Činnost pionýrského vojska a válečného mostovnictví ve válce s Francií roku 1809: část 2/2
Zdeněk Holub
Naposledy upraveno: 11.07.2022
Události po bitvě u Aspern
Císařská armáda se vrátila večer 22. května 1809 znovu do postavení, které držela před začátkem bojů toho dne. 23. května 1809 vydal generalissimus arcivévoda Karel velitelům 4. a 6. arm. sboru rozkaz s malou částí vojska na křídlech linie sestavy překročit rameno Stadler, nečekaně vyrazit proti mostům přes řeku Dunaj a znepokojovat ústup nepřítele.
K provedení tohoto nařízení však byl nezbytný dostatečný materiál válečných mostů, protože rameno Stadler v důsledku nastalého vysokého stavu vody nabylo značné šířky a hloubky a nebylo už možné přebrodit. Ale jak je zřejmé z disposic týkajících se akce, dostal pouze 4. arm. sbor přiděleno 20 pontonů s posádkami o jednom důstojníkovi a 45 pontonýrech, zatímco 6. arm. sbor FML Johanna sv. pána von Hiller nedostal vůbec žádný materiál a z toho důvodu také přechod přes rameno Stadler nemohl provést, aniž by se zdlouhavými přípravami jakékoliv překvapení stalo nemožným.
Vídeňský ostrov Lobau tvoří součást přírodního národního parku Donau-Auen a je oblíbeným výletním místem. Události roku 1809 na něm připomíná Stará Napoleonova cesta (Alte Napoleonstraße) či napoleonský výletní okruh (Napoleon Rundweg), který propojuje několik jednoduchých kamenných památníků (Napoleonstein). Hlavní tok Dunaje za dvě staletí výrazně změnil, avšak místo, kde francouzská armáda provedla v noci ze 4. na 5. 1809 července klíčové překročení ramene u vesnice Gross-Enzersdorf (část Uferhaus) je dodnes zachované a označené pomníkem „Übergangsstelle der Franzosen“. Kus od něj se nacházejí i zbytky francouzského polního opevnění - „Alte Napoleon-Schanze“.
(Foto: K. Sáček, 2021)
Avšak 4. arm. sboru přidělený mostní materiál nepostačoval, aby přes rameno byl postaven válečný most. Akce z této strany se proto omezila na to přeplavit několik stovek mužů na ostrov Lobau, ti se velmi brzy opět stáhli, protože pravděpodobně s tak malými silami nebylo možno nic pořídit.
Nelze pochybovat, že v bezprostředním pokračování vítězství u Aspern podniknutý masový přechod vítězné armády na ostrov Lobau pro nepřátelskou armádu stěsnanou na zčásti zaplaveném ostrově bez jakékoliv podpory by mohl být zhoubný. K provedení tohoto přechodu se však, jak se zdá, nedostávalo materiálu válečných mostů.
Z existujících disposic s mostním materiálem se nedá jistě prokázat proč značný pontonový trén armády v okamžiku, kdy tak důležité služby mohl vykonat, nebyl na místě. Informace několika prací, že pochod armády na Moravské pole (Marchfeld) nemohl následovat, není správný.
Jak zmíněno, byl pontonový trén generalissima arcivévody Karla 8. května 1809 v Českých Budějovicích opět doplněn 48 pontony. Protože nyní je z Českých Budějovic do Vídně pouze 8 obvyklých denních pochodů, tak není dost dobře přijatelné, že pontonový trén k uražení této cesty potřeboval více než 14 dnů. Pontonový trén levého křídla armády pod GM Josefem sv. pánem Schwäger von Hohenbruck se 64 pontony dorazil však již 28. dubna 1809 za řeku Enns a odsud ustupoval vždy o několik denních pochodů před armádou a proto každopádně dříve než ona sama dorazil do Vídně.
Zčásti objasňující se zdá v tomto ohledu hlášení pontonýrského hejtmana Timothea von Xivkoviche datované v Devíně 20. května 1809, v němž podává zprávu o prostředcích, které pro stavbu mostu jsou k disposici u Devína. Podle něho bylo po ruce 33 vybavených mostních lodí z mostu u Mauthausenu a 148 pontonů. V důsledku toho bylo pravděpodobné, že s ostatními přípravami na bitvu na Moravském poli (Marchfeld), byl pontonový trén poslán dozadu na řeku Moravu, aby při případném ústupu císařského vojska jak na této řece, tak i na řece Dunaji byl k disposici.
25. května 1809 stáhnul generalissimus arcivévoda Karel armádu z těsné blízkosti bitevního pole zpět na Moravské pole (Marchfeld) a přemístil ji do ubytování a tábora od Bisamberg po Markgraf-Neusiedel.
Pion. oddíly byly v období bezprostředně následujícím po bitvě u Aspern mnohostranně využity. 6. pion. divizion zničil 23. května 1809 nepřítelem v lese Mühlau postavené předmostí a navršil několik opevnění naproti tomuto místu přechodu. Současně vybudoval npor. Johann Lang s polovinou 1. pion. kompanie baterii pro tři děla na druhé straně vesnice Aspern. Nepřítel znepokojoval tyto práce palbou děl z ostrova Lobau a při stavbě baterie byl jeden pionýr usmrcen dělovou koulí.
V následujících dnech zesílily 1., 2., 3. a 6. pion. divizion čáru Aspern, Esslingen, Gross-Enzersdorf polními opevněními. Podél levého břehu ramene Stadler od Stadlau až k ústí bylo vybudováno 16 objektů, zčásti baterií a zčásti uzavřených redut. Ostrov Flösserstatthaufen naproti Gross-Enzersdorf byl obsazen a opevněn. Zde je však nutno poznamenat, že hlavní důraz při zřízení těchto opevnění při obklíčení ostrova Lobau byl položen na pravé křídlo linie v úseku Aspern-Gross-Enzersdorf, na levé křídlo linie od Gross-Enzersdorf dolů bylo však dbáno jen málo. Po uzavřené redutě hned pod Enzersdorfem následoval delší nebráněný prostor, ve kterém pouze blízko u ústí ramene Stadler byla zřízena ještě jedna baterie.
5. pion. divizion opevňoval zároveň s těmito pracemi ostrov Schwarze-Lacken na řece Dunaji a 4. pion. divizion zřizoval na pravém břehu řeky Moravy od Marcheggu až na návrší před Ungarisch-Neudorf několik opevnění k ochraně přechodu.
16. června 1809 byly 3. a 5. pion. divizion přiděleny FZM Heinrichu knížeti zu Reuss-Plauen, aby naproti Tullnu mezi Trübensee a Aigen provedly všechny přípravné práce pro přechod řeky Dunaje a pokud možno připravily co nejvíce materiálu, aby po zřízení přechodu mohlo být vybudováno na pravém břehu předmostí.
A proto bylo vyrobeno velké množství hatí (Faschinen), hradebních košů a překážkových prostředků, všechna podél levého břehu se táhnoucí ramena přemostěna a k hlavní přechodové ose zřízeny potřebné pochodové cesty.
Zároveň s prováděním obranných opatření v oblasti úseku řeky Dunaje u Vídně se generalissimus arcivévoda Karel také snažil pojistit si důležitý přechod řeky Dunaje u Pressburgu.
27. května 1809 tam byla vyslána brigáda GM Vinzenze sv. pána von Bianchi, aby tamní přechod kryla předmostím a existující přívoz pokud možno nahradila lodním mostem. Dosud u záložního sboru se nacházející pion. kompanie npor. Antona Wonjatscheka ze 4. pion. divizionu byla přidělena této brigádě k provedení uvedených prací. Tato pion. kompanie dorazila 2. června 1809 do Pressburgu a postavila v několika příštích dnech podle pokynů plk. Karla von Quosdanoviche ze GQMS s povoláním pracovníků od pěších jednotek v městském luhu předmostí sestávající ze dvou redut spojených předprsní, které byla předložena záseka. Kromě toho byly postaveny ještě dva jařmové mosty přes Engerauské rameno řeky Dunaje. Ke zřízení samotného mostu přes řeku Dunaj se však prostředky sháněly jen obtížně.
Jak vyplývá z příslušných hlášení GM Vinzenze sv. pána von Bianchi, bylo k disposici pouze 16 francouzských pontonů zachycených ze zničených mostů u Vídně a 17 lodí, které lodníci z Devína z vlastního popudu dopravili z Hainburgu do bezpečí. Pontonýrský mjr. Timotheus von Xivkovich dostal proto 5. června 1809 úkol vybudovat u Pressburgu prozatím druhý prám a mimo toho držet v pohotovosti tolik lodí, kolik může opatřit posádkami, aby komunikace s ostrovem Pötschen byla zabezpečena. V průběhu června 1809 se podařilo mjr. Timotheovi von Xivkovich sestavit kvalitní lodní most z devíti mostních článků, každý po čtyřech lodích, a dvou lodí přístavního můstku.
Protože mjr. Timotheu von Xivkovich mohlo být přiděleno jen málo pontonýrského mužstva, bylo jím přibráno 108 lodníků z Devína a Pressburgu. Tito lodníci poskytovali velmi dobré služby jak při obsluze přívozů tak i při stavbě lodního mostu, dokonce i v nepřátelské palbě.
Generalissimus arcivévoda Karel měl v úmyslu podniknout ofenzivu začátkem června 1809, jak je zřejmé z disposice vydané koncem května 1809, a s celou armádou překročit u Pressburgu řeku Dunaj. Podle této disposice měly hlavní síly armády sestávající z 1., 2. a 4. arm. sboru provést nejdříve klamný pohyb k úseku řeky Dunaje nad Vídní a k tomuto účelu se vydat 2. června 1809 do Korneuburgu a 3. června 1809 do Stockerau.
6. arm. sboru pod FML Johannem sv. pánem von Hiller bylo určeno v téže době se vydat na Pressburg a v noci ze 4. na 5. června 1809 pomocí prámu přejít na předmostí. Oddíl 6. arm. sboru měl 4. června 1809 provést u Devína klamný přechod.
Hlavní síly armády měly v noci ze 4. na 5. června 1809 nastoupit zpáteční pochod a 6. června 1809 odpoledne překročit řeku Moravu u Marcheggu. Večer 4. června 1809 byla zahájena u Pressburgu stavba dvou pontonových mostů a do podvečera 6. června 1809 dokončena, načež se armáda 7. června 1809 měla vydat přes řeku Dunaj. 6. arm. sbor měl v noci z 6. na 7. června 1809 postupovat k Wolfsthalu a zároveň větší oddíl pěchoty měl z Devína překročit řeku Dunaj.
V návaznosti na tyto disposice dostal GM Josef sv. pán Schwäger von Hohenbruck 31. května 1809 rozkaz odejít do Marcheggu, aby tam učinil přípravy ke stavbě dvou pontonových mostů. Stavba jednoho z nich byla také u hostince Femreis okamžitě zahájena a ještě 31. května 1809 dokončena. Pion. kompanie hejtmana Georga Gillera zřídila komunikace od hostince Femreis do Marcheggu a od konce mostu k Schönfelderhofu. Ohledně stavby druhého mostu následoval ještě 1. června 1809 opačný rozkaz. Současně bylo na řece Moravě u Devína drženo v pohotovosti na skrytém místě 32 lodí s posádkou, aby výše uvedený převoz uskutečnily. Uvedené disposice pro přechod armády přes řeku Dunaj u Pressburgu však nebyly provedeny. S výjimkou pontonýry uskutečněných přípravných prací nebyly armádou provedeny žádné příslušné přesuny.
V průběhu příštích týdnů armáda v klidu tábořila na Moravském poli (Marchfeld). Generalissimus arcivévoda Karel využil tuto dobu co nejintenzivněji, aby bitevními dny 21. a 22. května 1809 vzniklé mezery opět zaplnil a armádu připravil na nastávající boje.
3. června 1809 napadnul francouzský 3. sbor maršála Louise Nicolase Davouta velkou přesilou předmostí u Pressburgu.
Brigáda GM Vinzenze sv. pána von Bianchi bránila jen stěží z poloviny dokončená opevnění s největší statečností a skvěle odrazila opakované zteče nepřítele. Pion. kompanie npor. Antona Wonjatscheka se statečně zúčastnila obrany.
Přípravy nepřítele na obnovený přechod přes řeku Dunaj. Vítězstvím u Aspern nezískala císařská armáda žádný trvalý úspěch, neboť nepřítel měl v držení důležitý ostrov Lobau a mohl velmi brzy pomýšlet na to znovu překročit řeku Dunaj a postavit se rakouské armádě za příznivějších poměrů. První starost císaře Napoleona proto směřovala k proměně ostrova Lobau v silné shromaždiště a k zabezpečení jeho spojení s pravým břehem řeky Dunaje.
Opětovné zničení mostu 27. května 1809 ukázalo, že všechna dosavadní preventivní opatření jsou nedostatečná a bylo zahájeno zřízení spojení dokonale zabezpečeného jak proti vysoké hladině vody, tak i proti prostředkům ničení.
Tyto rozsáhlé práce byly vykonány francouzským ženijním sborem pod vedením DG Henriho Bertranda a zaslouží si kvůli jejich účelnému a rychlému provedení podrobnějšího popisu.
Na místě dosavadního lodního mostu byla zprvu zahájena stavba pilotového jařmového mostu, který obdržel 60 mostních polí při celkové délce 770 m, z čehož připadalo na rameno navazující na pravý břeh 41 mostních polí a na druhé neboli hlavní rameno 19 mostních polí.
Vzdálenost jařem kolísala mezi 7 a 15 m, každé pilotové jařmo sestávalo z 5 pilot o průměru 28-30 cm, které byly zaraženy v odstupu 80 cm od středu ke středu. Jařma byla zesílena křížovými a vodorovnými mladými výhony vinné révy. Největší hloubka vody činila 7 až 8 m. Příčníky ležely 1,3 m nad středním stavem vody a byly upevněny na pilotách tesařskými skobami.
Mostovka sestávala z pěti trámů o střední tloušťce 18-19 cm, které byly pokryty dvojitou vrstvou 4-5 cm silných fošen. Šířka mostovky mezi krajními trámy činila 3,7 m a most byl opatřen pevným zábradlím.
Přes hlavní rameno byla 40 m nad tímto mostem postavena ještě lávka na pilotových jařmech výhradně pro použití pěchotou. Měla délku 400 m a šířku mostovky pouze 1,6 m. Jařma obdržela pouze tři piloty a těmto odpovídala mostovka s pouze třemi nosnými trámy. Podle údajů francouzských prací tato lávka v prudkém proudu tak kolísala, že se vojáci museli při přechodu přidržovat zábradlí.
Pod pilotovým jařmovým mostem postavili francouzští pontonýři zčásti z nově vyrobených pontonů pontonový most přes obě ramena řeky Dunaje. Takže spojení ostrova Lobau s pravým břehem řeky Dunaje bylo zabezpečeno dvěma liniemi přechodu.
Aby mosty byly chráněny před zničením zápalnými loděmi nebo jinými ničícími prostředky, bylo zřízeno 500 m proti proudu dvojité zapažení (doppelte Verpfählung) přes celou řeku Dunaj. To začínalo nad ústím řeky Schwechat, vedlo na v řece ležící písečný ostrov a odsud v pravém úhlu zahýbalo přes hlavní rameno k ostrovu Lobau.
Všechny tyto rozsáhlé práce byly dokončeny za 20 dní a během nich bylo v nepřetržité činnosti sedm strojních beranidel.
Současně s těmito mostními pracemi byl ostrov Lobau přeměněn početnými opevněními na silné předmostí. Na těch místech ramena Stadler, kde se měl konat přechod, byly založeny silné baterie k jeho krytí a také byl celý ostrov protkán sítí silnic a pochodových cest.
Čtyři pontonýrské kompanie byly určeny připravit a dopravit na ostrov Lobau materiál pro šest mostů přes rameno Stadler a to pro čtyři vorové mosty (Flossbrücken), jeden pontonový most s 25 pontony a jeden jařmový most. Materiál vorových mostů zůstal prozatím uschován v kanále řeky Dunaje a měl být na místo mostění dopraven teprve v okamžiku potřeby.
Velkou pomoc pro tyto práce nalezli Francouzi ve většinou naplněných skladech pontonýrské loděnice v Klosterneuburgu, protože se nedostávalo času zásoby materiálu a nářadí dopravit do bezpečí a k jeho zničení zpočátku pravděpodobně chyběla pravá vůle.
Aby byl nepřítel těchto pomocných prostředků zbaven, dostal velitel 5. arm. sboru FZM Heinrich kníže zu Reuss-Plauen 4. června 1809 rozkaz loděnici v Klosterneuburgu zapálit střelbou. Z toho se týkající zprávy vyplývá, že budovy byly zasypány palbou čtyř houfnic a zásobami materiálu naplněná zadní veliká stodola, stejně jako kolářské a kovářské dílny byly zapáleny.
Bitva u Deutsch-Wagramu. Velení rakouského vojska pozorně sledovalo všechny přípravy a opatření naproti stojícího nepřítele a brzy bylo jasné, že císař Napoleon se znovu chopí iniciativy a vyrazí z ostrova Lobau na Moravské pole (Marchfeld).
Hlavní pozornost obrany byla zaměřena na severní stranu ostrova, protože četné viditelné přípravy nepřítele k ochraně přechodu v tomto úseku dávaly tušit obnovený útok přes les Mühlau. Tento názor měl také rozhodující vliv na pojetí všech obranných opatření a jejich těžiště bylo soustředěno na čáře Aspern – Gross-Enzersdorf, zatímco východní straně ostrova Lobau jižně od Gross-Enzersdorfu byla věnována jen malá pozornost.
Císař Napoleon se však rozhodnul tentokrát zaútočit nikoli k severu přes les Mühlau, nýbrž provést přechod jižně od Gross-Enzersdorfu. Aby proražení podpořil a v případě neúspěchu měl v ostrově Lobau pro všechny případy zajištěné místo k ústupu, přeměnil ostrov v průběhu června 1809 na velmi silné předmostí.
Od Biberhaufenu po Gross-Enzersdorf se 25. června 1809 nacházelo v bateriích již 86 těžkých děl vzatých ze zbrojnice ve Vídni.
Ohledně těch příprav, které se týkaly zřízení prvních přechodů přes rameno Stadler, byl 24. června 1809 vydán následující denní rozkaz:
„V kanále, který ostrov Mühlhaufen (zvaný ostrov Alexander) po proudu od Gross-Enzersdorfu od ostrova Lobau odděluje, je připraveno pět lodí s plochým dnem, každá pro 300 mužů pěchoty a dvě děla včetně muničních kár. Bok těchto lodí s plochým dnem je o 63 cm zvýšen, aby bylo mužstvo chráněno před palbou z pušek; rovněž má každá loď s plochým dnem dostat zepředu druh předprsně z fošen, která může být sklopena, aby sloužila jako přistávací můstek. Generál dělostřelectva označí každé jednotlivé lodi s plochým dnem přesné místo vylodění a dokonce i strom, ke kterému bude připevněna.
Pontonový most pro pěchotu připravený k použití, stejně jako vorový most, jsou pod ostrovem Mühlhaufen. 10 úplných zapřažených pontonových vozů pro tři 19 m dlouhé mosty a dále plavidlo s materiálem pro most dlouhý 28-38 m jsou skrytě připraveny v blízkosti ústí ramene Stadler.“
O konstrukci výše zmíněného mostu pro pěchotu je známo následující. Měl délku 163 m se 14 rakouskými pontony jako podložkami a byl sestaven ze čtyř částí, které byly řetězovitě lany navzájem spojeny tak, že most mohl sledovat oblouky kanálu. Protože most sloužil pouze pro pěchotu, dostal pouze tři trámy a šířku mostovky pouze 2,2 m.
Císař Napoleon kladl veliký důraz na funkčnost tohoto mostu, a proto bylo dbáno při jeho konstrukci nejvyšší obezřetnosti. Pontony byly spojeny soustavami lan, trámy byly na boky upevněny skobami a mimo to připevněny na sebe šroubovými svorníky. Aby se vyloučilo časově náročné položení pozemních pražců, byly trámy břehových polí začepovány do silných čelních trámů, a proto zastoupily funkci pozemního pražce (Landschwelle).
Už v posledním týdnu června 1809 byly na straně nepřítele všechny přípravy k obnovenému převzetí ofenzivy dokončeny a 30. června 1809 zahájil nepřítel své operace tím, že se opět zmocnil lesa Mühlau. Pod ochranou na pravém břehu ramena Stadler zřízených silných baterií byl postaven pontonový most na tomtéž místě jako při prvním přechodu, les Mühlau byl obsazen a potom bylo obnoveno nyní zčásti zničené předmostí a zesíleno vnějším opevněním.
Když generalissimus arcivévoda Karel obdržel zprávu o těchto pohybech nepřítele, nechal uvést armádu do pohotovosti a vydal se do postavení blíže přechodům přes řeku Dunaj. Hlavní síly armády sestávající z 1., 2., 3. a 6. arm. sboru se soustředily mezi Hirschstettenem a Enzersdorfem, 4. arm. sbor se vydal k Probsdorfu a Wittau, 5. arm. sbor zůstal stát na Bisamberg ke střežení přechodu přes řeku Dunaj u Nussdorfu.
2. července 1809 se nepřátelský oddíl zmocnil ostrova Mühlhaufen (zvaného ostrov Alexander), protáhlého ostrova v rameni Stadler, který ležel před severním okrajem ostrova Lobau, a všechny snahy rakouského předvoje znovu se ostrova zmocnit zůstaly marné. Opevnění tohoto důležitého ostrova bylo naneštěstí opomenuto.
Celkově se zdá, že rakouskou stranou zřízená opevnění k zabránění nepřátelského útoku z ostrova Lobau ani podle jejich pojetí ani podle jejich síly nebyla provedena tak dokonale, jak to čas a prostředky, které byly k disposici, dovolovaly.
Z hlášení pplk. Ludwiga Fallona ze GQMS datovaného 2. července 1809 v 17.00 hodin večer v Aspern lze vyrozumět, že v tomto okamžiku dorazila jedna pion. kompanie, aby vybudovala baterii pro tři 12-liberní děla a jednu houfnici k postřelování ramene mezi Biberhaufenem a ostrovem Lobau. Kromě toho bylo hlášeno, že k nařízenému budování opevnění na pravé straně vesnice Aspern na břehu Gschaid-Wasser bude naléhavě nezbytná další pion. kompanie.
Obě tato opevnění však podle své polohy lze považovat za důležitá a proto vyplývalo z tohoto hlášení, že ještě i 2. července 1809 dokonce i v silnějších úsecích obrany existovaly ještě značné mezery.
Císař Napoleon určil pro útok celé své armády na Moravské pole (Marchfeld) den 4. července 1809 a k tomu vydal následující všeobecné disposice.
„3. sbor DG Charlese Nicolase Oudinota tvořící nejkrajnější pravé křídlo provede přechod v ústí ramena Stadler a po překročení prostřednictvím válečných mostů ramena Steigbügel postupuje k Mühlleitenu a Uferhausu. K podpoře přechodu přes rameno Stadler bude připravena flotila několika vyzbrojených v zemi obvyklých lodí.
Jakmile začne být slyšitelný boj na pravém křídle, bude zpohotoven přechod připravený za ostrovem Mühlhaufen (zvaným Alexander) a sice nejdříve vyplují naložené lodě s plochým dnem, pak následuje z jediného kusu sestávající pontonový most a nakonec pod ostrovem postavený vorový most.“
V rakouském hlavním stanu bylo mezitím přijato rozhodnutí zanechat přímé obrany přechodů přes rameno Stadler a soustředit se ve více vzadu situovaném hlavním postavení, kde bude čeleno nepřátelskému útoku veškerou silou.
Podle tohoto nového plánu změnila armáda večer 3. července 1809 své postavení tím, že 1., 2. a 4. arm. sbor byly staženy za říčku Russbach na čáru Deutsch-Wagram – Markgraf-Neusiedl. Od Deutsch-Wagramu až k Bisamberg byly postaveny záložní sbor a 3. arm. sbor. Obranná čára podél ramena Stadler zůstala obsazena pouze 6. arm. sborem a předvojem 4. arm. sboru.
Protože k zesílení postavení za říčkou Russbach ještě nebyly učiněny žádné přípravy, byly 1. a 2. pion. divizion a dále 1. pion. kompanie 4. pion. divizionu po ránu 4. července 1809 vyslány provést potřebné opevňovací práce.
Při malých silách, které mohly být obstarány a krátkém čase, který byl k disposici, mohly být tyto práce vykonány pouze neúplně. 1. pion. kompanie 4. pion. divizionu opevnila zrušený kostel na návrší poblíže Markgraf-Neusiedl a zesílila obvod této vesnice střeleckými okopy a dělostřeleckými postaveními. Těmito pracemi se tato kompanie zabývala ještě 5. července 1809 večer už za nepřátelské palby.
Dominanta rakouské obce Markgraf-Neusiedel: původně kostel sv. Martina, ve kterém byly bohoslužby zrušeny v roce 1783. V průběhu bitvy u Wagramu roku 1809 se stal jedním z nejdůležitějších opěrných bodů c. k. armády. V letech 1817-19 byl přestavěný na větrný mlýn. Veřejnosti je tento objekt přístupný pouze příležitostně.
Foto: K. Sáček, 2021.
Po provedení disposice z 3. července 1809 se nacházela císařská armáda v celkové síle 110 000 mužů pěchoty a 452 děl na čáře Bisamberg – Markgraf-Neusiedl připravená k bitvě. 5. arm. sbor zůstal ke střežení řeky Dunaje nad Nussdorfem a neměl na nastalé bitvě žádný podíl.
Naproti těmto bojovým silám císařské armády soustředil císař Napoleon 4. července 1809 160 000 mužů s 584 děly na ostrově Lobau a v ústí řeky Schwechat.
4. července 1809 v 20.00 hodin večer za burácení prudké bouře byly na ostrově Lobau vypáleny signální výstřely pro začátek přechodu francouzské armády na Moravské pole (Marchfeld).
Podle disposice začal útok v ústí ramena Stadler. S podporou vyzbrojených plavidel bylo zde za výhody poskytnuté panující tmou převezeno na levý břeh 1 500 mužů, kteří brzy přemohli slabé rakouské přední stráže a zatlačili je přes rameno Steigbügel k domům. V ústí ramena Stadler zřízená baterie padla bez zvláštního odporu do rukou nepřítele.
Do půlnoci byl zřízen lodní most přes rameno Stadler a rameno Steigbügel bylo přemostěno připravenými pontony na třech místech, načež ještě v průběhu noci celý nepřátelský 2. sbor DG Charlese Nicolase Oudinota vyrazil na Moravské pole (Marchfeld).
Přechod z ostrova Mühlhaufen se konal v přítomnosti císaře Napoleona. Pod ochranou na připravených lodích s plochým dnem přepraveného předvoje byl nejdříve z jednoho kusu sestavený most pro pěchotu na předem označené místo po proudu dopraven a prostřednictvím zabočení napojen.
Manévr zabočení řídil saský pontonýrský hejtman Hekmann a bylo k němu zformováno šest pracovních brigád. 1. brigáda ovládala soustavu lan z vlastního břehu, 2. brigáda řídila na 400 m dlouhém laně zahýbající mostní křídlo, 3. brigáda spouštěla kotvy, 4. brigáda byla rozdělena do pontonů a směrovala most vesly a háky, 5. brigáda obsadila záložní pontony, aby most mohl být v nutném případě prodloužen a konečně 6. brigáda obsadila několik záložních a kotevních pontonů. Zabočení si vyžádalo celkem jen čtyři minuty.
V průběhu noci byl ještě postaven vorový most připravený pod ostrovem Mühlhaufen, dále lodní most nad ním a pontonový most z ostrova samotného na levý břeh.
Ráno 5. července 1809 na tomto místě překročily rameno Stadler francouzské sbory 3. maršála Louise Nicolase Davouta a 4. maršála Andrého Massény a spojily se s 2. sborem DG Charlese Nicolase Oudinota.
Přechod nepřítele přes toto rameno v noci ze 4. na 5. července 1809 mohl být sice označen jako obratně zahájená a vhodně provedená akce, avšak v žádném případě ne obtížná, protože ve skutečnosti nenarazil na žádný odpor.
K 9.00 hodině ráno se nepřítel po krátkém boji zmocnil městečka Gross-Enzersdorf. Proti lesu Mühlau zřízená opevnění, většinou pouze otevřené objekty, byla tím z týlu obchvácena a musela být opuštěna. Zatlačujíce všude slabý rakouský předvoj, postupovala francouzská armáda v průběhu dne na pláň proti rakouskému postavení a k 17.00 hodině večer zvládla svůj nástup do linie Kagran-Kämpfendorf.
I přes pokročilou denní dobu se císař Napoleon rozhodnul provést útok na rakouské postavení za říčkou Russbach ještě 5. července 1809 a tak začal boj i přes nastávající temnotu.
Nyní nastalá bitva u Deutsch-Wagramu, přestože skončila pro císařské zbraně nešťastně, představuje jeden nejskvělejších listů v rakouských válečných dějinách.
Proti protivníkovi silnějšímu o téměř 50 000 mužů a 132 děl bojovala císařská armáda v dvoudenní nerozhodné polní bitvě s takovou vytrvalostí a statečností, že úspěch se opakovaně klonil na její stranu a jen nerovný poměr sil obzvláště dělostřelectva přivodil nepříznivý výsledek bitvy. Útok provedený nepřátelskou armádou večer 5. července 1809 byl skvěle odražen a ta byla přinucena s velikými ztrátami ustoupit na své výchozí postavení.
Velmi časně ráno 6. července 1809 obnovil císař Napoleon svůj mocný útok. V poledne se nepříteli podařilo vysílené vojsko 4. arm. sboru, které bezmála 24 hodin nepřetržitě stálo v boji, vytlačit z Markgraf-Neusiedlu, opěrného bodu levého křídla rakouského postavení.
Protože nenastal očekávaný zásah G.d.C. arcivévody Johanna, který byl vyslán postupovat z Marcheggu k Ober-Siebenbrunnu, bylo rakouské postavení po ztrátě jmenované osady v nebezpečí obklíčení. Generalissimus arcivévoda Karel byl proto donucen bitvu ukončit a nařídit ústup.
Z pion. oddílů byla během bitvy použita 1. pion. kompanie 4. pion. divizionu při obraně osady Markgraf-Neusiedl a utrpěla při tom ztrátu 20 mužů.
2. pion. divizion byl rozdělen u jím postavených mostních lávek přes říčku Russbach mezi Deutsch-Wagramem a Baumersdorfem. Když při útoku 5. července 1809 večer francouzský 5. sbor DG Etienna Macdonalda dosáhnul přechodného úspěchu a mezi Deutsch-Wagramem a Baumersdorfem proniknul do rakouského postavení, padla veliká mostní lávka do rukou nepřítele. Kromě toho utrpěl 2. pion. divizion při této příležitosti ztrátu 27 mužů, většinou zajatých.
Ústup císařské armády. Bitva u Znojma. Císařská armáda byla sice v bitvě u Deutsch-Wagramu přemožena, neutrpěla však porážku. Její ztráty na mužstvu a kořisti byly menší než u daleko silnějšího nepřítele a ukončila boj nezlomena v naprostém pořádku a uskutečnila ústup ke svahům Bisamberg.
7. července 1809 pokračovaly hlavní síly armády v dalším ústupu přes Korneuburg ke Znojmu a za řeku Dyji. 4. arm. sbor byl poslán zpět po silnici do Brna. 6. pion. divizion představující zadní voj 6. arm. sboru zatarasil bránu v Korneuburgu a upravil obvod města k obraně.
1. a 5. pion. divizion zřizovaly až do 8. července 1809 boční spojení z Göllersdorfu k
Schöngrabenu, aby se velký trén armády, který její pochod velmi brzdil, dostal rychleji za řeku Dyji. Ostatní pion. diviziony byly přiděleny k zadnímu voji a podle možností ničily mosty a cesty v zádech kolon.
Nepřítel, který si zpočátku nebyl jistý hlavní ústupovou osou císařské armády, začal 8. července 1809 své hlavní síly uvádět do pohybu ve směru na Znojmo.
Protože pochodové kolony velkého trénu podstatně zdržovaly pohyb armády, což při silném tlaku nepřítele mohlo snadno vést k velmi nepříznivým důsledkům, rozhodnul se generalissimus arcivévoda Karel zaujmout postavení u Znojma a získat trénu několik denních pochodů náskok. V důsledku toho byla různým pochodovým kolonám předepsána cesta tak, aby se armáda 10. července 1809 spojila v okolí Znojma.
Ještě 10. července 1809 došlo u Schöngrabenu a Znojma k prudkým bojům. Následující noci pracovaly pion. diviziony 5. a 6. arm. sboru na co největším zesílení pozice u Znojma zatarasením mostů přes řeku Dyji a založením několika opevnění u Šaldorfu a Dobšic. Při krátkém čase, který byl k disposici, však nemohly tyto práce získat žádnou zvláštní funkčnost.
11. července 1809 byl generalissimus arcivévoda Karel, který zatím uskutečnil spojení svých kolon, napaden nepřátelskou armádou pod osobním velením císaře Napoleona. Boj se dlouhou dobu nerozhodně přeléval sem a tam a byl oběma vojsky veden s velikou statečností. Opakované útoky 4. francouzského sboru maršála Andrého Massény, který si vynutil přechod přes řeku Dyji u Šaldorfu, proti opěrnému bodu rakouského pravého křídla městu Znojmo, ztroskotaly na statečnosti 5. arm. sboru.
Při posledních těchto výpadech, které byly provedeny okolo 17.00 hodiny odpoledne, proniknul nepřátelský jezdecký oddíl porážeje všechno před sebou až k Vídeňské bráně. Npor. Franz Dobesch z 5. pion. divizionu, který zde stál se svým oddílem, málem přehlédnul nebezpečí, než s několika svými lidmi rychle přispěchal a přirazil závoru, čímž zamezil dalšímu průniku nepřátelských jezdců. Npor. Franz Dobesch a ppor. Johann Mandel byli při tom lehce zraněni odraženými střelami.
Velké ztráty, které armáda ve dvoudenních bojích utrpěla, stejně jako okolnost, že nepřítel přisunoval značné posily (sbory maršálů Charlese Nicolase Oudinota a Louise Nicolase Davouta), které musely dorazit během noci, přiměly generalissima arcivévodu Karla okolo 18.00 hodin večer nařídit ústup k Příměticím. Boj na celé čáře ještě pokračoval, když generalissimem arcivévodou Karlem již dříve zahájené jednání o příměří dospělo ke zdárnému konci a ukončilo boj.
Události až do uzavření míru. Hlavní armáda pokračovala v následujících dnech ve svém ústupu přes Jihlavu a dorazila 20. července 1809 do okolí Litomyšle a Svitav. Mezitím následoval rozkaz generalissimovi arcivévodovi Karlovi vést armádu přes Litovel a Olomouc do údolí horního toku řeky Váh a podle něj po krátké zastávce pochod pokračoval.
Během pochodu se uskutečnila závažná výměna ve vrchním velení císařského vojska. Jeho dosavadní statečný vůdce generalissimus arcivévoda Karel 31. července 1809 složil velení a toto bylo předáno G.d.C. Johannovi knížeti von Liechtenstein.
Příměří bylo oběma stranami využito k rozsáhlému doplnění výzbroje a nahrazení značných ztrát, které poslední tvrdé boje způsobily v řadách vojska. Rakouská odvaha i přes nešťastný závěr posledního období polního tažení ani v nejmenším nebyla zlomena a k doplnění vojska byly napřeny všechny síly.
Se zformováním 10. a 11. arm. sboru, které se uskutečnilo začátkem srpna 1809, bylo na žádost velitele armády v Čechách a na Moravě G.d.C. arcivévody Ferdinanda Karla povoleno zřízení 10. pion. divizionu. Tento pion. divizion, jehož zřizovací kádr byl vzat ze 4. pion. divizionu, byl přidělen 10. arm. sboru. 11. arm. sboru byla přidělena jedna pionýrská kompanie 4. pion. divizionu.
Zároveň s nařízeními pro toto formování byl velitel P.K. mjr. Friedrich chevalier von Wetzelsberg 26. července 1809 povýšen na pplk.
Válečné mostovnictví armády přes značné ztráty v prvním období polního tažení bylo v tomto okamžiku ve stavu odpovídajícím i větším potřebám, jak co se týká síly, tak i vybavení.
Jeho počet je uveden v podání GM Josefa sv. pána Schwäger von Hohenbruck z 22. července 1809 takto:
V Kolíně:
Pontonový personál:
Pontonýři: jeden štábní důstojník, sedm nižších důstojníků, 288 mužů mužstva.
Čajkisté: tři nižší důstojníci, 101 mužů mužstva.
Pontonový trén: 122 pontonových vozů, šest vozů polní kovárny, pět krytých nákladních vozů, pět uhelných vozů, pět žebřinových vozů.
Vozatajský trén: čtyři vozy polní kovárny, čtyři zavazadlové vozy, čtyři kryté nákladní vozy, 12 pícních vozů.
Od vozatajstva: sedm důstojníků, 523 mužů mužstva, 14 jezdeckých koní, 944 tažných koní.
Na pochodu z Třeboně do Kolína:
Pontonový personál:
Pontonýři: dva nižší důstojníci, 114 mužů mužstva.
Čajkisté: 26 mužů mužstva
Pontonový trén: 54 pontonových vozů, dva vozy polní kovárny, dva kryté nákladní vozy, dva uhelné vozy, dva žebřinové vozy.
Vozatajský trén: dva vozy polní kovárny, dva zavazadlové vozy, dva kryté nákladní vozy, šest pícních vozů.
Od vozatajstva: dva důstojníci, 195 mužů mužstva, osm jezdeckých koní, 404 tažných koní.
V Marcheggu:
Pontonový personál:
Pontonýři: dva nižší důstojníci, 29 mužů mužstva.
Čajkisté: 20 mužů mužstva.
Pontonový trén: 18 pontonových vozů, jeden vůz polní kovárny, jeden krytý nákladní vůz, jeden uhelný vůz, jeden žebřinový vůz.
Vozatajský trén: jeden vůz polní kovárny, jeden zavazadlový vůz, jeden krytý nákladní vůz, tři pícní vozy.
Od vozatajstva: jeden důstojník, 77 mužů mužstva, tři jezdecké koně, 148 tažných koní.
Od italské armády v Baja:
Pontonový personál:
Pontonýři: dva nižší důstojníci, 45 mužů mužstva.
Čajkisté: 0
Pontonový trén: sedm pontonových vozů, dva vozy polní kovárny, dva kryté nákladní vozy, dva uhelné vozy, dva žebřinové vozy.
Vozatajský trén: jeden vůz polní kovárny, jeden zavazadlový vůz, jeden krytý nákladní vůz, tři pícní vozy.
Od vozatajstva: 46 mužů mužstva, dva jezdečtí koně, 98 tažných koní.
Celkem:
Pontonový personál:
Pontonýři: jeden štábní důstojník, 13 nižších důstojníků, 476 mužů mužstva
Čajkisté: tři nižší důstojníci, 147 mužů mužstva
Pontonový trén: 201 pontonových vozů, 11 vozů polní kovárny, 10 krytých nákladních vozů, 10 uhelných vozů, 10 žebřinových vozů.
Vozatajský trén: osm vozů polní kovárny, osm zavazadlových vozů, osm krytých nákladních vozů, 24 pícních vozů.
Od vozatajstva: 10 důstojníků, 841 mužů mužstva, 27 jezdeckých koní, 1594 tažných koní.
Takže použitelný pontonový trén obnášel 201 zapřažených pontonů.
Mimo toho bylo v Baja ve stavbě 29 pontonů, které podle souběžného hlášení GM Josefa sv. pána Schwäger von Hohenbruck mohly být připraveny k odchodu 15. srpna 1809.
Proto rakouská armáda disponovala při obnovení operací trénem válečného mostu o 1300 m mostní délky.
Z existujících spisů je také zřejmý rozsah zbrojení, které už bylo k tomuto okamžiku provedeno ve válečném mostovnictví francouzské armády. Podle nich byl každý z pěti v první linii k útoku použitých sborů vybaven mostním trénem o dálce 38 m; kromě toho byly k disposici ještě dva záložní mostní trény, každý o délce 132 m. Vybavení francouzské armády materiálem válečných mostů obnášelo tedy 454 m mostní délky.
Za předpokladu, že budoucí válčiště při obnovení nepřátelství bude protkáno širokými vodními toky, se jevilo toto vybavení hodně nedostatečné a převaha rakouské armády v materiálu válečných mostů jí musela být velmi užitečná. Navíc uvedených 1 300 m mostní délky udávalo pouze vybavení mobilním materiálem válečných mostů, které bylo v polovině srpna 1809 k disposici, ale kromě toho disponovala rakouská armáda ještě početným záložním materiálem a také nejdůležitější místa přechodu uherských řek byla zabezpečena polopermanentními přechody.
Odchodem armády do Uher odešel tam také pontonový trén a dorazil v polovině srpna 1809 do okolí Komárna. Pro přechod přes řeku Váh byl u Kolárova (Gutta) postaven válečný most s 25 pontony.
Z hlášení GM Josefa sv. pána Schwäger von Hohenbruck z 28. srpna 1809 o celkové síle mostovnictví armády, jakož i o stanovištích materiálu v tomto okamžiku je vybráno následující.
1. Z rakouských pontonů je k disposici v Nitře použitelných 151 pontonů, tamtéž zabudováno na řece Váh 25 pontonů, v Szepelnek na řece Mur zabudováno 28 pontonů, v Baja ve stavbě 29 pontonů, v Bielsku ve stavbě 24 pontonů; takže celkem 257 pontonů.
2. Z ostatního materiálu válečných mostů v Nitře 11 ukořistěných saských plechových pontonů, v Osijku 18 ukořistěných francouzských plechových pontonů, oba tyto trény včetně zápřeží. Kromě toho v Osijku 25 velkých francouzských pontonů bez vozů.
3. Z prozatímního a polopermanentního materiálu v Osijku most přes řeku Drávu z 12 kusů drávských a murských lodí s plochým dnem, v Sisaku lodní most ze 40 „koraben“ (dlouhá poměrně úzká plavidla obvyklá nejvíce na dolním toku řeky Sávy a jejich přítocích), v Komárně lodní most pro pevnost z 52 lodí, v Komárně polní lodní most z 58 lodí a v Petrovaradíně lodní most z 36 dubových mostních lodí.
Na základě tohoto hlášení přijalo velení armády koncem srpna 1809 následující disposice ohledně mostního materiálu.
„U operující armády zůstane 125 zapřažených pontonů, z nichž bude ponecháno 25 v Kolárovu (Gutta) zabudovaných a ostatní tamtéž rozmístěny v parku, v Szepelnek se nacházejících 28 pontonů zůstane prozatím tam; v Bielsku ve stavbě se nacházející pontony budou přiděleny armádě v Čechách. 11 saských plechových pontonů zůstane uloženo v Osijku. Všechny ostatní pontony polních mostů budou předány do depotu v Ostřihomi a jejich zápřeže rozpuštěny.“
K přípravám pro obnovení nepřátelství patřilo také zřízení opevnění na důležitých místech budoucího dějiště operací. Pevnost Komárno jako hlavní opěrný bod postavení na řece Váhu a na řece Dunaji, jejíž veliká důležitost se prokázala již v roce 1805, měla být přetvořena v silné shromaždiště, první čára postavení armády na řece Váhu měla být zesílena opevněními a další přechod přes řeku Dunaj u Ostřihomi měl být zajištěn zřízením předmostí, stejně tak bylo nařízeno doplnění pevnostních objektů v Olomouci.
Všechny tyto rozsáhlé práce prováděl většinou pionýrský sbor, jehož oddíly byly koncem srpna 1809 rozděleny následovně:
1. pion. divizion u Seredi na řece Váhu,
2. pion. divizion mezi Neszmély a Totis,
3. pion. divizion u Acse,
4. pion. divizion v Olomouci,
5. pion. divizion při zřízení předmostí u Ostřihomi,
6. pion. divizion u Hlohovce na řece Váhu,
7. pion. divizion v Komárně;
8. a 9. pion. divizion u Nagy-Igmánd.
10. pion. divizion byl zprvu pověřen obnovením téměř neschůdných silničních tahů z Litomyšle přes Vysoké Mýto do Chrudimi a z Litomyšle přes Chrást rovněž do Chrudimi a po dokončení těchto prací odpochodoval ke stavbě pevnosti do Olomouce.
Z pion. oddílů dislokovaných v Uhrách byl použit detachement o jednom důstojníkovi (npor. Mathias Glass von Felsenstein) s 32 muži ve Vác (Waitzen) ke stavbě ubytoven a jeden další o šesti důstojnících a 80 mužích pod kpt.-por. Antonem Wonjatschekem k budování silnice z Komárna do Nových Zámků (Neuhäusel). Kromě toho se objevuje v tabulkách počtů několik detachementů zaměstnaných při stavbě polních pekařských pecí.
Pontonýrské oddíly pod velením plk. Josefa Hütter von Hüttersthal přemostily začátkem září 1809 dvě ramena řeky Dunaje u Ostřihomi ke zřízení spojení na velký ostrov v řece Dunaji, na kterém byly založeny opevňovací práce. Most dostal jako podložky 51 pontonů. Kromě toho byla tamtéž zahájena stavba lodního mostu z 25 ulmských pontonů a 44 dunajských lodí.
Koncem září 1809 byl vydán rozkaz postavit pontonový most přes Soroksárské rameno řeky Dunaje, aby byly vojskové části přemístěné na ostrov Csepel bezpečně spojeny s levým břehem. V důsledku toho byly pontonové mosty přesunuty od Ostřihomi do Pesti a na jejich místě postavili pionýři dva lehké jařmové mosty.
Současně s válečnými přípravami vojska nepřetržitě pokračovala v Schönbrunnu vyjednávání s císařem Napoleonem o obnovení míru. 14. října 1809 dospěla jednání ke konci a byl podepsán mír ve Vídni.
Celkové ztráty pionýrských a pontonýrských oddílů v polním tažení 1809 v Německu činily u pionýrů tři důstojníky a 128 mužů mrtvých a zraněných, jednoho důstojníka a 117 mužů zajatých, u pontonýrů jednoho důstojníka a 41 mužů zajatých.
Polní tažení 1809 v Polsku.
Vybavení a postup sboru. 7. arm. sbor pod velením G.d.C. arcivévody Ferdinanda Karla měl obsadit velkovévodství varšavské, tím chránit Halič a držet tak na uzdě spojence císaře Napoleona Polsko. Následně měl 7. arm. sbor poskytovat oporu severoněmeckému povstaleckému hnutí a přes Gdansk se spojit s anglickou flotilou a jejími vyloďovacími jednotkami.
7. arm. sbor měl sílu 25 000 mužů pěchoty a 5 000 mužů jezdectva, z pion. jednotek mu byl přidělen 7. pion. divizion pod hejtmanem Johannem Swietezkym von Czerntisch.
Okolnosti, které přinutily vrchní velitelství upustit od vybavení sboru materiálem válečných mostů, byly již uvedeny, sboru byl přidělen pouze plk. Josef Hütter von Hüttersthal s pontonýrským detachementem.
7. arm. sbor se shromážďoval v průběhu března 1809 v okolí Krakova a Radomi a nato se soustředil začátkem dubna 1809 u Odrzywole na hlavní silnici z Krakova do Varšavy.
Nepřítel tvořený polsko-saským sborem pod Josefem knížetem Poniatowskim se zprvu shromáždil u Varšavy.
15. dubna 1809 císařský 7. arm. sbor překročil hraniční řeku Pilicu u Nowemiasto a vysunul svůj předvoj k Varšavě. Protože jediná komunikace z vysoko položeného městečka Nowemiasto vedla k mostu hluboko zaříznutým úzkým úvozem, což při případném ústupu sboru by mohlo vést k nepříznivým následkům, bylo 2. pion. kompanii pod kpt.-por. Karlem Schelsem ze 7. pion. divizionu nařízeno dočasně zůstat pozadu a zřídit druhou komunikaci k mostu.
7. arm. sbor pokračoval 16. dubna 1809 ve svém postupu a 18. dubna 1809 dorazil před Raszyn, kde zaujal nepřátelský sbor postavení na obranu přístupů k Varšavě. 19. dubna 1809 byla nepřátelská pozice rakouským sborem napadena a nepřítel donucen ustoupit na Varšavu.
7. pion. divizion přidělený u brigády GM Johanna sv. pán von Mohr nebyl během srážky využit. 2. pion. kompanie (kpt.-por. Karl Schels) byla ještě v noci na 18. dubna 1809 povolána k 7. arm. sboru.
20. dubna 1809 pokračoval 7. arm. sbor v pochodu k Varšavě. Ačkoliv polská armáda nebyla schopna úspěšně bránit rozlehlé a slabě vybudované opevňovací objekty Varšavy a pochod rakouského sboru zastavit, přesto se G.d.C. arcivévoda Ferdinand Karel rozhodnul poskytnout nepříteli 48-hodinové příměří k vyklizení města a dovolit mu strhnout mosty přes řeku Vislu a držet obsazené pravobřežní předměstí Pragu.
K těmto ústupkům byl G.d.C. arcivévoda Ferdinand Karel také částečně nucen tím, že se rychlému postupu sboru stavěly do cesty velké nesnáze na komunikacích, které nastalé lijáky učinily téměř neschůdnými.
Ve vzdálenosti 1,5 hodiny před Varšavou se z Raszyna vedoucí silnice v úseku několika stovek kroků úplně pohroužila do bažiny. K předvoji se 100 pionýry přidělený ppor. Franz von Kegeln dostal úkol tento úsek s nasazením všech prostředků učinit schůdným. Protože se nepodařilo sehnat žádný jiný materiál, bylo nutno v blízkosti ležící malou vesnici úplně zbourat. Práce byla potom provedena tak, že na bahnitém místě byla nejdříve navršena 1 m vysoká vrstva slámy a tato byla na způsob mostu pokryta pokrývkou z vrat od stodol, střech atd.; na tuto podložku přišla znovu vrstva slámy, která opět byla následována pokrývkou na způsob mostu, načež byl celek ještě jednou pokryt slámou. Tímto způsobem proveden na bahně plovoucí most, který svému účelu plně odpovídal. 21. dubna 1809 odpoledne přešel celý 7. arm. sbor bez potíží tímto úsekem a vtáhnul do Varšavy.
Dohodou uzavřenou s Josefem knížetem Poniatowskim zůstala polské armádě v držení Praga a pravý břeh řeky Visly a mohla se proto udržet ve středu Polska opřená o pevnosti na řece Bug.
Další nevýhodou, kterou s sebou dohoda nesla, byla ztráta mostů přes řeku Vislu. 7. arm. sbor neměl žádný mostní trén a proto pro přechod přes řeku Vislu byl odkázán na v místě sehnaný materiál, čímž rychlé pokračování operací bylo podstatně zdrženo.
22. dubna 1809 zahájil G.d.C. arcivévoda Ferdinand Karel opět operace. Brigáda GM Johanna sv. pána von Mohr byla vyslána 30 km nad Varšavou u Gory překročit řeku Vislu a postupovat proti Praze. Ke zřízení přechodu mělo být použito 30 při dobytí Varšavy nalezených plechových pontonů a pionýrský ppor. Franz von Kegeln byl s detachementem o 40 mužích vyslán tyto pontony do Gory dopravit a provést stavbu mostu pod vedením plk. Josef Hütter von Hüttersthal.
Materiál se však ukázal při prvních pokusech vestavby jako naprosto nepoužitelný. Proto bylo nutno postavit most z nouzového materiálu a do Gory byl vyslán celý 7. pion. divizion, aby stavbu provedl. Ppor. Franz von Kegeln dostal rozkaz se svým detachementem zahájit stavbu předmostí na pravém břehu řeky Visly pro dva pěší prapory a čtyři děla.
Když musel být materiál na stavbu mostu dodáván ze vzdálených oblastí namáhavě po špatných silnicích, šly práce kupředu jen velmi pomalu.
Npor. Anton Mezera ze 7. pion. divizionu vyslaný s několika poddůstojníky pěchoty a lodníky do Pulaw u Sandomierze, aby rekvíroval lodě a mostní potřeby, byl při zpáteční cestě napaden nepřátelskou průzkumnou skupinou a s celým detachementem zajat. Po několika dnech byl však propuštěn na čestné slovo a začátkem května 1809 vykoupen.
I přes v následujících dnech neustále pokračující práce na předmostí a na mostě u Gory, vykazovaly tyto objekty koncem dubna 1809 jen velmi malé pokroky. Při stavbě předmostí chyběly pracovní síly, protože slabý pion. detachement zpočátku neobdržel vůbec žádnou výpomoc pracovním mužstvem; kromě toho zemina tvořená samým sypkým pískem značně ztěžovala zřízení obranyschopných linií. Při zřizování přechodu se nedostávalo materiálu, aby byla přemostěna 285 m široká řeka.
Na levý břeh navazující rameno bylo přemostěno mostními lávkami 7. pion. divizionu, přes hlavní tok byl postaven lodní most.
Tyto práce však šly kupředu jen pomalu, neboť byly zpomalovány obstaráváním plavidel a bohužel nebyly ještě dokončeny v okamžiku, kdy 7. arm. sbor naléhavě potřeboval stabilní spojení s pravým břehem řeky Visly. 29. dubna 1809 postoupila brigáda GM Johanna sv. pána von Mohr na Pragu a současně byla vyslána divize FML Karla sv. pána von Schauroth k její podpoře do Gory. Protože však most nebyl hotov, nemohla tato divize překročit řeku Vislu, a proto nebyla možná reálná podpora vojska na pravém břehu řeky Visly.
30. dubna 1809 byla brigáda GM Johanna sv. pána von Mohr na svém postupu vpřed k Praze napadena polským sborem pod BG Michalem Sokolnickim u Grochowa a po prudkém boji zatlačena k předmostí Gora. Brigáda, která utrpěla silné ztráty, byla pontonýrským oddílem, který udržoval spojení prostřednictvím několika lodí s plochým dnem, převezena zpět na levý břeh řeky Visly. Dva pěší prapory se třemi děly zůstaly na předmostí jako posádka.
Práce na mostě nyní pokračovaly dnem i nocí s nejvyšším úsilím, protože však materiál nedorazil i přes veškeré snahy k urychlení jeho dopravy, tak nebylo bohužel možné most včas dokončit.
Boj u Gory. Nepřítel zpočátku nepronásledoval ustupující brigádu GM Johanna sv. pána von Mohr, avšak po zjištění, že most u Gory ještě není dokončen, rozhodnul se Josef kníže Poniatowski této okolnosti využít a provést náhlý útok proti odloučené posádce předmostí.
Večer 2. května 1809 dorazil sbor BG Michala Sokolnického před předmostí. Jakmile posádka odmítla výzvu ke kapitulaci, postoupil nepřítel 3. května 1809 v 2.00 hodiny zrána k útoku. Oba rakouské pěší prapory kladly statečný odpor v sotva z poloviny hotových a obrany neschopných opevněních. Převaha nepřítele zejména v jezdectvu, jehož útoky nenalezly v mělkých příkopech opevnění nemajících patřičný profil vůbec žádnou překážku, rozhodla nakonec v neprospěch císařského vojska a většina posádky byla nucena složit zbraně.
Jakmile bylo předmostí ztraceno, bylo 7. pion. divizionu nařízeno zabudovanou část mostu opět rozebrat a dopravit do bezpečí. Nepřítel s rozbřeskem rušil tyto práce, stejně jako rozebrání přes protilehlé rameno řeky postavených mostních lávek, prudkou palbou z pušek.
Při této příležitosti byli těžce zraněni kpt.-por. Karl Schels střelou do nadloktí a jeden pionýr.
Protože tímto způsobem operace proti Praze a pravému břehu řeky Visly prozatím ztroskotaly a při nedostatku mostního trénu ani nepokračovaly, rozhodnul se G.d.C. arcivévoda Ferdinand Karel zmocnit pevnosti Toruň, aby šel vstříc případnému pruskému pohybu na této linii.
K provedení toho byla nejdříve proti Toruni vyslána brigáda GM Johanna sv. pána von Mohr, které byla přidělena 1. pion. kompanie (hejtman Johann Swietezki von Czerntisch a ppor. Franz von Kegeln) 7. pion. divizionu.
Během pochodu velmi špatný stav cest a mostů přes početné bažinaté vodní toky vlévající se v tomto úseku do řeky Visly rozsáhle zaměstnal 1. pion. kompanii.
Když dorazil k lesu Lowitschek před Toruní, dostal ppor. Franz von Kegeln úkol nechat svázat 1 500 kusů 2 m dlouhých hatí, aby při zamýšlené zteči na levém břehu řeky Visly položených pevnostních objektů mohly být zasypány příkopy.
14. května 1809 dorazila brigáda GM Johanna sv. pána von Mohr před Toruň a ještě téhož dne byly vydány disposice pro dobytí předmostí.
Ráno 15. května 1809 postupoval k útoku 48. pěší pluk FML von Vukassović pod velením plk. Brusche ze GQMS následovaný po silnici 1. pion. kompanií s hatěmi naloženými vozy, aby případně zasypala příkopy.
V prvním náběhu byla nepřátelská opevnění zlezena a posádka většinou vzata do zajetí.
Po dobytí předmostí postavila 1. pion. kompanie na levém břehu řeky Visly několik baterií a úkrytů pro pěchotu, protože nepřátelská dělostřelecká palba působila blokujícímu vojsku veliké ztráty.
V následujících dnech zahájené ostřelování pevnosti Toruň nevedlo však k žádným výsledkům. Po 8-denní blokádě dostala brigáda GM Johanna sv. pána von Mohr rozkaz ponechat před Toruní detachement a pochodovat přes Gniezno do Kalisze rozehnat polskou zemskou hotovost shromažďující se v Poznani pod BG Janem Michalem Dabrowskim.
1. pion. kompanie, která brigádu následovala, dostala koncem května 1809 rozkaz vrátit se zdvojenými pochody k hlavnímu stanu.
Válečné poměry se mezitím velmi změnily v neprospěch rakouského 7. arm. sboru.
Protože se o území na pravém břehu řeky Visly neobával, vpadnul Josef kníže Poniatowski po dobytí předmostí u Gory do Haliče a obsadil celou zemi na druhé straně řeky Visly, jakož i důležité místo přechodu Sandomierz. Také povstání v Polsku nabylo velikého rozsahu. V důsledku toho opustil G.d.C. arcivévoda Ferdinand Karel 4. června 1809 Varšavu a nastoupil s armádou zpáteční pochod se záměrem nejprve nepříteli vyrvat Sandomierz.
Dobytí Sandomierze. 14. června 1809 dorazil 7. arm. sbor před Sandomierz. Pevnostní objekty města byly zesíleny několika vnějšími opevněními a jeho posádka čítala 5 000 mužů pod BG Michalem Sokolnickim. G.d.C. arcivévoda Ferdinand Karel se rozhodnul neváhat s útokem, nýbrž jej provést ještě v noci z 14. na 15. června 1809.
K tomu účelu byly vytvořeny čtyři útočné kolony a každé z nich byl přidělen pion. oddíl k odklizení překážek a otevření opevnění.
Po nastalém setmění postupovaly kolony proti vnějším opevněním.
Desátník Hauser z pionýrského sboru, který byl přidělen útočné koloně tvořené 24. pěším plukem FML von Strauch, zlezl jako první nepřátelské opevnění. S nadšením zavolal své bývalé kamarády z 24. pěšího pluku FML von Strauch, u kterého před vypuknutím války sloužil, aby jej následovali a ti povzbuzeni jeho příkladem nepřátelské opevnění dobyli navzdory nejprudší obraně. Za jeho statečné počínání mu byla později udělena stříbrná medaile Za statečnost. Také na ostatních místech bylo bojováno s velikou statečností na obou stranách.
Po bezmála 10-hodinovém boji byla všechna vnější opevnění nepříteli vyrvána. V následujících dnech učinil G.d.C. arcivévoda Ferdinand Karel všechny přípravy, aby vzal útokem také vnitřní pevnost. Nepřítel však nenechal dojít k tomuto útoku, nýbrž vydal pevnost 18. června 1809 císařskému vojsku za volný odchod posádky.
Události až do konce polního tažení. Po dobytí Sandomierze se vydal rakouský 7. arm. sbor nejprve znovu dolů po řece Visle k řece Pilica a varšavskému velkovévodství. Značné posílení polské armády, stejně jako vpád ruského sboru do Haliče, však velmi brzy přiměly G.d.C. arcivévodu Ferdinanda Karla se vzdát ofenzivy a vrátit se do Haliče.
S přípravami k ústupu dostal 7. pion. divizion rozkaz zdvojenými pochody jít napřed do Tarnowa, aby tam zřízením opevnění připravil postavení pro 7. arm. sbor. Z Tarnowa byl však 7. pion. divizion bez zastávky ke stejnému účelu poslán do Wadowic a zahájil tam ihned po svém příchodu opevňování postavení za řekou Skawa. Opevnění byla na levý břeh řeky Skawy provázejících mírných návrších založena takovým způsobem, aby se vzájemně mohla podporovat palbou.
Postavení se opíralo svým levým křídlem o řeku Vislu, svým pravým křídlem o Karpaty a mělo svůj střed u Wadowic.
Začátkem července 1809 dorazil 7. arm. sbor k Wadowicům a byl rozdělen do několika polních táborů na levém břehu řeky Skawy.
11. července 1809 ve Znojmě uzavřené příměří učinilo konec nepřátelství také na tomto válčišti a 7. arm. sbor dostal rozkaz odtáhnout přes Opavu, Jablonicu a Trenčín do Nových Zámků, aby se přidal k hlavní armádě.
Ztráty. Celkové ztráty 7. pion. divizionu v polním tažení 1809 v Polsku činily zranění jednoho důstojníka a 1 muže zraněné a jednoho důstojníka zajatého.
Polní tažení 1809 v Itálii
Vybavení armády. Začátek operací. Pod rozkazy G.d.C. arcivévody Johanna se nacházející armáda byla složena z 8. a 9. arm. sboru v síle 35 000 mužů pěchoty a 4 000 mužů jezdectva. Z pion. sboru jí byly přiděleny 8. a 9. pion. divizion pod velením hejtman Romera a hejtmana Josefa Mayera von Heldensfeld. Velením mostovnictví byl pověřen pplk. Aaron von Stanissavlevič z čajkistického praporu.
Počet pontonového trénu byl zpočátku stanoven na 30 pontonů, které byly vzaty z depotu v Pettau, zatímco 20 pontonů tam mělo zůstat jako záloha. Ještě před začátkem operací však bylo nařízeno celý trén o 50 pontonech zapřáhnout a vypravit na pochod.
Jejich mužstvo sestávalo z jedné pontonýrské kompanie pod hejtmanem Nikolausem Kokollovichem (Kokottovichem?) a dvou čajkistických kompanií pod hejtmanem La Borda a hejtmanem Jovanovichem.
Původně bylo stanoveno, aby italská armáda zůstala proti Itálii v defensivě a 9. arm. sbor měl chránit hranice Friulska, zatímco 8. arm. sbor měl vtáhnout do Tyrolska, spojit se s povstáním v této zemi a podpořit operace hlavní armády proti Bavorsku.
Tento plán, který měl ofenzivní sílu italské armády učinit prospěšnou také pro válčiště v Německu, protože zde muselo nastat hlavní rozhodnutí, byl však ponejvíce vlivem Anglie změněn a armáda dostala určení operovat samostatně proti Itálii a hlavními silami se vydat přes Predil, Caporetto a Cividale do Friulska.
Brigáda GM Aloise hraběte von Gavasini, která se již nacházela na dolním toku řeky Soči, měla tuto řeku překročit u Gorice a postupem přes Cormons se spojit s hlavními silami armády G.d.C. arcivévody Johanna. Této brigádě byl také přidělen veškerý pontonový trén armády.
8. dubna 1809 byly 8. a 9. arm. sbor shromážděny v okolí Tarvisu a Wurzenu. 9. dubna 1809 zahájila arnáda pochod přes Predil a navzdory hlubokému sněhu, který pokrýval silnici v průsmyku, a nepříznivému počasí pokračoval namáhavý pochod bez zdržení a 10. dubna 1809 dorazily oba arm. sbory k Caporettu. Současný postup brigády GM Aloise hraběte von Gavasini narazil na větší obtíže při překročení řeky Soči.
Nepřítel strhnul most u Gorice a protilehlou přístupovou cestu zatarasil a obsadil. Pontonový trén, s jehož příjezdem bylo počítáno, byl zadržen v Prewaldu nastalou prudkou bórou. Přechod však byl navzdory těmto nepříznivým okolnostem úspěšně uskutečněn.
V noci z 10. na 11. dubna 1809 se vydal hejtman hrabě Taverges z 52. pěšího pluku Erzherzog Franz Karl s 50 muži brodem přes dravou řeku. Nepřátelská stráž na mostě byla přepadena a z velké části vzata do zajetí.
1. pion. kompanie z 8. pion. divizionu, která byla přidělena brigádě GM Aloise hraběte von Gavasini, okamžitě zahájila obnovu mostu a ta byla již okolo 4.00 hodiny zrána hotova, načež brigáda provedla přechod. Armáda se vydala 12. dubna 1809 do Udine. Nepřátelská armáda pod velením italského místokrále Eugena de Beauharnais se stáhla k řece Piavě.
G.d.C. arcivévoda Johann, který se rozhodnul pokračovat v co nejaktivnějším pronásledování nepřítele, dorazil s předvojem již 14. dubna 1809 na řeku Tagliamento. 8. pion. divizion, který byl přidělen předvoji, okamžitě obnovil nepřítelem částečně rozebraný most ve Valvasone, načež G.d.C. arcivévoda Johann ještě večer s jezdectvem a čtyřmi pěšími prapory postoupil přes řeku Tagliamento.
15. dubna 1809 narazila tato kolona u Pordenone na nepřátelský zadní voj, který napadla a porazila.
Bitva u Sacile. Italský místokrál Eugen de Beauharnais se mezitím rozhodnul před dalším ústupem za řeku Piavu přijmout bitvu a proto celou svoji armádu soustředil 15. dubna 1809 v postavení u Sacile.
Takže když rakouské kolony postupovaly 16. dubna 1809 ráno z Pordenone k Sacile, narazily před řekou Livenza bojovou sestavu nepřátelské armády, která ihned přešla do útoku. Císařské vojsko mu čelilo co nejstatečněji a po 6-ti hodinovém boji plném zvratů byl nepřítel donucen k ústupu a císařské zbraně vybojovaly naprosté vítězství. Pion. oddíly byly v bitvě přítomny, avšak nebyly využity.
V následujících dnech zůstala císařská armáda na řece Livenze, zastavená nastalým špatným počasím. 20. dubna 1809 se G.d.C. arcivévoda Johann vydal s armádou k řece Piavě a protože nepřítel za sebou spálil všechny mosty, bylo nutné vysunout dopředu materiál válečných mostů.
21. dubna 1809 postavili pontonýři u Nervesy dva mosty o 13 a 18 pontonech, načež armáda 22. dubna 1809 překročila řeku Piavu a postupovala k Trevisu. Postup v následujících dnech pokračoval a 25. dubna 1809 dosáhnul předvoj Vicenzy. Pro přechod přes řeku Brentu byl 23. dubna 1809 postaven u Fontanivy válečný most o 12 pontonech. Nepřítel nekladl dalšímu postupu rakouské armády odpor, nýbrž ustoupil až za řeku Alpone a do postavení u Caldiera.
Obnovený útok na nepřítele v tomto postavení, k jehož podpoře již rakouský sbor vítězně postoupil z Tyrolska k Veroně, mohl nesporně vést k závažným důsledkům a rozhodnout osud severní Itálie ve prospěch rakouské monarchie. G.d.C. arcivévoda Johann se také rozhodnul tento útok provést a pokračoval už 27. dubna 1809 ve svém postupu k Veroně.
29. dubna 1809 došlo na čáře řeky Alpone k řadě prudkých bojů, ve kterých se nepříteli jen s námahou podařilo ubránit ve svých pozicích. 8. pion. divizion obnovil během boje nepřítelem zničené mosty přes řeku Alpone.
V průběhu dne však dorazila zpráva o nešťastných událostech v Německu a porážce hlavní armády. Zároveň hlásil velitel sboru v Tyrolsku FML Gabriel markýz Chasteller de Courcelles, že je událostmi nucen své síly odvést k obraně země na sever a proto už nemůže působit ve prospěch operací v Itálii.
Ústup armády z Itálie. Tyto nepříznivé zprávy přiměly G.d.C. arcivévodu Johanna okamžitě se vzdát další ofenzivy v Itálii a odvést armádu zpátky do dědičných zemí. Protože nepřítel měl ještě v držení několik míst, ze kterých mohl ústup ohrozit, byl nařízen na 30. dubna 1809 obnovený útok a vítězně proveden. 8. pion. divizion, který se boje zúčastnil, byl použit při útoku na nepřítelem obsazená a opevněná místa a utrpěl ztrátu 30 mužů.
1. května 1809 začala císařská armáda ustupovat, a aniž by byla nepřítelem tísněna, dosáhla 5. května 1809 řeky Piavy, kterou překročila 6. května 1809 po pontonovém mostě postaveném u Lovadiny. Pro přechod na pravém křídlo z Bassana se vracející kolony byl u San Vito postaven smíšený most se 16 pontony, třemi pontonovými vozy a dvěmi loděmi s plochým dnem.
G.d.C. arcivévoda Johann měl v úmyslu 7. a 8. května 1809 zůstat na řece Piavě, aby usnadnil odsun týlových zásob. Při tom měla být použita řeka Piava jako obranná čára a přechodu nepřítele být zamezeno. 8. a 9. pion. divizionu bylo proto nařízeno podél řeky Piavy postavit baterie.
Už 7. května 1809 večer dorazily hlavní síly nepřátelské armády na řeku Piavu. Ráno 8. května 1809 přešel nepřátelský předvoj brodem u Lovadiny přes řeku Piavu, odrazil zde postavené rakouské pěchotní hlídky a usadil se za několika levý břeh provázejícími hrázemi.
Zakrátko byly na tomto místě z obou stran v boji značné bojové síly a na břehu řeky Piavy došlo k pravidelné bitvě. Navzdory nejstatečnějšímu úsilí rakouských vojsk se už nepodařilo vyrvat nepříteli na levém břehu získaný terén, o který opřena, provedla většina nepřátelské armády přechod. Večer byl G.d.C. arcivévoda Johann nucen boj přerušit a nařídit ústup přes Conegliano, který byl uskutečněn do Sacile v naprostém pořádku.
9. května 1809 pokračovala armáda v dalším ústupu do Spilimbergo k řece Tagliamento, aby tuto řeku překročila ve směru na San Daniele.
Pontonový trén byl poslán napřed už 8. května 1809 ke zřízení válečného mostu v úseku řeky mezi Valvasone a Spilimbergo. Mostění se však postavily do cesty nepřekonatelné překážky. Řeka Tagliamento v důsledku vytrvalých lijáků v posledních dnech stoupla takovým způsobem, že své dravé koryto, které v tomto úseku jejího toku zabíralo šířku mnoho stovek metrů, téměř zcela zaplnila. Zřízení mostu bylo proto naprosto neproveditelné. Stejně tak nemohlo být počítáno s tím, že by byl existující materiál využit k přeplavbě, protože nesčetné jen málo zaplavené štěrkové mělčiny činily nemožnou plavbu naložených plavidel.
Proto když armáda ráno 10. května 1809 dorazila k řece Tagliamento, ocitla se v nanejvýše obtížné situaci. Měla před sebou široký dravý proud bez prostředků k jeho překročení a její levé křídlo bylo u Valvasone dotírajícím nepřítelem prudce napadeno. Odvahou a vytrvalostí rakouského vojevůdce a jeho vojska se však podařilo také tyto obtíže zvládnout. Zatímco zadní útvary pokračovaly v boji, podařilo se především úsilím velitele 9. arm. sboru chorvatského bána FML Ignaze hraběte Gyulai von Máros-Németh und Nádaska učinit schůdným brod přes řeku Tagliamento.
Přes hlavní koryto řeky, které sledovalo pravý břeh řeky a nebylo schůdné pro pěchotu kvůli prudkému proudu, postavili pionýři mostní lávku s několika vozy jako podložkami, do ostatních koryt byly proti proudu od brodu zavezeny těžké vozy vozatajstva naložené kameny, aby lámaly sílu proudu.
Tímto způsobem byla zřízena linie přechodu, jejímž použitím celá armáda s veškerým trénem ještě 10. května 1809 bez zvláštních ztrát ustoupila za řeku Tagliamento.
Většina armády pochodovala v následujících dnech po hlavní silnici k Pontebě a Tarvisu. 9. arm. sbor (chorvatský bán FML Ignaz hrabě Gyulai von Máros-Németh und Nádaska) dostal rozkaz ustupovat k řece Soči, aby bránil tuto řeku a dále horské přechody k Lublani. K tomuto sboru byl přidělen také pontonový trén armády.
Nepřítel, který překročil řeku Tagliamento u Valvasone, prudce dotíral na ustupující rakouské kolony a podařilo se mu ukořistit početný válečný materiál, který nemohl následovat rychlý pochod armády. Tak padla 11. května 1809 do nepřátelských rukou největší část pontonového trénu (43 pontonů), který ustupoval přes most ve Valvasone.
Z pontonového personálu upadnul do zajetí nadmostovní Bully.
8. pion. divizion, který byl přidělen do zadního voje divize FML Johanna sv. pána Frimont, spálil všechny mosty v týlu kolon, čímž znemožnil rychlé pronikání nepřítele. 8. pion. divizion utrpěl během tohoto ústupu ztrátu 118 mužů, většinou zajatých.
Další pochod armády směřoval z Tarvisu přes Villach a Völkermarkt do Štýrského Hradce a odsud do Körmendu, kterého bylo dosaženo 2. června 1809. Odtud vyrazila armáda na pochod opět 7. června 1809 na rozkaz generalissima arcivévody Karla, aby se vydala podél pravého břehu řeky Ráby na řeku Dunaj a spojila se s hlavní armádou.
Aby tomu zabránil, postupoval však silný nepřátelský sbor pod italským místokrálem Eugenem de Beauharnais ke Györu.
14. června 1809 byl G.d.C. arcivévoda Johann, který u Györu zaujal postavení, napaden nepřátelskou armádou. Boj skončil neúspěchem císařského vojska a G.d.C. arcivévoda Johann byl nucen nařídit ústup, který byl také uskutečněn, krytý semknutou pěchotou, v pořádku do Acse a 15. června 1809 do Komárna.
8. a 9. pion. divizion byly ihned po příchodu armády před město Györ vyslány k pracím do tamního opevněného tábora a neúčastnily se bitvy, avšak byly ještě 14. června 1809 odvolány a následovaly ústup armády do Komárna.
V období následujícím po bitvě u Györu učinila armáda G.d.C. arcivévody Johanna přípravy, aby znovu postoupila proti Györu a pevnost, jejíž obléhání nepřítel zahájil, osvobodila.
G.d.C. arcivévoda Johann chtěl proto vyrazit na Malý Žitný ostrov (kleine Schütt) a překročit řeku Dunaj u Číčova.
19. června 1809 vyrazil G.d.C. arcivévoda Johann s 15 000 muži z Komárna do Číčova. Právě tam byl poslán pod velením pplk. Aarona von Stanissavleviče pro přechod připravený materiál sestávající ze 77 plavidel, většinou plovoucích mlýnů. Všechny u armády se nacházející pionýrské a pontonýrské jednotky a čajkisté byly přiděleny k tomuto konvoji. Mostění mělo být provedeno v noci z 21. na 22. června 1809 ve směru na Szögye. To však nebylo provedeno, protože 21. června 1809 došlý rozkaz generalissima arcivévody Karla ukládal G.d.C. arcivévodavi Johannovi upustit od vysvobození pevnosti Györ a odtáhnout s celou svojí armádou do Pressburgu.
Následkem toho byl mostní materiál opět dopraven zpátky do Komárna a G.d.C. arcivévoda Johann vyrazil 23. června 1809 se svojí armádou k Pressburgu.
8. a 9. pion. divizion byly ihned po příchodu do Pressburgu zařazeny k pracím pro dokončení předmostí a zůstaly v tomto použití až do vyklizení předmostí.
Armáda G.d.C. arcivévody Johanna se už nedostala od okamžiku svého příchodu do Pressburgu k žádné zvláštní činnosti. Její spoluúčast v bitvě u Deutsch-Wagramu, ke které byla povolána a která možná mohla být provázena rozhodujícími důsledky, byla zmařena řadou okolností, jejichž výčet je příliš rozsáhlý. Ale o těch okolnostech, kterým opožděný příchod armády G.d.C. arcivévody Johanna druhého dne bitvy byl částečně přičítán, je možno dodat několik vysvětlujících slov, protože při tom pontonýrství bylo částečně poškozeno. Křídelní adjutant mjr. kníže Reuss byl 4. července 1809 večer vyslán z Deutsch-Wagramu do Pressburgu s rozkazem pro G.d.C. arcivévodu Johanna odpochodovat se vším použitelným vojskem k podpoře hlavní armády přes Marchegg k Ober-Siebenbrunnu.
Mjr. kníže Reuss potřeboval k této jízdě na koni, kterou lze obvykle absolvovat do 5-6 hodin, celou noc a přijel do Pressburgu teprve 5. července 1809 v 5.00 hodin ráno.
O příčinách tohoto značného zdržení při doručení důležitého rozkazu je uváděno, že mjr. kníže Reuss nebyl vyrozuměn o rozebrání mostu v Neudorfu a proto byl nucen v temné bouřlivé noci jet znovu vzhůru do Marcheggu. Tím je však naznačeno, že v tom ohledu je vina přičítána vedení mostovnictví, když možná hlavnímu stanu o rozebrání válečného mostu nepodalo včas hlášení. V tom okamžiku však u Neudorfu prokazatelně most nebyl nikdy postaven, nýbrž válečný most se nacházel od jeho zbudování 31. května 1809 u hostince Femreis u Marcheggu, kde silnice ze Schönfelderhofu vedla k řece Moravě.
O této okolnosti však musel hlavní stan vědet, protože sám rozkaz ke zbudování tohoto mostu vydal. Předtím uvedená domněnka je tudíž neopodstatněná.
Ztráty. Celkové ztráty pionýrských a pontonýrských oddílů v polním tažení 1809 v Itálii činily u pionýrů 148 mužů většinou zajatých a u pontonýrů jednoho důstojníka zajatého.
Související příspěvky:
 |
Zdeněk Holub: Činnost pionýrského vojska a válečného mostovnictví ve válce s Francií roku 1809: část 1/2 (bitvy a tažení) S ohledem na to byl vydán velitelům potonového trénu v Ennsu 28. března 1809 následující rozkaz: „Pontonový trén se dá na pochod tak, že se 60 pontonů bude 3. dubna 1809 nacházet ve Welsu a zbylých 40 pontonů 4. dubna 1809 v Efferdingu. Jednotlivé pochodové kolony budou obnášet 20 pontonů. Na postupu z Vídně se nacházejících 20 pontonů bude posláno do Efferdingu... |
Zdeněk Holub: C. k. pionýrské vojsko