Dělostřelecký tábor u Týna nad Vltavou 1749-1778

24.05.2022 16:45

Josef Hanzlík

Naposledy upraveno: 24.05.2022

 

V roce 1912 byla vydána útlá publikace Josef HANZLÍK: Dělostřelecký tábor a pozdější vozatajské skladiště u Týna nad Vltavou. Její autor – učitel ve výslužbě a ředitel vltavotýnského kůru - v ní přibližuje historii rozlehlého vojenského areálu, který se nacházel východně od tohoto města.

Od roku 1778 se účel tohoto vojenského prostoru změnil a začal být nově využíván jako vozatajské skladiště (podrobněji viz zde). V roce 1866 jej armáda opustila, dodnes jej však připomíná ještě několik staveb a místní názvy: Na Šancích, Velký Depot, Logr, Pod Táborkou, Malá Varta atd.

Autor ve své publikaci používá dobové plošné míry, proto bude vhodnější si je připomenout:

  •     1 vídeňský sáh (1°) = 6 stop (6´) = 1,90 m
  •     1 čtvereční sáh (1 □°) = 36 čtverečních stop (36 □´) = 3,596652 m2
  •     1 jitro (jit) = 1600 čtverečních sáhů = 0,575464 ha
  •     1 korec (strych) = ½ jitra = 0,287732 ha

Dělostřelecký tábor popisuje Hanzlík na s. 5-13 a 22-23, k jeho digitalizovanému textu bylo doplněno navíc několik doprovodných ilustrací a fotografií.

 

Kalvárie u Týna nad Vltavou. Barokní sousoší od neznámého autora s chybným vročením 1750.
Všechny sochy nechalo zrestaurovat město Týn v roce 2020 - stav v roce 2021.

 

Tři čtvrti hodiny na severovýchod od Týna n. Vlt. stojí u silnice směřující k Táboru dvůr zvaný „Depo“ a blízko něho skupina tří soch. (454 m nad hladinou mořskou). Dnes vládne v těchto místech ticho, ale nebývalo tomu tak v dobách minulých.

Od r. 1709, kdy o stavbě šancí zmínka se činí, až do roku 1866, tedy po celých 157 let, zazníval tu hlučný vojenský ruch, jak zvídáme ze starých listin archivů Týnských.

Ruch ten začal se tu ozývati mocněji r. 1749, kdy vojenský erár uznal za dobré definitivně založiti na návrší, severovýchodně od města Týna mezi dvěma cestami rozloženém, nejprve dělostřelecké tábořiště a cvičiště. Návrší s okolím hodilo se k tomu jednak pro přirozenou svou povahu, jednak pro blízkost vhodných komunikací. Takzvaná Norimberská silnice procházela nedalekým městem a spojovala Vídeň s Frankfurtem nad Mohanem. (Silnice ta šla z Vídně na Štokeravu, Jindř. Hradec, Veselí, Týn n. Vlt., Vodňany, Strakonice, Horažďovice, Klatovy do Norimberku. Délka její byla 86 mil a cestu vozmo bylo možno vykonati za 23 dní).

Po starobylém mostě dřevěném, rozpjatém mezi břehy řeky Vltavy, která již za Karla IV. učiněna byla splavnou, přejíždělo vždy hojně povozů (zvláště i s nákladem soli do městských solnic) a přecházely často vojenské pluky na svých pochodech. I mocnáři rakouští (na př. Karel VI. r. 1711) jezdili tudy do Frankfurtu, aby se dali korunovati za císaře německé. Z té příčiny býval most vždy v dobrém pořádku udržován.

Velitelé a důstojníci pluků, městem procházejících aneb v něm na čas ubytovaných, povšimli si návrší, které se severovýchodně nad ním vyvyšovalo, a odkud bylo lze daleko široko po okolní krajině obzírati. Připadlo jim na mysl, že by se tato výšina výborně hodila k cvičením dělostřeleckým.

A tak r. 1749 c. k. erár najal si v těch stranách 110 740 čtver. sáhů pozemků a to od města a panství Týnského (za 600 zl.), od vesnic Přečic (za 150) a Smilovic (za 250 zl. rýn.) a upravil je (do konce srpna t. r.) v tábořiště a cvičiště dělostřelecké.

Prostor dělostřeleckého cvičistě a tábora u Týna na prvním vojenském mapování.

 

Jedna jeho část slula „Velký Lager“ a druhá „Malý Lager“ celek rozkládal se mezi silnicí Veselskou a Táborskou.

Na této prostoře stála u silnice Veselské strážnice (č. 2 — nyní „Malá Varta“), v jejím sousedství bouda na prach a střelivo (č. 1. — na panském poli „Oulehle“ zvaném), dále od ní kolna na stříkačky a jiné hasičské nářadí (č. 3) a posléze bouda na střelivo (č. 4 - na poli koupeném od Josefa Havlíčka). Tábor končil se u panského lesa „Širočin“ epolementem, jehožto zbytky (dosud zachované) lid nazývá „Pulmon“ a obehnán byl náspy a příkopy.

Byly v něm provedeny tyto stavby a cesty:

2 batterie na ploše panské

67 □°

1 epolement

250 □°

   a před ním traversa

75 ¾ □°

       na pozemku smilovickém

 

1 horská batterie

27 ¾ □°

       na týnské, přečické a smilovické půdě:

 

1 polygon (mnohoúhelník) ve 2 frontách

2 518 ¾ □°

1 ravelín

1 022 □°

1 krytá cesta

1 302 □°

2 parallely s bojosem a batteriemi

514 □°

Úhrnem

5 777 ¾ □°

Mezi polygonem, ravelínem, cestou, 2 parallely, bojosem a batteriemi vykopány byly hluboké příkopy, zvláště pod polygonem.

Terénní pozůstatky cvičného polního opevnění označovaného jako polygon
- dnes lokalita zvaná Na Šancích
(foto z roku 2021)

 

Novým měřením, které provedeno bylo, aby se vyšetřily rozměry příkopů, zjištěno, že

polygon zabíral

3 853 □°

příkop pod ním

7 622 □°

ravelín          

2 744 □°

krytá cesta s glacisem (předhradím)

7 397 □°

parallely s bojosem a batteriemi

4 470 □°

Úhrnem

26 096 □°

 

a to: na pastviskách

2 204 □°

na neplodné přečické půdě (Trieschfeld)

18 285 □°

na polích

4 554 □°

na polích smilovických

1 053 □°

Úhrnem

26 096 □°

 

Sem tam po různu zřízeny byly rozličné potřebné dílny, z nichžto zabírala

1 velká kolna depositní (panská půda)

126 □°

strážnice, kolna na stříkačky a žebříky (týnský pozemek)

260 □°

kovárna, dílna zámečnická a kolna na žebříky

225 □°

laboratoř

112 □°

dílna truhlářská     

28 □°

strážnice, kolna na žebříky, kuželna a budova na stříkačky

225 □°

laboratoř

70 □°

5 laboratorních kolen

225 □°

explikační bouda, kancelář a studně

197 □°

zásobárna (spížnice) na potraviny

618 □°

horská batterie

98 □°

1 opevnění s kotlíky pro 4 hmoždíře

140 □°

1 opevnění s kotlíky pro 6 hmoždířů

175 □°

epolement s traversou

900 □°

polygon

18921 □°

 

Smlouvy nájemné bývaly častěji obnovovány. Známy jsou nám smlouvy z r. 1749, 1764, 1765 (v září), 8/9 1769, 8/9 1774, 8/4 1778. Z nich seznáváme, že rozloha tábora od počátku až do r. 1778 zůstávala nezměněna.

Dle smlouvy z r. 1764 z 110 740 □° pozemků z roku 1749 bylo

půdy úplně neplodné

10 780 □°

a pozemkův orných

99 960 □°

Úhrnem

110 740 □°

Ve smlouvě ze dne 8. září 1774 jest výslovně podotčeno, že erár po případ války neb po skončeném cvičení zůstavuje si právo výpovědi.

Cvičení počínalo se v červnu a končilo vždy v září každého roku.

V té době zavládl čilý ruch a veselý život v prostorných laboratořích, skladištích a jiných budovách.

Nejmilejším asi shromaždištěm unaveného vojska byly boudy s pivem a potravinami.

Bylo jich 17 a čepovalo se v nich pivo Týnské (5 bud), Bechyňské, Zelečské, Bezské (3 boudy) a jiné, dle toho, které bylo držiteli boudy vhod.

Tak na příklad bouda č. 1. patřila plukovníku 3. pluku, pánovi z Fritscheisenu, hned vedle byla bouda tauerovská. V čís. 2. čepoval dělostřelec John pivo Týnské, máz (pintu) 3 ½ kr. V čís. 10. postaveném r. 1764 od Izáka Povitze z Čes. Budějovic a koupeném později od měšťana Týnského Františka Slemera, bylo čepováno též pivo Týnské; výčepník dostával od panství dříví na opravu svého „hotelu“ t. j. boudy, a půjčeno mu 50 zl. rýn. V č. 15. čepoval pivo dělostřelec Šulc, čís. 17. náleželo panství Týnskému, které je koupilo za 58 zl. r. od dědiců Puchmayerových.

Prodavači Týnského piva dostávali z prodaného sudu 45 kr. r. (Tyto zprávy jsou z r. 1777.) Markytánkou v celém táboře byla t. r. Johana Pavlová, po ní ujal se té živnosti řezník Souhrada.

A tak na místě, kde dnes stojí tři nehybné sochy, míhaly se od r. 1749 statné postavy dělostřelců, ozývalo se ržání bujných koní a vyráběl se čile v dílnách a laboratořích prach a jiné střelivo na záhubu nepříteli.

Při této nebezpečné práci událo se dne 21. června 1753 (ve středu před Božím Tělem o ½ 7. hodině ranní) hrozné neštěstí, o němž zachovaly se nám 4 zprávy. První z nich pochází od panského direktora Týnského Protivy, jenž oznamoval dne 30. června r. 1753 direktoru Vorlovi do Červené Řečice tuto smutnou novinku:

Veliké neštěstí v ležení c. k. polního dělostřelectva stalo se dne 21. června, kdy prach v 2 laboratořích se vzňal a obě zničil, při čemž as 80 osob starých i mladých dělostřelců život ztratilo neb k zmrzačení přišlo, tak že ze všech sotva 10 osob zdraví nabude. Jsou ale již nové dvě laboratoře zřízeny, na nichž dnem i nocí se pracuje, by k příštímu cvičení připraveny byly.

Druhá zpráva, též do Rečice, ale později (dne 4. července t. r. zaslaná) zní:

Stalo se veliké neštěstí zde v ležení c. k. sl. dělostřelectva, jak již p. strýci p. děkan ihned sdělil se smutnou zprávou, že i bratr pana děkana z Rečice zahynul v nejmladším věku. Zmrzačených přivezeno do Týna 48, z nichž sotva 10 na živu zůstane.

Třetí zprávu zapsal po latinsku do Pamětí, které za času jeho držení beneficia Týnského buď soukromě neb veřejně se přihodily, děkan May. Zpráva jeho zní v českém překladu takto:

V r. 1753, před slavností Božího Těla, ve středu ráno o ½ 7, stalo se veliké neštěstí v ležení. Celá dílna od zapáleného prachu s dělníky dole i nahoře, jichž počet asi ku 90 osobám byl, byla rozmetána, většina z nich na místě roztrhána a spálena; velmi mnoho popálených dopraveno do města, kde v nepřítomnosti vojenského kaplana ode mne a p. kaplana Leopolda Václava Krause po 2 neděle každodenně ve dne v noci zaopatřováni byli. Kteří v ležení zůstali, tam také zemřeli, a na místě u kříže později postaveného pohřbeni byli. Kteří zde zemřeli, pohřbeni u sv. Víta (kostela hřbitovního v Týně); pozůstalí na živu bud oslepli neb ohluchli a zůstali invalidy.

Detail podstavce ústřední sochy vltavotýnské kalvárie,
který znázorňuje očistec a současně evokuje smrt dělostřelců při výbuchu.

 

Zvěst o neštěstí dojala asi nemálo cís. Františka I. a jeho, choť Marii Terezii, když téhož roku (dva dni před sv. Bartolomějem) do Týna zavítali.

O tom a o jiných svědcích žalostné události zmiňuje se čtvrtá zpráva těmito slovy:

R. 1753 byl kníže Lichtenstein, gen. kapitán dělostřelecký, u cvičení a ten chtěl k radosti J. Vel. císařovny v Týně držeti vojenské cvičení na vrchu „Posekaném“; cvičení ta začala se konati v r. 1749. R. 1753 dne 21. června, ve středu před Božím Tělem, stalo se veliké neštěstí; chytilo se v laboratorium v dílně, a uhořelo 83 bombastérů. Těla jejich přivezena do Týna, a v ležení postaveny pomníky na místě činu. Potom 6. srpna t. r. přijela císařovna Marie Terezie, císař František, manžel, Karel, vladař Belgický a švagr císařovny, bratr Františka císaře, v jejich společnosti přišli knížata Lichtenstein, Schwarzenberg, Auersperg, Piccolomini, generalkomandant český (Pražský), Braun Vídeňský aj. Zůstávali v zámku týnském, kde sám hostil je arcibiskup se svým suffraganem, biskupem Příchovským.“

Ze všech uvedených zpráv patrno, že neštěstí událo se r. 1753 a nikoli již roku 1750, který později byl mylně vytesán na hlavní ze tří soch, na památku neblahé události postavených.

Zpráva poslední vyvrací zároveň tradici, obíhající mezi lidem, jako by strašný výbuch byl úmyslně nastrojen proti životu - některých vynikajících osob; neboť vznešení páni přibyli na místo neštěstí teprve za šest neděl po výbuchu. (Také císař Josef II. navštívil dvakráte – r. 1774 a 1786 – neblahé to místo; podruhé, kdy už proměněno bylo ve vozatajské depot.)

Ze zprávy direktora panství Týnského (z 3. května 1844) dovídáme se, že ještě toho roku (1844) při orání obecních polí u Smilovic objevovaly se tu onde zbytky děl a jiné střelné zbraně a různého železa.

Bude asi čtenáře zajímati otázka, kdo to byl, jenž dal na tábořišti postaviti onu trojici památných soch.

O tom poučuje nás úřední šetření, konané r. 1838. Toho roku přijel z Č. Budějovic do Týna krajský hejtman ryt. z Kundratic a upozorněn byv na sochy, přikázal policejnímu úřadu, aby mu podal zprávu o chatrném jich stavu.

Zprávu policejní z 13. července t. r. doplnil později (dne 10. srpna) panský direktor. Oznamuje, že sochy byly k rozkazu císařovny Marie Terezie ve Vídni provedeny a zaslány odtud na místo, na němž oběti katastrofy z r. 1753 byly pohřbeny.

Připojil tedy do své zprávy žádost, aby stát na svůj peníz sochy dal opraviti a je i na příště opravoval.

Žádost tuto zaslal dne 20. června r. 1844 krajský úřad (prostřednictvím guber. stavebního úřadu) dvorní kanceláři. Ale kancelář namítala (v svém rozhodnutí ze dne 31. června r. 1845), že není dokázáno, že by Marie Terezie byla rozkázala sochy ty postaviti, ježto prý není o jich zřízení zmínky ani v přiložených dokladech z archivu děkanského, ani v listině Salabovské, kterou Marie Kateřina Salabová, cisterciácká řeholnice z Marienthalu, rodačka Týnská, nadaci na mši za zhynulé vojíny založila. Sochy prý stojí na pastvině, kde vydány jsou stálé nepohodě a škodě, a nemají větší ceny umělecké; zůstavuje prý se tedy pietě obyvatelstva panství týnského a okolního, aby se o ně staralo. Od té doby až do našich let sochy pustnou neustále.

Vojenské cvičení konáno v táboře každoročně až do r. 1778. Roku toho (dne 8. dubna) učinil erár novou smlouvu s panstvím Týnským a obcemi, ale již 11. t. m. ji z neznámé příčiny zase zrušil a tábor do jiné krajiny přeložil.

Při tom vybízel majitele těch pozemků, na kterých tábořiště dříve stávalo, aby ponechali na dále epolement, batterie a kolny na nich jakožto na půdě, které neužívají, ale náhradu za to odmítal, ježto prý již dosti vytěžili z nájemného, až dosud jim placeného.

Majitele pozemků naproti tomu namítali, že půdy té, zastavěné boudami a jinými stavbami, toho roku a v době již tak pozdní nemohou k svému užitku vzdělati. Z té příčiny žádali, aby jim zaplaceno bylo nájemné 350 zl. ještě za posledních 7 měsíců (od září r. 1777) a za srovnání pozemků 90 zl., celkem tedy 440 zl., nepočítajíc nájemného za pozemky jiné, jež si erár nadále zůstavil. O to vyjednával dále s erárem panský direktor Graas, až posléze došlo k tomuto dohodnutí:

    a) Za část pozemků, jichž nájem byl erár vypověděl, měl zaplatiti ještě 7 měsíčné nájemné (od 7. září 1777 do dubna r. 1778) 350 zl. a mimo to 90 zl. náhrady za to, že majitelé nemohli již r. 1778 půdy užívati.

    b) Za ostatní pozemky, které si erár na dále ponechal, měl platiti za 14 měsíců (od 1. dubna 1778 dokonce června 1779) nájemného 350 zl. a za 10 potomních měsíců (od 1. července r. 1779 do 31. dubna 1780) 250 zl. Měl tedy erár zaplatiti úhrnem 1 040 zl.; učinil tak potom skutečně dne 5. července r. 1780.

Zbývalo ještě urovnati, kdo má odkliditi vojenské boudy a stavby na pozemcích od eráru puštěných. Hlavní zbrojní úřad v Praze navrhoval (dne 22. prosince 1779) městu, aby samo se v tu práci uvázalo za nějakou peněžitou náhradu.

Dle rozpočtu direktora Graasa žádáno za tu práci náhradou 2 400 zl; erár zprva nabízel pouze 2 200 zl., ale konečně (dne 27. března r. 1780) přijal nabídku prvotní.

Z peněz těch, od eráru vyplacených, dáno pak

panství týnskému za odklizení 2 hmoždířových batterií, epolementu a traversy

157 zl. 18 kr.

obci Týnské za odklizení polygonu, příkopu a cesty na pastvinách

72 zl 79 kr 12/16 den

obci Přečické

1 795 zl 24 kr 9/16 den

obci Smilovické

315 zl 38 kr

a na různá vydání

59 zl 40 kr 4 11/16 den

Úhrnem

2 400 zl. b.

 

Erár, zrušiv tábořiště dělostřelecké, zabírající dosud 110 740 □°, zůstavil si z pozemků těch pouze 62.520 □° a zřídil na nich (od 1. července 1778) skladiště vozatajské (Depot).

 

*    *    *

Všimneme-li si toho trojsoší bedlivěji, seznáme, že vyrobeno jest z šedého pískovce. Nejvíce oko pozorovatele poutá prostřední, totiž hlavní socha. Jest to kamenný krucifix značné velikosti, který takřka vyrůstá z oblaků spočívajících na zeměkouli. Zeměkouli obmykal prvotně kamenný had, z něhož viděti nyní jen některé zbytky. Mistrně vytesán zvláště provaz (i s uzlem), kterým Ukřižovaný jest opásán. Z dvou andělů, umístěných po stranách zeměkoule, schází pravému, buclatému, jenž hlavou skloněn dolů, levá ruka. Nad mohutným, kamenným podstavcem pod zeměkoulí, obráceným rohy svými k hlavním světovým stranám, vytesány jsou šlehající plameny, z nichž tři výrazné tváře vzhlédají k nebesům, jako by prosily za slitování. Na zadní jedné straně podstavce vytesán byl dříve nesprávný letopočet  (totiž 1750 místo 1753).

V pravo od hlavní sochy stojí asi na 2 m daleko socha druhá, Miláček Páně sv. Jan, jenž obrací tvář svou k Ukřižovanému, jako by Ho prosil, aby se smiloval nad obětmi katastrofy.

V levo od kříže spatřujeme konečně třetí sochu, která představuje P. Marii Sedmibolestnou. Tvář, bohaté záhyby roucha i poloha rukou svědčí jednak o mistrnosti sochařově, jednak i o nevšední píli, kterou tomuto dílu věnoval. Bohužel levá ruka sochy jest již uražena.

Kalvárie kolem roku 1920.

 

Z celého sousoší, které se provedením svým hlásí do doby barokové, vyniká výškou socha prostřední, kdežto druhé dvě jsou nižší asi o polovici.

P. Karel Málek, nájemce dvorů Jarošovic a Depa, dal roku 1896 vysázeti kolem soch malý hájek z různého stromoví. Přes to však sousoší, obrácenému průčelím k západu, škodí ustavičně vítr a dešť. Není pochybnosti o tom, že tyto památníky posléze úplně spustnou a zaniknou, neujme-li se jich některý jednotlivec aneb spolek. Ale pokusy o to podnikané již od roku 1844. zůstaly až dosud bez úspěchu.

Roku 1905 byla k nim znova obrácena pozornost významnou slavností, kterou v měsíci září t. r. uspořádal u nich dělostřelecký pluk č. 2. z Krakova a Olomouce. Neboť byli to právě někdejší příslušníci tohoto pluku, kterých tolik zahynulo při katastrofě r. 1753.

Plukovník Alois Sentner, vraceje se z císařských manévrů konaných r. 1905 u Strakonic, přibyl v září se svými dělostřelci do Týna. Zpraven byv v městě tomto o všech podrobnostech katastrofy, umínil si obnoviti památku neštastníků pohrobní slavností.

K jeho rozkazu zajel tedy dne 7. září odpoledne nejprve první oddíl pluku s děly od silnice Táborské k sousoší a na bývalé tábořiště, rozsvíceny svíce od důstojníků zakoupené, vyšší důstojník vzpomněl zahynulých vojínů dojemnou řečí německou, českou a polskou, načež vykonána za ně modlitba a vypáleno ze všech děl po 3 ranách.

Po tomto obřadu odjel první oddíl pluku směrem k Táboru.

Druhého dne (8. září o 7. hod. ráno) uspořádána byla u sousoší podobná slavnost od druhého oddílu toho pluku, jíž účastno bylo i hojně civilního obyvatelstva z Týna a okolí, a na konec vypáleno z děl 26 ran. Po slavnosti odjeli pak i tito dělostřelci k Táboru za svými druhy.

U sousoší nastalo pak znova obvyklé ticho. Ale slavnost u něho konaná zůstavila mocný dojem v mysli všech účastníků a oživila vzpomínky na bývalý vojenský tábor. Od té doby pomýšlí se na to, aby pomníky hlásající ono neštěstí i dřívější význam tohoto místa, byly důstojně opraveny a na dále udržovány. K tomu ovšem zapotřebí peněz.

 

Dodatky k příspěvku

24.05.2022 Karel Sáček

V roce 2021 byla vydána kniha Pavla JUŘÍKA Královna bitev - české země a zrod moderního dělostřelectva, ve které je dělostřeleckému cvičišti u Týna nad Vltavou věnována poměrně velká pozornost, přičemž jsou zde shromážděny nové historické poznatky. Na s. 142-162 jsou kapitoly: Campament a polygon u Týna nad Vltavou, Tragický výbuch z roku 1753 (včetně jmenného seznamu jeho obětí) a Návštěva Marie Terezie v Týně na Vltavou, doplněné větším množstvím dobových plánů a také kolorovaných kreseb z prací Franze von Rubli, které vznikly na tomto cvičišti - Artillerie Exercitia un Experimenten, welche zu Moldau Thein Anno 1749... bewürcked word, popř. Artillerie Systeme ab Anno 1753.

 

Josef Hanzlík: Vozatajské skladiště (depot) u Týna nad Vltavou 1778-1866

Dle tohoto záznamu byly tehdáž v Depě: 1 velká depositorialní bouda č. 1, 2 velká depositorialní bouda č. 2, (? 5), jedna malá bouda starým železem naplněná č. 3,stará kolárna, nyní kolna na vozy č. 4, bouda pro stříkačky a ostatní k ohni přináležející nádobí č. 8, kovářská dílna č. 9, bouda na uhlí č. 10, stará kovářská dílna, nyní bouda na vozy č. 11, stará depositorialní bouda č. 12, 1 strážnice u důstojnických bytů č. 13, bývalá dělostřelecká pekárna, nyní bouda na kolářské dříví č. 14...