Hornoslavkovský rodák padl jako král Karel XII. Švédský
Josef Brtek
Naposledy upraveno: 28.07.2013
Když za Velké severní války (1700-1721) Karel XII. Švédský roku 1718 obléhal norskou pevnost Fredriksten u města Fredrikshaldu, dohlížel v neděli 11. prosince okolo 21. hod. s pěti důstojníky na obléhací práce. Tu na ně z pevnosti do ledové noční tmy vypálili kartáčový náboj. Půlliberní kulka z něj mu probila pravý spánek dírou na tři prsty širokou. 36letý nezdolný král, vůči koalici dravých sousedů (Dánsko-Norsko jeho bratrance Bedřicha IV., Sasko-Polsko-Litva ambiciózního Augusta I. Silného, Rusko houževnatého Petra I. Velikého) nucený 18 let válčit o udržení nadvlády Švédů na Baltu, padl na předprseň zákopu, jedno oko zapadlé, druhé vytřeštěné, rukou se sotva dotkl jílce kordu. Odnesen vojskem, jež obléhání ihned zanechalo, byl slavně pohřben ve Stockholmu. Má tu výstižnou bronzovou sochu: kráčí s taseným kordem, levicí ukazuje vpřed, vzhůru k vysokým cílům. Fáma ovšem záhy tvrdila, že sveřepý, luteránsky střídmý král, jenž málokdy odpouštěl, zastřelen sice byl, ale prý vlastními lidmi. Dle této hypotézy měla být v pozadí intrika a zájem králova švagra a příštího švédského panovníka Frederika I. Králova přísnost, houževnatost i neochota uzavírat kompromisy a ve špatně se vyvíjející Velké severní válce též bytostná neochota dojednat mír s územními ústupky, jež vnímal jako zradu na odkazu předků, byla všeobecně známá a umanutě hnala jeho slábnoucí vojska do nových krvavých bojů, vzhledem k nerovnosti poměru sil (kterou on a jeho vojáci vyvažovali vysokým nasazením) s nejistými vyhlídkami na úspěch. Podobná smrt i fáma později potkala též rodáka z Horního Slavkova, c. k. plukovníka barona Wenzela Nesslingera von und zu Schelchengraben.
Transport těla mrtvého krále Karla XII. Švédského - Gustaf Cederström, 1884.
Štýrský rod a české konfiskáty
Tři bratři Nesslingerové (Neßlingerové), kteří dle otcova dvora ve Štýrsku r.1623 k šlechtictví a erbu (s listem kopřivy jako mluvícím znamením; něm. die Nessel = kopřiva) dostali i přídomek ze Schelchengrabenu, přišli do Čech jako císařští vojáci. Z nich Jan Ludvík (dle A. Sedláčka mylně Jan Jakub, + 1659) v Žateckém kraji r.1627 koupil za 13 446 kop 11 gr. míš. pobělohorský konfiskát po Janovi Jindřichovi Údrčském z Údrče, zboží Drahonice u Lubence, asi 14 km SV od Žlutic. K němu přikoupil sousední Lužec a v jejich okolí ve čtvrtek 26. dubna 1642 od Eufemie, vdovy po zvěčnělém sekretáři české dvorské komory a rychtáři Nového Města pražského Janu Hegnerovi z Rösselfeldu (Hejnárovi z Rezlfeldu) ještě dokoupil zboží Kostrčany s tvrzí, vsí i vesnicí Mokrou a dalším příslušenstvím, jež Hegner zakoupil roku 1623. V září 1654 jeho vdova Eufemie uvedla, že jí Jan Ludvík Nesslinger statek splatil. Hegnerové si do roku 1667 (v literatuře i mylně 1669) ponechali nedaleký Kozlov u Bochova, držený po nich do roku 1681 (v liter. mylně 1687) Steinbachy, počeštěně Štampachy, rodem erbu růžemi posázené krokve.
Přitom už v roce 1625 měl Jan Ludvík Nesslinger ze Schelchengrabenu na Drahonicích a Lužci spor s někdejším majitelem Kostrčan, více než sedmdesátiletým, toho času do Kadaně s rodinou z Kostrčan odstěhovaným rytířem Petrem z Hartenberku (synem Víta z Hartenberku [+1594], a chotěm Barbory ze Štampachu), jemuž tyto byly za sympatie ke stavovské rebelii zkonfiskovány zprvu bez finanční náhrady, o kterou se poté složitě domáhal.
R.1644 získal Jan Ludvík Nesslinger český rytířský stav. To už byl 6 let ženat s Annou Kateřinou Černínovou z Chudenic (z odnože rodu na Nejdku?); svatební smlouvu uzavřeli 17. srpna 1638. Měli spolu 5 dcer (Sylvii Ludmilu, Evu Františku, Maxmiliánu Kateřinu, Sylvii Polyxenu, Annu Kateřinu) a 3 syny. Vdova po něm získala 6000 kop. míš. (tj. 7000 zl. rýn.), jež přinesla věnem, a 1000 zl., zapsaných na jiných majetcích; dcery závětí vyplatil (tři nejstarší po tisíci zl., zbylé podobně).
Na západě Čech
Nejstarší z jeho tří synů Jan Adam Nesslinger si načas ponechal Drahenice, kdežto statek Kostrčany v pondělí 23. května 1668 odprodal za 7333 zl. Alžbětě Zettlové z Lilienbergu. Jeho bratři drželi v okolí po otci Lužec (František Rudolf) a Vidhostice (Jiří Ladislav). Jan Adam byl ženat s Annou Sybilou Chlumčanskou z Přestavlk, příslušnicí zemanského rodu z Plzeňska. Jejich syn Jiří Antonín měl choť Alžbětu Voršilu Podružskou z Podruží a syna Ignáce Ladislava (1730). Nejméně v l. 1698-1727 držel Verušice. Jiřího Antonína bratr František Ladislav v letech 1737-48 vlastnil zboží Zvíkovec na Berounce východně od Kralovic a SZ od Zbirohu, nabyté od rytířů Broumů z Miřetic, jež prodal Františce Robmhápové (Rabenhauptové) ze Suché, rozené z Franchimontu. Od r.1736 byl ženat, měl syny Josefa, Jáchyma a Jakuba. Z nich Jáchym je doložen r.1741 jako právník, 1766 jako pražský místopurkrabí, 1781 jako purkrabí Hradeckého kraje a r.1787 coby guberniální rada zemské vlády. Blízké Verušičky u Bochova r.1715 od hrabat Voračických z Paběnic koupil Ladislav Josef, který je záhy prodal Kfelířům ze Zakšova, starobylému zemanskému rodu z okolí města Ostrova (dříve Ostrov nad Ohří). Chybně je rod v literatuře, i starší, uváděn rovněž jako Nesslingerové ze Schelgengrabenu (kdy se zřejmě psané „g“ v němčině vyslovovalo jako „ch“) či ze Selchengrabenu (což je jazykový nesmysl, doslova „z Uzeného příkopu“).
Vyženěný Chodov
Prvý (Josef Julius, Josef Julián) si vzal jednu ze dvou dcer Františka Jana Flaminia (též Františka Floriána) Planka z Plankenheimu (postaru též Plancka z Planckenheimbu atd.) na rytířských statcích Horní a Dolní Chodov (dnes město Chodov na Sokolovsku, neoficiálně označované též jako Chodov u Karlových Varů) a jeho ženy Marie Barbory Merklínské z Merklína, a sice Annu Barboru. Ta po smrti otce (3. ledna 1733), který v něm mezi lety 1723-1730 dal postavit zámek s erbem choti na portále, Dolní Chodov (s podíly na vsích Smolnice a Nové Chalupy) podle dědického porovnání z ledna 1735 zdědila, stejně jakož i Nedražice jižně Stříbra v Plzeňském kraji, skrze matku na Plankenheimy přešlé zboží Merklínských z Merklína. Tyto Nedražice západně od Stodu později získal Felix Braun z Braunsdorfu, asi její synovec po její sestře Anně Marii z Plankenheimu, od r.1735 dědičce Horního Chodova, vdané za Ferdinanda Brauna z Braunsdorfu na Staré Chodovské (Stelzengrün) a jimi založené Nové Chodovské (Braunsdorf) u dnešního města Chodova, kde Horní Chodov držel Jan Ferdinand a jiní Braunové ještě nejméně roku 1785. Průtahy saských, francouzských i císařských vojsk za tereziánských válek poničený Dolní Chodov ovšem ve středu 26. března 1744 prodala Anna Barbora Nesslingerovna za 39 600 zl. purkmistrovi a radě města Lokte, po požáru z ledna 1725 i výpalném vojskům plukovníka d´Armentierese a maršála Mailleboise i francouzské posádce v Chebu z roku 1742 se opět vzmáhajícího.
Statečný kanonýr v rodině
Synem Anny Barbory a Josefa Julia, jenž r.1751 koupil zboží Tetětice západně od Klatov a žil ještě r.1761, byl Josef Wenzel Anton Nesslinger von und zu Schelchengraben (2. dubna 1755 Dutitz/Žlutice? - 25. května 1821 Štýrský Hradec, nazítří odvezen do Schönfeldu, což může, leč nemusí být dnešní Krásno u Horního Slavkova), asi poslední muž české odnože rodu. Na začátku tzv. „švestkové“ či „bramborové“ války o bavorské dědictví (1778-1779) vstoupil jako kadet do císařského dělostřelectva. Poté se za Josefa II. účastnil války s Turky. Za války proti Velké francouzské revoluci (1. koaliční válka, 1792-97) byl r. 1793 teprve nadporučíkem. Tento statečný a obezřetný důstojník působil na válčišti mezi Alsaskem a Rýnem ve Wurmserově Rýnské armádě.
Přesila revolučních vojáků, nadšených vlastenců, leč nevycvičených a neukázněných bojovníků, 18.-19. září (Wurzbach uvádí: října) 1793 napadla rakouská postavení v Bienenwalde (Hirtenfeld má Bienenwalde) poblíž Lauterburgu na východním křídle proslulých wissembourských/weissenburských linií, pásu opevnění, bránících vpádu do Alsaska z Bádenska a Rýnské Falce (Dolní Falc, francouzsky zvaná Palatinátem). Zde J. W. A. Nesslinger velel baterii, od jejíhož ovládnutí odvisel výsledek střetnutí. V ohni urputného boje si počínal duchapřítomně a zdatně. Vzniklou situací odkázán sám na sebe nejen srdnatě ustál palbu silnější artilerie protivníka, nýbrž jeho baterie i přesně mířenou palbou zdárně umlčel, což ustoupivší a přeskupené císařské pěchotě nakonec umožnilo zmocnit se protiútokem nepřátelských záseků a zahnat zmatené a do chaosu uvržené Francouze k Lauterburgu (JZ od Karlsruhe). Ti, otřesení a demoralizovaní, ho vyklidí bez boje a 13.10. 1793 sem vtáhnou císařské síly generálmajora barona Franze von Lauera (1735-1803). To s předchozí porážkou v bitvě u Pirmasensu (14., resp. 19. září 1793), kde ztratí 2000 vojáků a 20 děl, spolehlivě dovede do vězení alsaského velitele (německého šlechtického původu, z rodu von Schauenburg) Moselské armády, generála Alexandra Balthazara Henriho Antoina de Schauenbourga (1748-1831), revolučními komisaři sesazeného a nahrazeného 22. října 1793 energickým, bystrým 25letým Louisem Lazarem Hochem (1768-1797), nadaným synem versailleského štolby a bývalým poddůstojníkem Francouzské gardy.
Za projevenou rozvahu i chrabrost proti přesile Francouzů u Lauterburgu Josef Wenzel Anton Nesslinger ze a na Schelchengrabenu obdržel 7. července 1794 rytířský kříž vojenského řádu Marie Terezie. Jeho čin vynikl tím spíše, že měl většinu obsluh raněnu či pobitu, takže delší dobu byl nucen osobně obsluhovat až tři děla; přesto své postavení vůči dotírajícím republikánům uhájil i navzdory utrženému zranění. Zda pak v říjnu a listopadu 1793 působil též při dobytí proslulým maršálem Vaubanem vybudované barokní pevnosti Fort Louis v dolním Alsasku, poté vyhozené ustoupivšími muži generála Lauera 18. ledna 1794 do povětří, nevíme.
Povýšil na setníka (kapitána) a velel kanonýrům v důležité hornorýnské bastionové pevnosti Philippsburgu, kde vynikl jak při jejím dobývání v srpnu-září 1799, tak během její následné blokády Francouzi. Toto dění završilo sérii obléhání Philippsburgu za různých válek v 18. stol., zápasem o španělské dědictví počínaje. Kanonýr Nesslinger se co major i podplukovník bil i v dalších válkách s dobyvačnou Francií Napoleona I. Po čtyřicetileté službě odešel do penze jako plukovník dělostřelectva. Podle stanov řádu Marie Terezie měl za válečné zásluhy dávno nárok na baronát, pročež byl císařským diplomem z 21. března 1813 z prostého šlechtictví povýšen do stavu svobodných pánů.
V c. k. armádě sloužili roku 1786 bratři Václav (který?) a Děpolt Heřman Nesslingerové. Tetětice u Klatov držel v letech 1779-1792 František; po něm je roku 1816 zdědila dcera Tereza, vdaná Wellnerová. Jiná větev rodu, sňatkem Františky Romany (1748-1808), dcery Ignáce Leopolda Nesslingera, m.j. spřízněná s Rum(m)erskirchy, žila v Horních Rakousích.
Na Prusa i Turka
Hornoslavkovský rodák Wenzel Nesslinger (*1746) vstoupil jako kadet do 50. pěšího pluku knížete Andrzeje Poniatowského (1734-1773), Rakousku sloužícího mladšího bratra posledního krále velmocemi rozchváceného Polska, jinak též chotě komtesy Marie Terezie Kinské z Vchynic a Tetova (z větve v Chlumci nad Cidlinou) i otce slavného polského vojevůdce napoleonské epopeje Józefa Antoniho Poniatowského (1763-1813). S 50. plukem Nesslinger stihl závěr Sedmileté války s Pruskem. Po ní se r.1768 stal praporčíkem, počátkem války Josefa II. s Turky (1788-90) byl hejtmanem (kapitán pěchoty). Když slavný maršál Laudon dobyl v Bosně pevnost Novi Grad (11.9.-3.10.1788; mnoha autory mylně psána jako italské Novi), mezi 700 dobrovolníků se do útoku 21. září hlásil i Nesslinger. Přes zranění pravice s dvěma důstojníky a 115ti vojíny zdolal kurtinu (hradbu) vpravo od breše (průlomu). Vzdor velkým ztrátám své kolony (23 padlých, 69 raněných) se nepodpořen musel stáhnout po druhém zranění, tentokrát střelou do nohy. Za smělý čin byl 15.11.1788 dekorován rytířským křížem Vojenského řádu Marie Terezie. Později vynikl i za slavného podzimního ztečení Bělehradu 72letým Laudonem 10. září - 8. října 1789, kdy za projevené vlastnosti a skutky povýšil na majora.
Proti Velké francouzské revoluci
Během války s revoluční Francií (1792-97) znovu vynikal a 11.7.1793 se svou rotou vyhnal francouzské republikány z jimi znovudobytých vnějších valů v polním táboře Sensé (tj. Rozumu) u Falmagne (na řece Máse jižně od Dinantu), kde ztratili 51 padlých a 85 raněných. Ve srážce 15.10. u Berlaimontu na řece Sambře jihozápadně od Rakušany prince Koburského obležené pevnosti Maubeuge se svým praporem Francouze zatlačil na levém křídle. Nazítří se v dalších bojích držel znamenitě a byl povýšen na podplukovníka. Střety spadaly do slavné bitvy u Wattignies 15.-16. října 1793, jež (v době stětí exkrálovny Marie Antoinetty) vyprostila Maubeuge z obležení císařských a zadržela je v severní Francii do jara 1794, což v kritické době zachránilo revoluci i republiku. Za dalších bojů, jež se v letech 1794-1795 Rakouským Nizozemím (dnešní Belgií) přesunuly na Rýn, byl i nadále aktivní. Úpornost bojů i proměnlivý vývoj situace na tomto válčišti mu k tomu poskytly dost možností.
V severní Itálii
Odvelen do Ligurských Alp v Janovsku, vedl tam 3 prapory 16. pěšího pluku Ludwiga von Terzi v Lombardské armádě císařského generál-polního zbrojmistra valonského původu Jeana Pierra de Beaulieu-Marconnay (1725-1819), zkušeného valonského veterána válek s Prusy i Turky. „Náš rodokmen začíná u Montenotte,“ řekne hrdě Napoleon I. o bitvě, jež započala sérii jeho triumfů v bitvách, taženích i válkách. V ní se podplukovník Nesslinger v divizi čerstvého podmaršála Eugena Guillauma Alexise hraběte de Mercy d´Argenteau (1743-1819), též valonského veterána tereziánských válek, utkal s Bonapartovým předvojem divizního genenerála Andrého Massény (1758-1817) a jeho brigádního generála Amédéa Emmanuela Francoise Laharpa (1754-1796, do revoluce de La Harpa). Mladý talentovaný Bonaparte tu zahájil energické útočné operace, vedoucí k vyřazení Piemontu z války a ústupu cís. sil do Lombardie.
Prvý den bitvy Laharpe (mladší bratr Jeana Francoise de La Harpa, 1739-1803, teoretika klasicismu a vychovatele careviče Alexandra I.) odrážel na redutě u Monte Negina Beaulieův předvoj: divizi Agenteaua s jeho brigádou jihoslovanského generálmajora Matyáše Rukaviny von Boynograd (1737-1817), jenž se toho roku dočká rytířského kříže Vojenského řádu Marie Terezie. Nazítří 12.4.1796 posílen ostatními jednotkami Massénovy divize, Laharpe přešel do protiútoku. Zároveň Bonapartův divizionář Pierre Augereau (1757-1816) piemontsko-rakouské voje generálů Colliho a Provery odřízl od hlavních sil Beaulieua. Obě koaliční uskupení tak raději couvla.
Hornoslavkovský rodák přitom kryl ústup unavené a zdecimované Argenteauovy divize.
„Jednotky vyvinuly všechno úsilí, aby nepříteli vzdorovaly; musíme v oné tak kritické chvíli obdivovat odvahu a duchapřítomnost podplukovníka Nezlingera (!), který jim velel,“ hlásí rakouská relace ze 14. dubna 1796. Ten ani ve svízelné a nepřehledné situaci, kdy se morálka poražených hroutila, neztratil nervy a rozvahu, ani důvtip; rychle se rozhodl, sebral díl vojáků 49. pluku maršála C. C. Pellegriniho i 50. pluku (již Stainova), u nějž kdysi začínal. Podařilo se mu načas úspěšně zdržet Bonapartovy muže a zlomek zadního voje zdárně vyvést z obklíčení, nežli raněn záhy upadl do zajetí.
U pluku z Plzně ve Švábsku
Uzdravený ze zajetí utekl a coby velící plukovník byl následně přidělen k 35. pěšímu pluku z Plzeňska i Klatovska. Ten stál na horním Dunaji v císařské Hornorýnské armádě hraběte Maxe Bailleta-Latoura (1737–1806) u Biberachu, odkud Rakušany protiútokem vytlačily oddíly couvající Rýnsko-Moselské armády 33letého divizního generála Jeana Victora Moreaua.
V onom 35. pěším regimentu (do jara 1794 Wenckheimově, do r. 1802 bez majitele) byl hejtmanem i náš obrozenec rytíř Jan Jeník z Bratřic (1756-1845), ultimus familiae vladyckého rodu. Zapsal si: „V tomto zmatku jsme jednotlivě ustupovali, pomícháni, až nad návrší před městem Biberachem. Tam nás potkal pan Jan (!) rytíř Neslinger (!), jenž byl právě přeložen k našemu pluku jako plukovník a který tedy k svému pluku přišel právě v době hrůzy a zmatku, kdy se pomalu scházel na této výšině. Tento pan plukovník, v každé příčině velmi přísný, byl by si musil o pluku udělat podivný obraz, kdyby se totéž nebylo stalo u všech ostatních pluků… Pan plukovník dal ihned nastoupit setninám, pak dal utvořit prapory a když se celý pluk seřadil, nechal jej stát v pohotovosti a plukovní dělo dal předvézt před frontu. Totéž udělaly také ostatní pluky, ty však… bez odkladu odtud odešly.“
Na horním Rýně
Plzeňsko-klatovský 35. pluk setrval na místě až do tmy. Napaden pak couvl k Biberachu, kde však zjistil, že město už má v moci nepřítel, i obešel je přes horu a potok. Dne 6. října ale obsadil Biberach Latourův sbor. Moreau ze Švábska ustoupil hornatým i skalnatým Schwarzwaldem na Rýn, kam Latour a hlavně arcivévoda Karel, bratr císaře Františka II., zatlačili obě francouzské armády, jeho i Jourdanovu Sambro-Máskou. Tu princ porazil u Teiningu a Neumarktu 22.8., Ambergu 24.8., Würzburgu 3.9. a Altenkirchenu 19.9., takže Francouzi v jižním Německu za měsíc ztratili, co čtvrt roku ztěžka dobývali. Vpád do Čech a Rakous byl odvrácen. Jourdan se stáhl za Rýn dříve, celé tažení se z více důvodů nemohl i neuměl s Moreauem spojit. Císařské sbory prince Karla, Nauendorfa a Latoura se naopak sjednotily 17. října 1796 u Mahlbergu při bádenském Ettenheimu (ten brzy proslaví Napoleon únosem prince d´Enghien z condéovské větve francouzských Bourbonů; jeho popravou vyděsí vladaře Evropy). Karel s Latourem pak během šesti dnů ve dvou bitvách porazili J. V. Moreaua 19.10. u Emmendingenu a 24.10. u Schliengenu, pročež musel 25.-26.10. přejít Rýn místo u Štrasburku až pod ochranou děl pevnosti Hüningen. Ve druhé bitvě, v níž Moreau Rakušanům čelil oslaben o Desaixovy dvě divize, jež vyslal do Kehlu a Štrasburku krýt obě porýnská města i k nim arcivévodu s hlavním vojskem marně odlákat, velel také toužimský rodák, c. k. generálmajor Johann Zof (Zoph, 1738-1812), příští podmaršál.
Obou slavných bitev se účastnili též „pětatřicátníci“ s Nesslingerem a Jeníkem. Západočeši se již v létě 1796 chrabře bili v horním Podunají, m.j. u bavorského Moosburgu, Fimbachu, švábského Neuburgu či Biberachu. Tehdejší provizorní velitel pluku, od 20. června 1796 ho vedoucí čacký major hrabě Eduard Wallis of Carighmain (*1748), potomek irských katolických exulantů do Čech (jejich obnovená prostá rodinná hrobka z 19. stol. Dodnes existuje na hřbitově v obci Velichově mezi Karlovými Vary a Kláštercem nad Ohří) , byl u Neuburgu v půli září těžce raněn, 16.11. povýšen na podplukovníka, leč už 26.11. v Biberachu zemřel. Vdova mu tam dala zřídit náhrobek. Plukovník Wenzel Nesslinger, Jan Jeník i jiní setníci raněného Wallise navštívili 6.10.1796 večer, jedva tam s Latourovým sborem vtáhli. „Kdysi tak krásný muž nebyl k poznání,“ vzpomínal po letech rytíř Jan Jeník.
Královská smrt i fáma
Francouzi se na zimu stáhli za Rýn, ale drželi předmostí: Kehl, spojený s protějším Štrasburkem jak středověkým kamenným, tak pontonovými mosty, a Hüningen (fr. Huningue) severně od Basileje. Od listopadu je císařští začali dobývat. Latour s vydatnou pomocí zkušených ženistů plukovníka barona Thierryho de Vaux (1748-1820) a plukovníka Antona barona Szeredaye von Szent-Háromszág (+1813) donutil 10. ledna 1797 Moreauova divizního generála L. A. Desaixe vzdát Kehl, když z něj 21.-22. 11. 1796 odrazil Moreaův velký noční výpad šesti pluky jezdectva a 36ti batalióny, směřující k rakouským postům u vsi Sundheim, k jejich obléhacímu parku i dělostřelecké laboratoři.
Pevnost Hüningen, spojená pontonovým mostem s předmostím na pravém břehu horního Rýna, tvořeným ravelinem, rohovou hradbou i bočními tenaillony, a hájený silnějším dělostřelectvem, než měli rakouští obléhatelé, bránili generálové Jean Charles Abatoucy (Abatucci, dělovou koulí v rohové hradbě východního předmostí smrtelně raněn 30.11., zemřel 2.12. 1796; jeho 2 bratři padli u Toulonu r.1793 a v Egyptě 1798), Dufour (raněn) a pak divizní generál Pierre Marie Bartolomeo Ferino (i Ferrino, 1747-1816). Za něj posléze kapitulaci 1. února 1797 podepsal jím pověřený plukovník René Savary, příští generál i ministr policie Napoleona I.
Po ní rakouské ležení navštívil a se staršími důstojníky pohovořil divizní generál Ferino osobně, před řádným přestupem do Francie Ludvíka XVI. sloužící v letech 1767-1786 v císařské armádě u pěšího pluku č. 41 příštího polního zbrojmistra Johanna Blasia Columbana, barona Bendera (1713–1798), houževnatého Bádence v císařských službách, 82letého nezdolného vojevůdce, tehdy proslaveného tuhou obranou pevnosti Lucemburk (1794-1795) v hlubokém zápolí k Rýnu postoupivších Francouzů, a poté velitele pevnosti Olomouc. Pierre Marie Barthélemy Ferino, bystrý voják prostého původu, jehož schopnosti i revoluce, hledající smělé, nadané a loajální velitele, 29. března 1793 učinily brigádním a už 23. srpna toho roku též divizním generálem, sloužil r.1793 u francouzské Rýnské armády, kde vedl její předvoj, pak od 6. dubna 1795 u Rýnsko-Moselské armády, kde měl velení 2. a (od 9. listopadu toho roku) 8. divize. V jihoněmeckém tažení r.1796 od 13. dubna velel 5. divizi, vzápětí ještě od dubna celému pravému křídlu této Moreauovy armády. Byl to on, jehož divize v pozicích mezi Freisingem, centrem říšského biskupství, a bavorským Moosburgem zkřížila zbraně i s plzeňskými „pětatřicátníky“ a jejíž předvoj postoupil v kampani nejdál, až před brány Mnichova, odkud bavorský kurfiřt se svým dvorem ve strachu nakvap ujel do Bayreuthu, tehdy už pruského exteritoria berlínské odnože Hohenzollernů. V oné době, po kapitulaci Hüningenu, ho poznal a ve svých memoárech zmínil i Jan Nepomuk Baltazar, rytíř Jeník z Bratřic.
(Ferinův pestrý osud měl pokračovat: direktoři ho budou planě podezírat z roajalismu, když v září 1797 odmítne vyslat své vojáky do Paříže k parlamentní čistce za jejich převratu v měsíci fructidoru, ale bude opět aktivován a 16.8. 1798 přidělen k francouzské Mohučské armádě, kde už od 21. listopadu povede 6. divizi; pak ale v německém tažení 2. koaliční války utrpí těžké zranění, jež ho vyřadí z činné služby, a občana Prvního konzula Bonaparta r. 1801 požádá o invalidní rentu. Za císařství bude senátorem r. 1807, kdy se 3. června stane guvernérem Antverp, významného přístavu, jejž Napoleon nazval pistolí, namířenou na britskou hruď, od r. 1808 hrabětem, r. 1814 za Bourbonů pairem, členem panské sněmovny. Zdá se, že v letech 1793 a 1796 proti jeho silám válčili oba zmínění Nesslingerové, jak důstojník dělostřelectva, tak pěchoty).
Také zde, u Hüningenu, obležení završily zkušenosti a schopnosti od Kehlu sem převeleného plukovníka de Vauxe. Toho se ovšem již Wenzel Nesslinger ze a na Schelchengrabenu nedožil. Svou vojáckou smrt našel při nočním útoku na rohovou hradbu (ouvrage des cornes, Hornwerk, kurtina mezi půlbaštami) v předpolí Hüningenu na jeho východním předmostí 30.11. 1796 po deváté večer, kdy zteč započala (v tomto boji utrpěl smrtelný zásah i francouzský divizní generál Abatoucy/Abatucci, jenž dotrpí později). Rovněž ve službě statečného i horlivého Wenzela Nesslingera zabila kartáčová střela a mezi vojáky se o něm záhy říkalo to, co kdysi o Karlu XII. Švédském.
Svědectví o smrti či zapsaná fáma?
Obležení Hüningenu vedl 36letý c. k. podmaršál, pražský rodák Karel Josef Alois kníže z a na Fürstenbergu (1760-1799), příští padlý z 1. bitvy u švábského Stockachu, v kraji, kde vlastnil rodové panství, ač s rodinou žil vzhledem k okolnostem převážně na jiných majetcích v Čechách. Impozantní rodové sídlo knížat Fürstenbergů, honosný zámek nad švábským Donaueschingenem s údajným pramenem Dunaje, vyvěrajícím v kašně zámeckého nádvoří, tehdy Francouzi vyplenili a na ústupu poškodili.
„Děla naší baterie čís. 7 a tak zvané Alžbětiny šance střílela tak vytrvale a dobře, že rozbila nepřátelský lodní most, takže 22 pontonů plulo dolů po řece na naší straně a všecky padly do našich rukou,“ vylíčil události jejich účastník, hejtman Jan Jeník z Bratřic, který zmínil i polní opevnění, pojmenované po Fürstenbergově choti Alžbětě, rozené kněžně Thurn-Taxisové, původem z Řezna. Ta dá později v lese u pramene Boží voda na jejich panství Loučeň u Nymburka zřídit symbolický klasicistní kenotaf z pískovce k památce chotě, padlého „auf der blutgen Bahn der Ehre“ (na krvavé dráze cti), jak do něj dá vytesat. Tamtéž nechá pořídit i dosud stojící kopii vítězného sloupu, který její choť dal vztyčit u Hüningenu na památku jejich dobytí: na kvádrovaném podstavci kanelovaný sloup s okrouhlou hlavicí, završenou tradičními atributy vojenství - oválným štítem a prapory. Zdá se, že originál u švýcarského pomezí byl vítěznými Francouzi, alergickými na symbol své potupy, záhy zničen.
„30. listopadu večer byl stanoven útok na nepřátelská opevnění a také byl skutečně podniknut. Útok se dál ve třech kolonách. Naše kolona, jíž velel plukovník rytíř Neslinger, byla složena ze čtyž setnin tělesného praporu a ze dvou set Banátčanů (t.j. císařských hraničářů z Banátu – pozn. JB), kteří tvořili předvoj. Příprava se dála v baterii číslo 1, kde byly rozděleny žebříky a otýpky, potřebné k útoku, a přidělovány oddílům,“ vylíčil událost její účastník Jan Jeník z Bratřic.
„Kolem deváté hodiny večerní byl dán signál třemi dělovými výstřely, vypálenými z baterie č. 4. Dali jsme se na pochod a napadli nepřítele v předsunutých opevněních. Ačkoliv jsme postupovali v největším tichu, přece jsme byli brzy objeveni a hned přivítáni kartáčovou palbou. Ty tři dělové výstřely, vypálené za sebou, vzbudily asi pozornost lstivého nepřítele, neboť nám byl všude kladen účinný odpor.
Přesto jsme pronikli do palisád, kde vše, co nám padlo do rukou, bylo pobito bodáky. Povstala hrůzná bitka a opevnění bylo okamžitě pokryto mrtvými a umírajícími. Další postup se však v krátké době nepovedl, neboť nepřítel obrátil děla okolních opevnění na toto místo, my se tím dostali do křížové palby a tak se pro nepřekonatelné překážky vražedná srážka skončila naším ústupem.
Náš ústup se počal, jak tomu za tmavé noci obyčejně bývá, v nepořádku. Pan plukovník Neslinger, jenž dlel uprostřed shluku, chtěl svou vrozenou přehnanou přísností donutit mužstvo k novému útoku. Poněvadž ho u pluku neměl nikdo rád a celý pluk ho nenáviděl jako tyrana, zastřelil ho v nočním zmatku na místě jeden voják Becheovy setniny.
Ustoupili jsme do zákopu k našim a celá posádka tohoto opevnění se radovala ze smrti plukovníkovy.“
Toto autorské dílo (vědecké dílo, které je jedinečným výsledkem tvůrčí čínnosti autora) je chráněno dle autorského zákona č. 121/2000 Sb. V případě zájmu o jeho rozšiřování mimo zákonem daných výjimek a omezení práva autorského nás kontaktujte na e-mailu info@primaplana.cz.