Všechna sláva polní tráva aneb kdo je uložen v kostele sv. Václava ve Svojšicích

16.11.2020 16:46

Tomáš Keřka

Naposledy upraveno: 16.11.2020

 

Toto autorské dílo je chráněno dle autorského zákona č. 121/2000 Sb. V případě zájmu o jeho rozšiřování kontaktujte autora na e-mailu cernyhugo@seznam.cz.

 

Je časné ráno 21. června léta páně 1757 a do přítmí venkovského kostelíka zvolna proniká světlo. Nesmělými, jakoby kradmými paprsky pomalu prozařuje temnotu, ta se před ním neochotně stahuje a dovoluje předmětům získat znovu jejich tvar. Před oltářem ležící muž ve vojenském zlatem vyšívaném kabátu se nehýbá. Světelné paprsky dosahují k tváři a odhalují její bledost. Muž je mrtvý, stejně jako tisíce jeho spolubojovníků a pruských nepřátel, kteří se spolu utkali před třemi dny nedaleko odtud na křečhořských pláních. Od ostatních mrtvých se liší pouze tím, že v císařsko-královském vojsku z nich dosáhl nejvyšší hodnosti, a tím za svou oběť získal privilegium spát věčným spánkem v samostatném hrobě, místo toho, aby se tísnil s většinou ostatních nešťastníků v některé z nespočetných šachet kopaných okolo Chocenic, Křečhoře a Bříství. Oním mrtvým, jehož pohřbu pod podlahu kostela sv. Václava se zanedlouho zúčastní celá habsburská generalita v čele s Jeho Milostí polním maršálem hrabětem z Daunů, je polní podmaršálek Adolf svobodný pán von Lützow und Goldenbach (*1703 ⚔ v bitvě u Kolína 18.6.1757).

Kostel sv. Václava ve Svojšicích.

 

O 260 let později již nic nepřipomíná místo posledního odpočinku tohoto vojáka. Současný návštěvník se již nedozví, že kdesi v interiéru kostela sv. Václava spí svůj věčný sen cizinec, který v řadách habsburské armády splatil daň nejvyšší v bitvě, která zabránila rozparcelování zemí Koruny české mezi nenasytné sousedy české a uherské královny Marie Theresie. Symbolicky se tím zařadil zpět mezi ostatní bezejmenné padlé obou stran kolínské bitvy, kteří jsou pochováni nejenom přímo na bitevním poli, ale i v okolních vesnicích regionu, kde byly zřízeny lazarety. K připomenutí památky tohoto vojáka, za všechny ostatní padlé kolínské bitvy, by měl sloužit tento článek.

Gustav Adolf svobodný pán von Lützow und Goldenbach (Gustav Adolf Freiherr von Lützow und Goldenbach) se narodil roku 1703 ve vévodství Meklenburk (německy Mecklenburg), území ležícím na severu Německa, které bylo roku 1701 rozděleno mezi dvě rodové linie vládnoucího vévodského rodu na Meklenbursko-Zvěřínsko (Mecklenburg-Schwerin) a Meklenbursko-Střelicko (Mecklenburg-Strelitz). Jeho rodiči byli Konrád svobodný pán von Lutzow dědičný pán lenních statků Goldenbow, Marsow, Damaretz a Bantzien ve vévodství meklenburském a paní Anna Magdalena svobodná paní von Lützow rozená svobodná paní Schenck von Wintterstadt narozená v Hanoversku.

Do armády habsburské monarchie vstupuje mladý šlechtic v roce 1724, aby postupně stoupal po hodnostním žebříčku vzhůru.

Na tomto místě by snad čtenář ocenil krátký exkurs do generálských hodností habsburské armády poloviny 18. století, aby měl představu, jaká další kariéra vojáka se otvírala před Adolfem von Lützow.

V období Sedmileté války byly užívány následující stupně generálských hodností (řazeno od nejvyšší do nejnižší), za názvem hodnosti uvedena zkratka této hodnosti:

  • General-Lieutenant (Gen-Lieut) jedinečná hodnost, udělená pouze princi Alexandru Lotrinskému, bratru Františka Štěpána a švagru Marie Theresie
  • Feldmarschall (FM) standartní nejvyšší hodnost
  • Feldzeugmeister (FZM) obvykle pověřen velením jednoho z křídel nebo linie
  • General der Cavallerie (GdC) obvykle pověřen obdobným velením jako FZM
  • Feldmarschall Lieutenant (FML) velitel divize, kterému obvykle podléhají dvě brigády
  • General Feldwachtmeister (GFWM) velitel brigády, kterému obvykle podléhají dva pluky

Portrét Adolfa von Lützow se zatím nepodařilo dohledat, proto jej zastupuje anonymní postava v uniformě polního podmaršálka jezdectva (FML – Feldmarschalleutnant der Kavallerie).


K výše uvedenému dělení na divize a brigády je nutné uvést, že se nejedná o dobové dělení. V popisované době byl stále základní organizační jednotkou pluk, skládající se z praporů a dále z jednotlivých setnin neboli kompanií. Dělení na divize a brigády bylo zavedeno jako pomocné pro označení síly uskupení, které měl daný velitel v příslušné bitvě pod svým velením. České ekvivalenty těchto hodností se v popisované době v soudobém vojenském názvosloví neužívaly a z tohoto důvodu je zde neuvádím.

Období po ukončení Druhé slezské války bylo zaslouženým oddechovým časem pro vojáky, avšak o to větší aktivitu vyvíjeli politici. Mír z roku 1748 byl uzavřen v patové situaci, spíše pro vyčerpání zúčastněných zemí, a tak bylo všem jasné, že další konfrontace na sebe nenechá dlouho čekat. Kromě provádění vnitřních reforem (jako v případě habsburské říše) se státy věnovaly, namísto posilování starých, domlouvání nových spojeneckých smluv. Nebylo se čemu divit, neboť například pruský král získal pověst tvrdého pragmatika, který, nehledě na zájmy dosavadních spojenců Francie a Bavorska, z války vystupoval a znovu do ní vstupoval jen na základě vlastního prospěchu. Na druhé straně ani Velká Británie nezískala pověst země, která je pro splnění spojeneckého závazku ochotna vyvíjet větší úsilí. Pod vlivem Václava Antonína, hraběte z Kounic a říšského knížete z Rietberka se donedávna nemyslitelné stalo skutkem a došlo k opatrnému sblížení Habsburků a francouzských Bourbonů. Tomuto muži bylo zcela zřejmé, že při další konfrontaci mezi Francií a Velkou Británií (v minulých letech sobeckého spojence Habsburků) nebude moci stát podunajská monarchie stranou, nicméně bude bojovat hlavně za anglické zájmy, aniž by se jí dostalo adekvátní protihodnoty. Velká Británie na kontinentě stála hlavně o ochranu Hannoverska, rodových držav svých králů, což vzhledem k sousedství braniborsko-pruského státu nebylo jednoduchou záležitostí. Na druhou stranu nebyla Velká Británie ochotna podpořit habsburské požadavky na navrácení Slezska, ani dalších území ztracených za válek o dědictví rakouské. Současně Velká Británie nechtěla zrušit blokádu ústí Šeldy, která, kromě Francouzům, též velice škodila obchodu v Rakouském Nizozemí. A do této diplomatické bitvy začalo vstupovat Rusko a jeho mocenské zájmy. Poté co car Petr I. otevřel své zemi okna do Evropy, jak rádi zdůrazňují ruští historici, rozhodla se jeho dcera Alžběta Petrovna, že nestačí pouze nahlížet oknem a je nutno vstoupit dveřmi. Vzhledem k jízlivým poznámkám pruského krále k jejímu způsobu života bylo zřejmé, na které straně budou stát při jednáních carevniny sympatie a že rozhodně nepůjde o vstup s opatrným klepáním.

Po sérii pomalých a hlavně opatrných jednání, která byla v počátcích vedena i prostřednictvím metresy francouzského krále markýzy de Pompadour, došlo k nemyslitelnému a proti Prusku stála náhle aliance Rakouska, Francie, Ruska a Švédska. I proto si tato situace vysloužila označení jako Diplomatická revoluce či Změna aliancí. Pruský král, který situaci pozorně sledoval a vyhodnocoval, zpočátku toto nové spojenectví dehonestoval jako Alianci tří spodniček. Záhy však pochopil, že prostřednictvím těchto cílevědomých, schopných a nezapomínajících žen by mohl přijít nejenom o získané Slezsko, ale i o oblasti Východního Pruska, a tak aplikace poučky „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“ vedla v lednu 1756 k uzavření westminsterské konvence s Velkou Británií. Jeviště bylo připraveno a drama mohlo začít. Mezi politiky je oblíbený Clausewitzův výrok, že „válka je pouhé pokračování politiky jinými prostředky“, ovšem je otázkou, co si o tomto rčení myslí vojáci, kteří většinou nevedou dialog u karetních stolků.

Dne 18.5.1756 vstupují Anglie s Francií do válečného stavu a tím je aktivováno plnění uzavřených dohod. Pruský král nehodlá čekat až jeho protivníci shromáždí síly a jeho armáda 29.8.1756 vtrhne do Saska, aby preventivním úderem vyřadil saskou armádu, která by přes proklamovanou neutralitu mohla posílit Rakušany. Začíná další kolo válek, které jsou v českých zemích občas nazvány Třetí slezskou válkou, avšak mnohem známějším názvem je označení dle délky trvání, Sedmiletá válka. Díky zapojení Francie a Anglie se konflikt rozšíří i mimo Evropu do kolonií, a tak lze tuto válku označit bez nadsázky jako světovou. V září 1756 jsou již pruská vojska na pochodu do Čech. V bitvě u Lovosic 1.10.1756 pruské vojsko s vypětím všech sil opanuje bojiště, nicméně reformy habsburské armády již přinesly první výsledky, což Friedrich II. neopomene glosovat slovy: „To již nejsou ti staří Rakušané!

Válečný konflikt samozřejmě zasáhl i do života generála polního strážmistra Adolfa von Lützow. Za své dosavadní úspěchy byl 28.1.1757 povýšen do druhého stupně generálských hodností a jmenován polním podmaršálkem (Feldmarschalleutnant). Tímto jmenováním se stal z brigádního velitele velitelem divize. V běžné sestavě sestávala brigáda ze dvou pluků a divize ze dvou brigád. Toto základní ideální členění bylo samozřejmě odvislé od stavů jednotek během tažení. V reálu mohl jednu brigádu tvořit pouze jediný pluk, ovšem na plných stavech a druhá brigáda mohla být tvořena dvěma pluky se sníženými stavy. Co se týká označení brigáda a divize platí výše uvedené vysvětlení.

Bohužel se autoru této práce nepodařilo dohledat nic dalšího k účasti polního podmaršálka Adolfa von Lützow ve výše popsané úvodní fázi Sedmileté války. Není uveden mezi veliteli brigád ani divizí v sestavách bitvy u Lovosic (1.10.1756) a s velkou pravděpodobností se též neúčastní ani bitvy u Prahy (6.5.1757), kterou hlavní habsburská armáda pod velením královnina švagra, prince Karla Lotrinského, opět prohrála a zůstala uzavřena v obležené Praze.

Vzhledem ke skutečnosti, že o událostech vedoucích po pruském obležení Prahy k bitvě u Kolína existuje nespočet knih, sborníků a článků, řekneme si pouze, že polní podmaršálek Adolf von Lützow byl, vzhledem ke svým zkušenostem kavaleristy, jmenován velitelem záložní jezdecké divize v poslední bojeschopné části habsburské armády na českém válčišti a spolu s ní vytáhl pod vrchním velením polního maršála Leopolda Josefa Marii hraběte von Daun k záchraně Prahy. O kritické situaci, v níž se habsburská monarchie nacházela, svědčil „generální pardon“, který obdržel hrabě Daun od Marie Theresie a v němž královna přislíbila svým slovem „že šťastný konec bude ctít všemi díky a milostí, neúspěch mu však nikdy nebude přičítat za vinu“.

Jezdecké uskupení (divize), které měl pod svým velením polní podmaršálek Adolf von Lützow, se skládalo z následujících jednotek:

  • Brigády Castiglione (GFWM Eudemio markýz Castiglione)
    • dragounský pluk „Jung-Modena“ (420 jezdců) a kyrysnický pluk „O'Donnell“ (610 jezdců)
  • Brigády Zeschwitz (saský generalmajor Wolf Kaspar von Zeschwitz)
    • pluk saských gardových karabiníků „Carabinier Garde” (370 jezdců)
  • Brigády Kölbel (GFWM Christian von Kölbel)
    • dragounský pluk „Würtemberg“ (710 jezdců) a kyrysnický pluk „Birkenfeld“ (670 jezdců).

 

Večer 17. června 1757 zastihl polního podmaršálka Adolfa von Lützow s jeho záložním jezdeckým sborem na pláni vzdálené asi 10 km západně od královského města Kolína. Dle dispozic maršála Dauna se brigády Castiglione a Zeschwitz postavily za oba jízdní šiky levého křídla (velitel generál kavalérie Georg Karl hrabě Kager von Stampach) na pláň mezi vesničku Poboří (v mapách I. vojenského mapování označena jako Poborz) a Mukařov - Přerovský vrch, neboli triangly 331 a 332 (v mapách I. vojenského mapování označen jako Kamhajek), zatímco brigáda Kölbel byla dirigována pro prodloužení levého křídla směrem na jih k vesnici Svojšice (v mapách I. vojenského mapování označena jako Swoyschitz). Celkem tak záložní divize polního podmaršálka Adolfa von Lützow zaujala postavení vytyčené pomyslným trojúhelníkem s vrcholy tvořenými Pobořím, Svojšicemi a Přerovským vrchem o délce stran přibližně 2 až 2,5 km. Je téměř jisté, že střecha svojšického kostela sv. Václava byla v tuto chvíli pro polního podmaršálka Adolfa von Lützow pouze jedním z mnoha orientačních bodů v krajině nadcházející bitvy. V tomto postavení jezdci i koně strávili neklidnou noc. Hrabě Daun v očekávání překvapení ze strany pruského krále zakázal rozdělat ohně a vztyčit stany. Armáda tak odpočívala ve zbrani, připravena při první známce nebezpečí zaujmout vytyčené pozice.

Prostor bojiště u Křečhoře - výškopisná mapa v porovnání s 1. vojenským mapováním.

 

V dopoledních hodinách 18. června 1757 z Přerovského vrchu sleduje polní maršál hrabě Daun pozorně pohyb pruského vojska podél císařské silnice směrem na východ ke Kolínu. Poté, co se Prusové zastavili okolo 10 hodiny mezi Novým městem (osada se zájezdním hostincem, na I. mapování - Nowi-Miesto) a zájezdním hostincem Zlaté slunce (I. mapování - Zlatti Slonce nebo Goldene Sonne), vydává hrabě Daun dispozice k přesunu jednotek pod velením polního podmaršálka Wieda1) (pěší brigády Reichlin2)) včetně brigády Kölbel za jižní stranu Přerovského vrchu, kde měly vytvořit záložní třetí šik. Tímto rozkazem dochází k novému přerozdělení jednotek pod velením polního podmaršálka Adolfa von Lützow. Později, okolo poledne je Wiedova divize spolu s brigádou Kölbel přesunuta ještě dále na východ k vesnici Křečhoř (I. mapování - Krzeczor) a zaujímá postavení jihozápadně od Křečhoře, přičemž má po pravém boku dubový lesík, který bude mít v nadcházející bitvě klíčový význam.

Zbylé dvě formace, nacházející se ještě včera pod přímým velením polního podmaršálka Adolfa von Lützow, brigády Castiglione a Zeschwitz zaujímají následující postavení. Brigáda Castiglione, skládající se z kyrysnického pluku „O'Donnell“ a dragounského pluku „Jung-Modena“ zůstává na levém křídle, obsazuje postavení v blízkosti Přerovského vrchu za jezdectvem, kterému velí generál kavalérie Karl Kager von Stampach a v podstatě až do 17 hodiny zůstává v záloze. V každém případě v příběhu polního podmaršálka Adolfa von Lützow již brigáda Castiglione nehraje žádnou roli. Naopak, saští gardoví karabiníci z brigády Zeschwitz se též přesunují na rakouské pravé křídlo a vřazují se mezi brigádu Kölbel a saské švališérské pluky z brigády Nostic.

Těmito prozíravě uskutečněnými přesuny stáli jezdci pluků „Würtemberg“, „Birkenfeld“ a „Carabinier Garde” spolu s polním podmaršálkem Adolfem von Lützow (a samozřejmě mnoha dalšími) v cestě záměru pruského krále obchvátit rakouské pravé křídlo a s vytvořením místní převahy „srolovat“ rakouskou armádu na střed. V příštích hodinách měl, do té doby neporažený, pruský monarcha zjistit, že plán a skutečnost se mohou diametrálně lišit.

Panoramatický pohled od bývalého dubového lesíka;
pro větší rozlišení klikněte zde

 

Protože není předmětem této práce detailní popis bitvy u Kolína, přesuneme se v časové ose do odpoledních hodin onoho červnového dne. Po obsazení Křečhoře Prusy bylo se střídavým úspěchem bojováno o dubový lesík, tvořící pevnou záštitu rakouského pravého křídla. Je krátce po 16. hodině, když pruský generálmajor Johann Dietrich von Hülsen, posílen o oddíly generálporučíka Joachima Friedricha Christiana von Tresckow řadí své pluky před jihozápadním okrajem Křečhoře, očekávajíc protiútok. Polní podmaršálek hrabě Wied-Runkel, povzbuzen vyhnáním Prusů z dubiny, nasadí své i dělostřelectvo divize Starhemberg a po této palebné přípravě nařizuje postup vpřed. Prusové jsou zatlačováni a zvolna, nicméně spořádaně, ustupují. Rakouský postup divizi Wied zbavuje ochrany, kterou jejímu pravému křídlu poskytoval dubový lesík. Vzniklou situaci okamžitě a beze zbytku využívá pruský generálmajor Christian Siegfried von Krosigk, stojící se svou jezdeckou brigádou východně od Křečhoře. Brigáda byla tvořena kyrysníky pluků „Prinz von Preusen” a „Rochow”. K nim připojil dragouny pluku „Normann”. S dragouny pluku „Normann” v prvním sledu a kyrysníky „Rochow” v druhém sledu udeřil generálmajor von Krosigk na pravé křídlo vítězící Wiedovy divize. Pruští dragouni „Normann” zcela rozdrtili prapory rakouských pluků „D'Arberg”, „Starhemberg” a „Platz”. 3). Během této úspěšné jezdecké ataky generálmajor von Krosigk padl, ale zmatek, který zavládl v rakouských řadách, umožnil zatlačovaným pruským pěším plukům nabrat dech a vyrazit k protiútoku na bodáky. Tím došlo k zhroucení a útěku dalších rakouských pluků „Salm” a „Los Rios”. Okolo 17 hodiny byla situace kritická a divizi Wied hrozil zánik. A co více, spolu se zhroucením divize Wied by došlo k obchvácení a rozbití rakouského pravého křídla.

  

Habsburský dragoun pluku Württemberg.

 

Dragoun pluku Württemberg - malba G. Bezděkovský.

 

  

Habsburský kyrysník pluku Birkenfeld – vyobrazený bez plastronu (náprsního kyrysu).

 

Kyrysník pluku Birkenfeld - malba G. Bezděkovský.

 

Saský tělesný karabiník - malba G. Bezděkovský.

 

V této, pro Daunovu armádu a potažmo pro celou habsburskou monarchii, klíčové situaci vstupuje na scénu dějin opět polní podmaršálek Adolf von Lützow. Po zhodnocení situace učinil rychlé rozhodnutí a mezerami mezi pluky „Neipperg“ a „Gaisruck“ divize Starhemberg vyrazil se svou brigádou vpřed4). Kupředu vedl dragouny pluku „Würtemberg“, následované kyrysníky „Birkenfeld“ a saskými „Carabinier Garde”, kteří postupovali nalevo od pluku „Würtemberg“. Dragouni „Würtemberg” zbrzdili pruské dragouny „Normann”, kterým se dostali do týlu a poté stačili ještě rozprášit dva prapory pruských granátníků z postupující pěchoty generálmajora von Hülsen. V tuto chvíli již museli čelit nejenom pruským dragounům a pěšákům, ale i pruským kyrysníkům pluku „Rochow“, kteří, vedeni plukovníkem Friedrichem Wilhelmem von Seydlitz udeřili na bok saských karabiníků. V rozpoutavším se boji muže proti muži ztratili Sasové jednu standartu a dragouni pluku „Wurtemberg” dokonce dvě (ale ty byly později nalezeny na místě srážky pod mrtvými těly). A právě někdy v těchto chvílích se naplnil osud čtyřiapadesátiletého vojáka. Polní podmaršálek Adolf von Lützow, v bílé, zlatě vyšívané uniformě mezi červenými kabáty jezdců pluku „Würtemberg“, zdaleka viditelný a tím tvořící ideální cíl, zaplatil daň nejvyšší. Spolu s ním od dragounského pluku „Würtemberg“ padl i major hrabě von Pappenheim a těžce zraněn byl velitel pluku, Josef hrabě Saint-Ignon. Ztráty mezi nejvyšším velitelským sborem tohoto pluku odpovídaly zvyklosti, kdy i vysocí důstojníci vedli mužstvo osobním příkladem v čele jednotek, nikoli z bezpečí velitelských stanovišť daleko za frontovou linií. Celkově přišel pluk o 312 jezdců (další prameny uvádějí 333 jezdců) a 350 koní z celkem 710 mužů počátečního stavu.5)

Přibližné vyznačení prostoru, ve kterém 18.6.1757 naposledy bojoval v čele svých jezdců podmaršálek Adolf von Lützow.

 

Přes statečný boj museli zbylí habsburští jezdci pluků „Würtemberg“ a „Birkenfeld“, spolu se Sasy ustoupit a znovu se seřadit. Jejich oběť však rozhodně nebyla marná. Díky přesně načasovanému úderu mohla těžce otřesená divize Wied ustoupit, aniž ztratila své dělostřelectvo a zformovat své řady. Současně byl zadržen nápor pruských oddílů generálů von Hülsen a von Tresckow, čímž došlo k celkovému zmaření plánu pruského krále. Jezdci získali čas a ten byl jejich spolubojovníky v pozdních večerních hodinách 18. června 1757 přetaven v první vítězství armády habsburské monarchie nad pruskými nepřáteli.

O tom však již polní podmaršálek Adolf von Lützow již nevěděl. Jeho tělo bylo na bojišti nalezeno zřejmě mnohem později, neboť polní maršál Daun ve svém dopise, datovaném ještě v pozdních hodinách 18. června na bitevním poli u Chocenic a adresovaném císaři Františku do Vídně uvádí zmínku, že z generálů nepostrádá nikoho.6) Dopis svědčí o zmatku, který po těžkém dni u vítězné habsburské armády panoval. Současně je tento dopis, ve kterém není polní podmaršálek von Lützow vůbec zmíněn, předzvěstí budoucí nespravedlivé historické anonymity.

Dny po bitvě byly v habsburském táboře věnovány reorganizaci a odpočinku. Armáda 19. června opustila bitevní pole, na kterém zůstala po celou noc v bitevním pořádku, pro případ nějakého nenadálého překvapení z pruské strany a zaujala postavení nedaleko Svojšic, s hlavním stanem v Krychnově. Dne 20. června se seřadila celá habsburská armáda na polích u Svojšic k velkolepé oslavě vítězství, za zpěvu ambrosiánských chvalozpěvů (Te Deum) a trojnásobné salvě ze všech hlavní, včetně 142 děl.

Detail zápisu o pohřbu polního podmaršálka Adolfa von Lützow v matrice zemřelých svojšické farnosti.

 

Dne 21. června 1757 proběhlo ve svojšickém kostele sv. Václava poslední rozloučení s polním podmaršálkem Adolf von Lützow7), jehož se účastnila celá generalita v čele s polním maršálem hrabětem Daunem. Pohřeb do matriky zapsal a velmi pravděpodobně i církevně provedl svojšický farář P. Vít Vokřál. P. Vokřál taky sloužil 20.6.1757 mezi svojšickou farou a ovčínem děkovnou mši Te Deum za vítězství v bitvě u Kolína. Zmíněný zápis o pohřbu8) zní:

21a [Junii 1757] Ex campemento

Ex mandato generalissimi comitis Taun* sepultus in ecclesia sti Wenceslai ut pote catholicus illustrissimus dnus dnus generalis feldmarschall lieutenant von dero cavallerie Adolphus freyherr von Lützow und Goldenbach etc.

 

Volný překlad:

21. (červen 1757) Z tábora

Z příkazu nejvyššího hraběte Tauna* pohřben v kostele sv. Václava protože [byl] katolík nejjasnější pán pan generál polní podmaršálek kavalérie Adolf svobodný pán von Lützow und Goldenbach atd.
     (* míněn polní maršál hrabě Daun
)

Kostel sv. Václava ve Svojšicích, ve kterém je pohřben polního podmaršálek Adolf von Lützow.

 

Interiér kostela sv. Václava ve Svojšicích před rokem 1910.
Kdesi v jeho prostorách je v neoznačeném hrobě pochován polní podmaršálek Adolf von Lützow.

 

Uvedený zápis je jediným dokladem o místu posledního odpočinku polního podmaršálka Adolfa von Lützow.9) V současné době návštěvník svojšického kostela nemá vůbec šanci zjistit, že v něm a jeho okolí jsou pochováni účastníci bitvy u Kolína.10) Žádný náhrobek ani pamětní deska nepřipomíná jejich památku. Tento stav ovšem není zapříčiněn až moderní dobou, označení místa pohřbení nebylo nalezeno ani podplukovníkem Gottfriedem Uhligem von Uhlenau v roce 1857, který ve své monografii Schlacht von Kolín (Vídeň 1857, str.112) uvádí, že nikdo nevěděl, že se v kostele nachází ostatky padlého von Lützowa. Při své návštěvě kostela si všiml v cihlové podlaze poměrně velkého kamene bez nápisu, o němž se domníval, že je pod ním podmaršálek von Lützow pravděpodobně pohřben. Bohužel nezaznamenal přesné umístění onoho kamene a v dnešní době je podlaha kostela po celé ploše pokryta dlaždicemi.

Současná podlaha kostela sv. Václava ve Svojšicích. Někde pod těmito dlaždicemi je pohřben polní podmaršálek Adolf von Lützow.

Schody vedoucí na panskou oratoř kostela sv. Václava ve Svojšicích jsou dlážděny červenými cihlami.
Je možné, že se jedná o stejné cihly, které pokrývaly podlahu kostela v roce 1857, a kterých si při své návštěvě všimnul podplukovník Gottfried Uhlig von Uhlenau.

 

Neoznačený hrob, opomenutí v hlášení o bitvě. Jedná se o předzvěst věcí příštích. Dne 27. května 1899 je na křečhořském návrší poblíž kostela sv. Václava slavnostně odhalen a vysvěcen monumentální památník, oslavující vítězství habsburské armády u Kolína a záchranu monarchie. Na jeho východní straně jsou uvedena jména důstojníků, kteří si svým hrdinstvím v bitvě u Kolína vysloužili udělení nejvyššího habsburského vojenského vyznamenání, vojenského řádu Marie Theresie. Na straně západní jsou uvedena jména důstojníků, kteří se v bitvě vyznamenali, nicméně jejich zásluhy nepostačovaly na udělení prestižního řádu Marie Theresie. Jméno polního podmaršálka Adolfa von Lützow se mezi nimi nenachází.

Odborná literatura často opomíná nejenom zásluhy polního podmaršálka von Lützow v jeho poslední bitvě, ale též vůbec jeho existenci.11) A právě nápravu této křivdy si vzal za cíl autor této práce. A pokud jste dočetli práci až k tomuto místu, dovoluji si konstatovat, že byl učiněn alespoň malý krůček k tomu, aby se jméno polního podmaršálka Adolfa von Lützow vynořilo z historické anonymity a byl vzdán oprávněný hold jednomu z hrdinů kolínské bitvy. Neboť tento muž obětoval život při plnění slov přísahy, kterou skládal každý voják císařsko královské armády.12)

 

Slavnostní přísaha

My, důstojníci a vojáci, přísaháme a slibujeme při Bohu všemohoucím a jeho svatých touto osobní přísahou, že tak dlouho, jak nás Bůh nechá naživu, budeme sloužiti v našem slavném pluku a při jeho praporci, při našich představených, vyšších a nižších důstojnících, především však při Jeho římském císařském Veličenstvu; vykonáme, co bude třeba a bude nám uloženo, ve všem chceme věrně, upřímně a neprodleně, bez jakéhokoliv zprotivení, uposlechnouti a vyhověti; nikdy od slavného pluku ani našeho praporce, ať na taženích, v bitvách, ztečích, při obléhání, stejně jako při všem, co jen může nastati, nehodláme ujeti, zběhnouti, vzdáliti se ani se poděkovati, nýbrž chceme vždy náš praporec stejně jako poctivé jméno a pověst slavného pluku – podle naší přísahy a povinnosti a jak se sluší a patří na čestné vojáky – ve všech případech hájiti, chrániti a zaštítiti; nikdy ani myšlenkou nechceme připadnouti na to, jak je opustiti, od nich se vzdáliti, tím méně zběhnouti; a proto se zdviženými prsty, před všemi zde shromážděnými a přítomnými, pod širým nebem Bohu slibujeme věrně se zachovati, k čemuž nám dopomáhej jediný Bůh a jeho svaté evangelium pro spásu naší věčné duše. Amen!

Již nepoužívaný hřbitov u kostela sv. Václava ve Svojšicích na kterém spí svůj věčný sen plukovník Karl Mohr von Waldt z pluku „Deutschmeister“, kyrysník Paul Hrdlička z pluku „Gelhay“ akapitán Anton Twartowa z pluku „Botta“ – další z mnoha padlých kolínské bitvy. Tito mrtví sice nemají náhrobky, ale díky záznamu v matrice zemřelých mají alespoň jména, na rozdíl od většiny vojáků v šachtách na kolínském bojišti.

 


Poznámky:

1) Polní podmaršálek Friedrich Georg Heinrich hrabě Wied-Runkel. Na pruské straně bojoval v bitvě u Kolína střelecký (Füsilier) pluk č. 41, jehož majitelem byl generálporučík Franz Carl Ludwig hrabě Wied zu Neuwied, vzdálený strýc Friedricha Georga.

2) Brigáda pod velením generála polního strážmistra Josefa Antona svobodného pána Reichlin von Meldegg se skládá z praporů od pěších pluků „Los Rios“, „Salm“, „Platz“ a „Starhemberg“.

3) O míře porážky svědčí skutečnost, že například pluk „Platz“ přišel o 4 prapory (zástavy) a saští gardoví karabiníci o jednu standartu.

4) Ohledně jednotek, se kterými vyrazil podmaršálek von Lützow do ataky panuje mezi odborníky nesoulad. Například Simon Millar ve své práci Kolín 1757 (české vydání Grada 2007) uvádí na str. 64 dragouny pluku „Kolowrat“ z divize Serbelloni. Ve své práci jsem se držel kritického hodnocení dostupných pramenů a v tomto bodě se přikláním k autorům jako jsou Pavel Bělina, Josef Gödölley, Josef Kutzen, Gottfried Uhlig a další. Též odpovídá logice věci, že se podmaršálek von Lützow spíše zdržoval u svých podřízených jednotek a v kritické situaci vyrazil kupředu s jednotkami, které znal a měl k dispozici. Ovšem, nikdo z nás nebyl na křečhořských pláních onoho odpoledne a tak se jedná pouze o jednu z dalších možných hypotéz. V každém případě se určitě jedná o vynikající příklad toho, čeho je schopno dobře vedené jezdectvo a domnívám se, že toto nasazení císařskokrálovských jezdců je plně srovnatelné s mediálně mnohem známějším útokem dragounského pluku De Ligne, který proběhl v závěru kolínské bitvy. V tomto místě by možná čtenář ocenil informaci, kterou při recenzi mého článku doplnil pan Karel Sáček a já mu za ni děkuji. Kyrysnický pluk Birkenfeld obdržel v roce 1769 číslo 23 a v roce 1775 byl zrušen, zatímco dragounský pluk Würtemberg obdržel roku 1769 číslo 38, roku 1867 číslo 11 a též došlo k sepsání jeho plukovních dějin – viz DEDEKIND, F. Geschichte des k. k. Kaiser Franz Joseph I. Dragoner-Regimentes Nr. 11, von seiner Errichtung, 20. Dezember 1688, bis 6. Mai 1879. Wien 1879 a KREJCE, M. Geschichte des K. u. k. Dragonerregimentes Kaiser Nr. 11. Wien 1903, přičemž DEDEKINDovo dílo je mj. dostupné v digitalizované podobě na archive.org/details/geschichtedeskk01dedegoog.

5) Zde bych se vrátil k početnímu stavu habsburských dragounských pluků v období Sedmileté války. Měl jsem možnost nahlédnout do Reglement für die Röm. Kayserlich-Königliche Infanterie, Cavallerie und Feld-Artillerie, kde na stranách 15, 30 až 33 jsou uvedeny podrobně tabulkové početní stavy dragounského pluku k roku 1757. Tento Reglement je možné studovat na níže uvedeném odkazu: books.google.de/books?id=b0E_AAAAcAAJ. Dle tohoto dobového předpisu se císařsko královský dragounský pluk na plných stavech skládal z 812 mužů a 500 koní. Vzhledem ke skutečnosti, že se jedná o dobový předpis, přikládal bych mu nejvyšší váhu a tímto bych otázku počtu a složení (nejenom) dragounských pluků považoval za definitivně vyřešenou. Nicméně je třeba uvést, že někteří velmi renomovaní autoři uvádějí sílu dragounského pluku na plných stavech až v poštu 1015 mužů (srovnej např. DUFFY, CH. Instrument of War – The Austrian Army in the Seven Years War, Warwick 2020, str. 279).

6) Pro zajímavost si dovolím v překladu citovat některé vybrané pasáže: „Sire, po podplukovníku Vettesovi z pluku arcivévody Karla dovoluji si oznámit Vašemu Veličenstvu, že dobrý Bůh dopřál dnes Vašim Veličenstvům vítězství, mohu říct téměř úplné, proti pruské armádě, které velel sám král... Nepřítel zaútočil celkem sedmkrát, jeho útoky byly velmi prudké, ale vždy byly odraženy a nemohu dost dobře říci, čí to byla zásluha, zda vojska či generálů a důstojníků, ukázali, jak jsou chrabří, horliví (snad až příliš) a především generál Steinbach, Sincere, Wied a Esterhazy se drželi velmi znamenitě... Bitevní pole je silně pokryto mrtvými, máme několik set zajatců... Ukořistili jsme více velkých děl, standart a praporů, ale zatím nemohu sdělit přesné podrobnosti, jež budou následovat během zítřka nebo později. Naše ztráty, nemohu se o nich nezmínit, několik pluků silně utrpělo, obzvláště „Savoie“, „Würtemberg“ a „Birkenfeld“. Mrtví, nepostrádám nikoho z generálů, ale plukovník Waldt...

7) Zápis o pohřbu polního podmaršálka: ebadatelna.soapraha.cz/d/12822/51 - nalézá se na pravé stránce, čtvrtý zápis odspodu.

8) Na stejné straně matriky jako pohřeb von Lützowa jsou ještě čtyři vojenské pohřby „ex campemento“, z nichž tři jsou padlí v bitvě a k tomu jedno úmrtí čtyřleté dcerky vojáka. Jedním ze zmíněných padlých je i plukovník Karl Mohr von Waldt z pluku „Deutschmeister“ (viz poznámka 6). Tito padlí, vzhledem k chybějící poznámce o pohřbu v kostele, byli zřejmě pohřbeni na již neužívaném a částečně zrušeném hřbitově okolo kostela a tudíž místo jejich posledního odpočinku je dnes již nezjistitelné.

9) V zápisu o pohřbu podmaršálka von Lützowa není uvedeno, kde přesně bylo tělo pohřbeno, jen že to bylo uvnitř kostela a ne tedy na hřbitově. Trochu paradoxně, při pohřbu své nevlastní matky Anny Vokřálové (+ 24.4.1769) ebadatelna.soapraha.cz/d/12822/74 farář Vokřál přesné místo zapsal: „sub choro post canallis seu sedes foemendi“. A obdobně bylo přesné místo zapsáno i při pohřbu samotného faráře Vokřála (+ 20.3.1783): ebadatelna.soapraha.cz/d/12822/99 tedy: „in medio inter duo altaria lateralia B.V.M. et St. Adalberti“.

10) Ke kostelu sv. Václava ve Svojšicích lze dohledat informace na internetových stránkách: cestyapamatky.cz/kolinsko/svojsice/kostel-sv-vaclava. Kostel je nyní ve správě Římskokatolické farnosti Kostelec nad Černými lesy viz katalog Arcibiskupství pražského katalog.apha.cz/web/chramy/527 . V případě zájmu o prohlídku kostela je možné se telefonicky objednat na čísle 736 129 774.

11) Například v jinak dobře zpracované publikaci Kolín 1757 britského autora Simona Millara (první vydání Osprey Publishing Ltd, 2001, česky Grada Publishing, a.s., 2007) je jméno podmaršálka von Lützow v bitevní sestavě habsburské armády vynecháno a jemu podřízené pluky jsou přiřazeny k hraběti Wiedovi a markýzi Castiglione. Samotná účast na poslední akci je popsána velice stroze (viz české vydání, str. 64 dole). Ačkoli jsem měl možnost text odborně posoudit, nebylo možné jej autorovi měnit, přičemž množství doplňujících poznámek bylo limitováno rozsahem publikace.

12) Text přísahy, spolu s mnoha dalšími užitečnými odkazy, je uveřejněn na webu iniciativy Sedmiletka - viz sedmiletka.cz/pdf/Literatura/prisaha/prisaha.pdf

 

Životopisná data Adolfa von Lützow

1703 narozen ve vévodství Mecklenburg
1724 vstup do habsburské armády
1743 – 1751 Obrist (plukovník) dragounského pluku Savoyen
15.08.1751 General Feldwachtmeister
7.08.1752 sňatek s Marií Františkou hraběnkou a paní ze Žerotína, svobodnou paní z Lilgenau
24.11. 1753 udělení inkolátu pro české země Adolfu von Lützow
28.01.1757 Feldmarschal Leutnant
18.06.1757 smrt v bitvě u Kolína
21.06.1757 pohřeb v kostele sv. Václava ve Svojšicích

Lützowův podpis z roku 1750.

 

 

V závěru cítím potřebu poděkovat lidem, bez jejichž pomoci a pozitivní motivace by článek nevznikl. Mé mamince, která mne v dětském věku přivedla do kolínského muzea a poté se mnou trpělivě absolvovala opakované návštěvy expozice věnované bitvě u Kolína. Svému dlouholetému kamarádu Martinu Křídlovi za pátrání v matrikách. Dále své kamarádce, která si nepřála publicitu, nicméně bez jejích připomínek typu „Jak jsi daleko s tím svým veledílem?“ a hlavně věty „Pokud na Lützowa zapomeneš i ty, tak už je definitivně ztracený!“ by text zůstal v mé hlavě jako mnoho jiných projektů. Gustavu Bezděkovskému, člověku s hlubokými znalostmi uniformologie a nadanému umělci, za laskavé namalování obrazů do přílohy tohoto článku. Též v neposlední řadě mé rodině, která mi tolerovala dny strávené na bojišti výzkumem terénu a dlouhé hodiny vysedávání u počítače při ověřování faktů. A v samém závěru děkuji svému starému, spolehlivému kolu Favorit, přezdívanému Šedá smrt, které mě vždy bezpečně z bojiště dopravilo zpět a odměnilo adrenalinovými zážitky při sjezdu křečhořského kopce.

Tento článek je autorsky zkrácen pro bezplatné uveřejnění na internetovém portálu primaplana.cz, v plném znění včetně rozsáhlejšího poznámkového aparátu by měl vyjít v připravované publikaci o habsburské armádě v bitvě u Kolína, případně ve sborníku, chystaném k výročí bitvy Regionálním muzeem v Kolíně, pro který byl původně v roce 2017 připravován.

Jako autor bych ocenil jakékoli další informace k vojenské službě Adolfa von Lützow. Mým snem je nalezení portrétu tohoto vojáka. Ačkoli je znám portrét jeho manželky (nachází se ve sbírkách zámku Velké Losiny), portrét Adolfa von Lützow se mi zatím nalézt nepodařilo. Proto v je obrazové příloze tohoto článku užit anonymizovaný portrét polního podmaršálka a na obraze pana Gustava Bezděkovského je jako figurant použit jeden z jeho přátel. Možnost pohlédnout tomuto muži do tváře a také tento pohled zprostředkovat ostatním bych považoval za důstojné zakončení snahy o návrat jednoho ze zapomenutých účastníků kolínské bitvy do obecného povědomí.

Polní podmaršálek jezdectva A. von Lützow - malba G. Bezděkovský.

 

 

Toto autorské dílo je chráněno dle autorského zákona č. 121/2000 Sb. V případě zájmu o jeho rozšiřování mě kontaktujte na e-mailu cernyhugo@seznam.cz.