Zrcadlo udatnosti
Michal Silorad Patrčka - ed. Karel Řezníček
Naposledy upraveno: 03.01.2022
Následující texty publikované roku 1820 dosti nepravidelně a nesourodě v týdeníku Čechoslaw se zdají být všechny letopisně patřit do roku 1809 a lze jen litovat, že jejich autor Michal Silorad Patrčka – „desetnín a učitel při pluku Ďulajském“ - jednalo se o řadový pěší pluk Albert Gyulai č. 21 (1810-1835), doplňovaný do roku 1817 v královéhradeckém a chrudimském kraji a poté v kraji chrudimském a čáslavském.
Patrčka - jehož trudný životopis bude připojen na samotný závěr - v tomto svém snažení o „literaturu faktu“ zanedlouho ustrnul a k letům 1805 a 1812-1815 nejspíše nepublikoval nic. I necelé dva tucty jím zvěčněných a námi dohledaných příkladů udatenství c. k. vojáků však přinášejí nejenom zajímavé a často takřka neuvěřitelné příběhy odvahy a neohroženosti, ale i nesmírně zajímavý náhled do dobové a autentické české vojenské terminologie – v čemž jsou pro současnost obzvláště cenné.
Nezachováme však původní pořadí, neb pak by úvodník nemohl být umístěn na úvod a i o nějaké chronologii událostí by tu v nejmenším nešlo hovořit – zato se však takřka maximálně přidržíme dobového úzu, byť mnohdy člověk váhá co je oumysl a co třeba jen tiskařský šotek (kvůli snazší čitelnosti byla pouze zaměněna písmena g/j, j/í, ss/š, w/v, y/i, původní výrazy i slovosled byl ponechán).
Vydání časopis Čechoslaw z roku 1820-1821 je dostupné v digitální podobě na
kramerius5.nkp.cz/periodical
Nejen přeznamenité činy slavných vůdců valných zborů, jimž se svět po veškerá století obdivuje, nýbrž i důkazy pravé udatnosti soukromných, nepatrných, bojovníků rozhlášení, uvážení a zvěčnění zasluhují, a jistě oných neméně, lásku k vlasti, tu převznešenou občanskou ctnost každého národu, an svatou samostatnost hodně sobě vážiti zná, a ne dlé píšťaly leckterého trunolovce a vzpurného dobyvy křepčiti touží – rozmnožiti a roznítiti schopni jsou. Z ohledu toho sebral sem maličké toto zrcadlo udatnosti, podivení hodné činy pravého rekovství v sobě obsahující, tak jak ve vojenském archívu zaznamenáni, a potvrzeni jsou.
[Čechoslaw č. 19, str. 150]
- Komentář Kař: autor měl nepochybně jako vojenský písař 21. pěšího regimentu „Albert Gyulay“ přístup k mnohým dokumentům a hlášením; desetnín pak je dobová mutace soudobého desátníka, leč značně udivuje, že neužívá zažitý termín kaprál, což však může být i jeho projevem národovectví, jež se odzrcadlovalo i v potlačení úředního křestního jména Michal a přijetí vlastenečtějšího Sylorada, jež bývá psáno i diakriticky mírně odlišně, ale my volíme formu užitou u zde publikovaných textů.
Při zpátečním tažení od Řezna, byl princ z Neiwsdu, setník v Karlovu tému, od nepřátelské jízdy zaskočen. To vida jeho strážmistr, Tomáš Fencel, úprkem do ní vrazil, dva jízdce vbrzce porazil a tím si k svému setníku cestu proklestil.
Zuřivě bránil se princ i rozdrtil meč a těžce raněn na zem padl. Nadarmo, do hlavy nebezpečně posekán, hájí ho Fencel, a klesne podle něho. V tom se však zpamatuje, šátek z krku strhne, princovi hlavu zaváže, a jej z hluboké mdloby probudí.
Rozkacení nepřátelé ho chtěli odtrhnout, on však svého setníka obejma přísahá, že spíše s ním umře, než ho opustí. I zvedli je tedy oba do hlavního bytu bavorského královice a zde princ královským ranlékům odevzdán, Fencel ale do Francouz veden byl, který, jak se něco málo na cestě pozhojil, příležitostné chvíle užil, průvodcům svým prchl, a náramnými oklikami právě před Ašperským bojem k svému pluku přirazil. [č. výt. 33, str. 263-4]
- Kař: „Tém“ je obrozenecký výraz pro pluk; vzhledem k charakteru textu poněkud váhám, zda šlo o příslušníky 3. pěšího regimentu [L.I.R. Nr. 3, pak by podle plukovního schematismu nejspíše šlo o prince Victora von Wied-Neuwied], nebo o jezdce Uhlanen Regimentu „Erzherzog Carl“, tedy tehdy rovněž administrativně 3., avšak hulánského pluku, jakkoli ten v bitevní sestavě u Aspern hledám marně, ale hned následující příspěvek dokládá, že u Dunaje operoval; hodnost strážmistr (Wachtmeister) sice měla být používaná pouze u jezdectva, z dalšího textu však vyplývá, že Patrčka toto pravidlo neuplatňoval.
Při zpátečním tažení z Lince do Ebersdorfu dne 3. máje 1809 při prudkém pronásledování postupujících nepřátel, u Traunského mostu krvavá půtka se strhla. Mezi jiným pozoroval Alexander Zubov od Karlových pikenýrů, právě když přes most vjížděti chtěl, že zástup Hradišťánů s praporcem v plném běhu mostu dosáhnouti se snaží; nepřítel pak byl v zápětí. Zubov pojal prostého Františka Heru, a s ním hned ku pomoci se vrátil. Neohroženost obou zastavila zástup, mostu však dosáhnouti nebylo více lze, poněvadž od nepřátelských zaskočen byl; pročež přísahali jednosvorně draze životy prodati. I strhla se náramná střelba z malé zbraně. Zubov ale vida že, veškerá udatnost veliké nepřátelské síle konečně podlehnouti musí, umínil aspoň co možná vysvobodit.
Řeka v tom místě velmi proudí; Zubov však bez rozpaku do ní vskočí. Hera uchopiv praporec následuje, několik bojovníků se přichytí, a šťastně na druhý břeh převezeno jest.
Tím naši dva rekové se nikterak nespokojí, nýbrž ostrému nepřátelskému ohni navzdor tolikrát sem a tam bředli a bojovníky odváželi, dokud ostatním držeti se možná bylo. Tímto rekovstvím 100 mužů nepřátelskému zajetí vytrženo bylo. [č. výt. 30, str. 239-40]
- Kař: Plné tři příspěvky autor věnuje příhodám v souvislosti s velmi krvavou bitvou u Ebelsbergu, leč ani jednou jeho název nestrefí, v nejstarším, zde však až v pořadí třetím třetím, má alespoň ...berg – tehdy samostatný městys s bitvě těžce poničenou dominantou, dnes však krásně renovovaným hradem, je v současnosti již plně pohlcen Lincem.
Filip Škula od Benjovského pluku, shromáždil v půtce u Ebersdorfu 70 sem tam rozptýlených mužů, od rozdílných pluků; a srdnatosti jim dodaje, vedl, aby nepřítele, který již nadzmíněné místo osadil, překvapil, a zase vyhnal.
I vrazil nejprv na zástup Francouzských granatýrů, a je hned v outoku rozehnal. Tím v místě ležícího nepřítele tak pomátl a uděsil, že jeho slabost nepozoruje a daleko silnější jsa prchl, dvou děl a dvou praporců kořisti po sobě zanechaje. [č. výt. 29, str. 231]
- Kař: Benjovského plukem je tu nepochybně Linien Infanterie Regiment Nr. 31 nazvaný dle jeho majitele a z dnešního pohledu slovenského rodáka [Dunajská Streda?] podmaršálka Benjovszkého [každopádně zemřel v dnešní Bratislavě], něm. Johanna Andrease Benjovsky von Benjov und Urbanov.
Dne 3ho máje 1809 v šarvátce u Ebersberga vpadl poručík Knopf 50ti nepřátelům do rukou. Desetnín Šuhajsky od sedmého pěšího tému to vida, sám jediný se do nich pustil, pět i hned na zem povalil, mnohé poranil a zmámeným zbraň z rukou vydíral. Tak se přihnal až k řece Traun, v které se právě hrstka nepřátel k odporu shromáždila. I zde zmužile mezi ně vběhne a za vzdání milost obětuje; v tom však ze zadu několika kulkami poraněn padne, a výskající nepřátele jeho se ihned zmocniti snaží. Zatím však se mu k pomoci tovaryši přihrnou, a všecko na pořád vyhladiti strojí. Nicméně Šuchajsky jako udatný, tak velikomyslný, své pomocníky jakž takž upokují a zajatým nikterak ublížiti nedopustí. [č. výt. 19, str. 150]
- Kař: Sedmým plukem byl na jaře 1809 L.I.R. 7 „Schröder“, jenž teprve po válce získal nového majitele, v nejstarším bratru císaře Františka a změnil název na „Würzburg“ – Šuhajský zní češtěji než následné Šuchajsky.
Při zpátečním tažení ze Salcburgu byl Ladislav Janoš od Frimontových husarů s několika muži na zadní stráži. Aby cesta zabavena byla, byl v ouzké klouze u sv. Michala rozlámaný prachový vozík překocen, při čemž se množství prachu vysypalo.
Janoš nedaleko v záloze leže, pozoroval, jak nemalý počet Francouzské jízdy se všemožně snaží překážku tu odstranit. On nahlížel dále, že pokud se to povede, veliký díl zavazadel, an ještě daleko byla nevjela, ztratí; na nepřátele však vyrazit, a je nazpět potlouct, že není možná, poněvadž kára cestu zatarasila. I rozmyslil se. Pokojně kázal svému lidu dále jeti, sám jediný ale do nepřítele vrazil, a pistolí do roztroušeného prachu vystřelil.
Náramným třeskotem se kára rozlítla, a přes třidcet mužů i s koňmi na padrť rozdrtila. Po chvíli spamatoval se náš rek, a na polo spáleného u prostřed nastrojené záhuby se vida, poslední silu sebral, a do Leobenu se vláčel, a za pět měsíců šťastně vyhojen, zase k svému pluku navrátil. [č. výt. 24, str. 188]
- Kař: Při Napoleonově ofenzívě museli Rakušané spěšně ustupovat i na vedlejších směrech. – míněn je nejspíše devátý husarský pluk jehož majitelem byl FML Johan Frimont von Palota, ovšem jak podmaršálek sám, tak jeho regiment měli roku 1809 operovat v Itálii, ne v Solnohradsku.
Když dne 13ho máje v 1809 roce znamenitá část Francouzů, u Černé louže, nad Vídní, přes Dunaj přerazila, a se pod ochranu na druhém břehu založené hrubé střelby hotovila, nedaleko tam stojící naše popadnout; vyhnal se desetnín Karel Volf od Kerpenova pluku, sám s jediným naraženým burdýřem do řadu v čelí vbíhajícího nepřítele, jednomu důstojníkovi kord z ruky vyrazil, a jej s šesti ještě muži před očima celého nepřátelského vojska zajmuv, šťastně s sebou odvedl. [č. výt. 20, str. 158]
- Kař: Jde o epizodu z boje o dunajský ostrov Schwarzelacken Au; burdýřem je míněn bajonet.
Josef Taimer, prostý od Kněževičových dragounů shromáždil v Ašperském boji některé rozptýlené tovaryše, a s nimi náhle nepříteli na záda vpadl. Již zástup kyrysníků posekal a rozehnal, když ze všech stran obklíčený nebezpečně do hlavy a do ruky poraněn byl; přece se ale z té tísně vydřev, prvé z boje nevyšel, až druhého dne, a to ještě na ještě na přísné nařízení svých představených, a sotva převázán jsa, již opět do boje kvapil, a holou hlavou, lebky pro rány snésti nemohla, každé nebezpečenství téhož přeslavného dne podnikl. [č. výt. 24, str. 187]
- Kař: Vzhledem k chorvatskému původu majitele 3. dragounského pluku, Vincenze Kneseviche, lze užití háčků nad literami vcelku akceptovat, byť jeho slovanská podoba jména byla Vinko Knežević.
Cyril Temín, prostý od týchž samých dragounů, v tetéž porážce neslýchané, zahlédl v outoku nepřítelského jenerála, jejž po stkvostném oděvu hned poznal. I dal se k němu, a skrze nesmírný dav se prosekav, jej poranil, koně pak za uzdu chopiv, náramnou rychlostí z prostřed jeho vlastního lidu vyvlekl. A byl to vůdce čtyrtémí, a Francouzské císařovny vrchní konírník Fuler.
Takou opovážlivostí rozkacení, někteří kyrysníci za nim se hnali. Temín však na to nedbaje, je potloukl, a jim navzdor svého vznešeného jatého odvedl.
Jak udatný, tak i šlechetný, nejmenšího mu nevezma, do rukou představených odevzdal. [č. výt. 24, str. 187-8]
- Kař: Porážkou neslýchanou musí se zde mínit porážka Napoleonova neb jde jednoznačně o bitvu u Aspern-Esslingu, a co se týče zajatého generála, nešlo [tehdy] o divizionáře, leč v moc nepřítele upadl brigádní generál Albert-Louis-Emmanuel de Fouler, náležející do Espagneho kyrysnické divize.
V krvavém outoku na ezlinskou obilnici v předzmíněném boji, množství poraněných důstojníků Hilerova pluku mělo zajato býti, ano poručík Pec již skutečně od nepřátelských obklíčen byl.
Tuť desetnín Tomáš Vrbay, Matěje Čadru, Ondřeje Mašáně, a Bernarda Blanku vybídne, naraženými burdýři do nepřítele vrazí, a nejen zajatého poručíka vysvobodí, nýbrž tak dlouho neoustupně bojuje, až všecky poranění na bezpečná místa odpravení jsou. [č. výt. 17, str. 135 a znovu jen nepatrně odlišně č. 19, str. 150]
- Kař: Jde o proslulou a dodnes existující objekt esslingské sýpky, v jejíž části jev současnosti expozice s dioramatem a výstavkou řady zajímavých artefaktů – plukem pak nepochybně L.I.R. 2 „Hiller“
Strážmistr Benjovského tému, František Fuller sobě v strašlivém dobývání Ašperu přeznamenitě počínal, a všude příkladem rekovnosti a neohroženosti se stal. On první se v outoku do příbytku vedral, obezděný hřbitov zlezl, nepřítele z něho vybil, a v zápětí stíhal. On prošťáral hořící domy, a v nich mnohého nepřítele zajal, a na to se před ves postavil.
Když ale zaznamenal, že se zástup nepřátelských granatýrův k novému útoku hotoví, rychle o tom tém zpraviti pospíšil.
Obršt (nyní již jenerál) hrabě Banfy uznal za dobré lid svůj z planoucích bytů svolat, a nepřátelského outoku podál hřbitova očekávat. Dva spolky, jenž u vody stály, již od dorazilů odtrženi byli. Do těch pustil se hněvivě Fuller, a spolkům cestu proklestil. Sotva se to stalo, nepřítel v záhrnech skrze ves hnal, hřbitov opanoval, a pevně osadil. Nicméně násilným dorážením Benjovského tému opět náramnou ztrátou na zpět potlučen byl; a zde byl opět Fuller první an se hřbitova zmocnil, a v něm množství nepřátelského vybraného lidu zajal. [č. výt. 32, str. 252-3]
- Kař: Benjovského tém jsme již identifikovali jako L.I.R. 31, zde doplňme že plukovníkem byl Georg hrabě Bánffy de Losonez, na generála povýšený již 9. září 1809, ale už o rok později penzionovaný; strážmistrem v řadovém pěším pluku byl Patrčkou označován šikovatel (Feldwebel).
Rytina z knihy Historisches Gemählde der neuesten merkwürdigen Begebenheiten Land- und Seekriege vydané v Lipsku roku 1811 (v digitalizované podobě viz books.google.cz), která velmi pravděpodobně zachycuje popisovaný hrdinský čin šikovatele Fullera v řadách uherského řadového pěšího pluku Benjovsky č. 31.
František Řezníček, desetnín od Lichtenšteinových oděnců, opěšalého vůdce dvojspolku neobyčejnou zmužilostí a duchapřítomností, z nepřátelského houští, vol nevol vysekal; na to po jednom prchajícím nepřátelským jezdci se rozehnal, jej sesekal, koně pak uchráně, vysvobozenému vůdci odevzdal a tudy dovedl, že tento, své zástupy spořádati, a znova k novému šťastnému outoku vésti mohl. [č. výt. 20, str. 158]
- Kař: I když není zmíněno o kterou bitvu jde, udaná situace nejspíše popisuje střet u Aspern. Oděnci jsou vcelku nepochybně míněni kyrysníci, konkrétní regiment pak nejspíše šestý „Moritz Liechtenstein“; velitelem dvojspolku, tedy brigádním komandantem, zde pak byl Karl von Kroyherr.
Jozef Grinwald, strážmistr pěšího pluku Arciknížete Karla, v strašlivé porážce u Ašpru přeznamenitě si počínal, sám spolek, jehož důstojníci těžce potlučeni byli, velikou opatrností veda.
Od majora Fryda nařízení dostana, nepřítele z markrabnejsidelského mlýna vypudit, prve nežby se tam pevně ustavil, a levému křídlu veškerého vojska škoditi mohl; povzbudí maličko svých, povalem do hlubokého příkopu se vežene, po kruté putyce několik set mužů silného nepřítele vybije, a předůležité místo to, průchody pevně zaterase, všem nepřátelským náramnou zuřivostí podnikaným outokům obhájí. [č. výt. 17, str. 135]
- Kař: Znovu se hovoří o bitvě u Aspern, ale zmínka o mlýnu v Markgrafneusiedelu na levém křídle vcelku spolehlivě dokazuje, že již jde až o následnou bitvu u Wagramu.
V hrozné Ašperské porážce popadl vrchní myslivec Finkenberg vrchního důstojníka a vůdce dorazilů, právě když se do našich vřítiti chtěl, a z prostřed řadí ho vyvlékl. Zástup nepřátelů se za ním pustil, ale myslivec Bernard Šáfer k pomoci přispěl, a do nepřátel se pustě, sám proti nim bojoval, a tudy nejen tovaryši svému času k odvedení jatého hrdinsky dobyl, nýbrž i sám jednoho důstojníka a jednoho prostého zajal. [č. výt. 30, str. 240]
- Kař: Asi příliš málo indicií na stanovení jednotky a hrozná porážka opět spíše svědčí pro Wagram, než pro Aspern, střet pro rakouské zbraně nepochybně úspěšný.
Ve Wagramském boji, byl jeden batalion Lichtenštajnova pluku náramnému ohni z nepřátelských děl vystaven. Kule se jen sypaly, a v čelí stojící spolky napořád hubily. Trhající se pukavky celé řady porážely, podrcené mrtliny stojícím, na větším díle ještě mladým a nezkušeným bojovníkům srážeti se překáželi a téměř všickni důstojníci již zahubeni byli. Již batalion klesati počínal, již se nepřátelská jízda zuřivě hnala, takového nepořádku použít.
Tu v nejnebezpečnějším, a právě posledním okamžení vyřítil se strážmistr Václav Neyman z té zmatenice, zbraň svou do nepřátelského houští zahodil, a nevyslovitedlnou mužností řady rovnati počal.
Dílem domluvou, dílem mocí tak lid ten postavil, že se nepřítel dorazit nepokusil. [č. výt. 24, str. 188]
- Kař: Tento text nejspíše pojednává o batalionech L.I.R. 12 „Manfredini“, Aloys von Liechtenstein se majitelem pluku stal až koncem roku během poválečné reorganizace; pukavka je granát
V porážce u Wagramu dne 6ho července, přihnal se důstojník nepřátelských husarů sám jediný před čelí tému Ryžských dragounů, a náramnou vzpupností odpůrce vybízel. Petr Nejedlý, prostý jezdec, an již přemnohokrát znamenitou svou mužnost vyjevil, nedal se dvakrát zvát, nýbrž s povolením svých vrchních úprkem na téhož hrdopýšku dorazil a jej, ač se kule co krupobití sypaly, na kusy rozsekal.
- Kař: Zde překvapuje co je tu míněno Rižskými dragouny, pluk tohoto označení byl jednoznačně ruský, a jako takový u Dunaje roku 1809 nikterak neoperoval – logika praví, že šlo o příslušníka D.R. 6 „Riesch“, dle majitele hraběte Johana Sigismunda von Riesch.
Velikomyslné obětování samého sebe za jiné nemenšího zvěčnění zasluhuje, co udatné bojování, ano snad i větší, poněvadž vůbec sebe samého zachování první povinností se soudí.
Když vojska naše po strašlivé porážce u Wagramu v zahrnách odtahovala, byl Vincenc Láska od tému císařova mezi dorazily a prudké dotýkání nepřátelské zbržďovat napomáhá. Parnem, žízní, a krvavým namáháním přehrozného dne byl unaven každý. Mnohý se sotva vlékl, jiný mdlobou dokonce padl, a za všechno rekovství trudné zajetí očekávati musel.
V takové náramné bídě Láska své tovaryše po cestě ležeti vida, outrpností hnut, na své vlastní utrmácení zapomněl, a toliko pomoci hleděl.
Všechny najednou odnésti nemoha, pozdvihoval kteří ještě trošku síly k chůzi měli, a chuti jim dodávaje k následování pohnul. Docela zemdlelé na svá ramena kladl, a za ustupujícím témem nosil: blíž přijda na zem kladl, a pro jiné se vracel.
Tímto nesmírným snažením k večeru všecky na zpět pozůstalé u pluku se shledali.
Při této perné práci často od honících nepřátel popadnut byl, na to však nedbaje, složil své břímě, a tak statečně s nimi zápasil, že i dva zahubil, jiné zahnal, a tak svého znamenitého předmětu dosáhl. [č. výt. 29, str. 231]
- Kař: Pokud by šlo o jezdeckou jednotku mohla by panovat nejistota, ale o koních není nikde zmínka, naopak padne odnésti, lze tedy právem usuzovat, že šlo o příslušníka L.I.R. 1 „Kaiser“.
Josef Paláš od Buliova tému, dne 4ho července, před Prešpurkem u mosteckých záklopů lásku k svému představenému paměti hodným způsobem vyjevil. Spolek, v němž stál, po krvavé půtce odpočíval, a důstojníci v kole na zemi seděli. V tom mezi ně bořice vlítne. Tu Paláš na svého setníka padne a jej ač dopustit nechtěl tělem svým ukreje. Bořice se rozprskne, a množství bojovníků i dva důstojníky podrtí. Paláš s dvěma ránami povstane, a na bolest nedbaje, ze zachování svého milého setníka se raduje. [č. výt. 29, str. 231]
- Kař: Jak vidno autor sem vetknul i epizodku z obléhaní současné Bratislavy; bořicí pak nejspíše můžeme rozumět explozivní granát vypálený tzv. horní skupinou úhlů z moždíře.
Při posledním obležení města Rábu, vpadla nepřátelská puma do prachárny; všecko klenutí porazila, právě když tam od dělostřelců desetnín pro střelivo vkročil.
I vykulil ji rychle ze dveří tak, že se v tom ještě okamžení venku rozprskla. Touto podivení hodnou přítomností ducha větší díl města, od strašlivého zboření zachráněn byl. [č. výt. 24, str. 188]
- Kař: Ráb, je město v Uhrách dnes mnohem známější pod maďarským termínem Györ.
V půtce u Znojma dne 11ho července 1809 svedeno bylo od tému knížete Reisplau několik dorazilů proti nepříteli vystaviti. S nimi šel také 14ti letý Jozef Wíd; nepřátelé mu však buben prostřelili. I rozhořčen nad tím, popadl francouzského bubeníka, a po tuhé půtce mu šťastně buben vydere. Taková neobyčejná smělost roznítila ostatní, že statečně daleko silnějšího nepřítele záhubně potírajíce, na spět potiskli. [č. výt. 20, str. 158]
- Kař: Tímto se dostáváme na naše území a zároveň na samý konec válčení na hlavní dunajské frontě; plukem „Reisplau“ byl pravděpodobně míněn L.I.R. 17, jehož majitelem byl v letech 1801-1826 Heinrich Reuss-Plauen, bubeník Wíd (Wied), který se u Znojma proslavil výše uvedeným činem ale toho času sloužil u L.I.R. 11 „Baillet“.
Jan Mátě od Jozefových husarů v boji u Perdenone o koně přišed, do zajetí upadl. Příležitostně však použiv chvíle, pěšky prchl; a šťastně toulajícího koně uchvátil. Nemaje ale zbraně, popadl hůl, a na místě jednoho nepřátelského jezdce do smrti umlátil, jeho koně pak opěšalému důstojníku poskytl. [č. výt. 30, str. 240]
- Kař: Touto příhodou se ocitáme v Itálii a správně by mělo být Pordenone, kde se bojovalo 15. dubna, což byl jeden z úvodních střetů zdejší kampaně svedený vpředvečer klíčové bitvy u Sacile; do značné míry šlo o její prolog.
Dělostřelec Karel Brajer, od druhého tému sám jediný, při zpátečném našeho vojska z Vlach 1809 tažení most přes řeku Piavu spálil.
Na druhé straně ale zahlédl kulnu s dřívím, z něhož by se byl most zase lehce postaviti mohl. Nedbal na střelbu nepřítele, řeku přeploval, veškerou velikou zásobu spálil, a bez ourazu šťastně se navrátil. [č. výt. 30, str. 240]
- Kař: I kanonýři byli organizováni v regimentech, byť šlo spíše o administrativní záležitost, v poli operovaly detašované baterie.
Při přechodu řeky Piavy, rozehnal nepřítel pluk dělostřelců, a 4 děla vzal. Když ale brzy na to sám potlučený ustupoval, pozoroval Jozef Pain od Šastelerovských, že vzatá děla desíti muži provázená pryč se vezou. I svolá několik dobrodruhů, na průvodčí dorazí, několik pobije, ostatní rozežene, děla obrátí, nabíjí, a po prchajícím nepříteli tak dlouho pálí, až ostatní vojsko přitáhne, a dělostřelci opět svá děla přejmou. [č. výt. 33, str. 264]
- Kař: I když není specifikován rok, předpokládejme opět 1809 – pak by Šestelerovským plukem měl být Linien Infanterie Regiment Nr. 46 „Chasteler“, byť tápu co by dělal na Piavě, když tři jeho bataliony jsou uvedeny v bitevní sestavě hlavní armády arcivévody Karla na Dunaji; mnohem spíše tak půjde o L.I.R. 27 „Strassoldo“, jenž markýz Johan Gabriel Chasteler de Courcelles převzal až po konci války – ten v Itálii operoval.
Dne 14ho června roku 1809 v tuhé půtce u Rábu v Uhřích vpadlo jedno dělo v nepřátelské ruce. Dělostřelec Tomáš Saubal chopil se na zemi ležící nabité zbraně, na nepřítele ouprkem hnal, odvážením téhož děla zaneprázdněného důstojníka zastřelil, jiného na zem porazil a tudy ztraceného již děla zase dobyl. [č. výt. 20, str. 157]
- Kař: Ústup z Itálie se arcivévoda Jan pokusil zastavit u již zmíněného Györu, neuspěl a musel ustoupit za Dunaj do Prešpurku, dnešní Bratislavy.
Josef Šen, desetnín od Palatinových husarů byl ve Waršavsku s čtyřmi muži k Mišovu na zvědy poslán. I dozvěděl se na cestě, že to místo již v nepřátelských rukou, a posádka zajata. Nedbal na to, ale předce se dále bral; a vida, že rozvodněná Pilica k přebřežení není, jednoho muže u koní zanechal, s ostatními v malé loďce se převezl. Na to s takovým povykem do města vběhl, že strach a hrůza se vůbec rozšířila. V prvním okamžení deset jatých vysvobodil, jenž se s ním spolčivše, nepřítele vybili, a tak dlouho se drželi až posila přišla, a tudy místo to zase v naši moc uvedeno jest bylo. [č. výt. 30, str. 240]
- Kař: O které město, či spíše městečko, by mělo jít, netuším, řeka Pilica, levobřežní přítok Visly jižně od Varšavy, však byla demarkační linií mezi pruským a rakouským záborem při tzv. třetím dělení Polska, 1795, a hraniční řekou zůstala až do roku 1809, kdy po porážce Rakouska Západní Halič připadla Napoleonovu spojenci, Varšavskému velkovévodství; po Vídeňském kongresu pak celá oblast připadla Rusku, dnes jde opět o centrální Polsko.
Michal Silorad Patrčka, narozený 21. července 1787 v Solnici na Rychnovsku, je k dohledání i na wikipedii, jeho pramálo radostný životní příběh jsme však vypůjčili od Bohumily Trnkové „Ze Solnice“ z již nedostupného webu povesti.wz.cz, jakkoli se tato jako počtářka na závěr příliš nevyznamenala, když autora Zrcadel udatnosti obírá téměř o dva roky jeho beztak nedlouhého života:
Když vychodil školu, vyučil se kupeckému řemeslu v Kostelci nad Orlicí. Touha po vyšším vzdělání, životu v Praze, stálém kontaktu s vlastenci i představy o spisování, veršování, to vše muselo ustoupit otcem vynucovaným povinnostem v krámě. V malém městečku mnoho pochopení jen málo šťastný Michal nenacházel, a že tak pilně po nocích četl, učil se latinu a kostel příliš navštěvoval, to vedlo k posměchu, ba až k nelibosti purkmistra a dalších velevážených sousedů solnických.
Státní bankrot na jaře 1811 tak jako pro všechny, znamenal i pro kupce Patrčku těžkou ránu. Dluhy se musely splácet podle stupnice stanovené císařským patentem, tím vzrůstaly až na pateronásobek. Navíc požár rodinného domu a následná otcova smrt byly hlavní příčinou toho, že Michal už mohl zůstat jen pilným samoukem. Můžeme si domyslet, že také spotřeboval část peněz na nákup knih. Nedlouho potom jakýsi neopatrný forman usnul s hořící fajfkou ve voze, plném Patrčkova zboží a všechno dočista shořelo. Tak musel být solnický obchod zavřen nadobro a jeho majitel s matkou a sestrami zůstali bez prostředků. V roce 1812 se Patrčka marně ucházel ve Vídni o redaktorské místo ve Vídeňských novinách. Tady se seznámil s V. Hankou, pod jehož vlivem pak publikoval své první literární pokusy. Živil se hlavně nakupováním plátna a přízí od horských tkalců. Do Solnice se vracíval pozdě v noci, unaven, ale vždy znovu osvěžen svými pravidelnými návštěvami dobřenské fary. Tam při svých cestách nacházel u P. Liboslava Zieglera nejen útulek pro znavené tělo, ale hlavně potravu pro svou stále hladovou a dychtivou duši. Tady se setkával s vlastenci a hlavně se dozvídal novinky z Prahy. Tehdy přijal své druhé, vlastenecké jméno. Na podzim r. 1814 tu zažil i společnost Dobrovského. Téhož roku se M. S. Patrčka vrátil do Vídně na Hankou uvolněné neplacené místo redaktora opět ve Vídeňských novinách, ale nedostatek peněz i neshody s vydavatelem Hromádkem zapříčinily poměrně brzký Patrčkův odchod. Ani v Praze u Krameriových novin neuspěl a v roce 1815 se opět vrátil do Solnice. V řadě svých prvotin se inspiroval současným životem, kromě veršíků a písňových textů se věnoval i sběru lidových písní na Jaroměřsku jako příspěvek k Hankově práci. Téhož roku však solničtí radní „zakročili“ – Píseň ponocného (Prvotiny 1813) byla totiž nesmlouvavou kritikou jich samých a celé místní honorace.
A tak se postarali, aby milý Silorad, jim tak nemilý, narukoval roku 1815 do služeb císaře pána. Nakrátko byl při jednom z posledních protinapoleonských tažení. Zdálo se, že v kasárnách nevydrží pro hrubé práce a ponižování, proti kterému se ohradit nesměl. Věděl, že celých deset let tu žít nemůže, ale stal se brzy desátníkem a už v roce 1816 byl učitelem dětí ženatých vojáků ve výchovném ústavu pevnosti Josefov u Jaroměře. Toto postavení mu daleko více umožnilo, aby se věnoval literatuře i dalším zájmům (mnemonika a fyzicko-mechanické pokusy). Přesto v roce 1820 napsal Dobrovskému a prosil o přímluvu u hraběte Šternberka, že by byl užitečný při „vlasteneckém muzeu“. Z vojenské služby byl konečně propuštěn až po osmi letech r. 1823 na vlastní žádost, a to jako invalida, protože byl silně krátkozraký.
Potom žil v jaroměřské rodině, odkud pocházela jeho pozdější manželka. Ke svatbě došlo až v roce 1835, narodily se i děti. Řadou drobných aktivit (vystavoval své vynálezy a na výstavách deklamoval své verše a písně, vypomáhal v tiskárně jako korektor, pomáhal tchánovi nejen v dílně, ale i prodejem šmolky) nakrátko vylepšil svou hmotnou situaci. Snad proto se i zřekl důchodu, aby konečně nadobro vystoupil z armády. Jeho život se však i nadále stával sbírkou neúspěchů a marných snah pevně zakotvit. V pořadí patrně již třetí požár jaroměřského domku opět zničil veškerý Patrčkův majetek i vynálezy – přibližně šedesát různých modelů. Psal žádosti o učitelské místo úřadům i vrchnostem, prosby o pomoc všem přátelům i známým, ale bezvýsledně.
Michal Silorad Patrčka, ve své době tak oblíbený beletrista, jehož písně se zpívaly na všech frontách a básně byly hojně recitovány, byl pro neplacení z tchánova (po požáru prodaného) domku vystěhován a vzápětí těžce onemocněl. V bídě a po dlouhých útrapách zemřel 25. dubna 1838, v necelých devětačtyřiceti letech.