Vývoj námořnických stejnokrojů 3/3
Jan Vogeltanz
Naposledy upraveno: 26.04.2019
V době Krymské války v 1. polovině padesátých let, za obrany Sevastopolu a dalších bojů s invazními anglo-francouzskými vojsky posílenými kontingenty Sardinie a Turecka, se statečně bránili v pobřežních bateriích ruští námořníci v plátěných kytlicích a čapkách se širokým dýnkem, které už dříve nosili jejich armádní druhové.
Rusko: námořní dělostřelec (pobřežní baterie) v pracovním oděvu a námořník v polní uniformě - oba 1854-55; důstojník gardové ekvipáže ve fraku před rokem 1855 a námořník gardové ekvipáže 1855-58.
Uvedená pokrývka hlavy se od konfliktu na Černém moři ostatně stala v různých variantách standardní čapkou lodních posádek v řadě námořnictev. Oblíbené byly stuhy splývající v týlu; tento typ byl rovněž zaveden i v rakouském a později německém námořnictvu a také v menších státech. Jiná byla čapka v anglické, sardinské (později italské) a americká flotile. Zde byla stuha svázána do mašle po straně. Konečně ve Francii byla populární námořnická čepice s červeným pomponem na temeni (původně zavedena již roku 1857 jako pracovní). Klobouk byl během několika let zcela vytlačen, zůstala pouze slaměná varianta určená pro tropy.
Velitel obránců Sevastopolu admirál Nachimov nosil typický tmavozelený převlečník armádního typu s epoletami a rovněž čapku s dýnkem jako důstojníci pozemních vojsk, s bílými lemy. Epolety byly během války nahrazeny u carské armády i námořnictva pogonami; v carském námořnictvu nebyly až do konce monarchie akceptovány distinkční manžetové prýmky.
Rusko: kapitán v letní uniformě 1858-70 a námořník v polní uniformě 1855-70;
admirál v redingotu (sjurtuk) - 1. typu této uniformy z roku 1856 a štábní důstojník v převlečníku (vice -munidr) 1855-70.
Obdobou převlečníku byl občanský redingot (rusky sjurtuk, odpovídá německému ekvivalentu Flottenrock a anglickému frock coat) s delšími šosy, který se stal od padesátých let předpisovým služebním kabátem v řadě flotil. Byl nošen s vestou, často rozepjat, s distinkčními prýmky. Ty dostaly charakteristickou smyčku, tzv. Elliotovo oko - v roce 1856 v britském a vzápětí i v dalších loďstvech. Ve stejném roce se kolem kotvy s korunou na čepicích anglických lodních důstojníků umisťuje vavřínový otevřený věnec, opět další typický emblém v řadě válečných flotil.
Velká Británie: kapitán ve slavnostní (full dress) a námořník ve vycházkové uniformě (walking out dress) - oba 1846-56;
důstojník ve služební uniformě (undress) 1856 a důstojník v letní uniformě v Indii 1857.
Velká Británie: boatsman (vyšší poddůstojník) a důstojník - oba ve služební (undress) uniformě 1856-79;
admirál ve slavnostní uniformě 1856-79 a námořník v letní služební uniformě (summer service dress) 1846-56.
Rovněž u stejnokrojů mužstva a poddůstojníků přinesla šedesátá léta v četných státech mnohé změny, nyní již postupně regulované předpisy. Technickým zdokonalováním vybavení válečných lodí a zaváděním nových typů byla soutěžně rozšiřována řada specializací s příslušným vnějším označením. K tradičním profesím přibyli strojníci a v dalších desetiletích elektrikáři, radisté a další. Specializační označení bylo zpravidla na pracovních oblecích z hrubého plátna natištěno, na modrých služebních a vycházkových stejnokrojích ve stejném umístění na nadloktí vyšito červeně nebo u vyšších hodností žlutě. V první polovině XIX. století se prosadilo také postupné užívání světlemodrého límce s okrajovými bílými lemy, jednoho z nejznámějších námořnických atributů oblíbeného i u občanské módy, především dětské. U rakousko-uherského námořnictva s jednou až třemi hodnostními hvězdami, u italského s jednou tzv. savojskou v rohu (jako na armádních límcích) a stejná hvězda byla i na límcích námořníků US Navy. Neoficiálně byl v přímořských zemích u posádek vojenských lodí nošen už dříve.
Rakousko-uherské námořnictvo zavedlo roku 1872 pro služební adjustace důstojníků a vyšších poddůstojníků lehké čepice s dýnkem nepřesahujícím okolek (v létě bílým). U důstojníků a admirálů s jedním až třemi zlatistými prýmky po obvodu, nad čelem s císařskou korunou s vlajícími stuhami. Ta byla určena i vyšším poddůstojníkům.
Admirálské hodnosti byly v období 1872-1909 změněny třikrát: v období 1872-1900 měly umístěny nad širokým prýmem jeden až tři užší prýmky; cca 1900-1908 byly místo prýmků předepsány jedna až tři osmicípé hvězdy, které byly opět v roce 1908/1909 nahrazeny jedním až třemi prýmky s Elliotovou smyčkou a u admirality navíc s císařskou korunou v převýšení. Elliotova smyčka byla od roku 1908 do konce monarchie určena na vrchní prýmek i u důstojnického sboru.
Rakousko-Uhersko: poručík řadové lodi v obvyklé (gewöhnliche) či služební uniformě tvořené tzv. flotilovým kabátem (Flottenrock) 1866;
důstojníci v obvyklé (služební) uniformě pro letní období a bílé tropické uniformě 1872-1908.
Rakousko-Uhersko: fregatní poručík v obvyklé (služební) uniformě pro letní období v saku (Jacke) 1908-1918 a korvetní kapitán ve slavnostní (gala) uniformě 1872-1910;
kontraadmirál ve velké uniformě pro slavnostní příležitosti (große Parade-Uniform) s bílými letními kalhotami 1872-1900;
korvetní kapitán v obvyklé uniformě pro letní období (flotilovém kabátu) 1872-1908.
Rakousko-Uhersko: kontraadmirál v obvyklé uniformě pro letní období (ve flotilovém kabátu) 1900-1908 a námořní praporčík v tropické uniformě (Troppen-Uniform) pro vyloďovací akce 1907-1908;
námořník-dělostřelec v letní uniformě a poddůstojník-kormidelník v uniformě pro chladné období, oba 1908-1918.
Rakousko-Uhersko: fregatní kapitán v obvyklé uniformě (flotilovém kabátu) a fragatní poručík v bílé tropické uniformě, oba 1908-1918;
Vyšší poddůstojníci: Unterbootsman v obvyklé uniformě (pro tuto kategorii slavnostní) pro letní období a Bootsman ve stejné uniformě - pro služební účely a chladnější období, oba 1908-1918.
Od roku 1847 pruské a od roku 1871 císařské německé námořnictvo mělo ve svém adjustačním vybavení obecně standardní rejstřík, pochopitelně se specifickými prvky. Mužstvo postrádalo spodní tričko, nižší poddůstojníci obdrželi pro německé námořnictvo typickou vycházkovou a slavnostní kazajku se dvěma řadami knoflíků, obvykle nošenou nezapnutou, vyšší poddůstojníci (tzv. Deckoffiziere) dostali důstojnické paleto pro denní službu a pro slavnostní příležitosti redingot – obojí s modrými armádními nárameníky s příslušnými atributy služebního zařazení. Na jejich čepicích důstojnického vzoru byla nad říšskou kokardou umístěna císařská kotva s vlajícími stuhami. Tato čepice měla u důstojníků navíc po obvodu kokardy dubový otevřený věnec, na paletech důstojníků byly manžetové hodnostní prýmky s císařskou korunou v převýšení, pro flotilové kabáty byly navíc ještě určeny nárameníky (pro slavnostní uniformu epolety) a dvourohý klobouk.
Prusko: námořník ve vycházkové a námořní kadet ve služební uniformě - oba 1849-59;
kadet ve služební a námořník v pracovní uniformě, oba 1866-70.
Prusko: admirál v malé společenské a námořník ve služební uniformě - oba 1860-66;
admirál ve slavnostní (gala) a důstojník v letní služební uniformě - oba 1866-70.
Německo: námořní nadporučíci ve služební letní uniformě a nadporučík ve flotilovém kabátu tzv. velké služební uniformy (Großer Dienstanzug) - oba 1890-1918;
vyšší poddůstojníci (Deck-Offiziere): Oberbootsman v tropické uniformě a Oberbootsman v uniformě pro službu na palubě (Bordjackett) - oba 1890-1918.
(Do roku 1888 bylo hodnostní označení umístěno na límci.)
Německo: nižší poddůstojníci - Oberbootsmannsmaat ve vycházkové uniformě (stejnou měl i námořní praporčík a kadet - ale s důstojnickou čepicí a košilí s černou motýlovou vázankou a tmavomodrou vestou u praporčíků; na límci nosili dracounový prým s knoflíkem a na manžetě tři knoflíky) a Bootsmannsmaat v paletu 1900-18;
Bootsmannsmaat v letní a zimní uniformě 1900-18.
Německo: kontraadmirál ve velké (slavnostní) a námořní nadporučík v tropické uniformě 1900-18;
Po roce 1870 patřil u italského námořnictva k obvyklé skladbě navíc u admirálů slavnostní (gala) otevřený frak s límcovým a manžetovým (i na dvourohém klobouku) generálským dekorem, tzv. greca, jinak s jedním až třemi prýmky s Elliotovým okem (totéž u důstojníků), pro slavnostní službu byla určena světle modrá šerpa a límcové savojské hvězdy na všech typech uniforem. Za první světové války byla předpisová upjatá blůza jako u tehdejší US Navy (zde zavedena v roce 1877 jako tzv. service coat) v modré, respektive bílé barvě (letní a vycházkové variantě), obojí s hodnostními nárameníky.
Itálie: admirál ve slavnostní (gala) a námořník ve vycházkové uniformě - oba 1861;
podporučík a poddůstojník ve vycházkové uniformě - oba 1866.
Itálie: námořník ve vycházkové uniformě 1870 a poddůstojník ve vycházkové uniformě 1880;
korvetní kapitáni ve společenské a služební uniformě - oba 1880-1900.
Itálie: vyšší poddůstojník (maresciallo, posléze capo di seconda classe) v letní služební uniformě 1898-1910 a námořník (sottocapo cannoniere) ve služební uniformě 1900-1918;
důstojníci v letní a zimní služební uniformě 1900-1914;
US Navy u jednotlivých stejnokrojových prvků následovala po roce 1850 rovněž obecný vývojový úzus, nicméně redingot byl zapnut a s ležatým límcem. Za občanské války 1861-1865 byl u konfederačního loďstva redingot důstojníků sice v unionistickém střihu, ale v šedé barvě jižanské armády, podobně jako stejnokroj mužstva (námořníci se však předpisové změně barvy bránili, a proto se šedá objevila pravděpodobně především u říčních flotil). Distinkce námořních důstojníků Konfederace byly od US Navy (Unie) výrazně odlišné, horní manžetový prým byl s Elliotovým okem.
Konfederační námořnictvo: kapitán (commander) ve služební uniformě (service dress) a námořník v letní služební uniformě 1861-65;
námořnictvo Unie: poručík a námořník - oba ve služební uniformě 1864-65.
USA: poručík ve služební a dělostřelec 1. třídy (Petty Officer 1st Class - gunner) v letní uniformě - oba 1898;
poručík ve služební uniformě (service coat M77) 1890-1914 a poddůstojník v zimní služební uniformě 1900-18.
Po získání nezávislosti v první polovině XIX. století prakticky ve všech nových latinskoamerických státech s přístupem k moři bylo vytváření vojenských námořních sil z mnoha důvodů mnohem pozdějšího data než konstituování stálých armád, vzešlých v podstatě z prvních dobrovolnických útvarů. Byly zde i závažné důvody ekonomické, protože lodi byly nákladnou záležitostí. Vzhled prvních stejnokrojů - opět hlavně u velitelského sboru - pochopitelně vycházel z evropských předloh, především z britského modelu, případně podle severního souseda Spojených států amerických. To bylo patrno zejména u přijetí distinkčních systémů, jenž byly buď britského nebo amerického typu a pochopitelně i ve standardní skladbě uniformních kompletů (komponentů), kde byla akceptována vždy jedna ze zmíněných předloh.
Španělsko: námořník v palubní 1851 a poručík ve slavnostní uniformě 1845;
důstojník v palubní a námořník v letní pracovní uniformě 1890.
V Japonsku se po reformě meidži na konci šedesátých let XIX. století vedle pozemní armády vytvářelo i válečné loďstvo za pomoci zahraničních instruktorů. Zatímco u pozemní armády převládal vliv německý (částečně i francouzský), námořnictvo byle organizováno podle Royal Navy, včetně adjustace, s pochopitelným zachováním tradiční národní a státní symboliky na emblémech a dekoru. Na počátku XX. století se ale projevuje i vliv USA, například přijetím praktické služební americké důstojnické blůzy vz. 1877 s hedvábnými distinkcemi v černé barvě na tmavomodrém podkladě a ve stejném provedení i na letní bílé variantě. Mužstvo pak bylo svým vzhledem takřka identické s protějšky v Royal Navy. Podobně tak tomu bylo i u sousední Číny a postupem doby i v dalších asijských státech.
Ve výstrojních předpisech se objevily další prvky rozšiřující rejstřík námořnického vybavení. Praktické impregnované kabáty (později gumové nebo kožené), pro mrazivé polární podmínky kožichy, papachy a válenky, i gumové holínky nutné v deštivém období. V horkých klimatických podmínkách — a pochopitelně v létě vůbec — nosili sice již dříve námořníci a důstojníci bílé plátěné kalhoty a slaměné klobouky, ale teprve v poslední třetině devatenáctého století byl nejprve oficiálně zaveden bílý kryt čapek a v osmdesátých letech dostala i bílá uniforma regulérní ráz; oblékli ji však jak důstojníci, tak mužstvo v Anglii a následovně i ve Francii, Rakousko-Uhersku, Rusku, Itálii a Německu. O desetiletí později byl v podstatě dokončen celý soubor předpisové výstroje námořních sil takřka ve všech přímořských státech; mezi poslední elementy patřila tropická přilba s bílým potahem, služební saka důstojníků a vyšších poddůstojníků a jim odpovídající paleta mužstva. Vedle šavlí pro slavnostní uniformu patřil k specifickým pobočným zbraním kordík, který se ve formě dýky vyskytl již koncem 18. století u anglických námořních kadetů. Byl typický pro důstojnický sbor ruské a německé flotily. Mužstvo místo dříve užívaných šavlí se širokou čepelí a plným obloukovým košem přijalo bodáky armádních vzorů.
Velká Británie: důstojník při vylodění v jižní Africe 1879 a při vylodění v El Tebu 1888;
poručíci ve služební (undress) a v tropické uniformě (white uniform, tzv. No. 8) - oba 1890-1910.
Velká Británie: kapitán ve velké služební uniformě 1900-10 a poddůstojník (Petty Officer) v zimní uniformě 1900-14;
Nizozemí: důstojník ve slavnostní 1860 a důstojník v malé společenské uniformě 1862.
Velmi populární modro-bíle pruhované tričko bylo poprvé zavedeno ve francouzském námořnictvu v roce 1857 a v ruském a rakousko-uherském oficiálně od roku 1872, u Angličanů ve variantě pouze bílé barvy s modrým lemem u krku. V jednotlivých flotilách samozřejmě patřily k všeobecně užívaným součástkám četné specifické detaily, ale na začátku 20. století byla vytvořena poměrně jednotná základní uniformní skladba pro všechny námořní síly. V následujícím období byl kladen především důraz na praktické a účelné doplňky, které se přiměřeně přizpůsobovaly taktickým požadavkům vedení námořních operací a vedení námořních operací a rychlému zdokonalování plavidel hladinových i podmořských.
Francie: kontraadmirál a kapitán - oba ve slavnostní uniformě 1850-1900.
Francie: námořník (matelot breveté) v koloniální (desantní) uniformě 1857-70 a poručík v koloniální služební uniformě 1867-70; námořník jako pěšák a poručík jako velitel pěších útvarů námořnictva -oba 1870-71.
Francie: námořník v koloniální (tenue de débarquement) 1885 a námořník v polní uniformě (tenue de campagne) na pevnině 1915-18;
poručík v tropické služební uniformě 1890 a poddůstojník (quartier-maître de 2ème classe) v letní uniformě 1900.
Francie: viceadmirál a poddůstojník (quartier-maître de 2ème classe) ve služebních uniformách - oba 1895;
vyšší poddůstojník (second-maître) v letní služební uniformě 1890-1910 a poručík v pochodové polní uniformě (tenue de marché) 1914-18.
Rusko: poddůstojník (bocman) a námořník gardové ekvipáže v přehlídkové uniformě 1888-92;
námořníci v letní a zimní služební a vycházkové uniformě pro přechodné období - oba 1890-1917.
Rusko: admirál a kapitán 2. stupně - oba ve slavnostní uniformě (paradnaja) 1880-1917;
důstojníci-kapitáni v letní vycházkové a služební uniformě (vicemundir) - oba 1895-1917.
Literatura k c. (a) k. námořnictvu:
BAUMGARTNER, Lothar - WINKLER, Dieter. Flottenrock und Kaiseradler, Uniformierung im Spiegel der Geschichte der k. (u). k. Kriegsmarine von 1815 - 1918. Wien, Verlagsbuchhandlung Stöhr, 2004, 264 S., ISBN: 3-901208-46-1, podrobněji viz stránky nakladatelství buchhandlung-stoehr.at.
Adjustierungsvorschriften für die k. u. k. Kriegsmarine 1873–1891–1910/12 - Reprint. Wien, Verlag Militaria, 2011, 830 S., ISBN: 978-3-902526-46-5, podrobněji viz www.militaria.at.
Související příspěvky:
Vývoj námořních stejnokrojů 1/3
Vývoj námořních stejnokrojů 2/3