Vojenské tradice v pojetí československých komunistů
Richard UHLÍŘ
Naposledy upraveno: 08.04.2010
Komunistické, tj. marxistické pojímání dějin jako neustálého „napnelizmu a cukatúry“ mezi výrobními silami a výrobními vztahy je ve starší generaci ještě v živé paměti, byť mladším populačním ročníkům již tyto svého času velmi frekventované fráze dnes již neříkají mnoho či dokonce nic. Počátkem devadesátých let minulého století bylo na toto téma napsáno mnoho prací, v průběhu doby se ale fosílie komunistického režimu stávaly stále nezajímavějšími, protože ztrácely mediální přitažlivost, takže dnes se zvolna odsouvají do ticha zapomenutí, aby je pouze občas vytáhli na denní světlo historikové, bádající v moderních dějinách.
Marxistického pojímání dějin přirozeně nemohla být ušetřena ani vojenská historiografie. Ani tomu nemohlo být jinak, protože měla ve své pracovní náplni vytvářet teoretickou základnu pro tvorbu podkladů politické propagandy a výchovy, zaměřené od vojenských škol všech stupňů a typů až po známé politické školení mužstva. A přirozeně též pro vytváření státem uznávaných (a nařízených) vojenských tradicí.
V československých tradicích v marxistickém provedení pak zcela přirozeně nenacházely místo ty, které byly spjaté s monarchií habsburské-lotrinské dynastie. Je to celkem logické - rakouská (rakousko-uherská) monarchie byla z marxistického úhlu pohledu pouze jedním z vykořisťovatelských státních útvarů a bylo celkem lhostejné, zda byla napasována do šablony feudální či kapitalistické společensko-ekonomické formace, jak otcové marxisté označovali jednotlivé historické etapy, pojmenované takto jejich „klasiky“. V čs. prostředí zde bylo ještě další specifikum, které umožňovalo černou nálepku, přidělenou dunajské monarchii, učinit ještě černější, a to akcentování národnostního útlaku, vyvíjeného z německé (případně maďarské) strany na stranu českou a slovenskou. Zde ovšem nebyli čs. marxisté vůbec originální a ani být nemohli. Stačilo jim vypůjčit si propagandistický slovník od první čs. republiky a pouze jej vhodně doplnit marxistickou frazeologií. V protirakouských a protihabsburských postojích byli totiž Masarykovi i Gottwaldovi propagandisté zcela identičtí.
Názornou ukázku postojů k vojenským tradicím nám poskytuje příručka pro brance, používaná i ve školách v rámci předvojenské výchovy v padesátých letech minulého století. Učebnice patrně anonymního kolektivu autorů nese název PŘÍRUČKA PŘEDVOJEMSKÉ VÝCHOVY PRO ŽÁKY A POVOLANCE. Byla vydána MNO a vytisknuta Naším vojskem n.p. v Praze v roce 1955 pod číslem 14670. Její obsah je následující:
Hlava 1 - Část I.
Úvod (str. 5)
BOJOVÉ TRADICE NAŠEHO LIDU (str. 6-41)
Část II.
O VÝZNAMU A BUDOVÁNÍ CIVILNÍ OBRANY(str. 42-64)
Část III.
BIOLOGICKÉ BOJOVÉ PROSTŘEDKY (str. 65-66)
Hlava 2 - STRUKTURA OTBROJENYCH SIL ČSR (str. 67-101)
Hlava 3 - VOJENSKÉ ŘÁDY (str. 102-138)
Hlava 4 - POŘADOVÁ PŘÍPRAVA (str. 139-156)
Hlava 5 - STŘELECKÁ PŘÍPRAVA (str. 157-274)
Hlava 6 - TAKTICKÁ PŘÍPRAVA (str. 275-288)
Hlava 7 - VOJENSKÁ TOPOGRAFIE (str. 289-318)
Hlava 8 - OCHRANA ZDRAVÍ (str. 319-327)
Hlava 9 - PROTICHEMICKÁ PŘÍPRAVA (str. 328-333)
OCHRANA PROTI ATOMOVÝM ZBRANÍM (str. 334-346)
Obsah (str. 347-351).
Pasáž o bojových tradicích zahrnuje tyto kapitoly:
Národně osvobozenecké bojové tradice našeho lidu z předhusitské doby
(str. 6). Obsah: Vítězné osvobozenecké bitvy Sámovy slovanské říše v VII. století proti Avarům, boje moravských knížat Rostislava a Svatopluka proti franckým, německým a maďarským feudálům, odpor Čechů za prvních Přemyslovců proti císařským feudálním vojskům.
Bitva u Chlumce
(str. 6-7). Obsah: Vítězství českých vojsk knížete Břetislava nad vojsky německého císaře Jindřicha II. roku 1040 u Brůdku na Šumavě a dále vítězství knížete Soběslava, končící zajetím Lothara a jeho družiny v bitvě u Chlumce v roce 1126.
Odražení Tatarů
(str. 7-8). Obsah: Pokus Tatarů o vpád do Čech a jejich odražení králem Václavem I. Poté jejich vpád na Moravu a porážka u Olomouce. V kapitole jsou rovněž zmíněny odpor Čechů proti braniborské nadvládě po smrti Přemysla Otakara II. (po roce 1278) a také bitva u Grunwaldu v roce 1410 jako symbol společného boje slovanských národů (Poláci, Bělorusové, Litevci, Češi proti německým rytířům), i když tato dvě poslední témata s tatarským vpádem nesouvisejí - naopak u Grunwaldu bojovala na straně Poláků proti Němcům i tatarská jízda (o čemž se cudně mlčí).
Bojové tradice našeho lidu v husitském revolučním hnutí
(str. 8-11). Obsah: V podstatě nekonkrétní výklad o útlaku venkovského lidu církví a feudály, kteří rozšiřovali své pozemkové vlastnictví a tím ožebračovali také nižší šlechtu, rytíře a zemany. Je tu zdůrazněn zejména útok církve na kapsy věřících nejen vysáváním robotami, ale i placením desátků a nucením kupovat odpustky, Proti tomu vystupovali četní kazatelé pocházející z řad lidu, z nichž nejvýznamnější byl Jan Hus. Ve svých kázáních se obracel k lidu a vyzýval jej, aby si se zbraní v ruce vybojoval nový, spravedlivější společenský řád (patrně reálný socialismus!). Jeho mučednická smrt na hranici, kam byl odsouzen českou i světovou reakcí, rozpoutala hněv lidu nad smrtí svého miláčka.
Bitva na Vítkově
(str. 11-13). Obsah: Není zde podrobnější líčení vojenských operací, pouze všeobecné konstatování o tom, že uherský král Zikmund sebral vojsko 100.000 mužů z různých národu Evropy a jeho mocným pomocníkem byl papež, který povzbuzoval křesťany a sliboval odpuštění hříchů za pokoření a vyhlazení „kacířského“ národa. Jejich vojsko oblehlo Prahu, ale té přispěchali na pomoc houfy městského i selského lidu ze Žatce, Loun, Slaného, Hradecka i Tábora. Když křižáci zaútočili na Žižkovo opevněné postavení na Vítkově, Žižka jejich útok odrazil a v kritické chvíli přišla pomoc z Prahy, která porážku křižáků dovršila. Meritum článku je obsaženo v tvrzení, že tato bitva byla názornou ukázkou, co zmůže revoluční lidová armáda proti sebepočetnějšímu nepříteli.
Osvobození Žatce
(str. 13). Obsah: Reakce se nevzdala, ale pokusila se ještě za Žižkova života několikrát o zničení husitského revolučního hnutí. V létě roku 1421 vtrhly do Čech od Chebu houfy křižáků, které zamířily podél Ohře k Chomutovu a přitrhly k Žatci. Pražské vojsko, vedené knězem Janem Želivským, stěží odolávalo v obranném boji jejich přesile. Boj rozhodly táborské posily, aniž přímo zasáhly do boje. Po zprávě, že se blíží Táboři v čele s Žižkou, se křižáků zmocnila panika a dali se na útěk. Jejich porážka byla dovršena, když obležení v Žatci podnikli prudký protiútok (pozn. aut.: Češi zvítězili, aniž bojovali!).
Bitva u Kutné Hory a Německého Brodu
(str. 13-14). Obsah: Na podzim 1421 sbíral Zikmund po vypuzení z českých měst novou armádu v Uhrách a na Moravě, načež táhl do Čech. Tehdy se ukázala nestálost a pravá tvář husitského panstva, které když se za pomoci lidu zmocnilo církevního majetku, odpadlo od revoluce a přešlo na Zikmundovu stranu. Vojsko Pražanů, ustupující před přesilou, propadlo panice; páni a šlechtici Praze nepomohli, poslali raději své oddíly do Zikmundova vojska (opět tedy ta zrádná buržoasie, které rychle propadá panice a dezertuje k nepříteli!). Avšak Žižka shromáždil ze všech koutů Čech lidovou armádu a vyrazil ke Kutné hoře proti Zikmundovi. Nepomohlo ani, že bohatí kutnohorští konšelé se z třídních zájmů spojili se Zikmundem a otevřeli brány jeho vojsku. Žižkovo vojsko bylo sice donuceno ustoupit, ale ustoupilo v pořádku, přibralo posily a v lednu 1422 znovu zaútočilo na Kutnou Horu, dobylo jí a hnalo Zikmundovo vojsko z Čech. Vítězné tažení bylo završeno neméně vítěznou bitvou 9. ledna 1422 u Německého (nyní Havlíčkova) Brodu. Meritum článku spočívá v tvrzení, že tento příklad ukazuje, jak se Žižka přiblížil modernímu pojetí boje pěchoty. Jeho vojska prokázala značnou pohyblivost a manévrovací schopnost vést dlouhotrvající boj za obtížných terénních a povětrnostních podmínek.
Bitva u Malešova
(str. 14-15). Obsah: V červnu 1424 bylo husitské vojsko obleženo od Pražanů a Panské jednoty u Kostelce nad Labem. Měšťáci a bohatý patriciát úplně zradili revoluci a spojili se se šlechtici sdruženými v Panské jednotě proti lidu, bojujícímu za svobodu a odstranění vykořisťování. Žižka se svým lidem byl ve velkém nebezpečí, ale podařilo se mu vyvést husitské vojsko z obklíčení a přepravit se s ním u Poděbrad přes Labe. Odtud se rychlým pochodem obrátil k jihu a jsa pronásledován Pražany, zaujal výhodné postavení na vrchu u Malešova. Na temeni kopce utvořil vozovou hradbu, sešikoval pěší i jízdní houfy, mezi nimiž skrytě postavil několik zásobovacích vozů, naložených kamením. Když Pražané zaútočili, pustil na ně kamením naložené vozy, které rozrazily jejich šiky. Toho využila husitská jízda a vyrazila za současné palby dělostřelectva na rozrušené řady nepřátel a obrátila je na zmatený útěk. Na bojišti zůstalo na 1.400 mrtvých a hodně válečné kořisti. Po vítězné bitvě přitrhl Žižka k pražským hradbám. Pražané kapitulovali, byli nuceni opustit spojenectví s pány a přidat se k Žižkovu bratrstvu. Cílem nové společné výpravy měla být Morava. Na cestě však Žižka zemřel 11. října 1424 u Přibyslavi. Meritum kapitoly je obsaženo v tvrzení, že Žižkova vítězství byla vybojována revolucionáři, kteří si byli vědomi vysokých cílů svého boje. Byl to právě utiskovaný a vykořisťovaný lid, který zachvácen vlnou revolučního nadšení si postavil do čela chudého zemana Žižku, který své geniální schopnosti dal do služeb revolučních pokrokových sil.
Prokop Holý
(str. 16). Obsah: Kapitola obsahuje tvrzení, že vedle Žižky vynesla mohutná revoluční vlna řadu velmi schopných vojevůdců, z nichž nejvýznamnějším byl Prokop Holý zvaný Veliký. Křižáci utrpěli další veliké porážky v bitvách u Ústí (1426) a Tachova (1427). Avšak mezinárodní reakce (!!) se po těchto porážkách nevzdala nadějí, že se jí podaří husity zdolat. A tak v roce 1431 se pokusila znovu o porážku husitů, aby mohly opět plynout příjmy do kněžských pokladnic, které obohacovaly Řím před vypuknutím husitského hnutí. Úsilí porazit husity bylo posilováno také tím, že husitské myšlenky se nebezpečně šířily do okolních zemí a byly tamní chudinou s nadšením přijímány. Proto církev vysílá do Německa jednoho ze svých nejschopnějších diplomatů, kardinála Juliana Cesariniho, aby v Německu získal císaře, šlechtu a města ke křížovému tažení do Čech.
Bitva u Domažlic
(str. 16-17). Obsah: Začátkem srpna 1431 překročilo křižácké vojsko v počtu 130.000 mužů hranice. Křižáci všude pálili vsi a městečka, vraždili obyvatelstvo, páchali zvěrstva na ženách a dětech. Zprávy o ukrutnostech, kterých se vetřelci dopouštěli, vyvolaly pobouření v celé zemi a změnily válku proti křižákům ve všelidový boj proti násilníkům. Husitská vojska v počtu 40.000 mužů a žen s bojovými vozy a silným dělostřelectvem se shromáždila u Berouna a odtud nastoupila 14. srpna 1431 rychlý pochod k Domažlicím do Chotěšova. Vzdálenost asi 85 km překonali husité rychlým pochodem ve dvou dnech. Ve stati je zdůrazněno, že křižáci potřebovali celé tři dny, aby urazili 55 km. 14. srpna 1431 přitáhli husité přímo k Domažlicím. Křižáci je zde očekávali v plné bojové pohotovosti, byli však překvapeni rychlosti, kterou husité dorazili na bojiště. Zavládl mezi nimi zmatek a panika a část jejich vojska se dala na ústup bez boje. Jenom část se postavila husitům na odpor, ale český předvoj je obrátil na útěk. Tak se celé křižácké vojsko dalo na ústup, při kterém ztratilo všechny zásoby, naloupenou kořist i výzbroj. Sám kardinál Cesarini ztratil na útěku klobouk a za hranice utekl v přestrojení. Porážka křižáků u Domažlic přesvědčila církevní reakci, že násilím nelze husity přemoci. Proto mezinárodní reakce (!) se snažila zlomit husity zevnitř. A našli se zrádci mezi měšťany, kteří chtěli pokojně rozmnožovat své zisky, nabyté v revoluci a mezi šlechtou, která v revoluci zabrala církvi pozemky a tito zrádci nastoupili společně cestu zrady, jež vyvrcholila u Lipan, kde po zradě v husitském vojsku zvítězila panská jednota a revoluční hnutí bylo potlačeno. Je zde jasně vidět tendenční výklad v duchu komunistické doktríny - zahraniční reakce ve spojení s domácími zrádci - šlechtou a měšťanstvem a kladný a zrazený lid. Sama lipanská bitva tu již dále rozvedena není.
Příčiny vítězství husitů
(str. 17-18) Obsah: Meritum stati spočívá v tvrzení, že hlavním faktorem husitských vítězství byla vysoká morálka husitských bojovníků v protikladu s feudálními žoldáky a uvědomělá kázeň kodifikovaná Žižkovým „Polním řádem“ (1423). Je zde kladen také důraz na bdělost a ostražitost a přísná ustanovení pro vnitřní pořádek a mravnost ve vojsku.
Taktika a výzbroj husitů
(str. 18-22). Obsah: Vcelku známá fakta o strategii (pokud se o nějaké strategii dá vůbec mluvit) a taktice a rozdíl mezi způsobem boje husitů a jejich protivníků. Zdůrazňuje se zejména úloha schopných velitelů, pocházejících z řad samotné chudiny; vedle nich jsou zmíněni i velitelé pocházející z nižší šlechty a zemanů, avšak tito mohli dosáhnout bojového mistrovství jen ve službě lidu - to znamená hlavně „dělnické kádry“ a ti ostatní, jenom když slouží pracujícímu lidu. Stať je zakončena konstatováním, že husitské revoluční hnutí bylo sice poraženo, nikoli však křižáky, ale zradou českých pánů. Dále je tu uveden citát jistého s. Gottwalda: „Husitské hnutí ukázalo, že lid se dovede bít jako lev, má-li volné ruce a ví-li zač se bije. Tento lid ukázal, že dovede drtit reakci, že dovede až do sebeobětování bojovat proti vykořisťovatelům za spravedlivé uspořádání svého života. Husitské revoluční hnutí bylo poraženo, ale myšlenky odboje proti vykořisťovatelům, boje proti pánům za spravedlivý řád zapustily hluboké kořeny. Tyto myšlenky zapalovaly náš lid a pomáhaly mu po celá staletí v boji proti utiskovatelům!“ (konec citátu) - tedy komunistická ideologie v plné nahotě své osobnosti - ohne ministerielle Bekleidung (bez ministeriálního přiodění), jak by řekl veliký Bismarck.
Selské bouře - Chodové
(str. 22-23). Obsah: Postavení pracujícího lidu a zvláště venkovského nevolného lidu se po porážce husitského revolučního hnutí značně zhoršilo. Po nástupu Habsburků na český trůn byla prováděna politika potlačování českého národního života a porážka na Bílé hoře měla za následek úplnou nadvládu Němců v českých zemích. Třicetiletá válka těžce zasáhla i české země a znamenala nesmírné zbídačení lidu a posílení moci cizácké šlechty, která nutila lid ke stále těžšímu robotování. Nastalo období nazvané naším spisovatelem A. Jiráskem dobou „Temna“. Vlastní problematice chodské rebelie je věnován jeden odstavec, v jeho závěru je však hned zdůrazněno, že: „Tradic bdělých strážců západních hranic a bojovníků za svržení nevolnického jha využívají dnes jednotky Pohraniční stráže k výchově svých příslušníků v bdělé a neohrožené obránce západních hranic naší lidově demokratické vlasti“.
Jeden krátký odstavec je věnován selské rebelii roku 1775, resp. nepokojům které vypukly na Trutnovsku, Broumovsku a Teplicku. Zcela přehnaně se tu tvrdí, že se povstání zúčastnily "desetitisíce ozbrojených sedláků a k jeho potlačení muselo být nasazeno pravidelné vojsko v síle 45.000 mužů". Ve skutečnosti se jednalo o houfy v síle pouhých několika set sedláků a chátry - např. houf poražený a rozprášený u Chlumce čítal asi 300-400 vzbouřenců a rozehnala ho jediný prapor pěšího pluku WALLIS, nasazený proti vzbouřencům, nikoliv 45.000 vojáků uváděných v textu - tolik vojáků nebylo tehdy ani v celých Čechách a na Moravě dohromady, i kdyby na potlačení vzpoury byly staženy a nasazeny nejen všechny regimenty polního vojska, ale i všechny pevnostní posádky, které byly tehdy v obou zemích dislokovány.
Jednou větou je tu zmíněno „moravské spiknutí“ z let 1796-1797 v okresech novoměstském, žďárském a litomyšlském. Uvádí se zde, že poddaní se tajně cvičili ve zbrani a byli vojensky organizováni. Není však vůbec uvedeno, o co se jednalo a že účastníci byli hlavně rolníci evangelické konfese, tzv. „helveti“. Rovněž není uvedeno, že toto povstání vypuklo pod vlivem zpráv o vítězném postupu a brzkém příchodu revolučních vojsk francouzské republiky.
Jedním krátkým odstavcem je zde zmíněno povstání na Moravě v roce 1821, které vypuklo na Znojemsku a rozšířilo se na Brněnsko a Jihlavsko, trvalo 4 měsíce a bylo potlačeno nasazením pravidelného vojska. Jednalo se o protirobotní vzpouru na 36 panstvích jihozápadní Moravy. Poddaní odepřeli vykonávat roboty z obav před zavedením berního provizoria (z 8.2.1819), velké nepokoje byly ve Znojmě a Třebíči. Povstání bylo potlačeno armádou v dubnu 1821.
Revoluční rok 1848
(str. 23). Obsah: Stať začíná obtížným postavením dělnické třídy počátkem 40. let XIX. století, zvyšováním nezaměstnanosti, snižováním mezd a zdražováním potravin. Jsou uváděny dělnické nepokoje roku 1844 (Praha, Liberec, Česká Lípa) a jejich neorganizovaný a živelný ráz. Revoluce roku 1848 je popisována jako záležitost dělnické třídy, studentů, drobné buržoazie a skupin ozbrojeného venkovského lidu. Příčinou porážky revolučního lidu bylo, že se proti bojovníkům z barikád postavila zrádná buržoazie. Naproti tomu jsou barikádníci líčeni jako pokračovatelé husitských předků a selských rebelů (naprosto je pominuta skutečnost, že v obou uvedených případech šlo o zcela odlišné věci). Meritem článku je teze: „Jenom revolučním bojem lidu je možno vydobýt národní a sociální svobodu.“
Revoluční tradice naší lidové armády z bojů proti Rakousku-Uhersku a imperialistické světové války
(str. 24-27). Obsah: Všeobecně známé fráze o nespravedlivé imperialistické válce, kterou vedli imperialisté celého světa mezi sebou o znovurozdělení světa, vyřazení konkurence a ovládnutí jejich území a kolonií. Nejsilněji se projevil odpor proti válce v Rusku, kde bylo revoluční hnutí vedeno bolševickou stranou v čele s Leninem a Stalinem. V říjnu 1917 svrhl ruský lid kapitalistickou vládu, provedl socialistickou revoluci a ukončil válku. Pod vlivem VŘSR rostlo revoluční hnutí lidových mas i v jiných válčících státech, zejména v Německu a Rakousko-Uhersku. O rok později došlo k revoluci i v těchto zemích. Ale revoluce zde byla oslabena vinou sociální demokracie, která byla reformistickou, nikoliv revoluční stranou. Slovenská i česká buržoazie si nikdy nepřála rozbití Rakousko-Uherska. Podporovala Rakousko-Uhersko, na jehož vítězství měla zájem. Buržoazie se však chtěla zajistit i pro případ porážky Rakousko-Uherska. Proto vyslala na západ T.G.M. a jeho spolupracovníky. Buržoazie se bála jakéhokoliv vystoupení revolučního lidu, které by mohlo ohrozit její panství. Proto Masarykova klika doma žádný odboj neorganizovala a omezila se pouze na dodávání zpravodajských zpráv o rakouské armádě a poměrech. Potom v zahraničí v imperialistických armádách ve Francii, Itálii a carském Rusku organizovala vojenské jednotky (pozdější legie) z Čechů a Slováků, žijících v cizině a zejména ze zajatců a přeběhlíků, kterým namlouvala, že bojem proti Rakousko-Uhersku bojují za svobodu českého a slovenského národa. Ve skutečnosti měly legie zaplnit mezery, které vznikaly v imperialistických armádách v důsledku stále se prodlužující války. Západní imperialisté - Anglie, Francie, Itálie a zejména USA nijak nechtěli rozbít Rakousko-Uhersko a do poslední chvíle si nepřáli vytvoření samostatného Československa. A tak první a jedinou vládou, která za světové války žádala pro porobené národy, tj. i pro Čechy a Slováky, národní a státní svobodu, byla revoluční vláda sovětská, která se s „Dekretem o míru“ obrátila k vládám válčících států. Pod vlivem VŘSR narůstá, i v našich zemích revoluční vlna, která vrcholí generální stávkou 14. října 1918, kdy byla pracujícím lidem proti vůli buržoazie a bez pomoci Masaryka, Beneše a Štefánika vyhlášena samostatná Československá socialistická republika. Proti revoluci se postavila buržoazie celého světa. Snažila se revoluci zardousit a zorganizovala proti ní válečné tažení. Tažení proti mladé sovětské republice se zúčastnila i česká a slovenská buržoazie, která dala do služeb imperialistů československé legie, vytvořené ze zajatců v Rusku. Podle plánu západních imperialistů měly čs. legie zůstat v Rusku a tam jako početná, dobře organizovaná a ozbrojená jednotka sehrát významnou roli v protisovětském spiknutí. Legie vpadly sovětům do zad již v únoru 1918 v boji u Kyjeva a Bachmače na Ukrajině, kterou chtěli obsadit Němci. Rudá armáda se snažila nástup Němců zastavit, ale čs. legie přispěchaly Němcům na pomoc a vpadly Rudé armádě do zad. Legie uzavřely s Němci příměří a odchodem z fronty jim uvolnily cestu k obklíčeni a zničení rudých jednotek. Později byly z rozkazu západních imperialistů a Masarykova vedení tzv. „odboje“ přímo nasazeny do boje proti revoluci. Proti malým silám sovětské vlády získaly z počátku určité úspěchy na Sibiři, obnovovaly moc statkářů a buržoazie. Ale revoluci se jim zardousit nepodařilo. Ruský lid si nepřál obnovu kapitalismu a úporně bojoval za svou vládu.
Československé jednotky Rudé armády
(str. 27-28). Obsah: Proti hanebné úloze legií v kontrarevolučním protisovětském vystoupení, které organizovala česká a slovenská buržoazie, vystoupili nejlepší příslušníci našich národů, kteří se postavili na stranu revoluce. Velmi mnoho českých a slovenských vojáků, zajatých v Rusku, od počátku sovětské revoluce poznalo, že ona to je, která může přinést našemu lidu skutečnou národní a sociální svobodu a přidalo se na její stranu. Nejuvědomělejší z nich založili „Československé jednotky Rudé armády“. K Rudé armádě přešlo i mnoho legionářů. V dalším textu jsou zmínky o čs. rudoarmějcích, kteří bojovali pod velením ss. Stalina, Buďonného, Čapajeva, Kikvidzeho. Z Čechoslováků jsou výslovně uváděni ss. Jaroslav Hašek a Čeněk Hruška (posledně uvedený byl později generál-poručík a náměstek ministra národní obrany soudruha arm. gen. JUDr. Alexeje Čepičky). Počet Čechů a Slováků v řadách Rudé armády je udáván číslici „přes 10.000 Čechů a Slováků“. Je zde rovněž připomínána historická rudá zástava čs. rudoarmějců, nesoucí nápis: „DA ZDRAVSTVUJET ČECHO-SLOVACKAJA SOCIALISTIČESKAJA RESPUBLIKA!“. Ne všichni čs. rudoarmějci však byli oslavně memorováni v komunistických propagačních materiálech; byli i takoví, o kterých panovalo po květnu 1945 a tím více po únoru 1948 nejhlubší "perpetum silencium". Na příklad dr. Adolf HRUBÝ, dosazený v roce 1941 zastupujícím říšským protektorem SS-Obergruppenführerem a generálem policie Reinhardem HEYDRICHEM do funkce ministra zemědělství a lesnictví vlády Protektorátu Čechy a Morava. Po válce byl pak označen za „kolaboranta číslo 2“ a jako takový byl i souzen a odsouzen. Jeho rudoarmějská minulost mu nebyla nic platná, naopak mu u Beneše a jeho sovětských protektorů ještě přitížila. Pro zajímavost – „kolaborantem číslo 1“ byl označen bývalý ruský legionář Emanuel MORAVEC, který však soudu unikl v poslední chvíli sebevraždou. Tak se sešli bývalý československý rudoarmějec a bývalý československý ruský legionář pod praporem III. Říše a v jejích službách tak říkajíc „na jedné straně barikády“. Podivné bývají někdy životní osudy lidí i osudy národů.
Za Československou socialistickou republiku
(str. 29). Obsah: Kapitola se týká vpádu maďarských bolševiků na Slovensko a krátké historie tzv. „Slovenské republiky rad“ - zvané také „Slovenská sovětská republika“, trvající pouhé tři týdny a slovenských jednotek Rudé armády (tj. nikoliv Slovenské Rudé armády, ale slovenských jednotek Maďarské Rudé Armády). Zároveň je memorován hrdinský boj Maďarské Rudé armády a slovenských jednotek Rudé armády proti československé buržoazní armádě, podporované ozbrojenými tlupami reakčních Sokolů a sociálně-demokratické DTJ. V závěru je zdůrazněn význam vojenských tradic čs. rudoarmějců v Rusku a ve slovenských jednotkách Maďarské Rudé armády a jejich přínos pro revoluční tradice čs. lidové armády.
U Madridu bráníme Prahu
(str. 30-33) Obsah: V roce 1931 svrhlo vystoupení španělského lidu reakční monarchii a nastolilo republiku. K moci se však dostala buržoazie, která se snažila připravit lid o plody jeho vítězství a ujařmit pracující. Španělský lid, vedený pokrokovými silami, však vytvořil Lidovou frontu, která v únoru 1936 porazila ve volbách reakci a vytvořila vládu Lidové fronty. To bylo vážným nebezpečím pro kapitalisty. Proto němečtí a italští fašisté za podpory amerických, anglických a francouzských kapitalistů zosnovali ve Španělsku fašistické vojenské povstání proti řádně zvolené republikánské vládě. Na pomoc Francovým fašistům přišli kapitalisté všech zemí; němečtí a italští ozbrojenou intervencí. Nejprve dodávkami zbraní, později nasazením řadových armád na frontě. Američtí, angličtí a francouzští kapitalisté politikou tzv. „neintervence“ sevřeli Španělskou republiku kruhem blokády a nedovolovali její vládě nakoupit potřebné zbraně, dokonce ani dovézt zbraně z Francie, které již předem měla zaplacené a smluvně zajištěné. Stejnou politiku prováděla i československá vláda. Pracující lid celého světa si uvědomoval, že nejde jen o Španělsko, ale o počátek nástupu fašismu v celé Evropě. Jedině komunistická strana pochopila nebezpečí, které našemu lidu hrozilo z fašistického útoku na Pyrenejském poloostrově. Proto ihned zahájila boj za pomoc demokratickému Španělsku.
V tomto duchu dobře známých komunistických floskulí je pak napsán celý článek k uvedenému tématu, které vrcholí tvrzením že: „Ve Španělsku jsou stále odváděni revoluční dělníci na popravy, v Americe hoří na kopcích ohnivé kříže Ku-Klux-Klanu, v západním Německu titíž generálové, kteří osnovali fašistický puč ve Španělsku, organisují novou nacistickou armádu.“ Je vidět, že komunisté míchají dohromady jablka, hrušky, švestky atd.
Bojové tradice lidu a armády za druhé světové války
(str. 33-41). Obsah: Jde o nejdelší stať ze všech uvedených, čítající devět stránek. Článek začíná známými komunistickými tezemi o Mnichovu 1938, volně navazuje na činnost partyzánských brigád na Slovensku před SNP (čímž přeskakuje období 1939-1943), pokračuje SNP vedeným KSS, přičemž samozřejmě hlavní roli hrají partyzáni a blíže nespecifikovaný „slovenský pracující lid“. Úloha slovenského vojska je tu zcela marginalizována na konstatování, že: „V srpnu 1944 začali vojáci slovenské armády masově přecházet k partyzánům. Zrádce slovenského lidu Tiso požádal fašisty o vojenskou pomoc. Lid odpověděl 29. srpna 1944 všenárodním povstáním.“ Jinak obvyklé floskule jako: „lid bojoval, buržoazie zrazovala“. Po porážce povstání buržoazní velení armády vydalo rozkaz k rozpuštění armády a odmítlo vést boj partyzánským způsobem. KSS naopak vyzvala partyzány a vojáky, aby odešli do hor a pokračovali v boji až do úplného osvobození. Další část článku se zabývá čs. vojenskými jednotkami v SSSR. O čs. ozbrojených jednotkách na Západě není v celém článku nikde ani zmínky. O nějakém vládním vojsku v Itálii už pochopitelné vůbec ne. Jen jedna malá zmínka v závěru článku, kde se konstatuje že: „Ztroskotaly pokusy buržoasie, která na Západě budovala vojenské jednotky proto, aby za jejich pomoci znovu uchopila moc na osvobozeném území Československa a připravila lid o všechny vymoženosti, které si v průběhu národně osvobozeneckého boje vydobyl.“ To je ale opravdu jediná zmínka, že na západě něco podobného existovalo. Článek vrcholí tvrzením že: „Po vítězství pracujícího lidu ve slavném únoru 1948 bylo započato s výstavbou skutečně lidové armády, z lidu tvořené a jemu oddaně sloužící. Byl očištěn velitelský sbor, vychovány nové kádry. Změnilo se třídní složení velitelského sboru, v němž drtivou většinu mají dělníci a pracující rolníci. Armáda je vychovávána podle sovětských zkušeností, vybavena nejmodernějšími zbraněmi a technikou. Je těsně spjata s pracujícími měst i venkova a oddaně hájí jejich zájmy při ostraze státních hranic a vzdušného prostoru a pomáhá našemu lidu při jeho budovatelské práci na závodech i na polích...“ atd.
Na uvedeném materiálu je názorně vidět, že armádní tradice z období podunajské monarchie nenacházely v podání historického materialismu ani ten minimální prostor. Toto neblahé čtyřicetileté damnatio memoriae, navazující na neméně intenzivní prvorepublikové mlčení, nese své neblahé ovoce dodnes. Nejenže tak bylo uměle vyrváno 400 let trvající historické období se vší svojí vojenskou tradicí, ale na minimum upadly i znalosti rakouských a rakousko-uherských vojenských reálií, s čímž se potýká řada historiků (včetně vojenských) dodnes.
Původní adresa příspěvku:
- primaplana.net/txt/varia/vojenske-tradice-pojeti-cs-komunistu-uhlir.html