých zajatců. Zásadní roli sehrál Lazare Carnot, organizátor, který adresoval 1. srpna Bonapartovi výzvu, aby do jednání o míru byli zahrnuti i olomoučtí vězni.
Císař František s propuštěním Francouzů souhlasil pod podmínkou, že se zaváží nevstoupit na půdu Rakouska. Lafayette to odmítl, protože v tom spatřoval omezení svobody v případě vykonávání vojenské nebo diplomatické služby. K Lafayettově propuštění došlo až 19. září 1797, kdy odjel z Olomouce do Drážďan a dál do Hamburku. Z Hamburku poslal 6. října 1797 Napoleonovi následující dopis:
„Vážený občane generále, olomoučtí vězňové, šťastní, že za své osvobození vděčí Vašim nepřemožitelným armádám, se ve vězení těšili myšlenkou, že jejich svoboda a jejich životy jsou nedílně spjaty s vítězstvím Francouzské republiky a vašimi slavnými činy osobně. Dnes se radují, že mohou vzdát hold svému osvoboditeli. Z tohoto místa, kde jsme řekli sbohem svým žalářníkům, posíláme své díkuvzdání jejich přemožiteli. V tichém ústraní v Holštýnsku, na dánském území, kam jedeme pokusit se upevnit si zdraví, které jste nám zachránil, budeme myslet na svou vlast, Francouzskou republiku, a přát všechno dobré jí i slavnému generálovi, k němuž jsme poutáni oddaností ještě víc za to, co učinil pro věc svobody a pro naši vlast než pro nás osobně. Máme tu čest chovat k němu tu nejupřímnější vděčnost navždy vrytou v našich srdcích.“
Lafayette se vrátil z Dánska do Paříže po 18.-19. brumairu 1799 a uchýlil se na zámek La Grange-Bleneau. Mezi ním a Napoleonem panoval chladný vztah avšak naplněný vzájemnou úctou. Do politiky se vrátil až po Napoleonově návratu z Elby, kdy přijal nabídku departementu Seine-et-Marne na kandidaturu do parlamentu. Posléze se stal jeho místopředsedou. Po Napoleonově pádu roku 1815 se uzavřel na zámku La Grange-Bleneau. V červenci 1824 navštívil USA. V roce 1827 byl zvolen do sněmovny, kde se připojil k opozici. Po vypuknutí povstání 27. července 1830 byl 29. července jmenován velitelem Národní gardy. Právě on přivedl Ludvíka Filipa na francouzský trůn jako konstitučního monarchu. Po zbytek života vystupoval ve sněmovně v zájmu demokracie a suverenity lidu. Lafayette zemřel 10. května 1834 v pařížském bytě v Anjouské ulici. Pochován byl na hřbitově Picpus v Paříži po boku své ženy Adrieny de Noailles.
Přetištěno:
Bulletin Československé napoleonské společnosti, č. 39/2008, s. 38-45 (článek v Bulletinu navíc obsahuje seznam archivních pramenů, literatury a odkazový poznámkový aparát)
Dodatky k příspěvku
09.03.2015 Karel Sáček
U příležitosti 220. výročí Lafayettova zadržení byla dne 8. listopadu 2014 v Ryžovišti vedle původní německé pamětní desky odhalena nová s jejím českým překladem:
Zkrášlovací spolek Braunseifen 1934.
Dne 8. listopadu 1794 byl u obce Braunseifen
dopaden francouzský generál Lafayette, jež utekl
z Olomouce. Po ohlášení jistého Josefa Dechslera
svolal městský správce Josef Richter svých sedm
čeledínů, uprchlíka zastavil a dopravil jej
do tohoto domu. Ještě téže noci byl Lafayette
převezen zpět do Olomouce.
Pamětní desku věnovali k 220. výročí této události
Ladislava Švejcarová, majitelka domu
Jarmila a Pavel Odstrčilovi, majitelé hotelu Lafayette v Olomouci
Odhaleno dne: 8. listopadu 2014
Viz např. Připomněli zajetí generála Lafayetta, bruntalsky.denik.cz (tištěnou verzi se nepodařilo dohledat).
Ve stejný den informovaly regionální sdělovací prostředky o nově zjištěných historických souvislostech Lafayettova útěku, na které upozornil profesor Jiří Fiala novinář Michal Poláček, kteří společně připravili několik popularičních článků věnovaných tomuto tématu:
- O osvobození generála usiloval i prezident Washington, Mladá fronta DNES, regionální mutace - Kraj Olomoucký, 08.11.2014, s. 3; elektronicky v upravené podobě - olomouc.idnes.cz
- Neznámý příběh kordu generála Lafayetta, tamtéž, 24.01.2015, s. 3 - olomouc.idnes.cz
- Zapomenutí olomoučtí vězni psali dějiny Evropy, tamtéž, 19.12.2014, s. 3 - olomouc.idnes.cz
Mimochodem profesorem Fialou zmíněné knihy (dosud neznámé českým historikům) lze nalézt v digitální podobě například na následujících odkazech:
- Memoirs of Gilbert Motier La Fayette, ed. H. L. Villaume Ducoudray Holstein. New York 1824, 305 s. - books.google.cz
- Cloquet, Jules. Recollections of the private life of General Lafayette. London 1835. 339 s. - books.google.cz
Na straně 95 druhého titulu je profesorem Fialou objevená unikátní kresba od generálovy dcery Anastázie, která zobrazuje olomouckého žalářníka jménem Colomba, vězni přezdívaného Cataquouis.
A v březnu 2015 se objevil v regionálním tisku navíc jeden ze zajímavých detailů počínání hlavního aktéra zadržení – koželužškého mistra Dechslera:
- Jak přišel generál Lafayett o hodinky, Bruntálský a krnovský deník, 03.03.2015 (č. 9), s. 3, elektronicky bruntalsky.denik.cz
Původní adresa příspěvku:
Uvěznění generála Lafayetta v Olomouci v letech 1794-1797
- primaplana.net/txt/clanky/olomouc-lafayette.html